sobota 31. října 2020

jako perly




Říkám jim dešťové perly, protože mi perly připomínají. 
U nás prší už několik dní a neustále odkládáme plánovaný výlet. Už máme opět trochu krizi jako na jaře. Žádné návštěvy, žádné výstavy, žádné výlety kvůli počasí. 
Můj muž říká, že doma shnijeme. Prý se mu stýská po vernisážích. 
Tomu teda připomenu, až zas bude prudit, že někam večer jedeme.
Proč nejsou vernisáže kolem poledne???
Včera přestalo na chvíli pršet, a když jsem viděla na túji ty perly, šla jsem si domů pro foťák.
Mějte klidnou a zdravou sobotu.









pátek 30. října 2020

naše rána se Sárou



Vstáváme časně a při dodržení našich ranních rituálů jako papání Sáře a kafe pro mě začínáme brzy pracovat. Teda já píšu a Sára se mi válí po pracovním stole, sleduje, jak píšu na počítači, shazuje mi neustále ze stolu propisky, tedy už tam mám jen jednu a jak tak koukám, už nemám dnes ráno zase žádnou, okusuje štětce, shazuje papíry, prostě taky pracuje.
Nesnáším blesk, ale kdybych čekala na denní světlo, tak ji nevyfotím nikdy. 
Jinak nás Sárinka udivuje každý boží den, je chytrá jak opice, všemu rozumí. 
Každé ráno čeká nedočkavě na páníčka, protože páníček vstane a jde se na chvíli ven. Kdyby ji ven nevzal, bude i půl hodiny fňukat za dveřmi, není to mňoukání, to ona neumí. 
Na třešeň leze i přes deštníky, které zpočátku byly překážkou, teď jsou odrazovým můstkem. Už se ale naučila sama slézat dolů, je prostě vytrvalá, zkoušela to tak dlouho a otravovalo ji, že ji musíme sundávat ze stromu, až se to naučila sama.
Po zahradě už ji nenaháníme, jakmile odejdeme domů, necháme malinko otevřené dveře, do pěti minut je doma sama s výrazem: 
no, kde jste?! Já tam sama nebudu...
Je velmi akční, pořád potřebuje nějakou zábavu, takže vše musí dělat s námi. Stačí říct, Sárinko, jdu se sprchovat a už letí přede mnou nahoru do patra a čeká před sprchou, pak mě sleduje pozorně při čištění zubů, čištění obličeje a moje natírání krémem. Každý den mě to znovu a znovu rozesměje, protože sleduje každý můj pohyb jako malé dítě a vůbec jí nevadí, že je to každý den stejný rituál. Pořád ji to zajímá.
Včera jsem se zase nasmála, ale byla jsem líná jít pro foťák. Já neumím pracovat v tichu, a tak ráno zapínám televizi, většinou Óčko. To má ráda i Sára, usadí se před televizi a chvíli to sleduje. 
Ale nevydrží u toho jako u reklamy. Nechápu, co ji na tom baví.
Vyskočí si úplně k televizi, a protože je televize celkem velká, je jak na tenise. Kroutí hlavičkou a včera sledovala, jak se krájí zelenina v nějakém přístroji a koukala pod televizi, máme ji na stěně, kam ta nakrájená zelenina padá a vydržela až do konce. Smála jsem se celou dobu, ale potichu, protože jí vadí, když se jí řehtám nahlas, protože tomu nerozumí. 
Snad se mi naši divačku reklam někdy povede zachytit.
Je u toho kouzelná. Tak dnes jen Sára. 
Mějte pěkný den. No my máme o zábavu postaráno. 
Já jdu hledat po domě nějakou propisku, abych si zapsala do sešitku články, které jsem dnes napsala.
Líp se mi to kontroluje na papíru, abych nezapomněli něco zveřejnit.






čtvrtek 29. října 2020

malé zpoždění

No už se stalo. Tento příspěvek měl na blogu správně vyjít včera. 
Píšu články někdy dost v předstihu, tak se mi to stane. Ale protože píšu o různých významných i nevýznamných dnech, patří sem i 28. říjen, i když ten určitě není nutné připomínat. 
Pojala jsem jej trochu jinak, protože historii všichni známe. V souvislosti s tímto svátkem jsem ještě objevila Český den s českými vlajkami, který už běží od roku 2018 a je to výzva právě na Den vzniku Československa k vyvěšení vlajek. O této výzvě jsem nevěděla nic.
Pokud chcete vědět víc, můžete si článek přečíst na Kanál eM. Oba články na blog nedávám, protože by to bylo příliš dlouhé.
Mějte pohodový a zdravý den.

Jak vnímáte 28. říjen vy?
Marta Dušková

Dnes je státní svátek Den vzniku Československa a připomínat jej se může zdát zbytečné, každý určitě ví, co se událo 28. října 1918.

Mnoho národů má svůj nejvýznačnější svátek a za zmínku stojí americký Den nezávislosti 4. července, Francouzi si připomínají pád Bastily 14. července a mají je silně v povědomí, což u nás tuto pozici 28. říjen nezastává. Je to možná proto, že Den vzniku samostatného československého státu není na úrovni vzniku Spojených států, vlastně si připomínáme již neexistující útvar. Faktem je ale, že nynější Česká republika je nástupnickým státem dřívějšího Československa a připomínat si, co tento svátek znamená, určitě stojí za to. Pro lidi, kteří žili v první republice, měl tento den velký význam a vyvolával v lidech národní hrdost. Slováci se nikdy příliš neztotožnili s událostmi roku 1918 a po rozdělení Československa 28. říjen jako svátek neslaví.

Den byl v průběhu let vnímám různě v závislosti na politickém režimu. Komunistická vláda si jej snažila přisvojit a zastínit buržoazní charakter. V letech 1951-1975 se tento den slavil jako Den znárodnění. Poté do roku 1988 došlo ke změně dne pracovního klidu na významný den. Jako státní svátek v nynější podobě se slaví až od konce 80. let.

Názor redaktorky

Mám pocit, že trošku se nám většina státních svátků anebo aspoň tento zvrtla pouze na téma konzumu. Když jsem si zadala do vyhledávače tento den, abych se něco dozvěděla, co třeba nevím, v této souvislosti na mě jako první vyskočila otázka, zda je možné si v tento den dojít na nákup do oblíbeného hypermarketu.
Opravdu potřebujeme trávit den volna právě takto? No nestrávíme, protože je zavřeno.
Ne že bych já snad vnímala tento den tak, jak by si asi zasloužil, jako den určité svobody a vymanění se z područí někoho jiného už kvůli našim předkům, ale nakupovat fakt nemusím. A v poslední době ani udělování řádů a medailí na hradě tento den nedělá svátečnější, ale je spíše důvodem k diskuzím a kritice.
Myslím si, a určitě nejsem sama, že řády a medaile by měly být udělovány lidem, kteří pro společnost udělali něco významného, něco neobvyklého, tedy například vědcům, lékařům, lidem za záchranu lidského života…, prostě něco opravdu záslužného.
Něco, co každý nedokáže.
Letos je hradní oslava odložena vzhledem k nouzovému stavu na příští rok.

středa 28. října 2020

poslední růže


Fotila jsem včera. Keře růží už jsme zazimovali, ale když jsem stříhala tenhle docela velký keř, který nám dělá radost celé jaro a léto, bylo mi líto ještě některých kvetoucích růží. Tak jsem je tam ještě na chvíli nechala pro potěchu oka. A dnes je dávám pro potěchu oka na blog, zásoba barev na zimu.




Ještě na zahradě trochu něco kvete, pořád jsme se nedostali ještě k truhlíkům, abychom je osadili podzimně. Nicméně i u nás je už podzim trochu vidět.
Tady jsou dvě poslední větší růže ze zahrady, které jsem si dala domů ke kochání.



Už víc než týden drží kytice, kterou jsem dostala od mého muže k narozeninám a pořád mi dělá radost.



Tenhle sousedův ořech se podzimně zbarvuje nějak pomalu.




Za to naše malá hruška už podzim hlásí.
Mějte pěkné a zdravé dny.


pondělí 26. října 2020

falešné zprávy

Než dnes napíšu nový příspěvek, ještě malý dodatek ke včerejšímu. Něco jsem si uvědomila později a na něco mě přivedla Tereza. Tyhle problémy s on line výukou se týkají prvňáčků. Lola sice taky byla na jaře ještě prvňáček, nicméně více než půl školního roku chodila normálně do školy, znala paní učitelku, děti i jak to ve škole chodí. Nicméně letošní prvňáčci to mají hodně těžké a tím pádem i paní učitelky. Začali školu sotva před měsícem, neznají se pořádně ještě navzájem, paní učitelka si pravděpodobně teprve autoritu získává a děti si ještě nestačily zafixovat, jak se chovat ve škole.
Naše Lola je ve druhé třídě a on line výuku už zvládá naprosto sama bez pomoci maminky. A jistě je to těžší i tak pro všechny, jen to není takové drama jako ty prvňáčci. Když se Alan dozvěděl, že se Lola bude opět učit doma, byl značně otrávený. Už to nebylo tak atraktivní jako na jaře.
Ježíš, Lola se bude učit doma?! Táta bude pracovat dole v pracovně a ty, mami, budeš taky pracovat doma. Já chci do školky!!!
A teď už z jiného soudku. Tohle téma jsem psala už před dvěma týdny, ale zveřejněno bylo v našem magazínu až včera. Už jsem tady psala, že teď je naprosto nemožné dodržet nějaký plán zveřejňování článků. Vždy se teď objeví něco aktuálnějšího, důležité téma, na které je zapotřebí reagovat hned a ty méně důležité se prostě několikrát odsouvají, i když neztratí na své aktuálnosti. Pro mě teda většinou jo, musím si většinou připomenout, o čem jsem vlastně psala. A protože myslím, že tohle téma nemá hranice, dávám jej i na blog.
Mějte klidný vstup do nového týdne.

Fake news a hoaxy o koronaviru
Marta Dušková

Falešné zprávy byly vždy součástí života, dříve novinářské kachny nedosahovaly takových rozměrů a nezasáhly celý svět jako dnes. Nyní se šíří po sociálních sítích rychlostí blesku a prostor je využíván lidmi, kteří záměrně šíří nepravdivé informace.

Neměla jsem v úmyslu se tématem zabývat. Informace si zásadně ověřuji, nevěřím na první dobrou. V poslední době jsem se setkala přímo osobně s dezinformacemi od důvěryhodných lidé a přišly mi nemožné hned.

Narazila jsem na článek na Novinky.cz, který vyvrací tyto dezinformace či hoaxy, je jedno, jak tomu budeme říkat, a začala jsem se tím zabývat.

První informací bylo: „Po 3 hodinách čekání ve frontě na testy to moji známí vzdali a odešli. Později jim přišla sms, že jsou na covid pozitivní“. Je zajímavé, že naprosto stejná informace se šíří přes sociální sítě od různých lidí. Cílem je zpochybnit počty nově nakažených.

Další hoax, který se ke mně dostal po pár dnech a opět osobním sdělením: „Slyšela jsem, že když někdo zemře třeba na mrtvici, lékaři do zprávy napíší, že zemřel s covidem, a když se ohradíte, tak chtějí, abyste mlčeli, protože nemocnice díky tomu dostane víc peněz od pojišťovny a prý to tak dělají všichni“.

Z vlastní zkušenosti vím, že to pravda nebude, pracovala jsem dvanáct let ve zdravotní pojišťovně a zabývala se stížnostmi na lékaře. Všichni jsme jenom lidé a ve všech oborech je možné podvádět. U lékařů je to mizivé procento. Neumím si vůbec představit, že by se toto dělo v tak složité a ostře sledované době plošně. Spíš si myslím, že si to někdo vymyslel. Sama jsem zažila na vlastní kůži šíření lží a nepravd.

A co na závěr? Samozřejmě podobných hoaxů je spoustu, já si vybrala dva, které jsem slyšela na vlastní uši. Zpráv neustále přibývá a tím se orientace v nich stává složitější. Většina lidí čte jen nadpis a s tím šiřitelé fake news počítají. Snažím se čerpat informace především z oficiálních a důvěryhodných zdrojů. Nepovažuji zprávu automaticky za pravdivou nebo mylnou. Ověřuji si ji ze všech stran, samozřejmě pokud mi to stojí za to. Přála bych si, aby náš magazín byl pro vás důvěryhodným zdrojem.

neděle 25. října 2020

tohle napíše jen život...

aneb tohle nevymyslíš. 
Ne, dnes to nebude o Sáře, i když mi asistuje každé ráno na psacím stole, leze nahoru na malířský stojan, shazuje ze stolu všechny propisky, se kterými si tak ráda hraje. 
Ještě, že převážně píšu na počítači, každý den sbírám po domě něco na psaní. 
Jo a počítač má moc ráda, stejně jako televizi. 
Na reklamu se vydrží dívat, dokud neskončí. 
Už jsem psala, málo ji fotím, páč ona nepostojí, tak dnes výjimečně. 
Nemám jinou ilustrační fotku, která by se k příspěvku hodila.
Dnes dávám vtípky ze života. Jeden je od nás od Alánka. 
Pro pobavení?!
Tohle mi přišlo včera od naší Terezy.


A tohle mě pobavilo dnes ráno opět od Terezy, ale není to od nás, i když si myslím, že tohle se určitě děje ve více rodinách. Já jsem byla zralá na panáka už při tom čtení, takže obdivuji paní učitelku. 
Ona se určitě nesmála.
Mějte usměvavou neděli.

"Prosím, dočíst do konce a neumřít smíchy v půlce... 🙏🤭😂

Distanční výuka 2020

Takhle nějak probíhá distanční výuka první třídy. Nejde nesdílet. Autor: Anonymní tatínek aneb realita zavřených škol. 😄❤️

Čas 8:00

Výuka začíná. Ve složení paní učitelka, Anežka, Tomík, Kuba, Tung, Vojta, Klárka, Lui, Péťa a můj synátor Mareček. V plánu je čeština, matematika a prvouka.

Paní učitelka: Dobré ráno děti, začínáme, jste šikovní a všichni připojeni.

Na monitoru deset oken a všechny děti v pozoru a natěšené.

Paní učitelka: Otevřeme si sešit Živá abeceda, strana 30.

Anežka: Já vás neslyším paní učitelko.

Paní učitelka: Slyšíš mě?

Anežka: Mami, mně to nefunguje.

Do obrazu přiběhne matka, zapne hlas a mikrofon.

Anežka: Jo už to jde, ahoj Kubajs, ahoj Tomíku.

Všechny děti začnou řvát Ahoj Anežko!

Paní učitelka: Tak se zklidníme děti a jdeme se učit.

Paní učitelka: Vojto, kde jsi? Nevidím tě.

Vojta se odpojil.

Paní učitelka: Vojto, Vojtíšku, kde jsi, asi sis to omylem vypnul. Vojto, zavolej maminku, ať ti pomůže.

Vojta se objevil.

Vojta se zase vypnul.

Čas 8:09

Paní učitelka: Děti buďte v klidu, počkáme na Vojtíška.

Vojta se opět připojil. Sláva.

Paní učitelka: Tak třeba Tung, přečti nám to nahoře na stránce.

Paní učitelka: Tungu, slyšíme se?

Tung: Ano.

Paní učitelka: Tak prosím začni číst.

V sešitě je napsáno MÁ a MA.

Tung: Lá….

Paní učitelka: Ne, Tungu, je tam napsáno něco jiného.

Tung: Pá…

Paní učitelka: Správně, Má… a dál?

Tung: Na!

Paní učitelka: Výborně a dohromady to je?

Tung: Pána.

Paní učitelka. Ano, je to máma. Jdeme dál. Teď Kuba.

Kuba: E…la, Ela paní učitelko.

Paní učitelka: Výborný!

Čas 8:16

Paní učitelka. Tak třeba Péťa. Péťo zapni si prosím mikrofon.

Paní učitelka: Péťo vypni si prosím mikrofon, strašně to píská. Bude číst Mareček.

Mareček: My máme doma ještěrku.

Paní učitelka: To je hezké, ale teď budeš číst, ano?

Mareček: Počkejte, já Vám ji ukážu.

Děti sborově, ukaž nám ji prosím.

Paní učitelka: Ne, děti klid. Teď se učíme, hrát si budete potom.

Mareček: SA….MA, SAMA.

Paní učitelka: Výborně.

Čas 8:22

Paní učitelka: Tomíku, čti prosím další řádek.

K Tomíkovi přišla do obrazu mladší sestřička a něco mu říká.

Tomík: Nech mě bejt, já se učím, jsi blbá! Mamííííí, ať odejde.

Rychle zakročí maminka a odvleče malou cácorku.

Paní učitelka: Tak Tomíku, soustřeď se a čti.

Tomík se odpojil.

Paní učitelka: Tome, jsi tu. Tome, haló? Slyšíš nás?

Paní učitelka: Děti, dnes nám to moc nejde. Představovala jsem si to jinak. Klárko, nespíš tam?

Klárka: Ne, hraju si s panenkou.

Paní učitelka: Tak si nehraj a čti další slovo.

Klárka: Paní učitelko, můžu na záchod? Moc se mi chce.

Paní učitelka: Tak běž.

Péťa: Já chci taky.

Anežka: Já taky.

Mareček: Já taky potřebuji.

Paní učitelka: Děti dobře, kdo chce na záchod, tak můžete, ale honem.

Odešli všichni až na Vojtu a Tunga.

Paní učitelka: Jsme tu skoro všichni. Paráda. Pokračujeme. Klárko jsi tu?

Klárka se už ze záchodu nevrátila.

Paní učitelka. Bože, za co mě trestáš!

Čas 8:35

Paní učitelka: Otevřeme si sešit matematika str. 23

Paní učitelka: Děti kolik vidíte kočiček?

Mareček: Tři.

Anežka: Tři.

Vojta: Dvě.

Lui: Já mám jinou stránku.

Tung: Pála.

Paní učitelka: Správně, jsou tam čtyři kočičky, jste
všichni moc šikovní.

Tung se odpojil.

K Anežce do obrazu přiběhl velký pes.

Mareček: Jééé, tati to je krásný pes.

Všechny děti, ten je krásný, já ho chci domů. Já si ho chci pohladit.

Anežka: To je můj Bertík.

Paní učitelka: Máš moc pěkného pejska, ale teď se učíme matematiku. Prosím pošli ho pryč.

Paní učitelka: Pět mínus dva?

Skoro všechny děti: Tři!

Paní učitelka: Kubo, co říkáš? Já tě neslyším, zapni si mikrofon.

Kuba se odpojil.

Čas 8:48

Paní učitelka: Tak děti, dnes jsme se krásně naučili číst a počítat. Prvouku jsme bohužel nestihli. Ale to s Vámi udělají rodiče. A radši ať s Vámi projedou i češtinu a matematiku. Vše jim pošlu na Bakaláře. Ahoj, děti mám Vás
všechny moc ráda, jste velcí šikulové!

Konec výuky, děti se odpojují

Paní učitelka: Ty vole, mě z toho jebne, jdu si dát panáka!

Já: Ještě jste zapnutá 😊

Paní učitelka: Ježišmarja, pardon se omlouvám.

Vypnuto.

Mareček: Tati, paní učitelka si jde hrát s panáčkem?

Já: To se jí ani nedivím.

Zážitek skvělý, vůbec jí to nezávidím, udržet děti v první třídě při pozornosti v domácím prostředí. A zítra zase znova 😄

Autor: Anonymní tatínek".



sobota 24. října 2020

nečekané překvapení

Před časem jsme na Kanálu eM vyhlásili soutěž o knihu Báry, která si určila, jak se ukázalo, docela těžkou podmínku pro tuto hru. 
Zveřejnila jsem i na blogu.
Jak soutěž skončila, se dozvíte v článku viz níže a zároveň dnes dopoledne vyjde v našem magazínu. 
Bára mi volala, ježíši, co s tím a já velmi troufale řekla, že si s naším neúspěchem nějak poradím. 
Někdy se něco zdá jako těžký úkol, ale pak si uvědomíte, kolik vám je a že celý život se snažíte žít v pravdě a ono se ukáže, že to není nemožné. 
Jak jsem si poradila já, si můžete přečíst v článku níže. 
A komu nakonec kniha přijde? Čtěte pečlivě, třeba se tam někdo z vás najde a doufám, bude mít radost. A až se objeví ten dotyčný výherce, prosím ať mi napíše na m_duskova@seznam.cz svoji adresu, kam kniha poputuje i s autogramem.
Mějte pohodovou a klidnou sobotu.

Hrajeme o knihu Síla naděje – závěr
Marta Dušková

Na Kanálu eM jsme před časem vyhlásili soutěž o novou knihu regionální spisovatelky Barbory Walterové Benešové Síla naděje. Tento magazín se zrodil před více než měsícem, v pondělí 19. října skončilo šestinedělí, a avizovali jsme, že nejsme bulvár a chceme být seriózním regionálním periodikem, tak dodržujeme slib. A k tomu patří pravda, nepřikrášlovat skutečnosti.

Soutěž o knihu skončila naprostým fiaskem. Zřejmě se všichni zalekli podmínky soutěže o knihu, kterou si vymyslela sama autorka knihy. Nepřepokládám vzhledem ke komentářům, které se přece jen někde pod příspěvkem objevily, že by nebyl zájem o knihu samotnou. Nikdo však podmínku pro získání knihy nesplnil.

Já o knihu hrát nemůžu, navíc ji vlastním a čtu, ale nějak jsem se s tou podmínkou chtěla poprat kvůli sobě. Tak jdu s kůží na trh, navíc je vše už po dvaceti letech promlčené.

Tak tohle bych napsala já: Nikdy by mě nenapadlo, páč mám svoje přísné morální zásady, že kvůli svojí rodině obejdu zákony, respektive je téměř poruším a využiju svých známostí, abych svoje dítě zachránila. Nutno podotknout, že protekci nesnáším a použila jsem ji v životě asi jen jednou a právě tehdy. Proto, že jsem svoje dítě znala, věděla jsem, že porušilo rodinné zásady a životní pravidla určitě z nějakého závažného důvodu. Musím říct, že když jsem zjistila, že tím závažným důvodem porušení zásad jsem vlastně já a moje výchova, nebylo mi lehko u srdce. Mami, chtěl jsem ti dát vědět, že nepřijedu dnes domů, ale nebyl tam signál, tak jsem kousek popojel, a protože mi to šlo, popojel jsem autem ještě kousek, i když jsem chtěl přespat v autě. A pak se to stalo, nabourání veřejného osvětlení, tedy verdikt obecné ohrožení. Nebudu dál vysvětlovat. Doplňte si sami. Jen jsem chtěla svoje dítě zachránit před stigmatem trestního stíhání, ale trest jsem mu přála a taky ho dostal. Jen nevím, jestli jsem tenkrát neměla dostat trest i já.

Ale knihu chceme rozhodně někomu darovat. I přes nesplnění podmínek jsme s Bárou Walterovou Benešovou vybrali komentář ze čtyř, které se pod příspěvkem přece jen octnuly. Nejen že se nám líbil nejvíc, ale i vysvětloval, proč nikdo svůj příběh nenapsal. Autorka komentáře ještě neví, že získala knihu. Bude to pro ni překvapení a teprve ji budeme kontaktovat.

A tady je na závěr komentář, který nás zaujal a jsme rádi, že kniha Síla naděje bude mít svého majitele.

Jara D. 9. října 2020 15.26

Kniha je jistě zajímavá, ale o tom, co vše jsem musela pro rodinu a rodinné příslušníky obětovat, raději psát nechci. Myslím, že jsem udělala to, co je povinností každého v rodině a necítím, že bych dělala něco výjimečného.

A naši čtenáři se mohou těšit od 1. listopadu na čtení na pokračování románu Barbory Walterové Benešové, který je zatím jen v konceptu a tiskem nevyšel. Bude poprvé zveřejněn právě v magazínu Kanál eM.

pátek 23. října 2020

trochu zvláštní rozhovor

Tento rozhovor vznikl už tak dávno 1. října, že když jsme jej včera zveřejnili na Kanál eM, musela jsem si jej znovu přečíst a trochu vzpomínat, jak vznikal. Byl zveřejněn pozdě z důvodu, že teď se furt něco děje aktuálního, takže je neustále nutné přesouvat zveřejnění článků a dávat ty důležitější.
A protože nám s Bárou se většinou v životě něco děje, co se běžně nestává, i tady mám krátkou storku. 
Přiznávám, že s nikým jiným se mi to nestalo a ani nemohlo, páč bych si dala velký pozor.
Ovšem s Bárou nikoliv. Nebyla jsem tolik soustředěná a navíc jsme si povídaly o něčem, co je poslední půl rok téměř hlavní téma našich setkání. O hubnutí.
Po půl hodině povídání najednou Bára povídá: vole, ono se to nenahrává!
Ježíši, jak to?! Tohle se mi ještě nestalo, že bych nezapnula diktafon. Jen mám o tom děsivé sny.
No nic, já ti to napíšu.
Ne žádné psaní, zapínám diktafon a jen to shrneme, co se tady povídalo. 
Tak se stalo a dál už jsme si povídaly celkem plynule a vznikl rozhovor, který si můžete přečíst níže. 
Na odkaze výše se můžete podívat na více fotek, než sem dávám já tu úvodní. 
Bára jde s kůží na trh a nevadí ji prezentovat se i ve spodním prádle. 
Musím říct, že pokaždé, když Bára přijde, slyší ode mě neustále:
Ty jsi tak krásná, tobě to tak sluší, že už mě štveš...!
Mějte pěkný pátek a doufám, že vás rozhovor bude bavit jako nás s Bárou.

„Já nejsem tlustá, mám jen tlusté vnitřní orgány“ aneb trochu jiný rozhovor
Marta Dušková

Barbora Walterová Benešová je tisková mluvčí mělnického úřadu a regionální spisovatelka. A v neposlední řadě moje kamarádka a povídaly jsme si o jejím hubnutí.

Baru, když jsi zveřejnila fotky před a po hubnutí, nemohla jsem uvěřit, že jsi takhle vypadala. Jsou děsné fotky, ale já tě tak nevnímala. Už chápu, proč si mi nadávala, že na mých fotkách vypadáš, jak mamut.

Ano, spoustu lidí i můj muž nemohli uvěřit srovnávacím fotkám, protože jste mě brali takovou, jaké jsem, protože mě máte rádi!

A co bylo prvotním impulzem k takovému zásadnímu rozhodnutí?

Úplně prvotním impulzem bylo moje prepperství (pozn. redakce: lidé, kteří se aktivně připravují na stav nouze). Já jsem zjistila, že mám zásoby, spoustu dovedností, mám naplánovaný kryt na zahradě, ale na konec světa nejsem připravená fyzicky. A kdyby mě někdo honil třeba zombie, ani bych jim nedokázala utéct. A vlastně to začalo koncem nouzového stavu.

Jako mluvčí jsi byla pod velkým tlakem.

Ano, bylo toho hodně, neustále jsem musela sledovat situaci, reagovat na ni, dělala jsem každodenní zpravodajství o covidu a homeoffice u mě nepřicházel v úvahu. Na konci jsem se psychicky zhroutila, ne úplně, ale bylo mi špatně, zvracela jsem, měla jsem týden zažívací potíže. Jak to polevilo, tak přišla moje krize. Byla jsem hodně unavená a zjistila jsem, že jsem za tu dobu zhubla dvě kila. A rozhodla jsem se, že už to udržím a půjdu do toho.

Jak jsi začala?

Zpočátku jsem si vařila sama podle sebe. Podporovaly jsme se navzájem s kolegyní z práce, která do toho šla se mnou. Nakonec jsem se svěřila odborníkům.

A tam s tebou udělali co? Připravili ti jídelníček a řekli, co smíš jíst?

Ne, nejdřív mě zvážili, změřili, zjistili, jaký mám podíl tuků, vody a ukázalo se, že můj metabolický věk je 50 let. A skutečně jsem se tak cítila. V mé analýze bylo, že mám v sobě asi 16 kilo vody, 17 kilo tuku a největší problém je vnitřní tuk. Zjistila jsem, že nejsem tlustá, jen mám tlusté vnitřní orgány. A při první návštěvě jsem se dozvěděla, že z počátku to půjde dolů rychle. No, bylo mi to jasný, protože sádlo z mamuta se okrajuje lehce.

A pak ti připravili nějaký jídelníček?

Ano, ale nebylo to tak, že by mi řekli, co mám kdy jíst, ale k snídani mám tři varianty, ze kterých si můžu vybrat, k svačině ovoce, k obědu jakékoliv maso se zeleninou bez příloh, takže si prostě připravuju jídelníček sama. A po obědě mám ještě dezertíček, což je pro mě velmi důležité.

Jaký dezertíček?

No prostě kefír s vlákninou, ale je sladký, takže moc dobrý. Pak zase svačina, k večeři třeba míchaná vajíčka, zeleninu, omeletu. Většinou dělám omeletu a vyjdou mi z toho míchaná vajíčka. Když chodím pozdě spát, mám ještě druhou večeři, abych nešla do postele hladová.

Takže ty jíš možná teď daleko víc?

Jo, vlastně jím a nemám nikdy pocit hladu.

A myslíš, že, když s tímhle skončíš, bude to fungovat dál? Anebo to budeš dodržovat furt, abys zabránila jojo efektu?

Já už jsem ti říkala, že některá témata v tomto případě jsou tabu. Nesmím vůbec uvažovat o nějakém jojo efektu.

Tak promiň.

Doufám, že to udržím. Samozřejmě, že se nemůžu vrátit tam, kde jsem byla. Ale zhodnotila jsem, že jsem daleko úspěšnější v hubnutí než v tloustnutí. Tloustnutí jsem nabírala pět let, a zhubnutí zvládla za 20 týdnů.

Jde o pravidelnost, musíš si prostě najít čas na jídlo. Ne jako dřív, kdy jsi jedla, až byl čas.

Jasně a vlastně jím dvakrát do týdne i přílohu. Zjistila jsem, že brambory ve slupce jsou míň kalorické než rýže.

To já vím. Spoustu lidí si myslí, že třeba těstoviny jsou dietní a nevědí, že kaloricky odpovídají knedlíkům.

No, já jsem to nevěděla, vlastně jsem to neřešila. Největší problém je, a to mají vrcholoví sportovci, když v mládí sportuješ a já jsem trénovala třífázově, naučíš se jíst, co chceš, protože potřebuješ doplnit energii. Ale přestaneš sportovat a málokdo si upraví jídelníček.

Jasně, zvykla jsi si na určitý přísun jídla a pokračuješ v tom, i když nevydáváš tolik energie.

Jo, zpočátku to šlo, problém nastal po operaci štítné žlázy. Pak to šlo se mnou z kopce. Když jsem začala hubnout, zjistila jsem, že potřebuji k pokračování motivaci. Prepperství mi po měsíci přestalo stačit. Začala jsem se cítit líp a měla jsem pocit, že v případě potřeby uteču anebo se ubráním.

A co to bylo?

Rozhodla jsem se, že zhubnu 30 kilo a napíšu o tom knihu. Takže projekt svého hubnutí musím dokončit, a navíc jsem to práskla úplně všude.

To je dobře, když to práskneš, už jen tak neskončíš.

No právě. A ještě navíc jsem to slíbila v nakladatelství, tím jsem si dala jasné ultimátum, pochlubila jsem se, že už ji dopisuju a jedu týden po týdnu.

Předpokládám, znám tě dlouho, nebude to nuda s popisky, co jsi měla k snídani a k obědu.

No samozřejmě, to by mě nebavilo psát. Je to psaný humornou formou. Jak ubývají kila, zlepšuje se můj život. Najednou se můžu líp hýbat, vejdu se bez problémů do autobusu, nepraskají pode mnou schody a zlepšil se i sexuální život s manželem. Muž si po mínus 15 kilech všiml, že když si na něj lehnu, může dýchat. A nepoužíváme jen dvě polohy, ale čtyři.

Tohle mám napsat?

Jasně, píšu to v knize. U vás už si smím sednout do ratanového křesla, kam jsem se předtím nevešla a vlastně jste mi to zakázali. Nemuseli jsme kupovat nové matrace do 150 kilo, ale stačili jen do 100. Už si můžu nalakovat nehty na nohou, prostě život je najednou lepší. V autobuse jsem neprošla uličku ani bokem bez toho, aniž bych svou zadnicí někoho neflákla.

Zlepšila se ti kvalita života.

Ano, a o tom píšu v té knize. Do cíle 30 kilo dolů mi chybí 4 kila, ale teď to jde už hrozně pomalu.

Ale ty ses zapomněla zmínit, chodíš i cvičit. Bez toho hubnutí nejde.

Ano, chodím a už jsem se dostala do fáze cvičení dvakrát týdně. S kamarádkou, sama bych se nerozhoupala. Chodíme na tzv. K2, cvičení na běžícím pásu, vypadá to jednoduše, ale je to makačka. Pás je do kopce a nejede sám. Ty ho musíš rozpohybovat svojí vlastní vahou, takže na začátku to byla rychlost 120 km/hod při mých téměř 111 kilo. A cviky, kdy lezeš na rám pásu a u toho se protahuješ, jsem nezvládala, protože se to převracelo, i když na tom viseli tři lidé. Teď už se na tom protáhnu bez nutné zátěže.

Chodíš na cvičení ráda?

Pokaždé se mi strašně nechce, ale chodím s kamarádkou a ta mě přinutí. Když už tam jsem, tak mi to nevadí, ale potěší mě, když to mám za sebou. A můžu ti říct, že první hodina byla strašná, po deseti minutách jsem myslela, že umřu, po dalších pěti minutách jsem měla za sebou tři infarkty. Chtělo se mi plakat. Teď už je to dobrý.

A už tě to baví, ne?

No docela jo. Baví mě, že už cvičitelku znám a dělám kroky, nad kterými nemusím přemýšlet. Přemýšlím nad novými příběhy, co budu psát a nemyslím na to cvičení. Prostě nad tím, co mě baví, a ne co musím.

Chceš ještě něco dodat na závěr? Je to už dlouhý. Bude to někdo číst?!

Nejdůležitější a největší pochvala je, že to oceňují moje děti. Můžu s nimi všechno, můžu sportovat, blbnout, a děti o tom mluví možná víc než já. A hlavně Vojta mě furt nosí a zvedá. Užívá si, že doma už nemá mamuta, ale normální maminku. Do tanečních s nimi půjde už normální matka a nebudou se muset za mě stydět.

Baru, díky za povídání.

čtvrtek 22. října 2020

jepičí život 11

Další díl už letitého seriálu, většina z vás dobře zná. Tak jen připomínka pro ty, kdo neznají. Před lety, nápad přišel už v roce 2016, jsem napsala první díl a od té doby dvakrát do roka tady oživím komentáře, které mají jepičí život a někdy jsou malými příběhy ze života, které si zaslouží spatřit světlo světa ještě jednou. 
V posledním díle v desítce jsem končila červencem roku 2019, tak dnes pokračování. Vybírám zajímavé komentáře a vaše vzpomínky. 
Dnes jsem si myslela, že už to zvládnu do konce roku 2019. Ale přibývá frekvence mých příspěvků a i vašich komentářů, které by někdy mohly klidně stát samy o sobě. Takže dnes jsem dala jen srpen a září 2019, jinak už by to nebylo ke čtení. A je tady i jeden komentář ode mě, což já normálně nedělám, páč všechno jsem napsala do článku. 
Ale občas si díky vašim komentářům vzpomenu na nějaký zapomenutý příběh, jako tentokrát.
Tak snad to je dnes ke čtení. Takový návrat do nedaleké minulosti. Letos tedy bude ještě jeden díl, abych už rok 2019 uzavřela.
Mějte pěkný den.

Marti, četla jsem příběh malých vlaštovčích holátek se zatajeným dechem. Doufám, že dvě zbývající mláďátka přežijí. Tvůj muž má můj obdiv, že se o ně staral.
Dovolím si připojit vzpomínku. Před lety měly pod střechou našeho domu hnízdo jiřičky. Každý rok se vracely a vyváděly mladé. Pak jeden rok zůstalo hnízdo prázdné. Jednoho z páru nebo oba asi ulovil nějaký dravec, viděla jsem, že je pronásledoval. Od té doby už se jiřičky u nás neobjevily.
Přeji pěknou sobotu.

Marti, jsem napnutá jak kšandy, jak to dopadne, když jsem bydlela na severu, mívali jsme vlaštovky ve stáji a nechávali jim otevřené okénko a když bylo chladno a pršelo, báli jsme se o ně. Jiřina z N.

Marti, jste zlatíčka. Já už jsem zachraňovala takových ptáčků, který naletěli v átriu do okna nebo dveří.Taky si udělali na dveřích v hlavním vchodu ve věnečku hnízdo a my jsme chodili sklepem do garáže, abychom je nerušili,když jsme někam chťěli jet.Letos nic, ale letos si udělali hnízdečka ve věncích co mám zavěšené po domku a vyvedli všude dvakrát mladý.Mám hroznou radost a pozorovali jsme jak vylétla.Užijte si dny na moravě a hlavně si odpočiňte.Věřím,že ty prďolky to zvládnou.Martina

radikální upřímnost

Nelze zachránit všechny tvory i kdyby jsme moc chtěli. Už jsem si na tohle chtě nechtě zvykla. Taky někdy rovnou řeknu co si myslím, ale většinou to řeknu až když už je něčeho opravdu hodně a navíc to je čistě z plezíru osoby kterou nesmírně baví ubližovat ostatním. Teď jsem to udělala v práci a čekám jaké následky budou. Ale už to opravdu bylo přes čáru a ozvat jsem se musela i když si tím vysloužím pověst kverulanta.

Marti, je dobře, že jsi článek napsala dnes a na chvíli zapomněla na smutné chvíle. Včera jsem na Tebe myslela a říkala si, jestli se něco nestalo. Je mi malých vlaštovek moc líto, Tvůj muž se o ně obětavě staral.
Děkuji za zajímavý a poučný příspěvek a krásné fotografie. Růža

Ne každý příběh má dobrý konec. Ale jak říká Jack Nicholson v Přeletu nad kukaččím hnízdem: alespoň jsem to zkusil...
Přeji hezký den, Helena

také lžete dětem?

Někdy trochu ,,lhaní" neublíží. Někdy pravda dovede být krutá a spíš ublíží než prospěje. Je to o zvážení co v dané chvíli použít.
Pěknou neděli, Marti!

Článek jsem si přečetla a myslím si, že občas takhle lžeme dětem všichni.
S těmi vložkami jsi mi připomněla jednu historku. Jistě si i Ty pamatuješ na dobu, kdy byly nedostatkovým zbožím. Takže jsem je měla nakoupené do zásoby a uložené v lavici v kuchyni. Měla jsem tam i jiné věci a starší syn se mě jednou ptal na co vložky máme, na co jich tolik potřebujeme. Tak jsem to oběma klukům vysvětlila.
Měj krásnou neděli. Růža

Marti, souhlasím, že jsou lži, které jsou přijatelné (o úžasnosti prvních obrázků), ale musí se vědět, kdy a kolik jí použít. A některé lži nejsou lži, ale jen výlet do říše fantazie - pamatuju si, jak nám táta vykládal na výletech o pamětihodnosti některých věcí, co jsme viděli cestou (stromy, skály, drobné stavby...), vybájené od začátku až do konce. Bylo to fajn, cesta rychle utíkala a újmu to na mne nezanechalo, jen hezké vzpomínky. ;-)

Marti, krásně jsi to napsala. Mám to s dětmi stejně, také jsme k nim byli s Mírou hodně otevření a hodně věcí věděli popravdě. Ale co se Vánoc týká, tak to jsem byla hotový "Andersen". Dodnes na to vzpomínají, jak třeba Katka slyšela večer na sídlišti cinkat rolničky, to když si Ježíškovo pomocníčci přišli pro dopis, který visel na šňůře na balkóně aj. Dodnes jsem za tyto lži šťastná, díky nim měly děti pohádkové dětství.(Vím to od nich). A teď jsi jdu přečíst ten příběh.
Pa D.

Dáši, připomněla jsi mi jeden příběh, kdy Pavel dělal Mikuláše do okna v prvním patře s vyrobenou hlavou na dlouhé tyči a cinkal řetězy, a protože jsem o tom nevěděla, bála jsem se s dětmi taky :-) Dodnes se tomu smějeme. Měj pěkný nový týden.

ujetá doba

Marti, přesně! Tohle moje hlava také nebere. Nechápu, co ty lidi k tomu vede. Naučila jsem se pomáhat konkrétním lidem i konkrétním projektům, věcem. Např. spolužákovi mé nejlepší kamarádky, který má ALS (vím, že mu 100%peníze předá), psímu útulku, kde majitelka pro nic jiného nežije, má prostě velké srdce... Přeji krásné dny.

Marti, o tomto novém fenoménu jsem taky někde četla, už ani nevím kde. Přijde mi to hodně zvláštní - oboustranně. Když o tom přemýšlím - líbilo by se mi, kdybych mohla začít jen jezdit po výletech ... (a nemusela řešit práci) Ale představa, že mi někdo dává peníze za nic mi přijde prostě divná právě kvůli pocitu závislosti. No, ale myslím, že řešení toho, jestli bych to překousla nebo ne, mi nehrozí :-D
Hezký den

ježíši, ono to snad nikdy neskončí!

Marti, myslela jsem si, že už máte po starostech a vidím, že problémy pokračují. Obdivuji Tvého muže, že má přehled a umí si všechno spočítat. Přiznám se,že v tomhle jsem důvěřovala sociálce. U nás ti den odchodu do důchodu spočítají. V našem státě musí občan vyřídit všechno hned, jinak se mu vyhrožováno paragrafy, ale úřady mají na vyřízení čas. Držím palce, ať odvolání brzy vyřídí a manžel konečně dostane zasloužený důchod.
Měj klidný den. Růža

Co k tomu dodat,už dávno vím jaké jsou problémy s důchodem(bohužel nejste první),výplatou v PN....smutné.Argument,máte mít našetřeno je smutný.Někdo opravdu nemá z čeho.Ať vše dobře dopadne.Hezký den JP

Marti, taky jsem si užila s úřednicí co my vypočítávala důchod bezva chvilky.Byla to baba před důchodem a tak jednala jak byla zvyklá za minulého režimu.Ale u mne narazila.Já jsem vždycky vše každému řekla na rovinu a měla jsem potíže.Vypočítala mi důchod, oznámila částku a pak se mne zeptala jestli vím jaký je minimální důchod co bere většina lidí.Tak jsem se musela hodně krotit abych nebyla sprostá. Ať už to má manžel vyřešený a užívá si s tebou krásné poklidné dny.Hezký večer všem třem přeji.Martina

nejsem závislá

Marti, je pravda, že na FB trávím hodně času, ale počet lajků u mých příspěvků nijak neprožívám. Samozřejmě mě potěší, když se příspěvek líbí, ale nehroutím se, když jich je málo.
Připomnělo mi to úsměvnou historku. Když u nás jednou byly děti, tak jsem si na chvíli pustila počítač a prohlížela si novinky na Instagramu. Vnučka mi koukala přes rameno a u každého příspěvku říkala "dáme srdíčko".
Měj krásný den. Růža

Marti, já FB používám málo - na komunikaci se sběrateli čajových přebalů, občas kouknu, co je nového u kamarádek a teď občas využívám swapové skupiny, abych se smysluplně zbavila věcí, které nevyužiju, ať už jde o knížky, kosmetiku nebo oblečení. Poslední úlovek je kniha V lese visí anděl (za knihu Skládačka) a balení čajových svíček za balení sáčků do vysavače (který už asi 3 roky nemáme). A nic z toho nejsou příspěvky, kde by mne zajímaly lajky

neumím si to představit

Marti, se vším, co jsi napsala souhlasím. Jak může Barnevernet odebrat malého kojence? Spíš by měli mladé mamince s péčí o miminko poradit a pomoci, když mají pocit, že na péči nestačí. Je mi moc líto paní Michalákové. Zatímco se vlečou soudní jednání, vyrůstají chlapci v pěstounských rodinách a maminku už nebudou znát. Myslím, že je to poznamená na celý život. Takové instituce, které si nárokují právo na dítě, by vůbec neměly existovat.

Marti, postup norských úřadů mi takyv řadě případů přišel naprosto nepochopitelný. A medializovaných už jich bylo tolik, že se podle mne už jedná spíš o systémovou chybu než jednotlivé excesy

Marti, naprosto souhlasím a raději o tom moc nepřemýšlím, protože, jak píšeš, je to naprosto nepředstavitelné! Jsou to škody, které nejdou vrátit zpět, zničené životy...
Pa, Helena

na mě to teda nepůsobí

Marti, kritizovat určitě můžeš a já se k Tobě připojím. Sice mě předčasné připomínání Vánoc nestresuje, ale také se mi nelíbí, když téměř od léta na nás vykukuje Santa Klaus. U nás jsou v listopadu troje narozeniny, tak musím vymyslet, co koupím manželovi a synovi. Tvůj dárek pro maminku je krásný. Já se zdokonalila v háčkování až na "stará kolena" a učila jsem se právě na dečkách. Dnes háčkuji a pletu většinou na panenky a občas něco pro vnoučata. Jo, synovi ponožky, aby mi v zimě, v noci nezmrzl.;-)

Naprostý souhlas...zbytečně ztrácí své kouzlo.Jsem též špatný vzorek.Hezký den.JP

Marti, taky mě to každý rok udivuje.Vánoce jsou moje nejkrásnější svátky i když pohostit, oběd atd .Schází se u nás 12 človíčků.Jsem neskutečně vždy unavená, ale stojí to zato.Ale připomínat svátky tak do předu je pro mě nepochopitelný a taky přehlížím.Mějte krásný sobotní večer.Martina

Marti, ani já nemusím vánoční reklamu v září, stačila by až před adventem. Dárek pro maminku jsi vybrala úžasný, podobné dečky tvořila moje babička. Já tuto práci obdivuji, nevěděla bych, kam s háčkem píchnout. :o)

I já se připojím, vše je zrychlené a bez kouzla...
Dečka je krásná, dobře vím, jaká práce to je.

Rok co rok dřív, není ta iritace záměr, opačná a přesto účinná.
Včera jsem sázela skalničky, svítilo slunce a přikusovala jsem meloun, je tohle čas na kupování dárků ?
Nikoliv, zůstáváme normálními i po reklamní masáži, co víc si v září přát.
Krásné dny.

Marti, tyhle dečky pletla moje máma za hodně mlada. Ještě máme jednu myslím na chalupě (složenou ve skříni, protože ji nemáme kam dát). Vždycky jsem takové dílo obdivovala,
A pokud jde o reklamu na Vánoce, souhlasím s tebou v podstatě bez zbytku. Je fajn, když si někdo umí vymýšlet a opatřovat vánoční dárky v průběhu roku (já ne, protože bych je nevydržela mít v utajení tak dlouho), protože si ušetří nervy v předvánočních dnech. Ale to nemá nic společného s reklamní masírkou, kdy venku ještě pomalu chodíme s kraťasech a v obchodech na nás začínají jukat sobi, Santa Clausové a sněhové vločky...

Popravdě, když jsem tu navíc debilní reklamu viděla, říkala jsem si To si snad děláte kozy! Začínat s tímhle blázincem už v září, tak to je gól. To budou v prosinci už reklamy na velikonoce, pokud to půjde tímhle tempem.... pro mne jsou vánoce věc, která se mi za posledních pár let mediálních masáží reklamou natolik zhnusila, že se jen velice těžce a jen kvůli Bobuli s nimi smiřuji. Jinak je doma nedržíme od doby kdy se děti osamostatnily a rozlítly po všech čertech....