pondělí 28. února 2022

aktuálně a rozhovor

Blog je jako můj deník, tak si nejdříve sem zaznamenám aktuální dění v naší rodině včera. Tereza strávila celý den s ubytováváním maminek s dětmi z Ukrajiny a byt je plný. A všude se brečí, je to náročné.
Nicméně pořád volají a píší zoufalí lidé se žádostmi o ubytování a je těžké jim sdělovat, že už není volno. 
Tak Tereza s Lindou převedly pomoc do jiného módu a propojují lidi na hranicích s lidmi s ubytováním a četla jsem ty emaily, co lidé píší, ten vděk a pokora. Ráno jsem u toho brečela, ale od našich tří dětí, pomáhal i Jakub, jsem nic jiného ani nečekala. 
Všichni sváželi věci, které se sešly po celé Praze a převáželi a vybalovali. Tereza napsala poděkování všem a i naší Lolince: 
"A zapojila se vehementně i naše Lola, která neúnavně vybalovala a chystala věci pro děti a aktivně se zapojovala celé dva dny do práce". 
Tak a teď ten rozhovor. Včera tady byla pozvánka na výstavu a já jsem před tou výstavou s malířem dělala rozhovor. Ještě v podstatě skoro v klidu, dnes už bych to jen tak asi nedala. 
Další rozhovor dělám ve středu nebo v pátek, tak snad si to trochu sedne a já budu schopná normálně pracovat.
Všechno důležité je v rozhovoru a myslím velmi zajímavém, ale nedávám sem fotky pana malíře v jeho ateliéru. Kdo máte chuť, podívejte se tady, včera rozhovor už vyšel. V úvodu je jedna fotka z ateliéru a před článek dávám plakát s namalovanými Benátkami, o jejichž tajemství je zmínka v rozhovoru.
Pokud možno všem nám klidný den.



Jiří Vaněček: Namalované Benátky neexistují, ty jsem si vysnil…
Marta Dušková

Jiří Vaněček je malíř, ilustrátor a grafik. Žije ve Lhotce u Mělníka, kde má i svůj krásný ateliér. K rozhovoru jsme se sešli, když se zrovna připravovala výstava k 85. letům umělce, která je instalována v Regionálním muzeu Mělník.

Bydlíte ve Lhotce, jste lhotecký rodák?
Já jsem původně z Prahy, kde jsem se narodil, chodil do školy, pak na vyšší školu uměleckoprůmyslovou a uměleckou školu bytové tvorby. Později to byla škola pro výtvarné redaktory při Karlově univerzitě. To je taková zajímavost. Jak jsem kreslil pro časopisy, v té době byla chyba, že jsem nebyl ve straně, ani jsem se nijak neangažoval. Tak chtěli, abych dělal VUML (Večerní univerzita marxismu leninismu určená především pro členy KSČ), ale to se mi vůbec nechtělo. Tak jsme si vymysleli s kolegou, že uděláme takovou „pseudoškolu“. Měli jsme normálně indexy, dělali jsme oponenturu, prostě všechno, jako by to byla vysoká škola. Ale byla to v podstatě kamufláž. Chodili tam přednášet velmi zajímaví lidé i ze zahraničí, a tak jsme studovali a v redakci jsem už měl pokoj. Dělal jsem hodně grafických prací pro různé časopisy a nejdéle pro týdeník Televize. Tam jsem pracoval téměř 40 let jako externista, takže jsem měl krytí, že mám stálou práci a nejsem příživník. Potom se to ale hodně vyhrotilo, že jsem nespolehlivý a chtěli po mě ten VUML. Z naší pseudoškoly mám ještě vysvědčení a spoustu zážitků.

Maloval jste již v dětství? Máte nadání dědičně?
Můj otec byl architekt, ale uměl velmi dobře nakreslit auto, kde se poznal i typ auta, ale jinak nenamaloval nic.

Takže kreslil spíš technicky než umělecky.
Na mé přání mi namaloval autíčko, a ještě se ptal, jestli chci buicka či chevrolet. Mně to bylo jedno, takže jsem vždycky na něco kývl. Nemaloval, ale kreslil perem nebo tužkou.

A kdy jste začal malovat?
No, já jsem první samostatnou výstavu měl ve Vodňanech asi před 40 lety. Přitom jsem měl jako hlavní zaměstnání grafik v týdeníku Televize a u toho jsem maloval. No, a když jsem maloval, tak jsem taky vystavoval. Na první výstavě jsem to dokonce přeplácal, byly tam všechny výtvarné techniky, které jsem tenkrát používal. Vedle oleje, grafika, a třeba obchodní značky. Vymyslel jsem i logo české televize, které televize pořád používá.

To jste vytvořil Vy?
Ano, takové ty závorky. Ty jsem začal používat v časopise a televize to převzala, byl jsem zaměstnanec, takže jim ten můj nápad patřil. Já jsem rád, že se to využije. Pak jsem také dělal hodně ilustrací do časopisů a knih pro různá nakladatelství i pro Albatros, shodou okolností jsem ilustroval především dětské knihy.

Jaké výtvarné techniky jste používal v průběhu své tvorby?
Dřevořez, linoryt, lept a poté jsem začal dělat počítačovou grafiku čili digitální tisky. Ale teď už se tomu nevěnuju. Teď jenom maluju a převážně je to olej. Někdy používám i akrylové barvy, ale většinou olej, ten mi víc vyhovuje.

A jaké téma nejraději malujete?
Maluju, co mě napadne, hlavně oceňuju svobodu. Když jsem kreslil ilustrace, musel jsem se podřídit nějakému textu a teď si maluju, co mě napadne. Nejvíc jsou to krajiny, ale stejně tak jsem maloval portréty, figurální věci anebo úplně abstrakci. I v té abstrakci mám vždycky nějaký reálný prvek, který je přetvořený.

A kdy malujete nebo jak často? Malujete každý den?
No, kdybych se nemusel starat o dům a zahradu a o spoustu jiných věcí, tak bych maloval každý den.

Chce se Vám malovat každý den nebo musíte čekat na nějakou náladu, inspiraci?
To určitě nemusím čekat. Já si skoro každý den kreslím, ale maluju podle toho, jak se k tomu dostanu.

Ale baví Vás to pořád. Z Vašich obrazů dýchá optimismus a radost ze života.
Ano, pořád mě to baví.

Jak často míváte výstavy?
Na Mělníku budu mít čtvrtou výstavu. Před tím jsem měl výstavu v MEKUC a dvě výstavy jsem měl po pěti letech už v mělnickém muzeu. Mezitím jsem měl výstavy i v Praze.

Ilustrujete ještě nějaké knihy?
Ne už ne.

Co jinak děláte ve volném čase, jestli tedy nějaký ještě zbývá? Co Vás ještě baví vedle malování? 
Tak docela rád bych jezdil po světě, kdybych na to měl dost času a peněz, ale přece jenom jsem něco stihl. Nejraději jsem jezdil do Paříže, Itálie, naposledy jsem byl ve Španělsku, tam se mi taky moc líbilo. A měli jsme naplánovanou s dcerou před dvěma lety cestu do Madridu. Když jsme tam byli, měli jsme na to jen dva dny, takže jsem nestačil všechny slavné galerie, které tam jsou, si pořádně prohlédnout. Snad se tam ještě někdy podívám, jestli se situace zlepší.

Maloval jste i někdy venku v zahraničí? Nebo jste tam jel jako běžný cestovatel?
Já jsem si dělal kresby venku, někdy jsem taky maloval, ale to byly jen takové skici. Ne jako definitivní věci. A potom to maluju zpaměti nebo ještě lepší, ne že bych to dělal úplně zpaměti, ale maluju svůj dojem, svůj pocit. Na pozvánce k výstavě v muzeu ty Benátky to je absolutně vymyšlený. Dokonce jsem některé kresby kreslil třeba pro Čedok z několika zemí, kde jsem do té doby nikdy nebyl. Takže jsem musel shánět nějaké fotky od lidí, kteří tam byli. Ale to nebylo jako teď, kdy si na internetu můžu najít cokoliv a podle toho kreslit. Takže mám takové minikatalogy Španělska, Francie, Itálie, Řecka, aniž bych tam tehdy byl. Teprve po změně režimu jsem ty země navštívil. Ale zjistil jsem, že některá místa na cestách poznávám. Když jsme jeli prvně do Benátek, jeli jsme autobusem. A byli jsme taková skupina, že jsme kromě řidiče neměli žádného průvodce, řidič byl vedoucí toho zájezdu, který věděl, kam jet a zaparkovat. Ale že by nám něco říkal, to ne. Já už jsem se o Benátkách toho načetl tolik, že jsem ty památky poznával. Takže to bylo takové hezké, že jsem se dostal tam, co jsem si vysnil. K jednomu fejetonu, který pojednával o cestování, jsem kreslil Benátky. Nakreslil jsem, co jsem si myslel, že by to mohly být Benátky. Ale nemělo to žádnou oporu ani ve fotce, jenom jsem si to tak vysnil. No a v podstatě to, co je na té pozvánce k výstavě v muzeu, to jsou Benátky z hlavy, tak jak si představuju ideální Benátky, který ve skutečnosti neexistují.

Proč je nemít trochu vysněné, když je skutečné můžeme dnes vidět na internetu. Koukám, že pečete krásný štrůdl a je výborný.
K tomu mám takovou příhodu. Pekl jsem klasický dlouhý štrůdl a děti říkaly: já chci tu špičku a já taky. Tak jsem to zmenšoval a zmenšoval, a nakonec jsem to udělal tak, že každý má špičku. Takže peču takový malý štrůdýlky.

Pečete často?
Občas. Jinak si samozřejmě sám vařím, protože jsem tři roky vdovec. Naštěstí jsem začal vařit ještě včas, když jsem vařil pro manželku, tak jsem se to naučil.

Takže uvaříte i guláš?
Všecko vařím. Jen ne svíčkovou, na tu se nechám vždycky někam pozvat.

Jak dlouho bydlíte ve Lhotce?
Čtvrt století. Narodil jsem se v Praze, za války se rodiče přestěhovali mimo Prahu, do vesnice u Roudnice nad Labem. Pak jsem chodil v Praze na průmyslovku a tam jsem se i oženil a už jsem v Praze zůstal. V důchodu jsem se přestěhoval do Lhotky, což už je čtvrt století. Mně se ve Lhotce moc líbí. Hezký je i komunitní dům, kde se pořád něco děje, a nezapomínají ani na nás důchodce s různými akcemi či zájezdy.

Děkuji za příjemné povídání a krásné přijetí u výborného štrůdlu a dobré kávy.

Slovo redaktorky
Jiří Vaněček bydlí v krásně zařízeném domě, kde z každého koutu vykukuje a dýchá umění a obrazy visí všude po domě. Cesta do ateliéru v patře je lemována výstavou obrazů, která přinutí se zastavit a pokochat se. Na stole je čerstvě upečený kouzelný štrůdl, tedy spoustu malých štrůdlů a dobrá káva. Pan Vaněček mě upozorňuje, že má v domě trochu nepořádek, protože právě připravuje obrazy na svoji výstavu ke svým 85. letům, ještě to prý stíhá, brzy mu bude 86 let. Na svůj věk vůbec nevypadá nejen vzhledem, ale i mladým duchem. Já si pod slovem nepořádek tedy přestavuji něco úplně jiného, a i se trochu zastydím, protože můj nepořádek vypadá teda úplně jinak.

Před zveřejněním tohoto rozhovoru proběhla vernisáž v Regionálním muzeu Mělník, která zahájila výstavu obrazů Jiřího Vaněčka. Reportáž z vernisáže již byla zveřejněna v magazínu Z děl Jiřího Vaněčka dýchá optimismus a radost ze života (kanalem.com).

neděle 27. února 2022

pozvánka na výstavu aneb múzy ještě nemlčí


Už jsem tady psala, že ještě neplatí inter arma silent musae, tedy u nás, tak dnes lehčí téma. Na Ukrajině už múzy mlčí. Čtvrteční vernisáž zahájila krásnou výstavu. Pokud se chcete podívat na všechny fotky, tak můžete tady. Článek k výstavě dávám na blog celý a výběr některých fotek. 
Ještě pár vět ke včerejšímu příspěvku. Moc děkuji za všechny komentáře, kterými se vyjadřujete k současné situaci. Každý z nás nemůže psát celé články jako já, to už by nebylo nikde nic jiného. U mě je to navíc vzhledem k novinařině i trochu povinnost informovat, aspoň já to tak vnímám. 
Ještě sem přidávám zprávu od naší Terezy, kterou už jsem sdílela všude možně, tak ještě tady. Psala jsem tady o volném nově zrekonstruovaném bytu a o sbírce. A pokud o někom víte, kdo potřebuje ubytovat hned, ozvěte se Tereze.

"EDIT: aktuálně máme rezervovaná všechna místa, pokud se to změní či někdo nedorazí, dám vědět.
Máme připraveno ubytování pro 5 matek s dětmi na Praze 6. Pokud víte o někom, kdo potřebuje aktuálně ubytovat, pište mi na WhatsApp 602 432 458. Děkuji za sdílení!"

Co na závěr? Nevím. Tak pokračujme všichni podle svých možností a schopností anebo třeba jen mysleme na ty lidi, kterým jeden člověk ničí život a to doslova. 

A teď už se pojďte podívat na výstavu, dnes vyjde rozhovor, který jsem dělala před týdnem. Dozvíte v něm hodně zajímavého a podíváte se i do ateliéru malíře. Rozhovor sem dám v nejbližších dnech.
Tak pokud možno klidnou neděli nám všem.

P.S. Ještě jsem si vzpomněla na jednu důležitou informaci, kterou dnes budu posílat dál i na Kanál eM. Na Twitteru upozorňuje Ministerstvo obrany.
Ministerstvo obrany@ObranaTweetuje‼️
Pokud Vám přijde zpráva tohoto typu, nevěnujte jí pozornost a odesílatele blokujte. Jedná se o falešnou zprávu! Jejím cílem je pouze šířit paniku. Česká republika a její občané jsou v bezpečí. Naším hlavním úkolem je v tuto chvíli maximální materiální podpora Ukrajině.


Jak vidíte, dělám, co umím nejlíp, píšu a informuju. A jen doufám, že je vám to k užitku, některé informace se k vám třeba ani nedostanou.
Tak teď už opravdu krásné obrazy Jiřího Vaněčka plné barev a optimismu.


Z děl Jiřího Vaněčka dýchá optimismus a radost ze života
Marta Dušková
Malý sál Regionálního muzea Mělník zaplnily panely s krásnými optimistickými obrazy plných barev. Vernisáž zahájila ve čtvrtek 24. února výstavu autorských děl známého lhoteckého malíře, ilustrátora a výtvarníka Jiřího Vaněčka a sál byl překvapivě plný milovníků umění a lhoteckých přátel autora výstavy.

Vzhledem k nepříznivé situaci v souvislosti s Covid-19 je výstava pořádána s menším zpožděním k loňskému výročí Jiřího Vaněčka, kdy oslavil svých 85 let.

Expozice představuje výběr malířových děl posledních let s náměty snových krajin či figurálních a abstraktních témat. Ve svém profesním životě se Jiří Vaněček zabýval grafickým designem, publikoval ilustrace v časopisech a graficky upravil desítky knih pro různá nakladatelství. V současné době se věnuje volné tvorbě.

O Jiřím Vaněčkovi je možné se dozvědět více v rozhovoru, který vyjde na Kanálu eM zítra, tedy v neděli 27. února. Výstavu v malém sále Regionálního muzea je možné shlédnout do 27. března.








sobota 26. února 2022

aspoň perem...


Slíbila jsem včera článek k pomoci Ukrajině, ale zapomněla jsem ve víru jiných událostí, tak sem dávám odkaz dnes a i souhrn informací a událostí, které mi přijdou důležité. 
Naše Tereza včera spustila sbírku pro jejich nově zrekonstruovaný byt, který právě začali nabízet k pronájmu. Nyní bude sloužit ubytování válečných uprchlíků. Začala jsem tedy připravovat, co je potřeba, hrnky, ručníky, deky, polštáře atd. a přijet pro to měla dnes naše Linda. 
Nakonec se toho sešlo v Praze tolik, že dnes se bude svážet tam. Zvedla se taková vlna solidarity, že jsou i matrace, rozkládací pohovky atd. 
Byt není samozřejmě zařízen. 
Musím říct, že ty komentáře, které píšou lidé Tereze v reakci na její žádost, mě dohání k slzám. Když je potřeba, umíme se semknout. 
A potřeba to rozhodně je.
Tady je ten článek, který jsem psala včera Jak lze vyjádřit podporu a solidaritu Ukrajině (kanalem.com). Dnes už je to vše jinak, přidávají se i města k pomoci. 
Sleduji situaci a sdílím, co je potřeba. Souhrn důležitých informaci dávám i sem pro vás na blog. Třeba se k vám všechno ještě nedostalo.
Teď jsme si s Terezou vzpomněly, že jsme podobnou situaci zažily, když byla válka v Jugoslávii. Taky jsme se snažili pomáhat, zasedala naše rodinná rada, naše tři děti byly ještě malé, a nabídli jsme ubytování dětem, které přijížděli do Čech, a vlastně nám bylo líto, že na nás tenkrát nikdo nezbyl, už to nebylo potřeba...


Včera mi Tereza poslala fotku, jak Lola maluje ukrajinskou vlajku a pak ji lepí na okno. Foto vidíte v úvodu příspěvku. Je nastydlá a zůstala doma. Ptala se mámy: mami, jak můžu pomoct lidem na Ukrajině s těmi penězi, co mám našetřeno?💙💛
Zítra vám sem dám fotky z vernisáže, na které jsem byla ve čtvrtek, protože jsem to slíbila. Před týdnem jsem si i povídala s panem malířem u něj doma a myslím, že vznikl zajímavý rozhovor, který vyjde zítra. Nevím, jestli bych ho byla schopná takto napsat dnes.
Zatím tady ještě neplatí inter arma silent musae (ve válce mlčí múzy) a doufám, že ani nebude. 
Teď žiju sice v jiném módu a všechno ostatní mi přijde málo důležité, nicméně na výstavě jsem byla.
Ale o tom, co se děje, je zapotřebí mluvit. Včera jsem přijala několik telefonátů, kde jsme situaci rozebírali, někoho jsem i uklidňovala. Nejde se před tím schovat a mluvení pomáhá. 
Celý svět je tak blízko...
A ještě na závěr dvě zprávy, které jsem už sdílela, ale dávám i na blog.
Třeba někdo z vás může pomoct jako naše Tereza. Já pomáhám aspoň perem a posíláním důležitých informací dál k ostatním lidem.

🇺🇦 👉ubytovaniukrajina@suz.cz👈 🇺🇦
Tak zní e-mailová adresa zřízená Správa uprchlických zařízení MV za účelem pomoci v souvislosti se situací na Ukrajině, na kterou můžete posílat konkrétní nabídky pomoci.
Děkujeme za spontánní projevy solidarity českých občanů, měst, obcí, institucí i soukromých společností, velmi si toho vážíme. V případě eskalace situace budeme za nabídky, především ubytování hromadného typu, velmi rádi.
Děkujeme, že se zajímáte. 🙏🙏 💙 💛"
   A ještě jednu informaci posílám dál. Hodně lidí má přátele mezi Ukrajinci, 
   tak se určitě někomu hodí.

⚠️🇨🇿 Občané Ukrajiny, prosím, sledujte web Ministerstva vnitra. Budeme zde zveřejňovat důležité informace související s pobytem v ČR. Postupně i v Ukrajinštině.
_____________________________________________
⚠️🇺🇦 Громадяни України, просимо стежити за сайтом МВС. Ми тут будемо публікувати важливу інформацію, пов’язану з перебуванням у Чехії. Поступово і на українській мові.

pátek 25. února 2022

proč číst komiks

Dnešní příspěvek se spíš hodí pro maminy s dětmi, my babičky nemáme co do výchovy dětí zasahovat či mluvit, naše chvíle už byla. A babiček je nás tady většina.
Přesto jej sem dávám jen pro informaci, protože se mi líbí takové krásné shrnutí, proč číst komiks.
Já jsem na komiksech vyrostla. 
Tenkrát vycházely sešity Rychlých šípů někdy koncem 60. let, kdy mi bylo deset a taťka mi všechny sešity kupoval a já je milovala.
V 80. letech, kdy se narodily naše tři děti, už to bylo s komiksem horší a já byla šťastná, když jsem něco sehnala. Pamatuju si na úžasnou knihu komiksů Staré pověsti české, které jsme s dětmi četli a nesmím zapomenout samozřejmě na Čtyřlístek, kterému je víc než 50 let, ale ze svého dětství si jej nepamatuju. Četla jsem jej s dětmi a teď jej kupuju vnoučatům.
V naší rodině má komiks čestné místo a všechny tři děti již dospělé jej čtou a já jej občas koupím i jako dárek. Doma mám také čerstvý komiks a už jsem tady o něm i psala v souvislosti s malířem a výtvarníkem Karlem Zemanem, se kterým jsem dělala rozhovor a články. A je to táta Báry, takže mám komiksy s podpisem a podpis zajišťuju i dětem. 
Přidané fotky u dnešního článku jsou právě moje. A Vlčí holku, kterou kreslila Silvie Bellis, jsem kupovala pro naši Terezu a je tam opět i podpis. Silvii znám osobně a byl tady s ní i rozhovor a článek o komiksu.
To píšu jako důkaz, že do naší rodiny komiks patří.
A co vy a komiks?
Tak mějte klidný den, jak to jen jde.

P.S. Nemám poslední dny čas na čtení blogů, snad si ho najdu, až se trochu srovnám, protože jako novinářka píšu, sdílím důležité informace, čtu a na včerejší vernisáž jsem šla jen proto, že jsem to slíbila, protože teď žiju v takovém módu, že se mi vše zdá málo důležité. A vlastně to prožívá celá naše rodina. I tento dnešní článek je tady jen proto, že už jej mám připravený a už dávno vyšel.
Dám vám sem pravděpodobně ještě jeden článek dnes, který jsem právě dopsala a zveřejníme aktuálně ještě dnes, jaké jsou možnosti pomoci Ukrajině.




Čtou vaše děti komiksy?
Marta Dušková

Důvodů, co přináší čtení komiksů dětem, je jistě vícero. Komiks prostřednictvím obrázků a textu je motivací k dalšímu čtení, které tak rychle utíká a je zábavné. Jedná se trochu o papírový film, který zpracovává známá témata, jako jsou filmoví hrdinové, postavy ze seriálů či dokonce videohry.

Komiks posouvá hranice fantazie, dítě musí poskládat příběh ve své hlavě a zároveň pracovat s obrázky. Komiks je využíván i ve výuce a dítě se může jeho prostřednictvím seznámit se složitějšími tématy, jako je třeba druhá světová válka, kyberšikana apod. Jeho prostřednictvím je možné přiblížit i povinnou četbu, která je více stravitelná a pochopitelná.

Mohlo by se zdát, že tato forma čtení nerozšiřuje slovní zásobu, ale je to spíše naopak. Komiks je plný citoslovců, grafických značek a podobně, které je nutné si v hlavě přeložit.

V neposlední řadě komiks podporuje výtvarné cítění. Je bezesporu uměleckým dílem a komiksem se zabývá spoustu známých výtvarných umělců. Z mělnického regionu je to například výtvarník a ilustrátor Karel Zeman, který namaloval několik komiksů podle knih Julese Verna či Silvia Bellis se svým komiksem pro dospělé Vlčí holka.

Ovšem nejdůležitější důvod, proč by děti měly číst komiks, je rozečtení malého čtenáře. Komiks je vhodná forma, málo textu, hodně obrázků a známá témata.

Nabídka komiksů je dnes velmi pestrá a každý dospělý i dítě určitě najde ten vhodný pro sebe.

Shrnutí důvodů, proč mají dětí číst komiksy, jsou názorně prezentovány na níže uvedených obrázcích.




čtvrtek 24. února 2022

aktuálně

Často se tady vyjadřuju k aktuální situaci již od roku 2013, kdy jsem blog založila. Tak to nebude jinak ani dnes.
Vstávám brzo ráno a hned na mě vykoukla blesková zpráva, že Putin v časných ranních hodinách zaútočil na Ukrajinu a bombarduje Kyjev. 
Situaci jsem sledovala poslední týden, ale do poslední chvíle jsem si myslela, že toho novodobého predátora, kterého přirovnávají k Hitlerovi, se povede zastavit sankcemi, protože touto invazí utrpí i Rusko, ba celý svět. No nestalo se a už to všichni víme. 
Nebudu to tady rozbírat, je to ve všech médiích. 
A nebudu zastírat, že mě to děsí. Je to návrat do pravěku, člověk by myslel, že už se tohohle, takové nesmyslné agrese nikdy nedočká.


Mamku to hrozně děsí a dnes ráno se probudila s tím, že slyší rámus a jediné, co ji napadlo: znovu nás napadli Rusové. I já si tu dobu pamatuju a několikrát jsem tady svoje vzpomínky psala v několika příspěvcích. Nechtělo se mi hledat, ale našla jsem v roce 2014, kdy jsem také psala o Ukrajině a jsou tady i moje vzpomínky na rok 1968.
Mnoho udělat nemohu, jen vyjádřit solidaritu s Ukrajinou tímto malým příspěvkem. 
Právě čtu, že Ukrajina vyhlásila válečný stav. Úplně se neumím vžít do pocitů lidí tam, válku jsem nezažila. Ale tahle se týká nás všech. 
A panebože, jeden jediný člověk řídí svět a porušuje i svoje vlastní pravidla a zákony.

středa 23. února 2022

zažít na vlastní kůži

Už před časem jsem se zabývala zajímavým tématem, tak abych nezapomněla, dávám jej dnes i pro vás. 
Šikana tady byla pravděpodobně vždy, ale kyberšikana má bohužel daleko větší dosah a pravděpodobně může způsobit daleko větší trauma.
Šikana byla i na škole, co si pamatuju. Jen jsem se jí uměla bránit a bránit i ostatní, což ovšem znamenalo mít plnou žákovskou poznámek. Jen co si pamatuju některé zápisy: mlátí spolužáka atlasem (ale on si začal), hází po spolužákovi ohryzkem od jablka (ohryzek bohužel zasáhl učitelku), hází po třídě křídou atd. Nebyla jsem vzorné dítě a měla jsem třídní a dokonce i ředitelskou důtku (na moji obranu tu dostala polovina třídy), přesto jsem byla ve škole úspěšná a i při dalším studiu. Nicméně kyberšikaně se nedá bránit v podstatě žádným možným způsobem. Je možné jen zkusit převychovat agresory. 
O tom je dnešní článek, jak zažít kyberšikanu na vlastní kůži prostřednictvím videohry. Třeba se hodí někomu z vás do školy a třeba i na doma. Přidávám i trailer ke hře.
Úvodní foto jsem stáhla zdarma z internetu na Pixabay.
Mějte pokud možno klidný den. 




Zažít kyberšikanu na vlastní kůži je možné prostřednictvím výukové videohry
Marta Dušková

Společnost Člověk v tísni prostřednictvím svého vzdělávacího programu JSNS spustil výukovou videohru Digistories: Nela, kde si mohou především žáci vyzkoušet na chvíli pocity šikanovaného na vlastní kůži.

Prostřednictvím vlastního prožitku člověk zjistí, jak se oběť cítí, co prožívá a snadněji pochopí podobu a následky šikany.

Výuková videohra k tématu kyberšikany je k dispozici na webových stránkách DigiStories: Nela - výuková videohra k tématu kyberšikany - JSNS. Hra je interaktivní a poutavá. Není určena jako samostatný výukový materiál, je potřeba v hodině pokračovat reflexí a následnou diskuzí. Videohra je doplněna o řadu dalších materiálů, které je možné využít i během distanční výuky. Hra je určena do výuky pro žáky ve věku 11-15 let.

Termín kyberšikana označuje psychickou šikanu v digitálním prostředí, která má za následek ublížení, zesměšnění, ztrapnění nebo jiné poškození oběti. A probíhá pomocí informačních a komunikačních technologií.

Podrobné informace k tématu a výukovému videu jsou zveřejněny na stránkách vzdělávacího programu společnosti Člověk v tísni na www.jsns.cz.

tak poslední rozloučení...

Dnes naposledy.
Na dnes mám připravený úplně jiný příspěvek a taky tady bude.
Ale ještě jednou bych se tady ráda rozloučila s Růženkou, nějak to od včerejška nemůžu uzavřít ani se s tím srovnat. 
No bude mi to trvat, ale dnes už nebrečím.
Vlastně neměla ráda oslovení Růženka, jednou jsme si o tom povídaly, tak jsem jí vždycky oslovovala Růži. 
I v rozhovoru, který jsme vloni jsme spolu dělaly.
Tak jsem ho dnes vytáhla a myslím, že to bude takové důstojné rozloučení. 
Rozhovor si můžete přečíst tady na blogu rozhovor s... 
A rozhovor byl hodně čtený i v našem magazínu, kde najdete trochu jiný úvod a víc fotek 
Dnes už je to bohužel jen vzpomínka na milého a skromného člověka.
Růži, tak dnes jen pro Tebe. A už teď mi moc chybíš.
Na úvod jsem si dovolila dát Tvoji panenku z 3D tiskárny, kterou jsi mi věnovala k rozhovoru.
Dnes tedy takové malé rozloučení jen v našem malém blogovém společenství. Vzpomeňme všichni, kdo jsme ji znali.
Je jedno, zda osobně či virtuálně, ten smutek je stejný.
Každý odchod blízkého člověka je smutný, ale tenhle odchod byl tak náhlý a nečekaný, že si pořád čtu ještě poslední zprávu a prohlížím poslední fotky, které mi poslala před týdnem. Dáša včera připomněla v komentáři, že si před pár dny Růža koupila nový foťák a už jej nepoužije a že je to šílené.
Ano, je.

úterý 22. února 2022

brečím...


Zveřejnila jsem humor v únoru, a pak na mě vykoukla smutná zpráva od Ivy a já brečím. Nemůžu tomu uvěřit. S Růženkou jsem byla ve spojení nejen přes blog, psaly jsme si často přes email, facebook a byly jsme ve spojení v podstatě pořád. Bylo mi divné, že v poslední době nikde nic nepíše.
Nemůžu tomu uvěřit, bude mi strašně chybět. 
Ještě v pátek 18. března zveřejnila příspěvek.
Posílám jí nahoru aspoň kytici tulipánů, kterou komentovala před týdnem na facebooku: 
Mně se líbí, je v nich sluníčko.
Panebože, brečím, je mi smutno a pořád nemůžu uvěřit. Už si nikdy nebudeme povídat o životě, radit si...
Růženko, už teď mi strašně chybíš.
Upřímnou soustrast nám všem a především rodině.

úsměv v únoru






Ne, nezapomněla jsem na svoji pravidelnou rubriku s humorem, ale nějak teď nestíhám. To je ovšem na druhou stranu dobrá zpráva, nuda u nás nebývá a ani ji neznám. Tak dnešní dávka humoru na měsíc únor. Je možné, že některý vtip už tady byl, tak se předem omlouvám, nejsem úplně schopná to ohlídat.
Snad se vám dnešní sbírka vtipů bude líbit. A pokud vás vtipy nerozesmějí, stačí, když vyvolají úsměv. Mějte pohodový den s úsměvem.

P.S. A tohle viz níže já moc dobře znám. Stává se mi to běžně, jen nevypadám tak úžasně a roztomile.