konec hry o diář

Malý princ už bude mít svého majitele. 

Moc děkuji za hojnou účast a jsem ráda, že diář nebude ležet ladem.

Stejně jako většina z vás používám diář v notebooku, ale papírový potřebuji na poznámky při jednáních a schůzkách, poznamenávání kontaktů, adres schůzek... 
Navíc ho mám ráda i z určité nostalgie, něco jako posílání pohledů poštou. 
V době vyspělých technologií je to něco, na co si můžu sáhnout. Navíc bych možná i zapomněla, jaké to je psát rukou. Sice to většinou nemůžu po sobě přečíst, ale to je jiná.

Telefon využívám jen na případné připomínky. 
Mám předpotopní telefon tlačítkový ne dotykový. Není tedy starý, ale je to moje rozhodnutí. 
Možná budu za chvílí jediná, kdo ho ještě má.

Doma leží luxusní dotykový s mnoha funkcemi, některé jsou pro mě naprosto nepochopitelné a k životu je fakt nepotřebuju, ladem, takže bych jej mohla využít.

Já mám telefon ovšem jen na sms a telefonování, nechci být připojena a k dosažení všude, kam se hnu. Když už někam jedu, nechci se na telefon vůbec koukat, pokud nezazvoní, a ani přijímat žádné zprávy z virtuálního světa.

Všem děkuji ještě jednou za hezké komentáře, které mě vždy moc potěší.

A můžeme přistoupit k losování. 
Dnes je to velmi aktuální příspěvek, páč píšu a fotím tak, jak se to teď v tomto okamžiku děje.

Přiznávám, že dnes byla na mě nejen celá příprava, ale i losování bez přítomnosti notáře 😀.

Můj muž vstává dost pozdě, někdy v 10, někdy v 11 a já mám po obědě naplánovány dvě akce a na později jsem to nechtěla nechávat. Jednak jsem byla sama zvědavá, jsem celkem netrpělivý člověk, komu budu diář posílat a druhak se mi po akcích určitě nebude už nic chtít. 

A navíc jsem vstala už po páté, tak ať mi to dnes "odsejpá". 
A čeká mě přepisování z diktafonu ze včera.

Takže řádně promíchat, netřepat a je to tady:

Koukla jsem na komentáře a je to Ilonka. 

Ilonko moc gratuluji. Prosím napiš mi svůj email. 

Všem ostatním děkuji za účast a mějte pěkný den a ahoj zase zítra.

barvy do jednobarevného dne

Barvy doma ve váze. Když není barva venku, tak aspoň doma.

Kytky ve váze u nás musí být pořád.

Přiznávám, že jsem se psaním článků za poslední tři dny celkem vyčerpala.

Nechce se mi fakt nic psát a ani v hlavě nic nemám. 
Za chvíli navíc jedu nabrat si materiál na další dva články. 

Pohled mi padl na kytky v obýváku. Už je tady mám od minulého týdne. Dělají mi radost, tak trochu barvy neuškodí i na blogu. Venku jí moc není.

Tedy u nás vlastně je. Pořád zelená, ale už není moc extra zajímavá. 

Kdyby ji občas nahradila bílá, vůbec by mi to nevadilo.
Pěkné pokud možno barevné úterý všem.

sněhulák v obýváku

Slibuju, že dnes je to naposledy.

Naposledy je tady můj nabitý pátek. Ale já měla opravdu pocit, že od rána uplynuly tři dny.

Po vernisáži a nahlédnutí na krásnou výstavu shrnutí celého dne a večerní překvapení.

Dopoledne jsem jela do Mělníka na nehty. To ráno jsem fotila krásné červánky. Po cestě svítilo sluníčko, po sněhu ani památky a já si nasadila sluneční brýle. 

Cestou po telefonu řeším s Bárou práci, připomínám večerní vernisáž, páč ji chceme dát do pondělních novin. Rozebírám svoje další pracovní plány, abych se náhodou netrefila do něčího plánu a nenapsala článek, který už má rozepsán někdo jiný. Bára má totiž týden dovolené, a přestože je to moje přítelkyně, snažím se v době dovolené ji pracovně nekontaktovat. Ba se snažím i osobně nevolat, páč ona samozřejmě neví, co s ní chci řešit, tak aby si opravdu odpočinula.

Stejně si většinou voláme.

V poledne přijíždíme domů se sluncem v zádech a v půl čtvrté odpoledne opět odjíždíme tím samým směrem. Ve čtyři hodiny mě čeká rozhovor.

Počasí se značně změnilo, je zataženo, žádné sluníčko a z nebe začíná padat něco jako sníh.

Můj muž mě vyhazuje u muzea, kde mám v kavárně, ve své externí kanceláři, jednání a odjíždí na nákupy s tím, že za mnou přijede tak za půl hoďky.

Jo, to už bych mohla být skoro hotová.

Zakladatel skupiny šermu vypráví natolik zajímavě, že nejsem schopná rozhovor uřídit a po skoro hodině říkám, že nemám k dispozici celé noviny 😃 a pomalu vypínám diktafon.

Přichází můj muž a sděluje mi, že venku je kalamita, že se nedá vyjet do kopce, a proto se tak zdržel.

Ježíš, jaká kalamita???

No jo, tys to přivolala. Dopoledne si říkala, že snad tuto zimu žádný sníh ani nebude.

Vycházím z kavárny, do večerní vernisáže je ještě chvíli času a já mám jako obvykle hlad. 

Venku je sněhová nadílka, která tuto zimu ještě nebyla.

Domů přijíždíme v půl osmé, tma jak v pytli a všude kolem krásná bílá zima a já snad poprvé tuto zimu vidím i krásné bílé keře. 
Ale už je fakt tma a jsem úplně mrtvá za celý den, takže píšu sms Báře, prosím tě dnes už nejsem schopná napsat článek a ani stáhnout fotky, udělám to ráno, tak na mě počkej.

Postesknu si, že jsem děsně unavená. 
Konečně bych si mohla uplácat malého sněhuláka, páč materiál z nebe by na to stačil.

Konstatuji, že je mi jasné, že ráno nebude po sněhu ani památky, ale fakt nemůžu ani zvednout ruku.

Připravím rychlou večeři a skulím se na pohovku. 
Kolem desáté večer můj muž konstatuje, že si jde číst a já si zapínám na jedničce, jak můj muž říká, Pierota. Rozuměj Poirota, můj muž ho nemusí.

Jsem zabraná do příběhu a jsem ráda, že mluví někdo jiný než já, za celý den jsem umluvená. 

Za chvíli na mě volá můj muž. 

Nespíš? Já jsem ti uplácal sněhuláka. 

Nese do obýváku na plechu krásného sněhuláčka a volá, rychle si ho vyfoť, než roztaje. 

Ráno vstávám a všude se tráva zelená, bílá nikde.

Můj muž po pozdním vstávání volá: hele, byl včera ten sníh anebo se nám to zdálo?

Nezdálo, venku je ještě torzo tvého sněhuláčka.

No, říkám nabitý pátek. 
Ráno krásné červánky, dopoledne plné slunce, odpoledne sněhánky a večer kalamita. 

V noci první a pravděpodobně jediný sněhulák letošní naší zimy.

Ještě, že si pořád doma umíme hrát.

P.S. Jo ty párátka jsou důkazem, že to byla celkem dřina. Nic nedrželo. 
Kouličky můj muž dělal prý v miskách, protože sníh byl děsně mokrý a jinak to nešlo.
Mějte pěkný vstup do nového týdne a ještě pořád hrajeme.

o pokladech

Podruhé z nabitého pátku. 
Jsem ráda, že mezi rozhovorem a večerní vernisáží, o které jsem psala včera, jsem měla čas se na chvíli zastavit a prohlédnout si ve vstupních prostorách muzea další výstavu. 
Z těchto prostor často přináším malé ukázky, i když se tady dost špatně fotí.

Výstavy hlavně žáků mělnické základní umělecké školy jsou tady často, ale tato mě po dlouhé době opravdu nadchla a část jsem se snažila nafotit i pro vás.

Když jsem o téhle výstavě psala do novin krátkou zprávu, přemýšlela jsem, proč se jmenuje Mělnické poklady. Usoudila jsem, že děti malovaly asi nějaké památky Mělníka.

Po páteční prohlídce krásných obrázků jsem usoudila, že to je myšleno asi celkově poklady a nejen mělnické.

Tak pojďte na malou nedělní prohlídku se mnou. Snad se vám bude líbit jako mně.

P.S. Nevím, jestli má smysl připomínat, že do úterka hrajeme o diář, protože zájemců je hodně. 
Ale dělám to vždy, tak by bylo dnes ne fér nepřipomenout to.

     

krev je skutečná...

Určitě znáte ten pocit, kdy se vám zdá, že od rána do večera jediného dne uplynuly aspoň tři dny. 

To byl můj pátek. Já tomu říkám umělé prodlužování života.

Všechno, co se událo v jeden jediný den, se mi nevejde do jednoho příspěvku, takže to bude na díly.

Dnes tedy reportáž z večerní vernisáže výstavy Poklady Rytířů Mělnických. 

Večer byl úžasný a já jsem ráda, že mě vlastně práce přinutí se na tyhle akce vypravit. 

Nevím, jestli bych dokázala jinak překonat překážky, které mi přinesl můj úraz. 

Možná bez povinnosti, kterou si ovšem určuju sama, bych ani nikam nevyrazila. 

Navíc včera byla u nás chumelenice, kterou bych asi raději fotila a pak malovala. 

No včera jsem se vrátila večer naprosto mrtvá, takže jsem ani nestihla fotit. 
Dnes není bílá nikde.

Ale můj muž mi trochu té bílé přinesl v noci domů. 
Bylo to překvapení a něco jako dárek, který vám ukážu později.

Tak dnes jen reportáž z vernisáže, která otevřela výstavu Poklady Rytířů Mělnických, což je známá skupina historického šermu. 
Před vernisáží jsem dělala rozhovor se zakladatelem skupiny historického šermu pro můj připravovaný článek, která vystupuje i v zahraničí, takže jsem byla připravená  na výstavu rozhodně víc než ostatní návštěvníci či můj muž.

Včerejší večer byl úžasný a naprosto multižánrový. 
Nebylo to jen o zahájení výstavy, kde bylo možno nahlédnout do zákulisí či kuchyně nadšenců, kteří historickým šermem žijí. 
Návštěvníci shlédli i film, který byl natočen ve Skalním obydlí Lhotka, které vlastní Regionální muzeum Mělník a reportáž z obydlí jsem už na blog dávala, ale bavili se i u grotesky (a já s mým mužem taky), která byla opět v gesci rytířů. 
Takže vernisáž, výstava, povídání ze zákulisí a dva filmy.

No říkám, multižánrový večer.

Na tom brnění na úvodní fotce přes několikeré čištění vystupuje neustále krev.

Je to prý jako ty povídačky, kdy se někde neustále objevuje i po neustálém čištění krev po zločinu...

To mi sdělil Petr Pátra, zakladatel skupiny Rytíři Mělničtí, se kterým jsem před vernisáží vedla zajímavý rozhovor, ze kterého budu psát článek. 
Doufám, že čtivý.

Myslela jsem si, že krev je umělá. 

Není, je skutečná, stejně jako prolákliny na brnění po kordu či meči.

Tak jen malé nahlédnutí do včerejšího večera. 

Až vyjde oficiálně, možná sem dám odkaz.

Byl to večer strávený v dobré společnosti.

Další pokračováni z pátku zítra.
Jo a výstava potrvá do 3. února, takže kdo máte možnost, jděte se podívat.

P.S. Zapomněla jsem napsat, jak vím, že je to krev. Toto rytířské brnění patří právě zakladateli této skupiny šermu a ta krev je jeho. 
Dokonce mi vyprávěl, jak se mu to před lety stalo. No, šermuje se skutečně, nejen jako.

krása okamžiku

Trvá to chvíli a je to trochu kýč, ale vždy mě to zaujme a nadchne. 
Červánky už dlouho nebyly. Většinou je nebe zatažené a pochmurné.

Tak se dnes podělím o ranní překvapení.

Je to trochu zástupné téma dnes. Nemám nic připraveno, v hlavě vymeteno a brzo ráno i po vypití ranního povzbuzovače pořád ještě mozek mrtvého delfína. 
Ale dnes to aktuálnější už být ani nemůže.

Trošku se teda začíná mozek rozjíždět po napsání zpráv, ale zatím nic moc.

A to mám dnes hodně nabitý den. 
Doufám, že kousek toho nabitého pátku přinesu zítra i vám.

Červánky dnes ráno byly tak krásné, že je možná namaluju.

Ty poslední, co jsem se snažila zachytit na plátno, už nemám.

Na závěr citát pro dnešní den.