velké prádlo?!?

"Neviděl jsi Justýnu?"

Ptám se před čtyřmi dny mého muže. 

Od rána jsem ji neviděla. 
Obvykle se válí na psacím stole, chodí mi po klávesnici a pomáhá psát každodenní zprávy z regionu anebo spí na pohovce.

Už jsem ji ale několik hodin nikde nepotkala.

Když vstoupím do koupelny v přízemí, kde máme na komodě se šuplíky krásný koš na prádlo, náhodou si všimnu, že koš je plný. Měl být prázdný.

V poklidu si tam tvrdě spí Justýna. Na komodě je málo místa a vejde se tam právě jen ten prázdný koš, který je úplně na kraji. Divíme se s mým mužem, jak tam dokázal ten náš tlusťoch vyskočit a trefit se přímo do koše, aniž spadla přímo s ním.

A od té doby tam spává. Občas ji zkontroluji.
 Už se totiž stalo, že výskokem posunula koš natolik, že půlka visela ve vzduchu. 
Ale stejně spala naprosto klidně.

No obsazení koše vidím na několik týdnů.

Nádherný proutěný pelíšek, dost drahý leží netknutý už několik let a koupit jí jiný už jsme zkoušeli. Kašlu na ni!
Ona si prostě bude vybírat na spaní krkolomná místa stejně sama.

Naprosto ignoruje, co jí člověk podstrčí. V zoufalství, když fňuká, že si údajně nemá kam lehnout, i prázdnou krabici. 
Pokud ji ovšem nenajde jen tak odloženou, tak ji naprosto nezajímá a kouká na mě s otazníky v očích, které jsou značně výmluvné.
Já nechci nic, co mi dovolíš!

Jo, normálně bývá ten koš prázdný. Teď tam mám odložený krásný ubrus s korálky, který je nutné prát v rukou.

Doufám, že korálky ten náš jezevec neorve.
A tak si tady žijem...

P.S. Naše "bytná" prostě občas komplikuje chod domácnosti.
Co naděláš ...

když svítá...

Já vím, červánky to nejsou. Přesto mě dnes ráno nebe zaujalo. 

Myslím, že je to tím obrovským ořechem na obzoru, který je dominantou mého ranního výhledu. Doufám, že ho soused nepokácí jako ostatní stromy při rekonstrukci starého mlýna, který s námi sousedí. Moc by mi chyběl.

Vlastně každé ráno, když vstávám a scházím z patra, v přízemí jako první pohled uvidím výhled přes plot k sousedovi. A nebrání mi v tom ani vitráž ptáčka, který se houpe v okně.

Ne vždy mě, to co vidím, hned přinutí jít ven. 
Většinou je ještě dost tma a já skoro nic nevidím.

Ale dnes mi to stálo za to.

Už svítá úplně a vypadá to, že dnes slunce nebude. Nevadí.

Mě dnes čeká přepis z diktafonu z úterního setkání.

Měla jsem tolik jiného psaní, že jsem se k tomuhle nedostala.

Navíc toto naprosto nesnáším.

Ráda se setkávám s aktéry svých článků. ráda je poslouchám a ráda o tom píšu.

Ale ta prostřední část!!!

Nesnáším přepis z diktafonu. 

Tedy vlastně nesnáším to do té doby, než ho pustím. Pak už to jde samo.

A po přepisu z diktafonu, kde se plácá páté přes deváté, už miluju tu práci ten mišmaš převézt do zajímavého článku. Občas si dovolím říct, když osobu znám, proboha nedělej zbytečné metry, protože už předem vím, že toto do článku nedám anebo ani nemůžu dát.

Tak si přeju, ať tu nenáviděnou část svojí práce už mám za sebou.

Mějte hezký pátek.

je to smutné výročí?

Vlastně nevím. Jen si myslím, že smysl to rozhodně mělo.

Zabývám se Janem Palachem už v podstatě týdny. První článek si může přečíst tady, pokud máte zájem.

Včera přesně uplynulo 50 let od sebeupálení Jana Palacha a z dnešního pohledu rozhodně nebyla oběť zbytečná. Pořád s námi žije a jeho velká oběť má určitě smysl i dnes.

Na jeho sebeupálení si pamatuji jen matně. Bylo mi něco přes deset let, ale i tak si pamatuju jen ten nejasný a děsivý pocit, který u mě vyvolala tato živá pochodeň a tajemství kolem ní. 

A když jsem jeho hlas z nemocnice slyšela tuto středu znovu po 50. letech v televizi, musela jsem přepnout.

Ten hlas plný bolesti si pamatuji těch 50 let. 
Tenkrát jsem tomu naprosto nerozuměla, ale ten pocit hrůzy je ve mě dodnes.

Až mnohem později jsem pochopila, že oběť byla pro nás pro všechny. 

Včera při pietním aktu a následné akci v obřadní síni několikrát zaznělo, proč zvolil tak příšerný způsob demonstrace.

Umíte si představit jiný, takhle výřečný způsob protestu než je právě živá pochodeň, která běží přes půl Václaváku a snaží se vyburcovat lidi z tehdejší letargie?

Já ne. Je to tedy hrozná představa. 
Jan přesně věděl, co jej čeká. 
Jaká hrozná bolest, páč dělal se svým kamarádem z dětství chemické pokusy. 

Ale upřimně. Co by jinak mohlo vyburcovat národ? 

A stejně to trvalo dvacet let, než národ pochopil.

O tom, že tento čin nebyl činem zoufalého a nešťastného člověka svědčí přepis rozhovoru, který vedla s Palachem ošetřující lékařka. Jan zdůrazňoval, že to není sebevražda, ale akce. 

Včera byla v Mělníku vzpomínková akce. Palach se narodil v našem regionu a studoval mimo jiné na gymnáziu v Mělníku, které nese deset let jeho jméno.

Pietní akt se konal u sochy s názvem Pocta Janu Palachovi, která má rovněž svoji historii. Autorem pomníku je maďarský sochař Andás Beck, který žil v té době ve Francii a sochu Pocta Janu Palachovi vytvořil již na konci šedesátých let. Jedná se o stylizovanou siluetu hořící postavy. Byla převezena z Francie a v Mělníku slavnostně odhalena v roce 2009 19. ledna ve výročí úmrtí Jana Palacha.

Včera se tedy naprosto samozřejmě zúčastnili pietního aktu mimo jiné velvyslanec Francie, Maďarska a Polska, kde živé pochodně pokračovali.

Vzpomínková akce pokračovala v obřadní síni městského úřadu, kde byly prezentovány publikace Spolužák Jenda, kterou vytvořili současní studenti Gymnázia Jana Palacha v Mělníku a publikace Pocta Janu Palachovi. Akce se zúčastnila rodina i spolužáci Jana Palacha.

Tak tohle bylo pro vás. 

Teď jdu psát článek pro noviny, kde moje osobní pocity nemají co dělat.

Publikace byla v obřadní síni v prodeji a ukázky z ní četli na akci autoři studenti gymnázia a my jsme se rozhodli, že do naší knihovny patří.

konec hry o diář

Malý princ už bude mít svého majitele. 

Moc děkuji za hojnou účast a jsem ráda, že diář nebude ležet ladem.

Stejně jako většina z vás používám diář v notebooku, ale papírový potřebuji na poznámky při jednáních a schůzkách, poznamenávání kontaktů, adres schůzek... 
Navíc ho mám ráda i z určité nostalgie, něco jako posílání pohledů poštou. 
V době vyspělých technologií je to něco, na co si můžu sáhnout. Navíc bych možná i zapomněla, jaké to je psát rukou. Sice to většinou nemůžu po sobě přečíst, ale to je jiná.

Telefon využívám jen na případné připomínky. 
Mám předpotopní telefon tlačítkový ne dotykový. Není tedy starý, ale je to moje rozhodnutí. 
Možná budu za chvílí jediná, kdo ho ještě má.

Doma leží luxusní dotykový s mnoha funkcemi, některé jsou pro mě naprosto nepochopitelné a k životu je fakt nepotřebuju, ladem, takže bych jej mohla využít.

Já mám telefon ovšem jen na sms a telefonování, nechci být připojena a k dosažení všude, kam se hnu. Když už někam jedu, nechci se na telefon vůbec koukat, pokud nezazvoní, a ani přijímat žádné zprávy z virtuálního světa.

Všem děkuji ještě jednou za hezké komentáře, které mě vždy moc potěší.

A můžeme přistoupit k losování. 
Dnes je to velmi aktuální příspěvek, páč píšu a fotím tak, jak se to teď v tomto okamžiku děje.

Přiznávám, že dnes byla na mě nejen celá příprava, ale i losování bez přítomnosti notáře 😀.

Můj muž vstává dost pozdě, někdy v 10, někdy v 11 a já mám po obědě naplánovány dvě akce a na později jsem to nechtěla nechávat. Jednak jsem byla sama zvědavá, jsem celkem netrpělivý člověk, komu budu diář posílat a druhak se mi po akcích určitě nebude už nic chtít. 

A navíc jsem vstala už po páté, tak ať mi to dnes "odsejpá". 
A čeká mě přepisování z diktafonu ze včera.

Takže řádně promíchat, netřepat a je to tady:

Koukla jsem na komentáře a je to Ilonka. 

Ilonko moc gratuluji. Prosím napiš mi svůj email. 

Všem ostatním děkuji za účast a mějte pěkný den a ahoj zase zítra.

barvy do jednobarevného dne

Barvy doma ve váze. Když není barva venku, tak aspoň doma.

Kytky ve váze u nás musí být pořád.

Přiznávám, že jsem se psaním článků za poslední tři dny celkem vyčerpala.

Nechce se mi fakt nic psát a ani v hlavě nic nemám. 
Za chvíli navíc jedu nabrat si materiál na další dva články. 

Pohled mi padl na kytky v obýváku. Už je tady mám od minulého týdne. Dělají mi radost, tak trochu barvy neuškodí i na blogu. Venku jí moc není.

Tedy u nás vlastně je. Pořád zelená, ale už není moc extra zajímavá. 

Kdyby ji občas nahradila bílá, vůbec by mi to nevadilo.
Pěkné pokud možno barevné úterý všem.

sněhulák v obýváku

Slibuju, že dnes je to naposledy.

Naposledy je tady můj nabitý pátek. Ale já měla opravdu pocit, že od rána uplynuly tři dny.

Po vernisáži a nahlédnutí na krásnou výstavu shrnutí celého dne a večerní překvapení.

Dopoledne jsem jela do Mělníka na nehty. To ráno jsem fotila krásné červánky. Po cestě svítilo sluníčko, po sněhu ani památky a já si nasadila sluneční brýle. 

Cestou po telefonu řeším s Bárou práci, připomínám večerní vernisáž, páč ji chceme dát do pondělních novin. Rozebírám svoje další pracovní plány, abych se náhodou netrefila do něčího plánu a nenapsala článek, který už má rozepsán někdo jiný. Bára má totiž týden dovolené, a přestože je to moje přítelkyně, snažím se v době dovolené ji pracovně nekontaktovat. Ba se snažím i osobně nevolat, páč ona samozřejmě neví, co s ní chci řešit, tak aby si opravdu odpočinula.

Stejně si většinou voláme.

V poledne přijíždíme domů se sluncem v zádech a v půl čtvrté odpoledne opět odjíždíme tím samým směrem. Ve čtyři hodiny mě čeká rozhovor.

Počasí se značně změnilo, je zataženo, žádné sluníčko a z nebe začíná padat něco jako sníh.

Můj muž mě vyhazuje u muzea, kde mám v kavárně, ve své externí kanceláři, jednání a odjíždí na nákupy s tím, že za mnou přijede tak za půl hoďky.

Jo, to už bych mohla být skoro hotová.

Zakladatel skupiny šermu vypráví natolik zajímavě, že nejsem schopná rozhovor uřídit a po skoro hodině říkám, že nemám k dispozici celé noviny 😃 a pomalu vypínám diktafon.

Přichází můj muž a sděluje mi, že venku je kalamita, že se nedá vyjet do kopce, a proto se tak zdržel.

Ježíš, jaká kalamita???

No jo, tys to přivolala. Dopoledne si říkala, že snad tuto zimu žádný sníh ani nebude.

Vycházím z kavárny, do večerní vernisáže je ještě chvíli času a já mám jako obvykle hlad. 

Venku je sněhová nadílka, která tuto zimu ještě nebyla.

Domů přijíždíme v půl osmé, tma jak v pytli a všude kolem krásná bílá zima a já snad poprvé tuto zimu vidím i krásné bílé keře. 
Ale už je fakt tma a jsem úplně mrtvá za celý den, takže píšu sms Báře, prosím tě dnes už nejsem schopná napsat článek a ani stáhnout fotky, udělám to ráno, tak na mě počkej.

Postesknu si, že jsem děsně unavená. 
Konečně bych si mohla uplácat malého sněhuláka, páč materiál z nebe by na to stačil.

Konstatuji, že je mi jasné, že ráno nebude po sněhu ani památky, ale fakt nemůžu ani zvednout ruku.

Připravím rychlou večeři a skulím se na pohovku. 
Kolem desáté večer můj muž konstatuje, že si jde číst a já si zapínám na jedničce, jak můj muž říká, Pierota. Rozuměj Poirota, můj muž ho nemusí.

Jsem zabraná do příběhu a jsem ráda, že mluví někdo jiný než já, za celý den jsem umluvená. 

Za chvíli na mě volá můj muž. 

Nespíš? Já jsem ti uplácal sněhuláka. 

Nese do obýváku na plechu krásného sněhuláčka a volá, rychle si ho vyfoť, než roztaje. 

Ráno vstávám a všude se tráva zelená, bílá nikde.

Můj muž po pozdním vstávání volá: hele, byl včera ten sníh anebo se nám to zdálo?

Nezdálo, venku je ještě torzo tvého sněhuláčka.

No, říkám nabitý pátek. 
Ráno krásné červánky, dopoledne plné slunce, odpoledne sněhánky a večer kalamita. 

V noci první a pravděpodobně jediný sněhulák letošní naší zimy.

Ještě, že si pořád doma umíme hrát.

P.S. Jo ty párátka jsou důkazem, že to byla celkem dřina. Nic nedrželo. 
Kouličky můj muž dělal prý v miskách, protože sníh byl děsně mokrý a jinak to nešlo.
Mějte pěkný vstup do nového týdne a ještě pořád hrajeme.

o pokladech

Podruhé z nabitého pátku. 
Jsem ráda, že mezi rozhovorem a večerní vernisáží, o které jsem psala včera, jsem měla čas se na chvíli zastavit a prohlédnout si ve vstupních prostorách muzea další výstavu. 
Z těchto prostor často přináším malé ukázky, i když se tady dost špatně fotí.

Výstavy hlavně žáků mělnické základní umělecké školy jsou tady často, ale tato mě po dlouhé době opravdu nadchla a část jsem se snažila nafotit i pro vás.

Když jsem o téhle výstavě psala do novin krátkou zprávu, přemýšlela jsem, proč se jmenuje Mělnické poklady. Usoudila jsem, že děti malovaly asi nějaké památky Mělníka.

Po páteční prohlídce krásných obrázků jsem usoudila, že to je myšleno asi celkově poklady a nejen mělnické.

Tak pojďte na malou nedělní prohlídku se mnou. Snad se vám bude líbit jako mně.

P.S. Nevím, jestli má smysl připomínat, že do úterka hrajeme o diář, protože zájemců je hodně. 
Ale dělám to vždy, tak by bylo dnes ne fér nepřipomenout to.