středa 22. května 2019

vítaný nevítaný host



Od včerejšího večera prší. Jsem ale trochu zmatená vzhledem k odlišným informacím novinářů.
Prý déšť posledních dnů vůbec nepomáhá a je větší sucho než vloni a na druhou stranu prý hrozí povodně. 
Mám mít teda z deště radost anebo si ho nemám už přát?!
Dnešní host v dešti byl pro mě vítaný. 
Bez něj by možná dnešní příspěvek vůbec nebyl. 
Málokdy mám něco připraveno dopředu a jen velmi sporadicky vím, co budu psát.
Dnes ráno jsem pozorovala cestu malého hlemýždě, a protože mě zaujal, šla jsem pro foťák.
Vidíte na těch fotkách, jak má zdevastovaný domeček?
Někde se to chuďato odřelo.






Přiznávám, že tyhle maličkosti z přírody umím pozorovat teprve posledních pár let. Dřív bych možná přítomnost tohoto malého tvora ani nezaznamenala. 
Úžasná trenérka paměti, o které už jsem na blogu několikrát psala, by ze mě měla radost. Pozorováním života se prý trénuje paměť. 
No to já fakt potřebuju, protože po úraze to pořád není ono.
A ještě přidávám dnes něco pro zasmání.
Včera se u nás vystřídalo ppl i pošta. Objednávala jsem pro nás dva s mým mužem oblečení na teplé dny a a něco pro Justýnu.



Justýna byla teda dražší než zbytek rodiny.
Potřebovala toho hodně, zdravé granule, podestýlku na záchůdek a spoustu dalšího. 
Když mi to napsalo, objednej ještě za padesát korun a nebudeš platit poštovné, hledala jsem dál.
Podložka pro Justýnu mi přišla natolik vtipná, že jsem se rozhodla, že ji musíme mít.
Jen mě mrzí, že náš inteligentní a chytrý jezevec si žádné změny naprosto nevšiml a bez nějakého přemýšlení se vrhla na jídlo.

P.S. Dnes mám k vám neobvyklou prosbu. Už dlouho jsme tady na blogu o nic nehráli a vždy je to překvapení. Tentokrát potřebuji zpětnou vazbu, a tak se ptám, zda by někdo měl zájem o moje neumělé výtvarné pokusy. 
Je to jako s některými weby, které najednou udělají výprodej, protože potřebují místo pro nové zboží, potřebují vyprázdnit sklady. Jsem na to stejně, i když spoustu mých výtvarných pokusů visí v domácnostech mých přátel. 
Ráda bych tedy rozjela hru o tři dílka, která věnuji ráda tomu, kdo o ně bude stát. 
Budu ráda za vaše případné vyjádření. Pokud nebudou žádné komentáře, hra nebude, abych neměla pocit, že tady nutím někomu něco, o co vůbec nestojí. Malovat budu stejně.
Mějte se krásně.

úterý 21. května 2019

bez naprostého soukromí




Za dnešní moji úvahu může naše Justýna.
Jako máma tří malých dětí jsem si kdysi přála víc soukromí. Ani na toaletě jsem nebyla sama a vzhledem k tomu, že jsem to měla třikrát, trvalo to docela dlouho. Určitě jste to měli všichni stejně. 
Já tenkrát toužila vypít si ranní kávu ještě horkou a někdy jsem ji dopíjela až večer. 
Dnes na to ráda vzpomínám.
Teď by se mohlo zdát, že už soukromí mám.
Vnoučata už trochu vyrostla, tak už jsme odbourali absolvování mojí toalety v kolektivu a už se mi daří být i při ranní sprše sama. 
Většinou jsme se tam nacpali všichni tři i s Lolou a Alánkem. Chtěli se prostě sprchovat se mnou, a když to přišlo poprvé, říkala jsem Tereze, prosím tě zakaž jim to.
Jestli to nevadí tobě, tak ať klidně jdou.
Sprchy nemáme nikde dost prostorné a nacpat se mým tělem zvící velikosti vorvaně nebylo úplně jednoduché. Kupodivu děti moje tělo nějak nezkoumaly. 
Jen Lolinka několikrát udiveně podotkla: babi, ty máš teda obrovská prsa!!! 
Ale nasmáli jsme se všichni, páč provést ranní očistu ve třech v prostoru sotva pro jednoho štíhlého nebylo jen tak.
Po třech letech, co jsem s Justýnou většinu času a většinou pracuju z domova, jsem zřejmě vychovala další dítě. Nejen, že rozumí všemu, co jí člověk říká, někdy musíme doma i šeptat, aby to neslyšela, ale poslední rok je jak můj ocásek a já opět ztratila soukromí.
Ráno nesmím zavírat toaletu, páč v ten okamžik se začne dobývat dovnitř, mlátit na dveře a řvát, takže musím otevřít a opět nemám soukromí žádné ráno. 
Justýna čeká, dokud nedokončím svoji potřebu a teprve potom odkráčí se mnou.
Minule jsem se chtěla zbavit jejího otírání o moje nohy a mytí drsným jazykem. 
No, nevím, jestli se jí zdálo, že ranní očistu potřebuju, ale je pravda, že ranní sprchu jsem ještě neabsolvovala. 
Povídám: Justýnko, ty už si dopapala? Podívá se přímo na mě, kouká do očí a ozve se něco jako lidské JO, a já povídám: dobře, já ti ještě přidám. 
Na ranní snídani dávám vždy jen půl kapsičky, někdy nemáme chuť na celou. 
Po tomhle rozhovoru najednou Justýna zmizí bleskem z toalety.
Když vstoupím do kuchyně, vidím, jak sedí před miskou jako vykřičník a kouká ke vchodu do kuchyně, kdy konečně přijdu a splním slib.
Já vím, je to k nevíře.
Moje mamka říká: no jo, ty s ní jednáš a mluvíš jako s člověkem, nediv se, že ti rozumí.
No, je tady teda určitý rozdíl oproti dětem. 
Nemusím ji přebalovat a posazovat na nočník. 
Ani uspávání nehrozí. Usne kdekoliv jako dnes ráno na stole na zahradě klidně v pozůstatcích nočního deště.
A jednou také na mém sezení venku, kde mám deku, když je zima.
Asi jí bylo zima taky.
Dnes jsme na toaletě opět byly spolu s Justýnou. A jakmile si beru, promiňte mi to velmi intimní svěřování, toaletní papír, je to pro ni známka, že jdeme.
A aby jste si nemysleli, že o soukromí přicházím jen ráno. 
Na toaletě mám nevítanou společnost několikrát za den, pokud je v dosahu a všimne si.
No prostě vychovávám další, v pořadí čtvrté dítě.
Ale nemám iluze, tohle vychovat nejde. 
Ale je úžasná, skvělá, moc hodná a všemu rozumí a občas i poslechne.

pondělí 20. května 2019

grilované plněné žampiony




Dnes naprosto prozaicky.
Měla jsem konečně úplně volný víkend, což tady už dlouho nebylo. Ne, že bych měla všechny pracovní, ale furt se něco dělo. Kultura, návštěvy a samozřejmě pracovní akce a to mi nepřijde sporák vůbec na mysl.
Můj muž koupil v týdnu obrovské žampiony na gril. 
Nakupuje většinou sám, já zatím píšu. 
Nevěděla jsem úplně co s nimi, ještě nikdy jsem je nedělala, tak jsem tentokrát hledala inspiraci na internetu. 
Našla jsem plněné grilované žampiony, ale téměř žádnou uvedenou ingredienci kromě těch žampiónů a česneku jsem doma neměla. 
Nicméně jako inspirace mi to stačilo. 
Použila jsem tedy klasicky, co dům dal a vznikla levnější verze nalezeného receptu podle mě.
Nakrájela jsem odříznuté nožičky žampiónů, na drobno nakrájený debrecínský bok, kousek uzeného tvrdého sýra, dva velké stroužky česneku (příště dám klidně víc), nasekala trochu čerstvé bazalky, sůl a pepř a zakápla jsem olivovým olejem a vše promíchala. 
Do hlaviček žampiónů jsem opět kápla trochu olivového oleje, naplnila směsí a dala do trouby na gril. 
Musím říct, že chuť předčila moje očekávání. 
Byla to opravdu delikatesa, tak do mého virtuálního receptáře patří.
Můj muž, když viděl tuhle moji přípravu, poznamenal: 
ty zas chceš udělit od Martiny řád zlaté vařečky, viď? 😁
Jako příloha opečená veka. Tohle bylo tak skvostné, že by se to hodilo i jako předkrm pro anglickou královnu. Já vím, přeháním. Není tam kaviár...
Tohle byla naše nedělní večeře, ale může být i jako oběd.
Po sobotní kachně s bramborovým knedlíkem a zelím to bylo odlehčení, i když pečenou kachnu s čerstvým dušeným zelím já teda fakt můžu.
Byla jsem včera natolik činorodá, že jsem ještě vyrobila ředkvičkový salát.
No, to už dlouho nebude.
Dnes máme tu kachnu, která zbyla od soboty a nikdy si nedáváme stejné jídlo dva dny po sobě.
Moc se na ni těším, a nejen proto, že dnes nevařím.
Přeji vám všem hezký vstup do nového týdne.

P.S. Pokud budete zkoušet, počítejte s tím, že obrovské žampiony se dost zcvrknou, takže je zapotřebí je naplnit vrchovatě.



neděle 19. května 2019

a budiž světlo...




Po pár večerních návratech posledních dní z divadla jsme si uvědomili s mým mužem, jak moc nám chybí svítící stromek, který osvětloval téměř celou zahradu a který můj muž před dvěma týdny posekal s trávou.
Podívej se, jestli ten stromek ještě nemají.
Ježíš, nemají, už jsem se dívala, prodávali jej jako vánoční.
Stejně byl za pár šupů, což se projevilo po půl roce stání na zahradě v jeho kvalitě.
Začala jsem tedy něco hledat, já dlouho neotálím. Nejdřív něco, pak lampu a uchvátila mě mezi spoustou jiných na webu, kde už jsme světla několikrát nakupovali, tato venkovní lampa.
Od objednání dorazila rychle do několika dní.
Přiznávám, že světlo ještě není.
Zapíchli jsme ji provizorně a ještě nakřivo a včera chtěl jet můj muž pro kabel, že ji zapojí. Nakonec jsem mu to rozmluvila.
Ještě počkej, až si budeme jistí, že bude tady na značce.
No, zítra se asi už pojede pro kabel. Časový spínač od stromku naštěstí není zničený, takže se opět lampa nastaví, aby se rozsvítila v určitou hodinu.
Ten keř růží uprostřed se nám teda pěkně rozrostl po mém podzimním zásahu. Teprve na fotkách jsem si všimla, že nám tam začíná zarůstat krmítko a v létě pítko. Musím jej posunout.
Všimla sis, co tam vedle keře kvete bíle? Ještě jsme to na zahradě neměli.
No ani jsme nemohli. Páč já jsem tuhle památku po minulé majitelce sekala ještě zelenou. Bylo to zpočátku po celé zahradě, ale to už si můj muž nepamatuje. Vyrůstalo to mezi těmi kamínky, už jsem o tom psala, jako by celá zahrada snad původně byla skalkou.
Letos jsem to nestihla zničit.
Ale necháš to tam ne? Mně se to líbí a udržuju to sekáním, aby se to nerozrůstalo. 
Nechám, je to hezké.
A aby nebyl dnešní příspěvek tak jednotvárný, ještě se vrátím k našemu úsměvnému čtvrtku.
Říkala jsem o příjemném přivítání na autorském čtení a o dárcích, které jsme si odvezly spolu s výbornými zákusky, které se pekly kvůli nám.
To srdíčko na zavěšení je jen stříbrné, na fotce vypadá dvoubarevné. 
Asi odraz od okna.
Panáček je úžasný, krásná práce a háčkováno vedoucí knihovny prý právě pro nás.
Bára zakončila besedu slovy: podívej, já mám panenku i s copy, heč😅
Tahle slova vyvolala smích u všech přítomných a otázku, jak dlouho se vlastně znáte...?! 
Bára při mém představování jako přítelkyně, bývalé kolegyně, souputnici v životě a novinářky na besedě neopomněla říct, že je mladší než naše prostřední dítě.
Nepřipadá ti slovo přítelkyně kapku s nádechem něčeho, co nejsme?
Jo, já se tomu slovu taky občas vědomě vyhýbám, ale slovo kamarádka je málo.
A není jedno, co si kdo vlastně myslí?
Mějte krásnou neděli.


sobota 18. května 2019

putování za červeným polem


Včera jsem slíbila pokračování čtvrtku s Bárou, ale taky jsem poznamenala, že naše anabáze při zpáteční cestě je možná nepřenosná a k smíchu to bylo jenom nám. 
Čtvrtek začal úplně poklidně a nic nenasvědčovalo tomu, že by nás snad čekalo nějaké dobrodružství kromě autorského čtení.
Bára přivezla v poledne oběd, ne že by snad uvařila, na to nebyl čas. Po obědě jsme se vrhly na výběr kapitoly z knihy, ze které bude Bára číst. 
Výběr není úplně jednoduchý, jak by se možná mohlo zdát. Text musí nějak logicky začínat a hlavně mít nějaké ukončení, aby návštěvníci besedy neodcházeli domů s hlavou plnou otázek. Povedlo se.
Na cestu do neznáma se Bára připravila, ale před odjezdem už mi hlásí: 
jo, já už nemám data v mobilu, takže pojedeme bez navigace. 
Máš v autě čtyři A4, kde je trasa vyznačena, tak mě budeš navigovat. 
A přes Prahu rozhodně nejedu!
Srdečně jsem se zasmála a můj muž s vráskami na čele začal hledat trasu na tabletu. 
Prosím tě, nehuč do ní, nebo ji popleteš, jedeme tak, jak se to naučila.
Nějak to dopadne.
Takhle daleko jsme ještě spolu nejely, ale žádný stres.
Tak tady dál už nevím, prosím tě podívej se na list č. 1. 
Ježíš, vždyť tam nic nevidím, jen silnici a bože ty blechy.
Dej to sem, podívám se sama.
Jedeme, povídáme, já cestu vůbec nevnímám, ale nebloudíme. 
Vyprávím Báře o krásném červeném poli zřejmě s jetelem, které jsem viděla v Praze. 
Je to úleva po těch všude přítomných žlutých lánech. 
Téměř na konci naší poklidné cesty se objeví jako mně na přání červené pole.
Až pojedeme zpátky, tak ti zastavím.
Beseda proběhne úžasně, a je to zážitek i pro nás, a my se pomalu obtěžkány dárky a zákusky jako výslužka ze svatby vydáváme na zpáteční cestu.
To už bude zpátky sranda, zpátky už trefíme.
Jen neříkej, nemusí to být vůbec jednoduché, já si například nepamatuju vůbec nic, předpovídám jako Sibyla. 
Za chvíli zastavíme na malou přestávku u toho červeného pole. Já cvakám fotky a nemůžu se nabažit té barvy, zatímco Bára trhá tu krásu oběma do malé vázičky.








A jede se dál.
Přijíždíme k železničnímu přejezdu, kde bliká červená a stahují se závory.
Stojíme a já poznamenávám: Baru, my jsme tam ale přes přejezd nejely.
Zasmějeme se s poznámkou a je to tady.
Já myslím, že jsme se moc neodchýlily, no uvidíme dál, dí bezstarostně Bára a dívá se do těch svých divných map.
Jedeme neznámou krajinou, a když vidím ceduli okres Nymburk, se smíchem poznamenávám, že už jsme v úplně jiném okrese. 
No ale Nymburk s Kolínem sousedí, někde se snad vymotáme.
Smějeme se bez nějaké nervozity a jen si říkáme, ještě že se nám to nestalo při cestě tam.
Teď už nás nic nehoní, nemáme žádný deadline.
Báro, mně se zdá, že tam byla značka dálnice.
Ježíš, nepruď, žádná tam nebyla!!!
Ale Báro, podívej, hahahaha, to je dálnice! Nemáš známku.
Tak tam hoď svoji kabelku, ať to není vidět. 
No, moje krásná kabelka od výtvarnice s namalovanou Dušinkou bude teda nenápadná.
Jedeme dál, a když vidím směr Brno, hlásím se smíchem Báře, zavolám mamce, ať nám pro jistotu ustele (rozuměj do Hodonína). Obě propukáme v hurónský smích a já se divím, že se nevybouráme, páč se smějeme tak, že obě křičíme, že už nemůžeme, že nás bolí břicho a tečou nám slzy.
Po chvíli sjíždíme z dálnice a pořád hledáme nějaký ukazatel, který by nám ukázal kudy domů. 
Bára, frajerka se odmítá na cestu ptát a nechce ani zavolat svému muži, který by nás dokázal navigovat. Ona přece zvládne všechno.
Pořád se smějeme a jsme naprosto v klidu. 
Báro, někde prostě přespíme, mně je to jedno.
Ježíš, neblbni, já mám ráno v půl osmé tiskovku.
No, tak to už zavolej a omluv se.
Někde uprostřed cesty si Bára vzpomněla, že má vlastně služební telefon, tak tam nastaví nějakou trasu. Ale ani navigace neví, kde jsme, tak jen hlásí: jeďte na západ. Nevíš, kde je západ?
Se smíchem říkám, vidíš, Pavel nám říkal, jestli máme kompas.
A tak pokračujeme, a když opět vjíždíme na dálnici, už nejsme vůbec překvapené. 
Říkám Báře, a to jsi odmítla v té knihovně plný honorář. 
Měla sis naopak říct ještě o víc, už jsme to, ty vole, projely.
Tohle je opět důvod k hurónskému smíchu, který jen přerušuje na chvíli náš neustálý normální smích. Už se smějeme pořád a strašně nás bolí všechny břišní svaly.
Po chvíli uvidím ceduli směr Praha a hlásím: hele, když už budeme v Praze, nechceš jít ještě na exkurzi na Pražský hrad???😂😂😂
Projíždíme Prahou a já podotýkám, no vidíš a přes Prahu si jet vůbec nechtěla. 
Projíždíme kolem těch červených polí, o kterých jsem Báře vyprávěla na začátku naší "velké cesty" a spisovatelka hned fabuluje: 
no vidíš, já to svedu na tebe. 
Chtěla jsem ti splnit tvoji touhu vidět červené pole. 
Nikdo nepozná, že jsi fotila u Kolína.
Naštěstí nám nikdo nevolá, páč by se mi nechtělo vysvětlovat mému muži, proč jsem proboha v Praze.
Hele, nepojedeme po dálnici až do Mělníka?
No seš blbá?!, ne už riskovat nebudeme, na to ti nestačí ani honorář za prodané knihy.
Bára hlásí, že se omladila minimálně o deset let, za to já si po smíchu připadám nějak scvrklá a tak na sedmdesát. Nevzpomínám si, kdy jsem se takhle smála víc než hodinu v kuse.
Bára mě vysype doma a já si jen povzdechnu: panebože, někdy bych chtěla zažít pár hodin nudy. Vůbec nevím, jak to vypadá.
Baru, a nepiš mi sem, že jsem na něco zapomněla. Je to už tak dlouhý jako část tvého románu, že nevím, jestli někdo dočte až na konec.
A tady je mapka od Báry, 
Prý - pokud se nikdo nezasměje tomu, co jsi napsala, tak tady se smát bude.
Přeji vám den plný smíchu. Čtvrtek pro mě měl minimálně 48 hodin.
Vlevo trasa tam, vpravo cesta zpět.

pátek 17. května 2019

čtvrtek s Bárou


Vzhledem k našemu téměř identickému pohledu na svět a identickému založení našich rodin nás ani čtvrtek nepřekvapil. Byl plný dobrodružství, ale to si nechám až na zítra. Na napsání potřebuji čas.
Tak dnes jen vážně ze včerejšího setkání spisovatelky se čtenáři u Kolína. 
Zkrátka setkali anebo setkaly se u Kolína.
Právě jsem dopsala článek do novin, a protože se týká Báry, mohu jej na blogu zveřejnit ještě před zveřejněním v novinách i s pár fotkami. Psát znovu se mi to fakt nechce. Vyřádím se až zítra, jen se bojím, že včerejší anabáze s naší "velkou cestou", která nám přinesla oběma bolení břicha od smíchu, je nepřenosná. Ale Bára na mě tlačí, tak ji musím zvěčnit na blogu pro nás dvě.
Dnes ale vážně jen článek:

Autorské čtení spisovatelky Barbory Walterové Benešové zakončila autogramiáda
Marta Dušková

Setkání se spisovatelkou Barborou Walterovou Benešovou se po besedách v Mělníku uskutečnilo v Obecní knihovně Dobřichov na Kolínsku. V loňském roce vyšla autorce třetí kniha. Po románu Dívka, která nesměla mít sny a Dívka, která ztratila budoucnost byl vydán román pro příznivce vědecko-fantastické literatury Došel nám čas.

Na čtvrteční besedě v Dobřichově si návštěvníci poslechli kapitolu z knihy v podání autorky. Poté následovala beseda a spisovatelka odpovídala na dotazy lehce a s humorem. Setkání proběhlo v příjemném prostředí zasedací místnosti obecního úřadu s laskavým přivítáním vedením knihovny, kterému se povedlo vytvořit vřelé rodinné prostředí.

Postapokalyptický román Došel nám čas je sondou do života prostých lidí, kteří jsou nuceni po světovém blackoutu se starat sami o sebe a zajistit si obživu způsobem na úrovni pravěku. Tématem setkání v Dobřichově bylo i vyprávění, jak se sama autorka, dříve redaktorka deníku, nyní tisková mluvčí a vedoucí odboru vedení mělnického úřadu, na tuto situaci připravuje, o založení vlastní farmy, kterou považuje za určitou naději na přežití lidstva.

„Besedy mám ráda. Beru je jako určitou obhajobu knihy. Reaguji na negativní komentáře, které se samozřejmě po vydání knihy objevují a já mám pocit, že je dokážu obhájit nejlépe přímo mezi čtenáři“, odpovídá spisovatelka na otázku, co jí přináší besedy. „V komentářích se objevuje například kritika na hlavní představitelku, a některým čtenářům připadá neschopná postarat se sama o sebe. Ale to byl spisovatelský záměr ukázat dnešní generaci žijící uprostřed moderních technologií pravdivě. Ani moje děti by se o sebe nedokázaly postarat“.

Román autorky je mezi čtenáři úspěšný a v loňském roce se umístil v prodejnosti do desátého místa v žánru sci-fi a fantasy literatury. Čtenáři se mohou těšit na nové dvě knihy, drama ze života kanibalů a téma svět po pádu asteroidu, které čekají na vydání.







čtvrtek 16. května 2019

jako stavebnice pro děti


Všechno vlastně začalo naprosto nevinně a náhodou. 
Dostali jsme od zetě přímo z Holandska pytel cibulek různých druhů květin a bylo jich sto padesát. 
Květiny milujeme, takže zpočátku byla z dárku velká radost.
Potom jsme začali přemýšlet, kam je všechny dáme.
Všude na zahradě není dobrá půda. Navíc šest let, co zahradu a dům vlastníme, vyklízíme z celé zahrady malé říční kamínky, které byly všude po celé zahradě, všude v trávě a dodnes jsme nepochopili, jaký to mělo smysl. A přiznávám, že každý rok se opět odněkud kamínky vyrojí, droboučké, malé, skoro neviditelné a my zase uklízíme.
Takže nemáme velkou zahradu a půda není dobrá. Můj muž začal sázet cibulky a povedlo se mu s velkým úsilím zasadit čtyřicet kusů, které měly být od sebe deset centimetrů, takže zabraly dost místa.
Navíc půda je tvrdá a moc nepomohlo ji pořádně vodou promáčet.
To už je víc než měsíc.
Začala jsem přemýšlet, co s tím. Napadlo mě, proč bych je nemohla vysadit do velkých květináčů, kterých máme dost.
Tak jsem velkou část vysadila všude, kam se vešlo a květináče jsme rozmístili po zahradě.
Zbývalo posledních čtyřicet cibulek. Začala jsem hledat něco zajímavého, nějakou zvláštní nádobu na květiny, která by vypadala dobře.
Našla jsem toho spoustu, co mě zaujalo. Ale buď to bylo malé za moc velké peníze a všechny cibule by se nevešly, anebo naopak velké a nevešly by se ani na zahradu. Nejvíc se mi líbilo osázení do více úrovní, ale nemůžeme mít všechno, vyvýšený terén tady neuděláme, i kdybychom se sebevíc snažili.
A tak jsem čirou náhodou na eshopu Hornbachu objevila vyvýšený záhon ze dřeva. 
Ani jsem netušila, že něco takového existuje. 
No, člověk se pořád dozvídá něco nového.
Pro lenochy, pro ty, koho bolí záda, k umístění na chodník, beton, či jen tak na zahradu, kde není moc kvalitní hlína.
No, lepší by bylo si to vyrobit sami, ale bohužel u nás se žádný materiál už nenajde. A nízká cena mě překvapila, páč dřevěné doplňky, květináče apod. stojí dost peněz.
Dala jsem ke schválení a nakonec objednala dva. Jeden ještě na bylinkový záhon, který mám každý rok a je přesně na místě, kde by se měla navozit úplně nová hlína a kamínky se tam objevují pořád. 
Můj muž při sestavování podotkl, že je to úžasná skládačka pro děti a za ty peníze by se mu s tím nechtělo hrát
Už je osázený cibulkami, které začínají koukat na svět.
Pořád jsem přemýšlela, jak tu novotu trochu strhnout, aby to tak neřvalo. 
Otevřete branku a už to řve: hele máme nový záhon! To nesnáším.
Zrušili jsme hromádku kameny, která zakrývala původní ohniště po předchozích majitelích. 
Na tak malém prostoru nemám nervy na otevřený oheň a navíc se každý rok rozšiřuje zákaz ohně, takže naprosto zbytečné místo. Kameny máme rádi, tak jsme to místo nechávali i s pařezem, který byl kdysi krásný. Postupně ztrouchnivěl. Vyvýšený záhon samozřejmě zabral kus zahrady na hraní, takže zrušení hromady se přímo nabízelo. Napadlo mě kameny použít kolem záhonu, aby více zapadl do zahrady. Myslím, že se to celkem povedlo. No, nám se to líbí.
Tenhle příspěvek je už z minulého týdne, kdy ještě svítilo slunce. Poslední dny už nejde na zahradu jít. I dnes prší, ale pořád ještě déšť vítám.