Včera jsem slíbila pokračování čtvrtku s Bárou, ale taky jsem poznamenala, že naše anabáze při zpáteční cestě je možná nepřenosná a k smíchu to bylo jenom nám.
Čtvrtek začal úplně poklidně a nic nenasvědčovalo tomu, že by nás snad čekalo nějaké dobrodružství kromě autorského čtení.
Bára přivezla v poledne oběd, ne že by snad uvařila, na to nebyl čas. Po obědě jsme se vrhly na výběr kapitoly z knihy, ze které bude Bára číst.
Výběr není úplně jednoduchý, jak by se možná mohlo zdát. Text musí nějak logicky začínat a hlavně mít nějaké ukončení, aby návštěvníci besedy neodcházeli domů s hlavou plnou otázek. Povedlo se.
Na cestu do neznáma se Bára připravila, ale před odjezdem už mi hlásí:
jo, já už nemám data v mobilu, takže pojedeme bez navigace.
Máš v autě čtyři A4, kde je trasa vyznačena, tak mě budeš navigovat.
A přes Prahu rozhodně nejedu!
Srdečně jsem se zasmála a můj muž s vráskami na čele začal hledat trasu na tabletu.
Prosím tě, nehuč do ní, nebo ji popleteš, jedeme tak, jak se to naučila.
Nějak to dopadne.
Takhle daleko jsme ještě spolu nejely, ale žádný stres.
Tak tady dál už nevím, prosím tě podívej se na list č. 1.
Ježíš, vždyť tam nic nevidím, jen silnici a bože ty blechy.
Dej to sem, podívám se sama.
Jedeme, povídáme, já cestu vůbec nevnímám, ale nebloudíme.
Vyprávím Báře o krásném červeném poli zřejmě s jetelem, které jsem viděla v Praze.
Je to úleva po těch všude přítomných žlutých lánech.
Téměř na konci naší poklidné cesty se objeví jako mně na přání červené pole.
Až pojedeme zpátky, tak ti zastavím.
Beseda proběhne úžasně, a je to zážitek i pro nás, a my se pomalu obtěžkány dárky a zákusky jako výslužka ze svatby vydáváme na zpáteční cestu.
To už bude zpátky sranda, zpátky už trefíme.
Jen neříkej, nemusí to být vůbec jednoduché, já si například nepamatuju vůbec nic, předpovídám jako Sibyla.
Za chvíli zastavíme na malou přestávku u toho červeného pole. Já cvakám fotky a nemůžu se nabažit té barvy, zatímco Bára trhá tu krásu oběma do malé vázičky.
A jede se dál.
Přijíždíme k železničnímu přejezdu, kde bliká červená a stahují se závory.
Stojíme a já poznamenávám: Baru, my jsme tam ale přes přejezd nejely.
Zasmějeme se s poznámkou a je to tady.
Já myslím, že jsme se moc neodchýlily, no uvidíme dál, dí bezstarostně Bára a dívá se do těch svých divných map.
Jedeme neznámou krajinou, a když vidím ceduli okres Nymburk, se smíchem poznamenávám, že už jsme v úplně jiném okrese.
No ale Nymburk s Kolínem sousedí, někde se snad vymotáme.
Smějeme se bez nějaké nervozity a jen si říkáme, ještě že se nám to nestalo při cestě tam.
Teď už nás nic nehoní, nemáme žádný deadline.
Báro, mně se zdá, že tam byla značka dálnice.
Ježíš, nepruď, žádná tam nebyla!!!
Ale Báro, podívej, hahahaha, to je dálnice! Nemáš známku.
Tak tam hoď svoji kabelku, ať to není vidět.
No, moje krásná kabelka od výtvarnice s namalovanou Dušinkou bude teda nenápadná.
Jedeme dál, a když vidím směr Brno, hlásím se smíchem Báře, zavolám mamce, ať nám pro jistotu ustele (rozuměj do Hodonína). Obě propukáme v hurónský smích a já se divím, že se nevybouráme, páč se smějeme tak, že obě křičíme, že už nemůžeme, že nás bolí břicho a tečou nám slzy.
Po chvíli sjíždíme z dálnice a pořád hledáme nějaký ukazatel, který by nám ukázal kudy domů.
Bára, frajerka se odmítá na cestu ptát a nechce ani zavolat svému muži, který by nás dokázal navigovat. Ona přece zvládne všechno.
Pořád se smějeme a jsme naprosto v klidu.
Báro, někde prostě přespíme, mně je to jedno.
Ježíš, neblbni, já mám ráno v půl osmé tiskovku.
No, tak to už zavolej a omluv se.
Někde uprostřed cesty si Bára vzpomněla, že má vlastně služební telefon, tak tam nastaví nějakou trasu. Ale ani navigace neví, kde jsme, tak jen hlásí: jeďte na západ. Nevíš, kde je západ?
Se smíchem říkám, vidíš, Pavel nám říkal, jestli máme kompas.
A tak pokračujeme, a když opět vjíždíme na dálnici, už nejsme vůbec překvapené.
Říkám Báře, a to jsi odmítla v té knihovně plný honorář.
Měla sis naopak říct ještě o víc, už jsme to, ty vole, projely.
Tohle je opět důvod k hurónskému smíchu, který jen přerušuje na chvíli náš neustálý normální smích. Už se smějeme pořád a strašně nás bolí všechny břišní svaly.
Po chvíli uvidím ceduli směr Praha a hlásím: hele, když už budeme v Praze, nechceš jít ještě na exkurzi na Pražský hrad???😂😂😂
Projíždíme Prahou a já podotýkám, no vidíš a přes Prahu si jet vůbec nechtěla.
Projíždíme kolem těch červených polí, o kterých jsem Báře vyprávěla na začátku naší "velké cesty" a spisovatelka hned fabuluje:
no vidíš, já to svedu na tebe.
Chtěla jsem ti splnit tvoji touhu vidět červené pole.
Nikdo nepozná, že jsi fotila u Kolína.
Naštěstí nám nikdo nevolá, páč by se mi nechtělo vysvětlovat mému muži, proč jsem proboha v Praze.
Hele, nepojedeme po dálnici až do Mělníka?
No seš blbá?!, ne už riskovat nebudeme, na to ti nestačí ani honorář za prodané knihy.
Bára hlásí, že se omladila minimálně o deset let, za to já si po smíchu připadám nějak scvrklá a tak na sedmdesát. Nevzpomínám si, kdy jsem se takhle smála víc než hodinu v kuse.
Bára mě vysype doma a já si jen povzdechnu: panebože, někdy bych chtěla zažít pár hodin nudy. Vůbec nevím, jak to vypadá.
Baru, a nepiš mi sem, že jsem na něco zapomněla. Je to už tak dlouhý jako část tvého románu, že nevím, jestli někdo dočte až na konec.
A tady je mapka od Báry,
Prý - pokud se nikdo nezasměje tomu, co jsi napsala, tak tady se smát bude.
Přeji vám den plný smíchu. Čtvrtek pro mě měl minimálně 48 hodin.
Vlevo trasa tam, vpravo cesta zpět.
