středa 21. října 2020

převzato...


Na jaře při vyhlášení nouzového stavu jsem sbírala koronavirové vtipy a citáty k pobavení a nakonec z toho byl několika dílný seriál. 
Dnes jsem se rozhodla, že sem opět dám něco k pobavení, co pobavilo mě a něco je od Růži, která mi občas vtipy pošle. Tak dnes pro vás.






Jak jsem tady už psala, s mojí sestrou tenhle ranní rituál dodržujeme každé ráno. Každé ráno si posíláme něco pro zasmání, na co narazíme.











Na závěr jeden citát a mějte pěkný den s úsměvem.

P.S. Děkuji Alence a Vlastě za e-mail k výhře. Ještě čekám na Hanku Ciculku, abych mohla odeslat najednou do zásilkoven. 
Hani, dnes se ti snažím napsat už po páté komentář, ale píše mi to, že došlo k chybě.



úterý 20. října 2020

co je dnes za den?

Hádejte. Už jsem tady psala, že jsem se na Kanál eM začala věnovat mezinárodním dnům něčeho, ale vybírám si jen takové, co mě zaujmou anebo s nimi nějak způsobem souzním.
Dnes je Den stromů a Mezinárodní den kuchařů. 
Informace k těmto dnům najdete v přiloženém konceptu článku, který vyjde dnes na našem Kanál eM.
Tak mějte pěkný den plný zdraví a pohody.
Ať už víte, co je dnes za den či nikoliv. Je úterý.
P.S. V úvodu se chlubím ještě kytkou, kterou jsem dostala včera k narozeninám od mého muže. Zná mě, takže jsem ještě dostala drahé krémy na ksicht, aby se mi proměnil v obličej, které si už dnes nekoupím. Stejně jako Chanel č.5, který jsem si dřív kupovala. Ale dnes nejen kvůli financím, ale i proto, že jej už tak nepotřebuju, si jej nekoupím. 
I když já plýtvám svoje parfémy i doma. Klidně se navoním i nenalíčená, a i když se nikam nechystám. Prostě jen tak. Mám vůně ráda. 
A život se skládá z krásných maličkostí.

Dnes je Den stromů a Mezinárodní den kuchařů
Marta Dušková

Úterý 20. října, což je právě dnes, patří těmto dvěma mezinárodním svátkům. Pravidelní čtenáři Kanál eM si jistě všimli, že tady pomalu vzniká možná pravidelná rubrika věnovaná mezinárodním dnům známým i neznámým.

Den stromů je svátek, který stromy oslavuje prostřednictvím jejich sázení a slaví se v současné době ve více než 40 zemích světa. Slaví se na jaře či na podzim. Datum není celosvětově jednotné, liší se podle klimatických podmínek a doba sázení se liší v jednotlivých zemích.

V České republice tento den připadá na 20. října. Stromy byly uctívány od nepaměti a úcta se přenášela z generaci na generaci. První zdokumentovaný svátek sázení stromů pochází ze španělské vesnice Modnoňedo z roku 1594. Sázení stromů jako svátek je iniciativou španělského kněze z malé španělské obce z roku 1805, kdy se konal první Den stromů novodobé historie za podpory všech občanů. Oslava Dne stromů se rozšířila v roce 1883 z Japonska nejdříve do USA, potom do Austrálie, Kanady a do Evropy. Prvorepubliková tradice svátku stromů v Československu souvisela s péči o lesy. Den stromů, organizovaný Svazem spolků okrašlovacích, se poprvé masově slavil u nás počátkem dubna 1906.

V úterý 20. října se rovněž slaví Mezinárodní den kuchařů, který patří samozřejmě všem profesionálním kuchařům nebo kuchtíkům, které vaření zkrátka baví. V tento den se obvykle konají akce spojené s vařením, pečením, smažením, a i dobročinné akce, kde je výtěžek z nakoupených jídel věnován na charitu. Je to den gastronomie a solidarity a poprvé se slavil v roce 2005 v jižní Africe na podnět Billa Gallaghera, prezidenta celosvětové organizace WACS, která sdružuje téměř sto členských států, mezi nimiž je i Česká republika. A cílem tohoto dne je nejen setkání ve spojení s dobrým jídlem a charitativními akcemi, ale klade se důraz i na problematiku hladovění ve světě.

Názor redaktorky

Oba dny jsou mi hodně blízké. Když náš soused pokácel krásnou a zdravou jabloň plnou krásných jablek, neměla jsem radost, i když to byla jeho věc. Na přírodu rozhodně myslím. Ale nezastírám, že i na jídlo. Jídlo mám ráda a jsem masožravec, takže nejlepší zákusek je pro mě řízek anebo pořádná flákota masa. Já vím, je to dost přízemní, ale ve mém věku už není předpoklad nějaké změny. Prostě jídlo mám ráda.


pondělí 19. října 2020

uklízím - závěr

Nejdříve chci všem poděkovat za všechny milé komentáře, ať už jste se hry zúčastnili či nikoliv. Každý komentář potěší a jsem ráda, že máte zájem o mé výtvory a těší mě, že jdou do světa a snad budou dělat radost jako ty, co už dávno majitele mají.
V úvodu je, co jsem malovala minulý týden.
Možná mě k tomu rozhoupala po dvou měsících vidina toho, že se uvolní místo. 
Tak a je uklizeno. 
Tedy hra, kterou jsem vyhlásila před týdnem skončila. 
Můj muž, aniž věděl, o co jde, vybral čísla a pokud padlo číslo na někoho, kdo hrát nechtěl, byl vybrán následující komentář.
Všem třem vylosovaným gratuluji a poprosím, napište mi na e-mail m_duskova@seznam.cz svoje celé jméno, telefon, e-mail a samozřejmě adresu zásilkovny, kam mám výhru poslat. Budu se snažit, aby odešlo co nejdříve.
Mějte všichni pokud možno pohodový vstup do nového týdne a hlavně zdraví. Jo, a moc děkuji za gratulace k narozeninám. Vlastně mám radost, že právě na svoje narozeniny rozdávám dárky.

Zámek Mělník, tedy správně Babi, to je zámek Mělník, akryl na plátně na sololitové desce poputuje k Alence. 
Komentář: 

Marti, všechny obrazy jsou krásné.
Mně osobně se líbí pohled na zámek Mělník, asi proto, že odtud pochází část mé rodiny a mám tu pořád ještě příbuzné. Babička na tomto zámku sloužila u Lobkowiczů a nám dětem o tom vyprávěla. Trávívala jsem tu část prázdnin u jedné z tet a i v dospělosti jsem k ní jezdila.
Také se mi moc líbí vlčí máky.
Ráda se proto zúčastním. 😀



Proměny dne poputuje k Vlastě.
Komentář:

Martin všechny obrazy jsou krásné.Zkusim štěstí pro obraz Proměny dne.Vlasta



Majitelkou Pole s mákem se stane Hanka.
Komentář: 
Ahoj,

samozřejmě hned zaujal ten první obraz s řekou Labe, ale ten v soutěži není. Hned na druhém místě za ním je Louka s máky, která je pro mě neskutečně vjemově příjemná, podle mě ideální do mojí pracovny:-)
Hanka z ciculka.cz

neděle 18. října 2020

oslava za vraty



aneb jak jsme slavili v době koronavirové.
Dnes měla být oslava narozenin a měla se sejít celá naše početná rodina. Domlouvali jsme to dlouho, aby mohla aspoň většina. Před týdnem vzhledem k současné situaci jsme oslavu zrušili. 
Všechny naše děti i s rodinami žijí v Praze a jsou zodpovědní, bojí se, aby svoje stárnoucí rodiče nenakazily, takže se opět nescházíme jako na jaře.
V pátek ráno mám zprávu: mami, budete večer doma? 
Na chvíli se zastavíme, ale jen v rouškách a na zahradě.
Pochopím, o co jde a je to od nich hezký. V pondělí mám narozeniny. 
Udělám rychle ovocný dort a pár chlebíčků. 
Večer přijedou dva zástupci z naší rodiny, někdo je v karanténě, někdo musí hlídat děti. Nejdřív vidím nafouknuté balóny, pak dva dortíky se svítícími svíčkami a pak dva gratulanty s dárky. Trávíme dvě hodiny na zahradě s rouškami, povídáme si, kolem nás splašeně běhá Sára a je těžké odolat a nejít si sednout domů ke stolu. Náš syn je ale zodpovědný, takže kázeň udrží. 
Dnes tenhle příspěvek píšu vlastně pro sebe. Jednou to, doufám, bude minulost.
Dostala jsem krásné dárky, některé vidíte a některé ne. Dostala jsem i poukaz do zahradnictví, ale ten si nechám až na jaro, kdy nakupuju mnohem víc.
Ještě jednou moc děkuji za krásné dvě hodiny i za tak zvláštních okolností.





Když jsem fotila výkresy od dětí, opět jsem měla asistentku. 
Lezla mi furt až do objektivu.



A tenhle nádherný diář vám musím představit trochu víc. Nikdy jsem takový neviděla. Je plný obrázků a povídání. Prostě je krásný. 






Dnes se s vámi loučím a připomínám, že dnes je poslední den hry.  
Mějte pěkný zbytek neděle.

sobota 17. října 2020

jak jsem hledala maso...

Ano, přiznávám, o Sárince tady toho moc nepíšu a rozhoupu se teprve, když se objeví nějaká zmínka v komentářích. 
Ne že by snad nebylo o čem psát, ale to mrně zaplnilo náš život na tolik, že při dalších jiných povinnostech mi nějak už nezbývá čas, myšlenky, energie nebo nevím co.
Před časem jsem se zmínila o tom, že napíšu storku s masem, která už začíná stárnout i v mojí paměti, páč je to už měsíc. Tak rychle než zapomenu.
Určitě to znáte všichni. Jisto jistě víte, že jste něco někam položili a jste v šoku, že to tam není a vy hledáte i půl hodiny, než zjistíte, kde to je. Vzpomněla jsem si, jak jsme s kolegyní, když jsem dělala v bance, hledaly docela dlouho její mobil. Zazvonil v mrazáku i s nákupem masa, který učinila místo oběda.
Tak to bylo něco podobného u nás. 
Vstávám ráno, pokaždé zoufale brzy, nakrmím Sáru, udělám si kafe, což je trochu rituál. Melu si ho vždy čerstvé a zasedám k počítači a píšu články. 
Po delší době jdu opět do kuchyně a v tom si toho všimnu.
Ježíši, já jsem včera večer přece vyndala z mrazáku půl kila masa. Nebo ne?! 
Koukám do mrazáku, tam to není. Tak si říkám, že to můj muž asi uklidil před Sárou. 
Koukám do lednice. Projdu celou lednici, ježíš, tak kde to je. Ještě jednou mrazák, ještě jednou lednice. Napadne mě, že třeba zlodějka Sára, houbičky z dřezu krade furt a věčně je jich po domě nejméně pět.
Okamžitě tohle zamítám. Ten malý brouček by půl kila neutáhl, je to v tu dobu třetina její váhy a nikde není památka po nějakých stopách. Nikde ani mokrá či krvavá stopa po tažení kořisti. 
Takže znovu mrazák, lednice, v těchto chvílích si uvědomuju, jak člověk sám sobě nevěří.
Už začínám být vzteklá na mého muže. Panebože, kam to dal?! Koukám do trouby, projíždím celou linku, to je ale blbost, že jo? Prohlížím špajz. Koupelnu v přízemí, technickou místnost. 
Jdu si prohlídnout tělocvičnu a celý obývák pro případ, že by pachatelem byla přece jen Sára. 
Jsem vzteklá a říkám si, tak dnes se prostě vařit nebude. Nebudu vyndávat další maso, dokud se to první nenajde. 
Můj muž vstává hodně pozdě a já na něj hned vybafnu, normálně ho nechávám, aby se probral:
prosím tě už dvě hodiny hledám maso, které jsem včera vyndala z mrazáku, a než to stačím dopovědět, zazní otázka: a už si ho našla? No nenašla, ty jsi ho někam schoval před Sárou ne?
Ne, vůbec jsem na něj nesahal.
No tak to mě teda podrž. Začínáme hledat oba a procházíme celé přízemí. 
Po další půl hodině říkám, já se jdu podívat do patra. No je to naprostá kravina, protože schody jsou naprosto čisté, nikde nic, žádná stopa. Přesto vyjdu nahoru a začnu se rozhlížet všude. Po chvíli objevím před dveřmi koupelny to hledané maso. Téměř netknuté, jen roztržený pytlík a malinkatou památku po malých zoubečkách. Naštěstí tohle naše mimino ještě nepokouše. Ovšem záhadou zůstává, jak dokázala bez úhony v tlamičce odnést půl kila masa docela dlouhou trasu z kuchyně z dřezu, kde se maso rozmrazovalo, přes předsíň, spoustu schodů do patra a ještě kousek cesty ke koupelně.
No a tak si tady žijem. Sáru nestíhám ani moc fotit, ona nepostojí, zatím to není fotomodelka, jako byla Justýnka. 
Už jsem tady psala, jak si před dvěma měsíci vybrala v patře mezi dalšími hračkami dětí papouška, přinesla si jej dolů a už ho neopustila. Papoušek vypadá strašně, je celý uválený, furt jej přenáší v tlamičce sem tam, pod černou špínou se ztrácí jeho barvy, ale já se ho bojím vyprat. 
Třeba by ho přestala tolik milovat. Hraček má spoustu, ale vrací se pořád jen k papouškovi.
Občas si povzdechnu, já bych jí tak ráda nakoupila nové hračky a můj muž dí: to by si ji musela vzít do krámu, aby si sama vybrala...
Ta úvodní fotka je jediná z posledních dnů. Jak říkám, nestíhám ji fotit. Věčně je jí vidět jen zadek. 
Ty ostatní fotky jsou staršího data a myslím, že je to i vidět.
Mějte pěknou sobotu a ať dnes nemusíte nic hledat.

P.S. Ještě připomínka. Do zítřejší neděle hrajeme. O co najdete tady.



pátek 16. října 2020

zapomenutá dílka


Nemůžu na výstavy, tak jsem si udělala výstavku doma z díla vnoučat. 
Na takové to domácí dívání. 
Ne vždy stíhám fotit naše domácí tvoření. První dva obrázky jsou od Loly ze září, Alanovy kresby tady nebudou, nestihla jsem vyfotit a on si je většinou odnáší domů.
"Babi, máme nové krásné akvárko", hned mi sděluje Lola a já chvíli mlčím, než jí prozradím, že už mi maminka poslala fotky. 
"Babi, já ti ho namaluju".
První dílo se tedy jmenuje Akvárko u nás doma. 
Druhý obrázek, který mi namalovala, vlastně vznikl tak, že si Lola všimla: 
"babi, to už je dávno, co jsem tohle malovala. Já ti namaluju něco jiného, jo? 
A co chceš namalovat"?
Loly, co chceš ty.
Tak mám na zdi, která je nad schody a většinu výtvorů malovaly či vytvářely děti, nový obraz pod sklem. Lola sama vyndala nějakou tvorbu z rámu a sama dosadila svůj nový obrázek. 
Přišla mi ukázat, až bylo hotovo. 
Tohle jsou nejkrásnější dárky, které jsem dostala. 
A dnes se pokochá i maminka, která to ještě neviděla.



Tyhle dva poslední obrázky vůbec nevím, kdy jsme tvořili ani čí je to dílo. Děti budou určitě vědět.
Schovám vše, stejně jako výtvory našich dětí, ale nestíhám dokumentovat. 
Předpokládám, že ten první je od Loly. Nicméně tyhle dva by měly spatřit světlo světa, protože jsou krásné. Teď v současné době dlouho nic tvořit nebudeme a uvidíme se jen přes kameru počítače, tak je vhodná doba naše tvoření připomenout.
Mějte pohodový a klidný pátek.

P.S. Připomínám hru. Kdo se chcete ještě přidat, hrajeme do neděle 18. října.


čtvrtek 15. října 2020

"art is work"

Pro svůj dnešní příspěvek jsem si dovolila použít heslo dnešních dnů. Je zajímavé, že v dobrých časech o tomto heslu nikdo nepochybuje a bere umění, kulturu vůbec jako obohacení života a nepochybuje o tom, že je to práce a někdy docela tvrdá práce umělců, abychom si my mohli pak při jejich představeních či výstavách odpočinout, pobavit se, pokochat krásou, vzdělávat se či jen přijít na jiné myšlenky.
Ovšem jakmile není situace pro kulturu příznivá, někteří z nás otočí a odsunují ji na okraj společnosti jako věc naprosto nepotřebnou. 
A věřte, že mluvím z vlastní zkušenosti a vidím do toho jaksi trochu zevnitř. Vedle velmi úspěšného programátora, našeho syna, pro nějž se situace či pracovní možnosti nijak zvlášť nemění, máme v rodině divadelní režisérku a fotografku, pro které je naopak situace velmi závažná. Štve mě, když někdo snižuje jejich přínos a práci. 
Opět neuvidím další premiéru Lindy, letos už druhou, na které dřela několik měsíců. Ale to je život, a tak to beru. Jen bych chtěla, aby se všichni zamysleli nad tím a přestali snižovat důležitost této práce. No někoho přesvědčit se mi nepovede a jeho prohlášení, že nejlepší díla vznikají, když umělci hladoví, ignoruji a vnímám to, jako že dotyčný už naprosto neví, co mluví a jeho aroganci se snažím přehlížet, jinak bych se rozčilovala furt.
Ale žádné společenské postavení neopravňuje člověka k takovým výrokům a úctu si tím rozhodně nezíská. Já nemám žádný respekt k autoritám daným, autoritu si člověk v jakémkoliv oboru musí získat, nedostává ji s nějakým postem automaticky.
A věřte mi, abychom mohli shlédnout nějaký kulturní počin s lehkostí bez známek tvrdé práce či dokonce dřiny, chce opravdu ve většina případů vynaložit velké úsilí a dřinu, kdy máte pocit jako umělec, že nežijete, nebo žijete jen svojí prací a před koncem se vám vše hroutí, zdá se vám, že úsilí neodpovídá výsledku, někdy jste naprosto na dně a zoufalí. Nakonec je vaše práce zasloužená a oceněná úspěchem, ale to zoufalé úsilí, které tomu předchází, za tím nikdy neuvidíte.
Kultura rozhodně žije a já se ji snažím podporovat aspoň na úrovni svých možností. Píšu články do našeho magazínu o každém kulturním počinu a odmítám za to dárky. Jako například nový komiks Vlčí holka, kterou jsem měla dostat jako dárek, ale já jsem se rozhodla ji koupit a dárkem bude autorský podpis. O tomto novém komiksu jsem už na blogu i v magazínu Kanál eM.
Kniha už začíná žít svým vlastním životem. Dnes sem dávám článek právě o Vlčí holce, který v našem magazínu vyšel včera.
A loučím se ještě jednou připomínkou: kultura je součást našich životů a jen tak něco ji nezastaví.
Už starý Řím považoval za důležité chléb a hry. Tak ať se "hry" zase brzy vrátí do našich životů, protože mně teda rozhodně chybí.

Vlčí holka je na světě
Marta Dušková

O novém komiksu s názvem Vlčí holka již tady v magazínu byla zmínka. Spoluautorkou komiksu je Silvia Bellis, která vše kreslila. Pracovala na knize pět let.

Kniha Vlčí holka je psychologický komiks, civilní příběh s prvky černého humoru dosahující určité mysterióznosti. Námět vznikl ve spolupráci s psychoterapeutkou Kasiou Kordylewskou.

„Tohle je pro mě jiskra pozitivní energie v téhle zmatené době. Zase mám chvíli pocit, že některé věci jdou správným směrem. Po 5 let, kdy byly všechny ty obrazy jen mezi mnou a papírem, se konečně transformovaly do kompaktní podoby knihy“, prozrazuje výtvarnice, kurátorka a majitelka kavárny Café Živel.

Kniha už žije svým vlastním životem a je možné ji zakoupit v nakladatelství Kosmas www.kosmas.cz . K dispozici bude i na Mělníku v Želvím doupěti.

Anotace

Komiks s autobiografickými prvky a se silným psychologickým nádechem se odehrává převážně v osmdesátých a devadesátých letech 20. století v Polsku. Postupně se před námi odhaluje pohled na život na polském venkově, který se sice v mnohém podobá tomu českému, ale zároveň je zcela svůj a autentický. Příběh začíná v městečku Wilczyn, tedy „Vlčín“, v němž se běžný život takřka každodenně prolíná s magickým snovým světem. V městečku, ve kterém bylo setkání předsedy komunistické strany, policajta a kněze nad skleničkou vodky a kvašenými okurkami běžnou záležitostí. Městečko, do něhož se narodila malá „velká“ holčička, poskytuje kulisy pro nevšední příběh, který můžeme chápat i jako psychologickou sondu do často temných zákoutí duší sužovaných depresemi a stavy bezmoci, do světa hádek, ale také do světa nevšedních dobrodružství doprovázených nezřídka černým až morbidním humorem. Příběh ukazuje, jak rané události, nejen příznivé a veselé, ale často také ubíjející, ohrožující a nepochopitelné, utvářejí náš následující život, svět okolo nás a nás samé. Vyprávění, pro něž jsou typické průniky do světa za běžnou realitou, do světa rituálů, symbolů, zvířecích bytostí, nás v podstatě vede až k našim stále přítomným divokým instinktům a touze po svobodě.

Názor redaktorky

Žijí kolem nás a mnozí o nich ani nevědí. Myslím umělce mělnického regionu. Jejich počiny však rozhodně stojí za povšimnutí a za podporu. Umělcům se nežije lehce ani v normální době, natož v této pro všechny složité situaci. A můžu jen nám všem popřát, aby bylo líp.