neděle 19. srpna 2018

na boso



Malá procházka po ránu. Téměř celé léto chodím na boso, mám to ráda i za cenu toho, že něco nanosím do domu. Chodí tak u nás i většina návštěv. Od rána do pozdního večera otevřené dveře domu na zahradu k tomu lákají. 
Vstávám brzy ráno v podstatě se sluncem. Jdu se projít bosou nohou, chtěla jsem říct v trávě, ale ta není, takže plevelem, na kterém ulpěla ranní rosa a příjemně studí do bosých nohou. 
A hledám trochu barev. Letos je to o dost těžší. Některé truhlíky už jsme museli osadit znovu, ale i tak to není žádná hitparáda. 
Ale něco málo k nedělnímu rannímu kochání nacházím.
Ranní rosou nohou bosou...








sobota 18. srpna 2018

už visí...

 

Naše domácí galerie a zároveň tělocvična doznala malých změn. Obraz si umím pověsit sama, ale při šesti by moje příliš malá trpělivost vzala za své a sprostými slovy bych mohla vydláždit Václavské náměstí. Na to já nervy nemám. Neměla jsem ani nervy výtvory vkládat do lišt, které jsem objednala.
A původně to vypadalo tak jednoduše.
Můj muž si s tím včera hrál dost dlouho. Používal metr a vodováhu a vyměřoval podle zdi. 
Měl hotovo a přiznávám, že malá výstava mých výtvorů se mi líbí. A ani jsem si nevšimla nějaké chyby, dokud můj muž nešťastně nepoznamenal, panebože, mně to celé utíká. 
Měl jsem to měřit podle okna a ne podle zdi, ta je křivá. 
Uklidňovala jsem ho, že jsem si nevšimla.
No teď už to samozřejmě vidím. Prý to dnes bude celé opravovat.
Většina naši galerii na takové to domácí dívání znáte z blogu a možná jste si všimli, že zde něco chybí. Vedle cvičících strojů zde byla i pohovka pro příležitostné psaní.
Tu jsme se po třech měsících s návratem k našemu obvyklému životu museli zlikvidovat.
No nicméně už je na cestě.
Tedy doufám, že v úterý dorazí. 
Naše anabáze se sedačkou začala už 8.6. a doufám, že bude mít konečně dobrý konec.
Příběh nové pohovky vám odvyprávím někdy příště.
Tak dnes jen malé nahlédnutí na novou výstavku. 
Dva moje nesmělé pokusy jsou na zemi a připraveny jako dárek.



pátek 17. srpna 2018

jak se fotí pod vodou...










No, to teda fakt nevím. Nezvládám bravurně ani focení na souši.
Nicméně podvodní fotky jsem viděla včera. Původně jsem si představovala něco jako vodní svět s rybami, korály, ježky... 
Ale fotografie profesionální fotografky Alice Bochňákové mi připomínají obrazy, trochu výjevy jako od Rubense. Přestože jsem je viděla zblízka, pořád nechápu, jak je možné fotit živé bytosti pod vodou. Není to totiž montáž. Vše je skutečné a pravé a autorka získala za svou tvorbu i evropské ocenění jako jedna z mála fotografů v republice. (No, jsem chytrá, páč jsem psala článek😇)
Včera jsem jela do Neratovic dělat rozhovor s režisérem divadla. Už jsem v tomto městě byla mnohokrát, ale k srdci mi nijak zvlášť nepřirostlo. Zdá se mi příliš industriální, plné budov z dob socialismu. Nechápu, když první zmínka o Neratovicích je ze 13. století, proč zde není žádné historické centrum. Nějaké památky tady jsou, ale přiznávám se, že za tímto účelem jsem do města nikdy nejela. A vlastně jsem neměla čas ani je hledat, protože jsem zde vždy pracovně. 
No, možná se někdy soukromě vypravíme.
Nicméně když už jsem jela do tohoto pro mě nezajímavého města, vzpomněla jsem si, že jsem do kulturních zpráv do novin psala o nějaké výstavě. Rozhodli jsem se s mým mužem, když už tam musím za prací, užijeme si to ještě jinak.
Původně jen soukromá návštěva výstavy se zvrtla i v pracovní, ale stejně jsem si fotografie užila a přiznávám, že pro mě byly překvapením.
Ale chtěla bych vědět, jak pod vodou vydržel ten kůň?
Pojďte si užít výstavu se mnou. Dnes žádné koláže. Pěkně jedna fotka za druhou.
Myslím či doufám, že se vám budou také líbit.











čtvrtek 16. srpna 2018

začnete pomalu umírat, když...


Nebojte, příspěvek není o umírání. Naopak je velmi pozitivní.
Jen o připomenutích pro dnešní den. Slova kradu od povolaných.
Jsou to slova naprosto samozřejmá a pravdivá a všichni o nich víme. 
A možná u většiny z nás i patří samozřejmě do našeho života.
Jen někdy napsaná souvisle někým, kdo to umí, se nezdají být tak samozřejmá. 
A občas možná stojí za to si je připomenout.
Repetia iuvat.
Opakování prospívá.
(Nemohla jsem si odpustit latinu, kterou jsem kdysi studovala a měla jsem ji ráda.)
Když si tak pročítám text, zjišťuji, že skoro vším se řídím, aniž o tom vůbec vím či abych se nad tím vůbec zamýšlela. Jen teď málo cestuju, jen trochu za humny v rádiu svého domova a nečtu knihy. 
Ale snad se časem zlepším i v tomto.

Začnete pomalu umírat,
když necestujete, když nečtete,
když neposloucháte zvuky života,
pokud si sami sebe nevážíte.
Začnete pomalu umírat, když zabijete svou sebeúctu,
když nenecháte druhé, aby vám pomohli.
Začnete pomalu umírat, pokud se stanete otrokem svých zvyků,
kráčejíce každý den po stejné cestě...pokud nezměníte svůj stereotyp,
pokud nenosíte jiné barvy nebo nemluvíte s těmi, které neznáte.

Začnete pomalu umírat, pokud se budete vyhýbat vášni a jejím turbulentním emocím,
těm, které způsobí, že se vaše oči budou lesknout a vaše srdce bít rychleji.

Začnete pomalu umírat pokud nezměníte svůj život, když nejste spokojeni se svou prací, svou láskou nebo vaším okolím.
Pokud neriskujete co je jisté pro nejistotu,
pokud nejdete za svým snem,
pokud si alespoň jednou za život nedovolíte utéct od rozumné rady.
~ Pablo Neruda

středa 15. srpna 2018

nepochopitelná anabáze aneb boj s molochem

Nejlepší je svalit vlastní neschopnost na nevinného.
Náš příběh není nikterak dramatický jako případy jiných, které jsem na blogu již zveřejnila. Ale myslím, že stojí za povšimnutí, páč opět ukazuje na neschopnost, neprofesionalitu a nedostatek empatie molochu jménem sociální správa.
Náš příběh, tedy spíše příběh mého muže musím uvést od začátku. Můj muž marodí již víc než rok a vlastně  na doporučení lékaře vojenské nemocnice oddaluje nutnou operaci zad a daný stav udržuje rehabilitacemi, nic jiného již nejde dělat. Snaží se, i když trpí velkými bolestmi, ale operace je prý konečná.
Ve svém životě, i když profesionálním řidičem byl jen poslední dva roky, najezdil víc než 1 800 000 km a to se samozřejmě podepsalo na jeho zdravotním stavu. Do práce se bohužel už nemůže vrátit a do důchodu mu chybí rok. Jelikož placeně můžete marodit jen rok, plánoval přejít na pár měsíců v polovině června na pracovní úřad a překlenout dobu, kdy se mu již do předčasného důchodu vyplatí jít.
Svůj plán změnil po té, co dostal ze sociálky návrh, že může požádat o prodloužení placené nemocenské o tři měsíce a pak o další tři atd. Jo byla to hezká představa.
Návrh přišel v dubnu s tím, že smí požádat až těsně před koncem. Rok končil v polovině června. Návrh vypsala ošetřující lékařka a byl zaslán na sociální správu 8.6. Po třech týdnech přišlo upozornění, že chybí nějaké podklady. Podklady byly dodány a místní sociální správa v Mělníku sdělila, že je vše v pořádku. Po 30 dnech ticha se můj muž začíná zajímat, co teda bude. Už mu samozřejmě od poloviny června neběží žádné nemocenské dávky. Bylo mu sděleno, že revizní lékař má jeho žádost v hromadě dalších, a že vlastně mají na vyřízení 60 dnů. 
Můj muž podotýká, že kdyby žil sám a neměli bychom žádné úspory, už chcípne hlady. A v tomto případě navíc o nic nejde, už mohl dát výpověď a pobírat dávky z pracáku a vybrat si spravedlivě, co do systému po celý pracovní život narval.
Po 60 dnech, tedy v pátek minulý týden přijde dopis s modrým či jakým pruhem, že řízení se přerušuje. 
A důvod?
Prý nedodal všechny podklady. Další telefonáty a zjišťování. Ano, vše je v pořádku, žádné doklady nechybí. 
To jen pracovnice mělnické sociální správy neposlala všechny potřebné doklady vyššímu orgánu a odjela na dovolenou. Jiná pracovnice zřejmě neznalá věci, asi neuměla číst, napsala na základě urgence návrh na pozastavení z viny mého muže. A běží nám dalších 60 dní.
Co na to proboha říct?
Peníze přišly naposledy za polovinu června a od té doby je můj muž doma zadarmo a neví, jak se rozhodnout dál.
No v pondělí odešlo naše odvolání.
Už nemáme ani vztek. Jen si říkáme, co fakt nějaký chudák, co nemá nikoho a ani úspory. 
Z čeho proboha žije?!

P.S Dnešní téma odlehčuji úvodní fotkou růží a již posledních pár dní tradiční pozvánkou na klobásy
Už se to blíží. A hezký den, když nejde o život, nestojí za to si kazit den.

úterý 14. srpna 2018

trochu bizarní...



Já vím. Je to bizarní.
Nehraju ale hru, když se zima zeptá, i když by to tak mohlo na první pohled vypadat. To by znamenalo něco jako plán a já zásadně neplánuju, většinou řeším vše na poslední chvíli. Krémy či make up si objednávám tak, že poslední den už musím používat na ksicht vzorky. 
A když plánuju, tak jen pracovně.
Neřeším plavky v zimě a kozačky v létě. Tohle byla fakt náhoda.
Vím, že jsem otravná s Lidlem, už bych mu mohla dělat fakt reklamu, ale potřebovala jsem nové barvy a plátna na malování a cena je nižší než jinde za stejnou kvalitu. 
Založení eshopu je pro mě neštěstí, páč jsem tam furt. 
V kamenném obchodě by mě nikdo neviděl a urvat si něco v davu a ve frontě by mi fakt za to nestálo ani náhodou. I kdyby dávali něco zdarma. 
Tohle jsem absolvovala vždy jen na přání pro naše vnoučata. 
Pro sebe bych takovou oběť nepřinesla.


A jelikož nerada platím poštovné, hledám vždy ještě zboží, které bych doplnila do potřebné ceny. Takže jsem vybrala ještě pár věcí, jako dlouhé triko pro sebe, tepláky pro Pavla, ty minulé úplně nové si pocákal Savem, když ho dával do bazénu, dává ho tam jednou za čas jen trochu, ale na tepláky to stačilo. Pořád to nebylo dost, a protože vracení zboží z Lidlu je jednodušší snad než nakupování a zadarmo, moc se s tím netrápím. Prostě případně vrátíme.
Prohlížím si boty a objevím tyto moc pěkné kozačky. Změnila jsem styl, krásných kozaček mám dost, ale s vysokým podpatkem a ten teď nemůžu. Prostě se mi musí líbit podpatek nízký. Tvrdím mému muži naprosto bezostyšně, že vlastně žádné podzimní a zimní s nízkým podpatkem nemám a hned objednávám. Druhý den si vzpomenu, fakt jsem zapomněla, a hned se přiznávám. 
Já mám vlastně z loňska tvoje nové kotníčkové.
Samozřejmě si nechávám i ty příchozí. Líbí se mně i mému muži a sedí mi jako bačkory. Kozačky mám ráda zdobené a ne jednoduché a podobné vlastně mám už v několika vydáních, jen na vysokém podpatku a podstatně dražší.
Už jste někdy viděli zátiší s keřem růží a kozačkami?


pondělí 13. srpna 2018

zastávka u koní




Dnes jen obrazem. Koně kousek za Prahou, Krásný pohled, jen jsem nepochopila, co tam vlastně chuďata spásají. Ale vodu měli. 
Jílové u Prahy.
Hezký den.

P.S. Tradičně připomínka autogramiáda a klobásy.




neděle 12. srpna 2018

ještě mě to nepřešlo...


A blbnu dál. Nové barvy a plátna jsou na cestě.
Ještě mě to nepřešlo. Nevím, kam to budu dávat, i když jeden můj výtvor už je zamluven a druhý jsem vytvořila jako překvapení, i když teda je dost nepovedený. Tato plátna mají rozměry A3 a objednala jsem si s drzostí sobě vlastní větší. Maluju podle svých fotografií, na živo nejsem schopná. 
Tyhle růže už jsou zamluvené a mě to moc potěšilo. Ještě musím dokončit. Lak ve spreji už je na cestě a nakoupila jsem místo rámů lišty, tak jsem zvědavá, jak to bude ve finále vypadat. 


Tenhle nepovedený obraz jsem si usmyslela jako překvapení, přání bylo venkovský styl a moje odpověď byla, na to se ti vykašlu... Chtěla jsem ho vyhodit, je fakt nepovedený. Moje mamka poznala sice, co to má být, ale můj muž mi řekl, že to vypadá jako ananas. Tereza, můj rádce, podotkla, že je to sice trochu jako ananas, ale ať to rozhodně netrhám a nevyhazuju. Prý je to dobré. 
Tak jsem ho nechala, ale nemám ho ráda. Možné najdu ještě jiný motiv venkovského stylu, ale zatím se mi do toho nechce. Nerada píšu, když mám určené téma a ani malovat se mi nechce nesvobodně.
Každý den není svátek, tak na blog dávám i ten paskvil.
Mějte hezkou neděli.


P.S. A ještě pozvánka na klobásy pro ty, kdo nečetli.