úterý 28. března 2023

quo vadis, člověče?


Včera vyšel článek, který mě fakt šokoval. Ano, je známo, že Američané nejsou moc vzdělání v širším slova smyslu. Téměř každý Čech je schopen vyjmenovat většinu amerických států a to nehovořím o zbytku světa, ale Američan neví, kde je Česká republika a o dalších státech nemluvě. To je známé už několik let díky různým analýzám či dotazníkům, ale přece jen považuji za skandál, když je v Americe Michelangelův David vydáván za porno. Myslím, že většina lidí pozná tuto významnou sochu, která je považována za vrchol italské renesance, i když jinak třeba znalosti v umění nemá. Navíc je David biblickou postavou a spojovat jej s pornem považuji za naprostý vrchol ignorance a neznalost umění u Američanů je zarážející.
Co se vlastně stalo? Možná jste nezachytili tuhle kauzu, kdy byla odvolána ředitelka floridské školy z důvodu, že v hodině výtvarného umění ukazoval učitel žákům šesté třídy právě zmíněnou sochu Davida a někteří rodiče protestovali proti vystavení mužského aktu a dokonce to považují za pornografii. Socha byla na fotografii.
Nebudu to víc rozebírat nebo mi stoupne krevní tlak, kdo chcete, můžete si přečíst celou kauzu na webu Socha Davida? Porno, stěžoval si rodič. Ředitelku vyhodili, Italové nechápou - iDNES.cz.
A protože vím, jak facebook funguje a už vloni jsme měli problém, ale to už jsem tady psala, vůbec si netroufám dát do úvodu celou postavu Davida. Nechci se zase octnout pod kuratelou a být zablokována. Používám facebook k práci, tak si to nemohu dovolit.
Nespravují facebook náhodou Američané...?!
Kam kráčíš, člověče?
Mějte pohodový den.
Dnes moje velmi aktuální reakce, něco mě prostě nenechává chladnou...

pondělí 27. března 2023

když je sběratelství vášeň

foto archiv J.H.

Dnes mám pro vás zajímavý rozhovor, aspoň myslím, který jsem dělala se sběratelkou beránků minulý týden. Byl to velmi příjemný rozhovor, který se odkládal od prosince z časových důvodů. Na fotografie z archivu sběratelky se prosím podívejte u článku Jaroslava Holinová: Moje sbírka začala beránkem po babičce… (kanalem.com), který vyšel včera. 
V úvodu jsem si dovolila použít jednu fotografii. 
Mějte pohodový vstup do nového týdne.

Jaroslava Holinová: Moje sbírka začala beránkem po babičce…
Marta Dušková

Jaroslava Holinová z Libiše vlastní pozoruhodnou sbírku forem beránků, která je největší v České republice a je zapsána v České knize rekordů a vlastní i několik ocenění a diplomů z Klubu sběratelů kuriozit. Sběratelstvím žije, a právě o tom, a nejen o tom jsme si povídaly u kávy.
Tak se prosím dnes seznamte se sympatickou sběratelkou Jaroslavou Holinovou, která se pořád usmívá.

Paní Holinová, máte velkou sbírku beránků. Zeptám se, kdy jste začala beránky, tedy formy beránků, sbírat?
Prvopočátek sbírky byl, když jsem se v roce 1989 vdala a od mojí maminky jsem dostala beránka po její mamince. Když babička zemřela, byla jsem ve čtvrté třídě a nevím, jestli se to ještě dnes dělá, ale tenkrát mi maminka vše schraňovala do výbavy. Když jsem se vdávala, měla jsem kompletně vybavenou kuchyň a jeden z těch dárků byla forma po babičce. Je to úplně běžná forma z Keramo Kralupy, ale stejně ji používám nejraději. A ten první rok jsem narazila na stánek právě Kerama, kde prodávali velikonoční formy, bábovky, podkovy a já jsem neodolala a koupila jsem beránka, slepičku a byla jsem úplně nadšená. No, a pak to bylo tady beránka a tady beránka a skončila jsem u sbírání beránků. Původně jsem si myslela, že každý opatruje tu svoji starou formu po babičkách a neuměla jsem si představit, že já bych ji někam dala. Pak jsem měla úraz, byla jsem nepohyblivá a my jsme s maminkou tradičně pekly vždy beránky. Maminka přišla, že upeče místo mě a brala si formy a říkala: hlavně abych ti nějakou nerozbila. A já jí říkám, že se vůbec nic neděje. Znáte to, když si dáváte velký pozor, většinou se hned něco stane. Tak mamince říkám, rozbij, kterou chceš, jen ne tu po babičce. Stalo se přesně to, že mamince při mytí forma vyklouzla a odštípla se. To začínal zrovna internet, tak jsem začala prohlížet inzeráty a začala jsem shánět podobnou formu. Tehdy jsem zjistila, že lidé prodávají to, co já bych nikdy nedala z ruky a běžně byly v nabídce krásné staré formy, a tak začala moje mánie.

Víte, jak velkou sbírku máte dnes?
Má určitě přes 400 kusů, ale už málokdy narazím na formu, kterou ve sbírce nemám. Tak třeba koupím i formu, kterou mám, ale má jinou glazuru.

Vy si pamatujete všechny formy, které už máte ve sbírce?
Ano, pamatuju si naprosto všechny. Asi když to má člověk rád, tak si to pamatuje. Někdy je nákup ale tvrdý oříšek, protože koupíte formu, jelikož máte pocit, že je v lepším stavu než ta, co máte doma. A říkám si, tak ji někomu věnuju, ale ještě nikdy jsem to neudělala (smích). Co kdyby se náhodou rozbila…

Tak mám náhradu…
Ano přesně tak. Takže některé kousky jsou ve sbírce duplicitně a liší se například v odstínu glazury.

Máte ve sbírce nějakou formu kromě té babiččiny, která je pro vás nějak vzácná?
Určitě jsou to formy kolem roku 1800, ty jsou pro mě vzácné, a ještě si člověk říká, co ta forma asi prožila během století a vydržela do dnešní doby.

Z toho 19. století to jsou nejstarší kousky?
Určitě ano. Přiznám se, že většinou chybí jakákoliv signace, hrozně málo forem je značených. Tenkrát asi málokoho z hrnčířů napadlo, že za sto let bude někoho zajímat, kdo tu formu vytvořil. Občas na některých je vyrytý letopočet, ale to je opravdu velmi málo. Formy od těch 50. let už poznáte, kdo tu formu vytvořil, třeba Keramika Kravsko apod., i když tam ta signace není.

Kde máte sbírku uloženou?
Všude doma v krabicích a vytahuju na výstavy. Měla jsem kdysi výstavu v mělnickém muzeu, kde se mi s panem Snopkem velmi dobře spolupracovalo, ale měla jsem pocit, že v těch vitrínách u beránků něco chybí. U dalších výstav jsem se snažila expozici různě doplnit, mám ráda staré ubrusy a dečky, ale ani to nebylo ono. Pak jsem si koupila formu beránka na máslo, která byla složena ze dvou částí a paní prodávající mi přibalila k balíku krásný kapesníček. Najednou jsem měla pocit, že to je přesně to, čím bych to chtěla doplnit. Teď mám tedy ještě krásnou sbírku starých dámských kapesníků a těch opravdu hezkých kousků mám přes dva tisíce. A kapesníčky dáváme i jako podklad, když děláme výstavu.

Jak často míváte výstavy?
Já se přiznám, že zpočátku jsem odmítala, když se ozývali z různých míst, zda bych u nich nechtěla udělat výstavu. Bála jsem se, že by se sbírce nevěnovali tak, jak bych si představovala. Pak mi volala holčina z muzea z Tábora a já jsem měla najednou pocit, že jí sbírku svěřím a formy jí půjčím. Vloni jsem měla velkou výstavu na zámku ve Šluknově, kde bylo vystaveno přes 200 forem, a i tady jsem se nebála sbírku svěřit ženě, ze které jsem měla pocit, že mi ty formy bude opravdu opatrovat.

Výstavy děláte i v Libiši, jak vím.
Ano, v sokolovně a doplňuju výstavu školy a školky, tedy velikonoční jarmark, kde jsou výrobky dětí, které tvoří vždy na nějaké téma. Třeba měly téma vejce, ale neměly to být kraslice, pak bylo téma zvířátka, mláďátka apod. My pak hodnotíme nejhezčí výrobky a pokaždé děláme ještě soutěž o nejhezčího pečeného beránka. Po soutěži beránky odvezeme a věnujeme domovu důchodců. Několik let jsme pekly do domova ve Všestudech a vloni jsme navázali spolupráci s Domovem Kněžny Emmy a přivezli jsme beránky tam. V Libiši máme dům s pečovatelskou službou, takže věnujeme beránky i sem. Ještě se vrátím k výstavám. Nejvíce oblíbené jsou malované formy (ukázka na fotografii).

Ty jsou krásné, takové jsem ještě v životě neviděla.
To jste nemohla vidět, ty formy jsem si nechala vyrobit na objednávku vyloženě do sbírky. Je to forma z keramičky z Kravska a keramička, kterou jsem oslovila, někde získala formu beránka a pak nechala malérečkám pomalovat. Dlouho byly jediné, řekla bych, na světě. Ráda dělám výstavy s dětmi a v knize rekordů je nejen moje sbírka beránků, ale i betlém z těsta, který jsme s dětmi vytvořili. Já vlastně jenom doplňuji výstavy dětí. Je to v první řadě o dětech a Holinová tam dá jen kousek. Letos asi budou na výstavě opět formy beránků, protože poslední výstavy se lidé ptali, kdy zase budou beránci. Nechtěli jsme pořád dávat beránky, a tak se výstavy doplňovaly tematicky něčím jiným.

Zmínila jste se o beráncích z másla. Přiznám se, že to slyším poprvé.
Dřív měly babičky připravený džber s vodou, kam se namočila dřevěná dvoudílná forma beránka. Potom se do formy dalo máslo, vytvarovalo se a dalo se do vody s formou. Tam máslo ztuhlo, neměli lednici, tak proto ta voda. Dodnes se vyrábí másloví beránci třeba v Německu nebo Rakousku. Moje sbírka je pro mě citová záležitost, mám to prostě ráda a po určité době mám tendenci jako každý sběratel sbírku přepracovat.

V jakém smyslu?
Znovu celou evidenci. Já jsem dlouho například uváděla, že mám 101 forem a už jsem jich měla třikrát tolik. Vybírala jsem z těch nejcennějších a nejstarších. Pak si uvědomíte, že by to měl být průřez a že zajímavé jsou i ty nejnovější. Sice formy z 80. let nejsou tak vzácné, ale do prezentace prostě patří. Teprve potom je pohled na beránka komplexní a celistvý. Pak už jsem samozřejmě zahrnovala do prezentace všechno, co mám. Jo ještě nesmím zapomenout na sbírku kraslic všech možných dostupných technik, které se mi líbily. Kraslice používám jako doplněk na výstavy.

Vím, že máte i sbírku formiček na pečení vánočního cukroví.
No ona je to trochu jako nemoc… Je spoustu krásných věcí a keramici u nás byli hodně šikovní. Když to srovnáte se zahraničím, třeba s německými formami, vidíte, že jsou trochu na jedno kopyto, ale u nás si s tím hodně vyhráli. Samé kudrlinky a každý beránek byl jiný. Já si myslím, že my jsme na tohle velmoc. Ale já už si musím říkat dost, líbí se mi třeba i formy na bábovky, ale to už nejde. A bez podpory rodiny bych těžko mohla mít takovou sbírku. Vzpomínám si, když jsme měli tady výstavu, měla jsem tam přes 100 forem beránků a přišel pán z obce a prohlížel si se zájmem beránky. Říkala jsem si plna očekávání, teď mi řekne něco hezkého, že je to úžasný, že se mu to líbí. Pán se na mě upřeně podíval a říká: holka, já jsem tak rád, že tě nemám doma… A to si pamatuju celé ty roky. A když si představíte, že je to to moje nej… (tady smích obou a velký).

Už dlouho jsem se tak nezasmála a myslím, že to byl krásný závěr našeho rozhovoru. Jen ještě bych chtěla říct, že sběratelství není nemoc, je to podle mě velká vášeň. Na závěr mi nezbývá než poděkovat za velmi příjemné povídání a popřát další krásné a originální úlovky.

Fotografie z archivu Jaroslavy Holinové

neděle 26. března 2023

jo, už je tady zas


ten letní čas... Dnes jsme si posunuli čas o hodinu dopředu. Dnes tady už nebudu psát žádné vyjádření. Včera byl zveřejněn článek, který jsem na tohle téma napsala a zároveň jsem oslovila pár lidí do ankety. Vše už je tedy popsáno. Pokud vás to zajímá, tak můžete číst níže.
Mějte pohodovou neděli.

Letní čas není jen brzké vstávání…
Marta Dušková

Změna času je v posledních letech často probírané téma a hodně bylo napsáno o negativních dopadech střídání času na lidské zdraví a psychiku, nehledě na to, že neplní svůj původní účel, kterým měla být úspora energie. Podle odborníků žádná velká úspora není a pro člověka je přirozenější a příznivější pásmový čas, který je chybně označován za zimní čas.

Letos se změna času na letní uskuteční v neděli 26. března, kdy se ve dvě hodiny ráno posune čas o hodinu dopředu na tři hodiny.

Podle dřívějších plánů se měl čas v roce 2021 ve státech Evropské unie měnit naposledy. Ovšem členské státy se nedokázaly dohodnout, který čas má platit trvale, a tak se toto téma odsunulo na neurčito.

Já teda moc nechápu, v čem je problém. Přirozený čas pro lidstvo je ten astronomický, kterým se řídíme od nepaměti a souvisí s přírodními zákony. Lidské tělo je na tento čas zvyklé, a právě letní čas přináší problémy. Tak o čem je tady řeč?

Připravila jsem dnes anketu, kde jsem účastníkům položila jednoduchou otázku. Letní čas vadí nevadí? a tady si můžete přečíst odpovědi dotazovaných.

Michaela Slánská, učitelka:
Se změnou času nemám problém, střídání zimního a letního času je za mě v pořádku. Vždy si den dva zvykám, a pak už to ani nevnímám.

Adéla, Mělník
Letní čas je pro mě známkou toho, že jaro už je tady, bude tepleji a příroda se probouzí. Změna času mi nevadí, vždy si na ni po čase zvyknu. Hodinu spánku nám nahradí denní světlo, a to je důležitější!

Milli Janatková, zpěvačka a výtvarnice:
Letní čas mi nevadí, naopak mám ráda světlo a teplo. Každý rok se těším na koupání a plavání, výlety, přírodu, svobodu a lehkost, když ze sebe svléknu vrstvy oblečení. Jen mi vadí časté sucho a příliš vysoké teploty, hlavně kvůli vodě a potřebě opatrovat naše životní prostředí.

Barbora Walterová Benešová, spisovatelka
Změna času mi nijak nevadí, moje tělo to nijak nepociťuje. Dnes už se mobil přeřídí sám a budík zvoní tak, jak má, takže už se mi nestane, že zaspím. Akorát si pořád nemohu zapamatovat, kdy a kam se ta hodina posouvá. Jen třeba v autě hodiny už nepřeřizuji, a mám pořád jeden čas.

Radek Horáček, Cítov
Přechod na letní čas mi nikterak nevadí, zatím nepociťuji, že by to mé zdraví nějak ovlivňovalo. Každopádně jsem zastáncem zrušení změny času, jelikož si myslím, že to v dnešní době nemá žádný úsporný účinek, jako tomu bylo kdysi. Já osobně preferuji ponechání letního času, který mi zajistí vstávání do světla a také budu mít hodinu světla navíc večer.

Letní čas kritizuje řada odborníků. Podle zjištění Pražské energetiky je úspora pouze v období okolo rovnodennosti, a i tehdy je to jen jedno procento. V ostatních měsících není žádná. Z Rakouska se ozývají odborníci s názorem, že zavedení letního času nejen nepřináší energetické úspory, ale naopak vede ke zvýšené spotřebě pohonných hmot.

Co se týká zdravotní otázky, lékaři a psychologové se shodují, že lidé si na vstávání o hodinu dříve dlouho zvykají a jsou pak málo produktivní a méně pozorní. Podporují to i data, podle kterých je ve dnech po přechodu na letní čas větší množství dopravních nehod. Podle odborníků je změna času pro biologické hodiny člověka vždy zásadní zátěž. Při posunu na letní čas prokazatelně například přibývá infarktů, lidem se na čas zhorší spánek. Podle některých vědců tato změna dokonce zvyšuje riziko rakoviny, obezity nebo deprese. Ze studií prý nelze vyvodit závěry pro celou populaci a z toho plyne, že když zavedení letního času likviduje zdraví jen části populace, tak se vlastně nic špatného neděje.

Ani tyto všechny argumenty žádnou změnu nepřinesly. Naše tělo má nastaveno své vnitřní biologické hodiny a změna času na letní přináší většině lidí problémy bez ohledu na to, zda musí vstávat do práce či nikoliv. Většina si možná ani nezdravý dopad střídání času neuvědomuje.

Ale mé biologické hodiny řvou velmi hlasitě už od roku 1979 každý rok na poplach. A stejně to má můj muž. Přestože mám kolem sebe lidi, kteří jsou na to stejně jako my, v anketě se mi povedlo oslovit ty, kterým střídání času, respektive letní čas nevadí a tak druhou stranu zastupujeme jen my dva s mužem.

Něco málo z historie z webu Letní čas 2023: Kdy bude změna času a proč se mění? | e15.cz:
„Letní čas byl v českých zemích poprvé zaveden v letech 1915 a 1916. Vrátil se za druhé světové války v roce 1940 a trval do roku 1949. Potřetí si Češi začali posouvat hodinky před více než 40 lety za energetické krize. Do poloviny 90. let trval v Česku letní čas půl roku. Od roku 1996 se republika připojila ke zvyklostem Evropské unie a časový posun trvá sedm měsíců. Ve světě se v mnoha zemích v minulosti letní čas zaváděl, ale i rušil. Obecně lze říci, že letní čas platí ve většině zemí Evropy, Severní Ameriky a Blízkého východu, zatímco ve většině států Asie, Afriky a Jižní Ameriky neplatí“.

Další informace o dopadu na lidský organismus jsou mimo jiné i na webu Letní čas a zimní čas: Jaký je mezi nimi rozdíl a proč se čas mění? (spektrumzdravi.cz).

sobota 25. března 2023

mám vanu plnou fialek...





aneb co se skrývá v trávě. No dalo by to tak na prťavou vaničku pro prťavou panenku...
Malé drobné kvítky lehce přehlédnete. Jsou rozseté po celé zahradě, tam pár, tam pár...
Vidím jen trochu fialové, a taky jiné modré kvítky a musím přijít blíž, abych to pořádně viděla. 
Malé, mrňavé a krásné. I v neupraveném trávníku. Anebo právě proto.
A dnes mám s sebou doprovod, jen nevím, proč Sára hledá ty fialky nahoře...
Na závěr ještě trochu zlaté pro krásnou sobotu.

















pátek 24. března 2023

možná už otravné téma...


zase jsem fotila nebe. Když mě ráno zaujme něčím zvláštním, neodolám a fotím. 
Tentokrát ve středu to nebyly nějaké úžasné barvy, ale seskupení mraků, kterému možná uměle pomohla i letadla. To nevím, ale přesto jsem fotila. 
Vypadá to jako nebeská dráha. 
Je to pro mě uklidňující, když fotím bez ohledu na výsledek. 
Svobodně jen tak.
Mějte pohodový pátek.



čtvrtek 23. března 2023

výstava, kde hraje jazz




Dnes opět po roce hostí Mělník výstavu Jazz World Photo, kde je možné shlédnout 30 nejlepších fotografií z této prestižní mezinárodní soutěže. Už jsem tady o ní psala několikrát. 
Dnes tedy pozvánka na výstavu. Některé fotky jsou i s lidmi. Dostala jsem se na výstavu až před divadelním představením a všude byli lidé.
Tak snad se bude líbit. Hezký den nám všem.

P.S. Včera celý den Praha lékař, dnes přepis rozhovoru z diktafonu, snad se dostanu na vaše blogy odpoledne, abych věděla, co se u vás děje. Moc děkuji za všechny vaše komentáře.

Mezi třemi nejlepšími ve světové soutěži je i český fotograf
Marta Dušková

Putovní výstavu prestižní soutěže Jazz World Photo 2022 hostí Masarykův kulturní dům v Mělníku jako každý rok.

V loňském roce se uskutečnil 9. ročník mezinárodní fotografické soutěže, které zúčastnili autoři a autorky ze 41 zemí a největší zastoupení měli fotografové z Francie, Itálie a Polska. Do soutěže bylo přihlášeno 248 fotografií z prostředí jazzu, blues, world music a přidružených žánrů. Mezinárodní porota vybírala z množství fotografií tři vítězné.

První cenu získal francouzský amatérský fotograf Didier Jallais. Občanským povoláním zubní lékař, který je dlouholetým členem týmu Lékařů bez hranic, se zúčastňuje soutěže Jazz World Photo dlouhodobě. Po ročnících 2014 a 2018 je pro něj letošní vítězství již třetím v pořadí.

Zakladatel soutěže a zároveň člen poroty Patrick Marek to okomentoval: “Pro všechny porotce bylo velkým překvapením, že i přes naprostou anonymitu hodnocení fotografií už potřetí během devíti let vyhrál Didier Jallais. Jsme rádi, že naše soutěž získala prestiž a fotografové z celého světa se do ní přihlašují opakovaně.”

Druhé místo v soutěži obsadila Francouzka Emmanuelle Nemoz. Třetí místo vybojoval český fotograf Jiří Hrbek. Absolvent Institutu výtvarné fotografie při Slezské univerzitě Opava se v rámci svých dokumentárních cyklů věnuje i fotografiím z hudebního prostředí. Ovšem namísto snímků významných hvězd se snaží především o zachycení a zprostředkování emocí a atmosféry.

Nedílnou součástí tohoto projektu jsou exkluzivní putovní výstavy Jazz World Photo, které prezentují třicet nejlepších fotografií daného ročníku. A právě tato putovní výstava z loňského devátého ročníku je instalována v Masarykově kulturním domě a je možné ji shlédnout do 27. dubna.

















středa 22. března 2023

návrat na "ježčí" farmu?




Možná si někdo z vás vzpomíná před pár lety na naši péči o šest až osm ježků na podzim. Zpočátku jsme věděli přesně, kolik jich je, ale když začali přicházet další, už jsme se v tom nevyznali. Můj muž je vykrmoval a vážil, aby přežili zimu a poslední článek jsem psala tady ježčí farma nebo záchranná stanice. Boudičku pro ně vytvořenou z přenosné lednice a vystlanou listím jsme od té doby ponechali a opatrovali, kdyby se náhodou chtěli vrátit. A zdálo se, že ji v zimě používají, ale ježky jsme nezahlédli.
Další roky jsme čekali, že se třeba opět na podzim vrátí, ale nic. 
Letos jsme už v únoru slyšeli vždy ve tmě nějaké šustění pod keři u plotu a napadlo nás, že by to mohl být ježek. Před pár dny velmi brzo ráno vidím, jak Sára na něco kouká, ale nepřibližuje se k tomu. Najednou si všimnu i já, že ježek prochází ve tmě naši zahradu. No Sára není hloupá, ježka lovit nebude, jen se opatrně dívá z dálky.
Předevčírem ještě za světla jej Sára prozradila. Furt zírala do jednoho místa, ale neběžela k tomu, což bylo divné. Můj muž se šel tedy podívat a uprostřed zahrady našel velmi zesláblého ježečka. Probudil se a hledal něco k jídlu.
Můj muž říká: co mu mám dát k jídlu?
Oni mohou kočičí kapsičku a dej mu ještě granule. 
Včera ještě můj muž, když jsem dělala rozhovor, koupil psí konzervu, protože si načetl, že jsou lepší než kočičí. Normálně ježci jablka a mrkev nejedí, ale odborníci tvrdí, že po zimě to potřebují, aby se posílili. Ale bylo vidět, že už Sářina kapsička mu pomohla.
Můj muž si všechno načetl a včera ježečkovi udělal hody. Před tím jej ovšem zvážil, jak jinak. Ježeček je velký, ale stejně jej budeme muset krmit, než si bude moci najít potravu sám. Jen to není tak velká zodpovědnost jako na podzim, kdy se cítíte velmi zodpovědní za ty tvorečky a snažíte se je vykrmit, aby mohli přežít zimu.
Většinu fotek si fotil můj muž sám až na pár, které jsem fotila já.
Tak dnes opět po letech ježčí příběh a malá dávka roztomilosti pro dnešní den, protože roztomilý opravdu je.
Mějte klidný den.