pondělí 31. října 2016

155


Původně jsem o svém velmi bolestivém sobotním zážitku, a to doslova bolestivém vlastně ani nechtěla psát. 
Nechtěla jsem se "chlubit" selháním svého těla, ale protože na tom bylo i něco pozitivního, změnila jsem názor.
Myslím, že 155 se v naší rodině volala poprvé.
Sice už mě rychlá záchranka před deseti lety vezla, ale tu volala moje lékařka. O tomto zážitku nechci ale vyprávět, k tomu se nechci vracet, protože díky pochybení lékařů jsem byla v ohrožení života, nechce se mi to ani rozebírat.
Ale od této události procházím každé dva roky všemi možnými vyšetřeními a testy a jsem v podstatě zdravý člověk.
Moje výborná lékařka (nternistka) má sice jiný názor: no zdravá bych neřekla, jste velmi dobře udržovaná...
Takže zážitek minulého týdne mě opravdu paralyzoval a to nejen fyzicky, ale i psychicky.
Celý týden mě trochu pobolívala bederní páteř, ale nic výrazného, bože jsem vyzobaná slunečnice, tak se to už občas stane. A taky se asi občas chovám, jako kdyby mi bylo dvacet.
Ve čtvrtek jsem jela se synem a dcerou autem na Moravu za mamkou popřát k narozeninám. V pátek jsem nemohla již ráno chodit, ale během dvou hodin to bylo dobré a nic se nedělo.
V sobotu byla krize, stěží jsem slezla schody a nasoukat se do auta na zpáteční cestu bylo utrpení. Nicméně tříhodinovou anabázi jsem přečkala. Všechny jsem poslechla, namazala záda koňským balzámem a ve dvě hodiny jsem si lehla a už nevstala.
Chtělo se mi na toaletu, ale nemohla jsem vstát ani s pomocí mého muže. Byla jsem paralyzovaná po celém těle a bolest byla neskutečná.
Přes moje četné protesty a optimismus, z toho se dostanu sama, zavolal můj muž kolem půl šesté 155 a já jsem mu dnes vděčná.
Ani záchrance se nepovedlo mě zvednout. Nemohli projet s lůžkem do domu, tak mě dali do nějaké plachty a vytáhli ven jako vorvaně za mých velmi silných výkřiků, protože bolest to byla neuvěřitelná.
V sanitce jsem cítila každý nerovný povrch, projetí kolejí bylo utrpení a sanitářka mě povzbuzovala, jen křičte, my víme, jak strašně vás to bolí. 
Začala mluvit o svém porodu, že jí na sále, taky říkali, ať si zakřičí. Povídám, no já mám za sebou porody tři a ne všechny byly dobré, ale toto... No nechcete snad říct, že je to horší než porodní bolesti. 
Dím, možná ano.
A nyní se dostávám k tomu, proč jsem se rozhodla vlastně dnešní příspěvek napsat.
Setkala jsem se s tak neuvěřitelně vstřícným a empatickým chováním všech zdravotníků, že tento pozitivní zážitek si ponesu se sebou dál. 
Už oba saniťáci, kteří měli se mnou velkou práci, se projevovali naprosto lidsky a úžasně.
A na pohotovosti v Mělnické nemocnici jsem si ověřila, že zkušenosti nemusí být jen negativní. Jako vedoucí marketingu v minulém zaměstnání jsem řešila stížnosti na lékaře, nemocnice atd., takže vím, jaké to občas může být.
Ale když je někdo spokojený, málokdy to veřejně řekne.
Takže to chci trochu napravit.
Při převozu do místnosti vedle ordinace hned velmi empaticky rozhodla sestřička, nebudeme ji přendávat na provizorní lůžko, má bolesti, tak ji rovnou přeneseme na pojízdnou postel, kdyby tu musela zůstat přes noc, tak ať znovu netrpí.
A od té doby jsem zažívala jen samá pozitiva a velmi lidské chování.
Vyšetřil mě úžasný pan doktor neurolog a to velmi šetrně. Po vyšetření zjistil, že se zřejmě o nic závažného nejedná a je to opravdu ukázkový "houser" a ta jízda autem s ním natřásla natolik, že nemohu chodit, ba ani zvednout ruce, prostě nic..
Z bolesti jsem měla i velmi vysoký tlak, ale bolesti hlavy jsem přes ukrutnou bolest fakt necítila.
Dostala jsem kapačku s namíchaným koktejlem a ležela víc než dvě hodiny. Teprve potom měl pan doktor rozhodnout, zda zůstanu na příjmu, anebo se budu moci vrátit domů.
Neustále mě kontrolovaly sestřičky, přikrývaly, dávaly mísu atd. a to vše s úsměvem a otázkou, jak je. Musím říct, že koktejl byl nějaký zázračný, páč po vykapání čtvrtiny do mých žil jsem byla schopná pokrčit obě nohy. Pořád jsem postupně zkoušela, co už mohu.
V polovině kapačky mi volal můj muž, že už je na Mělníku. Nečekal doma, jak to dopadne a ani nepočkal, abych mu řekla, že potřebuji přivézt boty a teplé sako. Odvezli mě, tak jak jsem se skulila na sedačku a už nevstala. Rolák, džíny a kolem beder obvázaný velký dlouhý svetr. A ponožky. 
No modelka každým coulem.
A můj muž mi volal jen proto, aby zjistil, kde ležím.
Zrovna při telefonátu přišla nová sestřička a já se ptám, kde jsem. Ona chudák mi sděluje: jste v Mělnické nemocnici na příjmu. 
Jo to vím, ale nevím, kam mě záchranka přivezla, který je to pavilon..
Kapačka dokapává a můj muž už klepe na dveře k údivu sestřičky, panebože, co tu dělá? Vždyť ještě ani nevíme, jak to dopadne.
Odpověď je jasná. No já si ji odvezu, koupil jsem jí zmrzlinu, tak ať se nerozmrzne.
Kapačka dokapala a volá se neurologovi. Za chvíli přijdu a pokud se sama posadí, tak ji pustím.
No z toho lůžka po několika hodinách, bylo dost vysoké, bych těžko vstávala i zdravá, nebylo tam žádné zábradlíčko.. Sestřička pomáhá a já se s námahou a bolestmi posadím, ale jde to.
Hurá.
Přichází lékař a jde vedle psát zprávu a volá, tak pokud z té postele slezete, jdete domů.
Sestra mi ještě vyndává kanylu a já nahlas všem děkuji, jak byli úžasní a skvělí a vstřícní, ale že už je nikdy nechci vidět. 
Rozesměji všechny přítomné a sestra mi se smíchem říká: my Vás už taky ne.
Pomáhá mi můj muž. Jsem dole. Sama se došourám pár kroků k vozíku a sama se posadím a podruhé všechny rozesměji.
Tentokrát nekřičím bolestí, ale křičím: hurá já chodím!!! A sama. Moc děkuju.
Auto je u vchodu, můj muž mě přiváží na vozíku a řeší, jak mě posadí do auta. V tom se odněkud přihrne saniťák a okamžitě volá: nechcete pomoct? 
Elegantně mě přendá a téměř bez bolesti usadí do auta.
Ta růže u příspěvku je moje virtuální poděkování všem z Mělnické nemocnice, se kterými jsem se ten sobotní večer setkala a jejichž jména ani neznám.
Ale ten úžasný pocit z tohoto setkání si budu pamatovat, i když opakovat už bych to nechtěla.
Omlouvám se, nakonec je příspěvek hodně dlouhý a asi bude nudit.
Zatím mám ještě klid na lůžku, klepu se sice jako "drahý pes", ale už si sama nandám i ponožky.
Svět je najednou o hodně krásnější.

neděle 30. října 2016

salát z pečeného kuřecího masa

Naposledy jsem jej "tvořila" před lety, protože se mi málokdy stane, že mi zbude půl kuřete. 
Neodhadla jsem strávníky.
Je to přesně zase salát, co dům dá.
A protože byl výborný, rozhodla jsem se, že jej na blog zvěčním.
Samozřejmě, že mi občas zbývá kousek pečeného kuřete a upřimně, pečené kuře je dobré ihned po vyndání z trouby. 
Později už to není ono.
Když mám nějaký zbytek, výborné je dát jej do zapékací mísy s bramborami nakrájenými na hranolky, jedna vrstva hranolek, vrstva zbytku kuřete vykostěného a přidat trochu pepře, na to další vrstva brambor a vše zalít šlehačkou. Nechat zapéct a je to dobrota.
Anebo na cibuli podusím na kostky nakrájený zbytek kuřete, přidám zeleninu a uvařenou rýži a mám rizoto. A to pravděpodobně dělá většina z nás.
Tentokrát opravdu zbyla půlka kuřete a na víc na nic z uvedených možností nebyla chuť.
Vzpomněla jsem si na ten salát, hledala inspiraci na netu, ale na žádný recept jsem neměla ty správné ingredience.
Šla jsem tedy opět zkontrolovat lednici a vznikla náhodná dobrota.
Vykostěné a kůže zbavené pečené kuře jsem nakrájela na kostičky.
Osolila a opět barevný pepř, ten mám ráda.
Přidala nakrájené opravdu velké rajče a kousek zelené papriky, papriku víceméně kvůli barvě.
Přidala majonézu, měla jsem jen zbytek asi tak sklenici, mohlo jí být víc a pro chuť přidala dvě lžičky krémžské hořčice a vše promíchala.
Ta hořčice není vůbec v salátu znát, ale přidá na pikantnosti.
Nechala jsem odležet asi dvě hodiny v lednici.
Ozdobila vajíčkem na tvrdo a kouskem zelené papriky.
Stihla jsem vyfotit, i když byl salát hned pryč.

čtvrtek 27. října 2016

květinový pro hezký den


Dnes posílám květinový pozdrav.
Růže na zahradě po měsíci opět rozkvetla.
Tedy náš růžový keř s malými světle růžovými růžemi kvete pořád a já pořád kradu do váziček.
Ale toto je něco jiného.
Je to celkem velká růže.
A krást do vázy ji nebudu.
Bude ještě chvíli zdobit zahradu.
Pořád na ní podzim nějak nevidím.
Třešeň má jen pár žlutých listů a pár spadlých.
Hruška není podzimem vůbec poznamenaná a pořád ji zdobí dva "obři", kteří ještě nedozráli.
A nemohu si odpustit prezentovat našeho "chameleona".


Už jsem na blogu psala, jak se náš letitý oleandr po přestěhování ze zahrady do domu změnil.
Vždy kvetl jen tmavě růžově a končil podzimem.
Poprvé kvete doma.
Jen květy nejsou tmavě růžové, ale bílé a světle růžové.
Je to krásné, ale stejně doufám, že na jaře si na svoji původní barvu vzpomene.
Ale krásných překvapení není nikdy dost.

středa 26. října 2016

dýně jako váza


Dýně jako váza.
Není to můj nápad. Opisovala jsem.
Předlohou mi byla krásná podzimní dekorace mojí dobré známé, Radu děkuji.
Moje dekorace nedosahuje ani zdaleka krásy předlohy, nicméně líbila se mi, tak jsem také začala zdobit.
A líbí se mi i ta moje.
A dokud bude vydlabaná dýně se zavařovací sklenicí uvnitř držet, budu ji jako vázu používat.
O narozeninách už toho bylo napsáno dost, nicméně jeden tip na dárek si nemohu odpustit.
V říjnu má ještě moje mamka narozeniny.
Koupila jsem dárek, a protože se mi moc líbí, ráda bych se tady podělila.
Koupila jsem na Fleru krásný kožešinový (umělá kožešina) nákrčník.
Vypadá opravdu nádherně, proto jsem se rozhodla prezentovat jej zde. 
Navíc si myslím, že to je přesně dárek, který nyní zahřeje.
Asi si jej pořídím taky.
Ten můj je už trochu jetý a musím říct, že kožešinový nákrčník povýší i obyčejný kabát na něco velmi apartního. 
Navíc máte vlastně o kabát navíc, protože ta proměna je neuvěřitelná.
Doufám, že dárek udělá radost.

pondělí 24. října 2016

narozeniny v kýblu - pokračování


Tak, jak jsem slíbila, pokračuji.
Poslední dárek je nalepen, a dalo mi to celkem zabrat, myslela jsem, že to bude šup šup, 
tak jej mohu prezentovat.
Bohužel, nepovedlo se mi nafotit správné barvy, navíc stěnu osvětluje okno.
Ve skutečnosti je stěna zelená a celkem tmavá a kontrast s bílým písmem je mnohem větší (foťák nižší kategorie)..
Jak někteří z vás ví, před časem jsem vymalovala obývák novou barvou, která způsobila, že bylo nutné "otáčet celý barák na jih".
Asi to znáte, něco změníte a je nutné měnit vše, takže nic nezůstalo na svém místě a já doteď obývák nově dotvářím.
Někdy to chce čas.
Líbí se mi nálepky na zdi, kde jsou citáty anebo jen slova.
Připomíná mi to moji prababičku a babičku, tenkrát v každé chalupě nápisy visely, ale vyšívané ne lepené, např. Host do domu, Bůh do domu, Vítej Hospodine apod.
Probírala jsem na internetu všechny možné nabídky, ale české texty se mi nelíbily, anglické mi přišly důraznější, ale zase do české domácnosti se nehodí a navíc jsem se už bála bílých nápisů a černé jsem nechtěla.
Minule, když jsem si objednala bílé pampelišky (už jsem o tom taky psala), nebyly vůbec na naší zelené vidět, byly totiž průhledné a ne bílé.
Dcera mi navrhla již před několika týdny: mami, vymysli si text a já ti to někdy vytvořím. 
Někteří blog naší dcery sledujete, ale kdo byste chtěli vědět, jak pracuje s řezacím plotrem, tak naleznete něco i zde.
A tak jsem dostala další dárek k narozeninám.
Text jsem nevymýšlela moc dlouho.
Chtěla jsem, aby to bylo něco pro nás významného a důležitého.
V době chození jsme se s mým mužem dvakrát rozešli a pak jsme chystali svatbu. 
Vybírali jsme nějaký citát na svatební oznámení.
A tento byl jasný vzhledem k našim rozchodům:
A. Tennyson
Láska je příliš cenná, než aby se ztrácela.
Takže na zdi máme slova s příběhem, a to jsem chtěla.
A ještě jeden dárek jsem dostala. 
Nebyl tedy pro mě, nadělila si jej naše dcera ve Francii. Všichni jsme věděli, že obhajobu zvládne na výbornou, ale přece jen...
A kdyby jí to nevyšlo a ona byla nešťastná, byla bych nešťastná i já, takže to je ten dárek, který není můj. 
Uveřejňuji fotografii i s textem staženým z facebooku, páč líp bych to neřekla.
A to je vše.
Narozeniny zase za rok.

sněz tu žábu

Sněz tu žábu / Mange ta grenouille - festival francouzského divadla s uživatelem Linda Dušková v místě  Conservatoire national supérieur d'art dramatique.
Celý tým je ohromně hrdý na členku dramaturgické rady Lindu, která dnes obhájila svou dizertaci a stala se první doktorkou režie ve Francii. Jsi nejlepší, Lindo!

neděle 23. října 2016

narozeniny v kýblu


No, ten název úplně nesedí.
Byl to bleskový nápad a už jsem se ho nemohla vzdát.
Před časem jsem psala, že v naší rodině píšeme přání nejen "ježíškovi", ale i k narozeninám.
A někdo se mě v komentáři ptal, co jsem si přála.
Já to pojmu dnes trochu jinak.
Dárek, který mě potěšil a nejvíc překvapil, si totiž nemůžete koupit, aspoň tedy ne teď, takže to ani nemůže být tip na dárek.
Můj muž pro mě připravil opravdu velké překvapení.
Přinesl mi náruč plnou obrovských slunečnic a za každý rok mého věku jednu, takže jich bylo opravdu hodně.....
Volal mi, že je zácpa, takže nepřijede včas. 
Volá mi, páč ví, že bych po těch peripetiích léta volala já.
Má alergii na včelí bodnutí a přes léto byl několikrát v ohrožení života, záchranka atd., takže mám strach.
A tentokrát lhal a šlo mu to skvěle, věřila jsem.
Jel na pole po práci a přišel zablácený a smrděl od hnoje.
Ale už před týdnem si vymyslel, že mi prostě dá náruč plnou slunečnic s přesným počtem, jako mám narozeniny.
Bál se celý týden, že mu pole zaorají.
Musím říct, že tento dárek nezapomenu.




Byla jsem v šoku.
Takže můj muži, životní partnere a můj nejlepší příteli (a to je pro mě nejvíc),
 já Ti moc děkuji za velké překvapení.
Budu si ho pamatovat!
Padesát osm slunečnic!!!
A byla to práce.
Pole bylo zorané a co odpadlo ze sklizených slunečnic, znovu vzešlo, takže hop sem hop tam jedna slunečnice na metr čtvereční...
Velké úsilí bylo potřeba.
Slunečnice se samozřejmě nikam nevešly, takže jsem dostala slunečnice v kýblu, tedy dárek v kýblu, proto ty narozeniny v kýblu.
Všechny se ani do kýblu nevešly, to kdyby někdo z vás počítal, páč vyzobaná slunečnice....,takže zbytek byl ještě tady ve džbánu na pivo
Ty jediné jsem skutečně dostala do ruku s přáním. 
Ten kýbl bych neunesla.



Ty ostatní dárky, i když mě samozřejmě potěšily a některé byly z mého přání "ježíškovi", slunečnice asi nepředčily a těžko je už něco někdy přebije.


Tato úžasná lampa byla v mých přáních a najdete ji tady
Původně jsem si ji přála na náš úžasný starožitný psací stůl, ale na harmonium se hodí víc a je to dárek nejen pro mě. 
Doufám.
Je krásná a moc se mi líbí.
Další dárek z mého seznamu je toto.


Vyzobaná slunečnice se musí zdobit :-) Odpoutávám pozornost od "stárnoucího" ksichtu :-)
A protože slavíme narozeniny s mou dcerou zároveň, dort se většinou kupuje.
Ale nikdy se nesní, i když je výborný.
Takže tentokrát jsem pekla. 
Ovocný se želatinou i pár malin ze zahrady.
A nesnědl se taky.
Musím přiznat, že to je vrchol mého "dortového" umění.
Bez nějaké namyšlenosti jsem dobrá kuchařka. 
Tedy prý.
Moje svíčková a guláš atd. jsou excelentní. 
Moje koláče a koblihy s čokoládou cestovaly i do Paříže, ale prostě dorty a zákusky neumím.
Takže toto je vrchol, korpus z vajíček, mouky a cukru atd., to znáte a zakysaná smetana a ovoce a želatina.


A takto to mám nejraději, i když nesmím.


Mám v dispozicích dědičně cukrovku, i když zatím jen náběh a prý s tím nejde nic moc dělat, páč žiju celkem zdravě.
Ale přece jenom jsem se musela omezit.
Cukr pro mě byla droga.
Ale je pravda, že se z toho dostanete rychleji než z pervitinu.
Říkají odborníci, že to trvá čtrnáct dní.
Je to pravda.
Ale bylo to perných 14 dní.
Byla jsem závislá hodně na zmrzlině a můj muž mi kupoval litrovou.
Nejdřív jsem si dala trochu do misky.
Pak jsem šla podruhé a potřetí, a pak jsem si řekla, panebože přece nebudeš pořád běhat, ztráta času, takže celá vanička a velká lžíce.
Jako z amerických filmů.
Ale zvládla jsem to a jde to.
Proto jsem mimo slunečnic, lampy, náušnic a dalších dárků dostala ještě půl kilový pytel medvídků, tedy byla to vlastně směs gumídků, které miluju.
Za to odříkání jsem si je zasloužila.
Za večer bylo půl pytle pryč...
Ještě že nejdu na testy.
Všechno se mi sem dnes nevešlo, takže pokračování o narozeninách v kýblu v nejbližších dnech.
Chci tady napsat o jednom dárku, na kterém jsem se podílela a ještě ho musím dotvořit a jednom dárku, který nebyl jen pro mě.

středa 19. října 2016

no, už se stalo, byla jsem za naprostou ...


To, že nejste blbec, ještě neznamená, že ho ze sebe nemůžete udělat.
A ani jakkoliv vysoké IQ vás někdy neochrání.
Byla jsem za naprostého kreténa anebo krávu, ale klidně to na sebe prásknu.
Věřím, že i vám se něco podobného stalo.
Je pravda, že faux paux tohoto formátu se mi asi povedlo v životě poprvé.
Jdu na výběrové řízení na nějakou pracovní pozici.
Pilně se den před tím připravím, páč nechci být za kreténa.
Na výběrovém řízení jsem byla před několika měsíci, takže nemám nějak extra trému.
Dorazím na místo určení a na informacích se ptám přesně podle instrukcí v emailu 
na malou zasedací místnost, 
aniž sdělím, za jakým účelem tam jsem.
Proč taky, že?.
To půjdete rovně chodbou a u automatu na kafe zahnete a tam to hned je.
Naprosto jasná odpověď.
Jdu dlouhou chodbou, vidím automat a nad ním cedule zasedací místnost, zahnu a tam otevřené dveře do místnosti, kam již přicházejí lidé, tedy zřejmě výběrko jako minule - nejdříve bude písemný test, prostě trochu forma assessment centre (taky jsem je sama připravovala).
Vstoupím, v místnosti je asi jedenáct lidí a paní, která to zřejmě bude řídit.
Převážně muži.
Je mi hned divné, že muži po mém příchodu vstávají a podávají mi ruku na uvítanou.
Panebože, to se teď dělá?!
Sakra, kde jsem byla těch několik měsíců?! Co se změnilo? 
To je podle nějaké nové společenské etikety?
Měla bych jít k panu Špačkovi na školení.
No nic, usadím se na volné místo, přišla jsem brzy, tak čekám, co se bude dít.
Trochu mě začíná znejisťovat, že se zřejmě skoro všichni okolo znají.
Když se začnou bavit na téma, jaké hledají zaměstnance a jestli ostatní o někom náhodou neví,
 již velmi znervózním.
No, nic akce ještě nezačala, tak vstanu a kráčím přes celou zasedací místnost, vlastně ona není vůbec malá, k té paní předsedající a tiše špitám:
Mohu se prosím zeptat?
Paní se mile usměje a já pokračuji: jsem tady zřejmě špatně, tady asi není výběrové řízení.
Paní se přestane okamžitě usmívat a dívá se na mě s despektem, no řekněme jako na úplného blbce,
 a na celé kolo, aby slyšeli i ti vzadu, mi sděluje:
Panebože, tady je zasedání starostů, výběrové řízení je vedle!
Poděkuji, sbalím si svých pět švestek a odkráčím bez pozdravu (to jsem si uvědomila až později).
Takže to pravé byly malé zavřené dveře vpravo s malým lístečkem - výběrové řízení.
Klepu a jsem tam pouze já a tři lidé v komisi v takové větší kanceláři.
Omlouvám se za zpoždění, a protože jsem upřimný člověk, ještě dovedu dnešní nepodařené dílo
 k dokonalosti a prásknu vše na sebe.
To kdyby to náhodou ještě někdo nevěděl ...
Musím přiznat, že jsem rozesmála sebe, mého muže i mé bývalé kolegy z redakce.
Příkaz zněl jasně: to musíš napsat.
Tak jsem to napsala.

úterý 18. října 2016

malé každodenní radosti


Miluju černý čaj z hrnku od Lolinky s její malůvkou.
Dostali jsme s mým mužem každý jeden hrnek originál jako dárek k vánocům, 
když jí byl asi rok a půl, takže sotva držela tužku.
Hrnek nepoužívám na rychlý ranní čaj, ale na odpolední či večerní pití s rituálem - dobrý sypaný čaj
 v milovaném hrníčku u zapálené svíčky a krbu, pravidelný podzimní a zimní rituál.


Miluju výhled na zahradu z okna kuchyně. 
Každý den se na chvíli zastavím a kochám.


Potěší mě pohled na růže ve váze či jiné kytky. Zkrátka živé květy doma musím mít.
Tyto jsou ještě ze zahrady. Za chvíli začnu kupovat kytice s chlebem :-)
Včera jsem si některé maličkosti, kterými se těším, fotila a u toho vzpomínala a trochu si filozofovala.
Nevím proč.
Vzpomněla jsem si na svá pubertální léta a taťku, jak mi říkal:
 podívej, to je krásná kytka, strom, pták.
Tenkrát jsem nechápala, co ho tak fascinuje na takových maličkostech. 
Přišly mi samozřejmé a ničím výjimečné. 
S očekáváním zítřku jsem neocenila dnešek.
Ty krásné maličkosti dneška jsem nedokázala vnímat.
Neuměla jsem to.
Dnes vím, že je právě pro mě důležité žít dneškem, ale taťkovi už to říct nemůžu.
Myslím, že jsem k tomu zkrátka musela dospět. 
A taky myslím, že jsem se učila od našich dětí, když byly malé.
Děti žijí dneškem přirozeně.
Žít okamžikem a nemyslet si, že zítra přijde něco úžasnějšího.
Úžasné je to už dnes.
Dnes vidím krásu i ve zvadlých slunečnicích. 
Už nemám vanu plnou slunečnic, jak jsem psala a kytice zůstala jediná ve džbánu na pivo.
Ale slunečnice zvadly s grácií a já je ještě nechci vyhodit.


Ještě jsem na něco zapomněla. 
Tuto koláž jsem dávala už na facebook, tak ještě na blog.


Jednou ráno mě překvapil náš šestiletý oleandr 
Vždy kvetl tmavě růžově a doma vlastně nikdy, vždy jen venku
. Nyní po přestěhování do domu se objevil bílý květ a světle růžový a přibývají další. 
Možná je to nedostatkem slunečního svitu, ale je to krásné.
Miluju maličkosti všedních dní.

pondělí 17. října 2016

kuřecí s hlívou ústřičnou


Mám to stejně jako ostatní.
Někdy nevím, co vařit a pak nezbývá než řešit, co dům dá.
Otevřu lednici, kde mám připraveny stehenní kuřecí řízky, ale zatím žádný nápad. 
V lednici objevím den prošlou vaničku s hlívou ústřičnou. 
Kupuji ji často, ale tentokrát jsem netušila, že budeme mít houby z lesa, takže na řadu nepřišla.
Nakonec vznikla improvizací moc dobrá večeře, a protože zapomínám a sešitky na recepty nemám moc ráda, stejně je pak nenajdu, tak jsem se rozhodla zvěčnit tuto dobrotu na blogu.
Tady to najdu vždy.
Takže moje páteční improvizace.
Na olej jsem dala zpěnit cibuli nakrájenou na kroužky. 
Po té jsem na tomto základě rychle opekla stehenní řízky
 (myslím, že výborné bude i vepřové), aby se zatáhly.
Přidala jsem sůl, barevný pepř, sladkou papriku a  tu prošlou hlívu ústřičnou
 a za podlévání horkou vodou jsem dusila. 
Ke konci jsem přidala nakrájené větší rajče pro zvýraznění chuti a trochu tymiánu a ještě chvíli nechala na ohni, dokud nebylo rajče vůbec viditelné.
Zahustila jsem trochou solamylu rozmíchaného ve vodě. 
Běžně používám na zahuštění i strouhanku, ale ta mi došla a byla jsem líná rychle připravit novou. Moukou ani jíškou nezahušťuji, protože to dle mého bere chuť jídlu.
Podávala jsem se šťouchanými bramborami.
Tuhle improvizaci rozhodně zopakuji a možná tentokrát plánovaně.

sobota 15. října 2016

páteční procházka podzimní zahradou?



Vím, že je to k neuvěření, ale jedná se skutečně o tento pátek.
 Na naší zahradě totiž pořád podzim není.
Respektive naše zahrada neví, že je podzim.
Kvetou růže a jeden keř má dokonce poupata. 
Nevím, kdy si myslí, že vykvete. 
Za chvíli bude mrznout.



Pořád sbírám maliny. 
Není jich sice už tolik, ale pořád dozrávají.


Krásně pořád kvete i naše studna.
 Je škoda, že člověk už nemůže venku posedět. 
Proto fotím a kochám se u krbu.


A proboha může mi někdo říct, kdy asi mohou tak dozrát tyto obrovské hrušky na malém stromečku?
Vypadají už trochu hrůzostrašně a nepatřičně.
 A svou velikostí trochu uměle. 
Osahávala jsem je, zda nejsou vycpané. Ale jsou těžké, tak snad jsou pravé. 
A velká úroda na tak malinký stromeček - dva obři.

pátek 14. října 2016

pokus hand made podruhé


Začalo podzimní počasí a je čas na trochu kreativity. 
Takže další moje háčkované pokusy, první zde
Pokusy to rozhodně jsou, nejsou stoprocentní a opět ze zbytků vln,
 takže si nemohu ani rozhodnout barvy a ani velikost. 
Ale je to zkouška či generálka.
. Ještě jsem nebyla schopná si koupit vlnu. 
Přes léto mě ani háčkování nelákalo, bylo tolik jiné zábavy a práce.



A ještě jsem si vzpomněla, že jsem v létě vlastně ještě jeden mrňavý košíček vyrobila
 jako dárek pro mámu mého muže.



A ještě jeden můj pokus.
Vím o sobě, že věnce dělat prostě neumím. 
A není to tím, že na to nemám žádné nástroje jako tavící pistoli atd.
Ale na každém blogu teď vidím krásné podzimní věnce, tak mi to nedalo.
Je naprosto nedokonalý, či spíše neumělý, ale chtěla jsem to zkusit. 
No, přesvědčila jsem se, že takto teda fakt ne.
Přesto je zavěšen v kuchyní na zrcadlech.
Je zkrátka můj, než mě přestane bavit či opadá.


Ale rozhodně si je budu stále kupovat, páč je opravdu neumím.
Od loňského roku máme tento přírodní krásný věnec, který používáme celý rok.
Visí na dveřích pořád. A koupila jsem jej na fleru.
Vypadá skvěle i zezadu, což v případě našich skleněných dveří je naprosto nezbytné.
A teď koukám, že dát jej v dosahu toho mého, je odvaha :-)



středa 12. října 2016

jakpak je dnes u nás doma....


No, je teplo od krbu, světlo a vůně od svíček a všichni,
 kdo se měli přestěhovat z venku do domu, jsou doma na značkách. 
No na značkách, teda jak kdo...


Zásoba svíček převážně Ikea pro pár příštích týdnů je vytvořena.
Ovšem bude jí nutné doplňovat, páč u nás se pálí každý den.


Oleandr už je doma a je to kluk velký, takže jeho stěhování do patra bylo fakt náročné. 
Původně jsem mu chtěla trochu přistřihnout fasádu, ale pořád kvete, tak se mi to zdálo škoda. 
Ale už je doma na značce, stejně jako Justýnka.
Ta je ovšem na různých značkách a neustále je mění.

.
Tato koláž už byla na facebooku i s komentářem, tak jen vykradu sama sebe. 
Od neděle jsem se snažila Justýnu přesvědčit, že ta stolička není její, je pro Báru. 
Ona se mě snažila pohledem přesvědčit, že to tak rozhodně není. 
Seděla na ní, ležela i spala. 
Měla jsem pocit, že budeme muset do Ikea pro novou.
A v úterý si Bára pro stoličku přijela..


Ráno spala Justýnka na sedačce v obýváku, takže stolička nebyla konečně obsazená
 a mohla jsem ji schovat a připravit pro moji kamarádku.
Baru, promiň tu stoličku už trochu "z druhé ruky.", tedy vlastně z druhé tlapky.
Když viděla Justýna Báru na stoličce, o které si celou dobu myslela, že je její, 
bylo to velké zklamání. 
Obíhala kolem a v podstatě s námi nemluvila.
Dala jsem na stejné místo velký zelený polštář s puntíky, 
ale Justýnka náhradou opovrhla a lehla si provokativně o kousek dál s naštvaným výrazem.
Dnes už je to lepší. 
Přestala stoličku hledat a mluví se mnou.
Tak takhle je dnes u nás doma.

úterý 11. října 2016

výchova příkladem

Občas mě něco irituje tak, že si k tomu musím říct svoje, i když nic nezměním a nic se nestane. 
Již několikrát jsem se na blogu vyjádřila k nějaké reklamě jako
"fousaté léto" či další zde, která mi přišla nějakým způsobem nevhodná. Reklamy sleduji, protože jsem poznamenaná svou bývalou profesí, i když se již na tomto poli nepohybuji.
Prostě už to tak mám.
Reklamy na auta se mnou dosud nedělaly naprosto vůbec nic.
Jednak autům nerozumím, poznávám je pouze podle barev, a druhak mě většinou ničím nezaujmou.
Až nová reklama na Opel.
Děti vychováváme příkladem a tedy vše kolem nás děti ovlivňuje.
Vím, že na reklamu se děti snad tolik nekoukají, ale jelikož nová reklama na Opel je denní reklama a ne noční, jen těžko se jí lze vyhnout a navíc v reklamě dítě vystupuje v hlavní roli.
Dle mého soudu tato reklama hraje na nejnižší pudy člověka a na jednu z nejhorším vlastností - závist.
Nevím, jestli jste ji už viděli.
Syn majitele Opela obdivuje auto (nevím, jaké) souseda se slovy: a můžete auto otevřít mobilem? a zavolá vám pomoc, když se porouchá? a ... to si nemůžete dovolit Opel?!
Je to něco v tomto duchu, přesná slova si nepamatuji a spot nemohu najít na netu.
Soused, ke kterému jsou otázky namířeny, se tváří rozpačitě a postupně i provinile.
Proboha, proč?!
Vím, je to jen reklama, ale i ta má mít své hranice.
Já bych si tak všimla, pokud by si soused pořídil kočár se živými koňmi a to bych možná i záviděla, i když to neznám, ale sotva nového auta.
Tady je reklama postavena na závisti a to mi přijde trochu ubohé a ještě v tom figuruje dítě. 
Ovšem je pravda, že si reklamu pamatuji i já, kterou auta vůbec nezajímají. 
Takže z hlediska zapamatování si svůj účel splnila.
Ale pořád si myslím, že bychom ve všech oblastech našeho života měli myslet na to, že máme kolem sebe děti a ty vnímají tyhle zkratky víc a rychleji než dospělí.

sobota 8. října 2016

můj první kalendář


Tak už ho mám konečně doma.
Není pro mě, i když kdo ví...
Abych ho náhodou časem také znovu nepotřebovala :-)
Tato hračka se jmenuje Můj první kalendář
O kalendáři jsem se na blogu už zmiňovala  a dárek pro mého vnoučka k pátým narozeninám je tady.
Dárek má navíc velkou přidanou hodnotu.
Musím se přiznat, že toho jsem si všimla až po upozornění mé dcery.
Neovlivnilo by to pravděpodobně moje rozhodnutí, nicméně ekologická hračka mě těší a vůbec ekologický přístup stojí za to podpořit nákupem.
Firma Plan Toys vyrábí hračky z kaučukového dřeva, které již neobsahuje latexové mléko.
Dřevo vykupuje od farmářů, pro které již nemá žádnou hodnotu a už by pro ně nebylo tedy k užitku a firma jej vrací prostřednictvím hraček zpět do života. 
A za to vysazuje nové kaučovníky.
Pokud vás zajímají podrobnosti, najdete je zde na eshopu u popisu výrobku.
Kalendář vypadá na živo ještě líp než na obrázku..
Jen s jednou věcí moc nesouhlasím. 
Kalendář mám pro vnoučka, kterému bude pět let a pro tento věk mi přijde naprosto vhodný.
Nesouhlasím s tím, že hračka je určena dětem od tří let. 
Myslím si, že v tomto věku jsou děti na poznávání ročních období, času a počasí ještě malé.


Na stejném webu, kde už jsem několikrát nakupovala,, jsem ještě koupila takovou maličkost cvrlikající píšťalku ptáčka
Tato hračka se mi líbila jako malá pozornost a koupila jsem rovnou čtyři kousky pro všechna vnoučata.
V neděli je všechny uvidíme pohromadě, tak jim chceme dát s mým mužem nějakou maličkost.
Jedna věc mi však nedošla.
Jedna píšťalka - úžasný.
Dvě píšťalky najednou - ještě dobrý.
Ale čtyři? 
Dohromady?
No to jsem nedomyslela.
Doufám, že mě rodiče nebudou proklínat.
Příště musím koupit omalovánky. 
Ty nevydávají žádný zvuk.

čtvrtek 6. října 2016

mám vanu plnou ........




Dnes možná kapku nuda.
Opět slunečnice.
Mám vanu plnou slunečnic...
Slunečnice mě baví. Nakonec měly by.
Je to stylové.

P.S. S tou vanou je to fakt. 
Můj muž má tento týden noční a již potřetí přivezl plnou náruč slunečnic.
V noci je dá do vany.
Ráno mám  plnou vanu slunečnic.
A každé ráno tento týden hledám další vázu či džbán pro zapomenuté slunečnice z příkopu.