čtvrtek 29. února 2024

filmové okénko


Po krátké době opět tip na dobrý film. Tentokrát Elvis. Přiznávám, že zrovna životopisné filmy nějak zvlášť nevyhledávám, ale Elvise nám doporučila dcera, která jej viděla v kině víc než před rokem. Mému muži se povedlo jej vyhledat, a tak jsme měli minulý týden opět domácí kino. Film nás úplně pohltil a líbil se nám víc než Bohemian Rhapsody, film, o kterém jsem tady básnila v roce 2018, kdy jsme na něm byli v kině. 
Elvis je opět film na filmové plátno, ale už ho v kinech nedávají. Přesto to byl velký zážitek i doma z pohovky. Film o životě a hudbě Elvise Presleyho je postaven na vztahu s tajemným manažerem Tomem Parkerem. Tuhle roli slizouna hraje Tom Hanks, kterého jsme v první chvíli ani nepoznali. Úžasná práce maskérů. A příběh po celý film vypráví právě manažer, kterého ve většině chvílích nenávidíte a vidíte jej jako prolhaného a sebestředného člověka, kterému jde v první řadě o peníze a Elvise ždímá až do samotného konce. Nicméně Elvise objevil, bez něj by se neprosadil, ale dle mého názoru jej i zničil. Film ale je opravdu poctou velké osobnosti, kterou miloval celý svět a Elvis bezesporu velkou osobností byl. Film zachycuje život Elvise tak, jak jsme jej neznali. Elvise úžasně ztvárnil Austin Butler a věříte mu každé slovo a každý pohyb. 
Film rozhodně stojí za to. Na závěr obvyklý stručný obsah.


Film Baze Luhrmanna Elvis o životě a hudbě Elvise Presleyho (Austin Butler) z pohledu jeho komplikovaného vztahu s tajemným manažerem, plukovníkem Tomem Parkerem (Tom Hanks). Příběh se zabývá složitou dynamikou mezi Presleym a Parkerem, která trvá více než 20 let, od Presleyho vzestupu ke slávě až po jeho nebývalou slávu, na pozadí vyvíjející se kulturní krajiny a ztráty nevinnosti v Americe. Ústřední postavou této cesty je jedna z nejvýznamnějších a nejvlivnějších osob v Elvisově životě, Priscilla Presleyová (Olivia DeJonge). (Vertical Entertainment)

Biografie jedné z největších ikon hudebního průmyslu – Elvise Presleyho (Austin Butler). Film popisuje život a hudbu této legendy na pozadí komplikovaného 20letého vztahu s jeho manažerem Colonelem Tomem Parkerem (Tom Hanks) od Presleyho začátků až po jeho hvězdnou slávu. Ústředním bodem této cesty je jedna z nejvýznamnějších a nejvlivnějších osob v Elvisově životě, Priscilla Presley (Olivia DeJonge). (jorgus)

zdroj Elvis (2022) | ČSFD.cz (csfd.cz)


Mějte pohodový den.


úterý 27. února 2024

jaro už mi dýchá za krk







 To je jaro u nás venku. A ještě doma, ale to není vlastní, to je dovoz 😂. Červená barva prý nebyl plán. Prý jinou zrovna neměli, říkal můj muž. Mějte pohodové dny.





pondělí 26. února 2024

pojďte se mnou do pohádky


Před časem jsem dávala na blog reportáž ze zajímavé výstavy a slíbila jsem i rozhovor s výtvarnicí, která používá pro mě neznámý výtvarný styl. Fotky z výstavy tady už byly, tak dávám na úvod dvě. Další fotografie i fotografie výtvarnice si můžete prohlídnout u rozhovoru Jana Línková: Nikdy není pozdě plnit si svoje sny (kanalem.com)

Tak snad se vám bude rozhovor líbit.
Mějme pohodový vstup do nového týdne.


Jana Línková: Nikdy není pozdě plnit si svoje sny
Marta Dušková

Dnes si povídám s mělnickou výtvarnicí Janou Línkovou o její tvorbě a zvu vás do jejího pohádkového světa plného andělů, víl a skřítků. Poprvé jsem se s její tvorbou setkala před pár týdny na výstavě v muzeu, která končí zítra, kdy je poslední možnost ji vidět osobně.

Jano, viděla jsem Vaši hezkou výstavu v muzeu a moc se mi líbila a musím říct, že vůbec neznám tuto výtvarnou techniku. Byla to Vaše první výstava?
Byla to moje druhá výstava. První jsem měla v prosinci v Kočárovně Brandýs nad Labem, ale musím říct, že to se vůbec nedá srovnat tady s Mělníkem. Nebyla tam k výstavě žádná propagace, na vernisáž, která byla až po týdnu výstavy, přišli dva návštěvníci, nikdo o té výstavě nevěděl. Bylo nás celkem devět, moje rodina a přátelé. V muzeu jsem byla jako Alenka v říši divů už při instalaci výstavy, při které mi všichni pomáhali a ptali se během dne, zda něco nepotřebuji. A úžasná propagace. V Brandýse jsem si musela přivézt na vernisáž i vlastní odpadkový koš a po vernisáži si odvést odpadky domů. Musela jsem si tam koupit vlastní kamery, protože mi bylo sděleno, že oni za nic neručí. Byla to zkušenost, ale byla jsem z toho rozčarovaná. A už tam určitě nikdy vystavovat nebudu.

Vaše sochy mají nádech minulosti, připomínají mi s těmi rouchy sochy, jak se dělaly dřív. Nerada to takhle říkám, protože na tvorbu není nikdy pozdě, ale Vy jste začala tvořit docela pozdě. Povězte tedy, jaký byl prvotní impuls k tvoření.

Ano, já všem říkám, že nikdy není pozdě v žádném věku plnit si svůj sen. Zpočátku jsem bojovala sama se sebou, zda se to bude líbit. První sochu jsem udělala v březnu 2021 a já jsem z ní byla tak nadšená, že mě to pohltilo a já začala jsem tvořit a tvořit.

Co Vás ale přivedlo k této tvorbě?

Prvotní impuls byla moje babička. Babička už měla svůj věk a hodně onemocněla, a proto jsme jí sehnali místo na zámku v domě seniorů v Lysé nad Labem. Tam je nádherně. Snažili se ji zapojovat do života, do různých aktivit. Jak jsem za ní jezdila, tak mě to hodně nadchlo a začala jsem jezdit na jejich dílničky. Vytvářejí krásné věci, a i já jsem s nimi občas něco tvořila. Začala jsem tam v listopadu, a tak jsem jim nabídla, že mohu něco prodat na vánočních trzích v Mělníku. Když jsem si doma zboží prohlížela, sama jsem ještě vyrobila andílky z provázků. Musím říct, že jsem na trhu vše prodala do oběda, přestože trhy byly až do večera. Měla jsem z toho dobrý pocit a po Vánocích jsem si říkala, že bych jim občas něco mohla vyrobit na prodej. Nakoupila jsem si různé věci, koukala na internet a začala výrobou mýdla, tvorbou sádrových odlitků, samé drobnůstky. Poté jsem si vytvořila webovou stránku zpočátku s názvem tvoření pro seniory a co jsem vytvořila a prodala, tak jsem věnovala. Postupně jsem si říkala, je mi 50 let, děti jsou velké, tak bych mohla něco vyrábět. Při hledání inspirace jsem narazila na internetu na powertex.

Já jsem se s touhle výtvarnou technikou nikdy nesetkala. Můžete přesně popsat, co přesně je powertex?

Powertex je vlastně tužidlo, které dáte na sochu a ono to posléze úplně ztvrdne.

Počkejte, tak to už pak nemůžete vůbec upravovat.

Ne, nemůžu, to musím stihnout, dokud je to měkké.

Jak dlouho trvá to tvrdnutí? Máte dost času na tvoření?

Je na to dost času. Druhý den už s tím neuděláte nic. Do 24 hodin to zatvrdne, ale zatvrdne to pouze na povrchu. Do úplného vytvrdnutí to trvá dva až tři týdny. Pokud chce někdo sochu na ven, tedy s povrchovou úpravou, tak ji můžu lakovat až po třech týdnech. I když se to zdá úplně tvrdé, v momentě, kdy na to dáte lak dřív, celé to změkne a už nikdy neztvrdne.

Používáte rukavice?
Dělám to v rukavicích, musím, nejenže je materiál patlavý, ale ještě jak postupně zasychá, tak to máte jako druhou kůži.

A na závěr se to barví?

Po vytvrdnutí teprve nanáším nějakou patinu. Powertex má jedenáct základních barev, ale když barvy zaschnou, působí dost uměle, takže to ještě musíte natřít nějakou patinou.

Na to jsou speciální barvy?

Ano, určené na tento materiál. Powertex vznikl v Belgii a akademická malířka Brigitte Grade má na tuhle techniku patent. A u nás je pouze jediný výhradní dovozce, který prodává všechny produkty této výtvarné řady.

Měla jste v dětství sklony nebo vztah k výtvarnému umění?

Nejsem si toho vůbec vědomá. No asi v sobě něco mám. Vystudovala jsem pedagogickou školu a pracovala ve školce, ale to už je pár desítek let. Na škole se umění trochu dotknete, já jsem z výtvarky i maturovala. Ale na pedagogické škole je spíš teorie, měli jsme na výtvarku úžasného akademického malíře, ale my jsme se nikdy na žádném obrazu neshodli. Vždycky jsem něco namalovala, co se mi líbilo a malíř přišel, vzal štětec a udělal tady čmárnutí a tam čmárnutí, celý mi to zkazil a řekl: teď je to teprve ono. Ve školce jsem pak pracovala asi dva roky.

Při tvorbě se necháváte inspirovat nebo je to Vaše fantazie?

Někdy vidím třeba na internetu fotku nebo obraz, někdy mě inspiruje fotografie a někdy život sám. Viděla jsem pohádku Ledová královna, tak jsem s ji udělala. Inspiruje mě i příroda. Když jsem začala šít skřítky, tak jsem si říkala, že spojím dvě techniky a toho látkového skřítka přenesu do powertexu. Miluju minerály a někdy vidím řez kamenem a řeknu si, to je ono. A už mám nějakou představu a zkusím to dát do obrazu. Většinou vyleze úplně něco jiného, než byla představa. Pryskyřice je tvrdohlavá a v podstatě si dělá, co chce. Už jsem se dnes sice naučila, že nad ní zvítězím, ale někdy prostě vítězí ona. Když tvořím obrazy, nejdřív vytvořím základ a pak teprve vkládám kameny. Někdy ta představa, se kterou jsem do toho šla, dopadne úplně jinak. Jo musím říct, že se mi stalo, že jsem vyhořela. V roce 2022 jsem měla tolik objednávek, že jsem v prosinci předávala zakázky a před svátky jsem měla doma binec, nic jsem nestíhala a měla jsem z toho depresi. Od září do prosince jsem jela nadoraz sedm dní v týdnu, 18 hodin denně. Nakonec jsem měla ještě úraz, uklouzla jsem na ledu, tak jsem všem řekla, i když jsem neměla hotové zakázky, že budu dělat až v lednu. Nakonec to byl až březen. Vlastně celý loňský rok jsem ani neuváděla, že beru objednávky, tvořila jsem jen, když se někdo ozval. Pak jsem potkala kamarádku, která mě přivedla do pohádky a já jsem začala dělat skřítky. A hodně mi to pomohlo.

Najednou to byla změna, a to vás z toho dostalo.

Skřítci jsou pro mě jako živí, mají duši. Já duši i zašívám do tělíčka a je tam napsáno jejich poslání. Tahle tvorba mě pomaličku začíná zase vracet zpět. Mám i nový krásný ateliér, takže znovu nabývám energii.

Jano, vím, že děláte i workshopy. Kdy jste s tím začala?

Powertex mě úplně pohltil. Základ je hlavička, ty jsou taky licencované, nesmějí se kopírovat, ty si musíte koupit. Pak už všechno ostatní je na vaší vlastní tvorbě. Nejdřív si udělám tělo a pak ho oblíkám. Udělala jsem si i lektorské kurzy, takže jsem začala nabízet workshopy. Před rokem jsem si absolvovala i kurz na pryskyřici, takže mám v plánu dělat workshopy i na tvorbu obrazů. Ty jsem zatím nedělala, protože se mi to moje know how nechtělo prozrazovat. Moje metoda byla pokus omyl a obrazy se hodně prodávaly, tak jsem nechtěla nic prozradit. Ale už jsem dospěla do stádia, že mi to nevadí. Moje hlavní tvorba jsou sochy a obrazy chci dělat jen příležitostně. Tak nadešel čas předat zkušenosti dál.

A teď něco o Vás. Můžu se zeptat, kolik Vám je?

Začala jsem tvořit po padesátce a teď mi bude 55 let.

Jste mělnická rodačka?

Já úplně rodačka nejsem. Na Mělník jsme se přestěhovali, když mi byly dva roky.

Takže jste vlastně mělnická rodačka. Jaké je vaše civilní povolání v současné době?

Můj bývalý manžel byl voják, a tak jsme se pořád stěhovali a místo ve školce už nenašla. Zpátky na Mělník jsme se přestěhovali právě 17. listopadu 1989 a teprve po týdnu jsme se dozvěděli, že se něco děje. Po revoluci mohl můj tehdejší muž odejít od vojáků, takže už jsem na Mělníku zůstala. Udělala jsem si kurz podvojného účetnictví, zpočátku jsem pracovala v Technických službách a tehdejší ekonomka vyhrála volby v Tuhani a stala se starostkou. Šla jsem za ní a dělám účetní na obecním úřadu a poslední dva roky jen na poloviční úvazek, abych měla čas na tvorbu.

Děkuji za zajímavý rozhovor a přeji hodně kreativní tvorby.

Na tvorbu Jany Linkové můžete nahlédnout v galerii u článku Sál plný andělů a jako by byl slyšet slabý šum jejich křídel… (kanalem.com) nebo na webových stránkách Andílkov Atelier Lijana (andilkov-atelier.cz).

Foto Jana Línková

Foto z výstavy Marta Dušková

sobota 24. února 2024

dramatické nebe, vláček u silnice...






Přiznám se, že naprosto nesnáším prostoje a to kdykoliv a kdekoliv. Ta doba, kdy jsem s našimi třemi dětmi hrála v autě různé hry (jako najdi červené auto, řekni slovo a vymysli na poslední slabiku nové slovo atd.), už je dávno pryč. Proto si beru foťák do auta, fotím za jízdy přes špinavé okno. Baví mě to už z toho důvodu, že mi nezáleží na tom, jak to dopadne. Jindy se naopak stresuji pracovně, aby z toho focení něco bylo. Takže je to pro mě vlastně velký relax.







Sobotní návrat z Prahy před týdnem byl hlavně ve znamení zvláštního nebe, které jsem fotila nejvíc. Vtipný byl můj muž, když se mě s hrůzou zeptal: ty jsi fotila ty policajty?
ježíš, jaké policajty?! fotím nebe!



















Často projíždíme kolem kolejí, které jsou hned vedle silnice a často tam projíždí vláček motoráček. Ještě nikdy se mi jej nepovedlo vyfotit, až tentokrát, i když to není nic moc, pouze důkaz, že tam jezdí.
Dnešní příspěvek je možná jen pro mě, nevím, jestli vás fotografie zaujmou, ale milý deníčku...
Teprve teď jsem si všimla, že je těch fotek opravdu moc.
Mějte pohodový den.