pátek 31. prosince 2021

poslední...

Poslední den tohoto roku, poslední příspěvek na blog, poslední článek, poslední rozhovor. Ne, nebojte se, nebudu tady rozjímat ani bilancovat. Už jsem na blogu několikrát psala, že Silvestr je pro mě normální den, většinou jsem byla i v práci na vlastní přání, protože to tam byl největší klid na práci a jakoukoliv tvorbu. 
Vlastně nemám Silvestr vůbec ráda. Nemám ráda slavení na povel, bilancování na povel, prostě cokoliv na povel a hromadně. Šampáňo se u nás bouchá většinou bez důvodu a mnohokrát v průběhu roku. Takže Silvestr je u nás úplně normální den a od té doby, co jsme doma a pracuju většinou z domova, ani někdy nevíme, jaký je vlastně den. Včera se mě můj muž ptal, jaký je den. Nevím.
Vždyť ráno píšeš. 
No jo ale dopředu, už na leden, nepotřebuju vědět, co je dnes za den. Ale stejně jsem se podívala na počítač, a tak dnes vím, že je pátek. 
Vlastně přece jen se něčím i náš Silvestr trochu liší od běžného dne.
Zavedla jsem si tradici a od té doby, co děti nejsou s námi doma, každý rok jim volám přesně o půlnoci a přeju za nás oba šťastné vykročení do nového roku. Někdy se stane, že do půlnoci oba usneme, tak si nařídíme před tím pro jistotu budíka na půlnoc, abychom ji nepromeškali. 
A protože ještě není půlnoc, popřeju vám až zítra.
Na dnešek mám připraven rozhovor, ne plánovaně, prostě to tak vyšlo. Poslední rozhovor tohoto roku. Zajímavý rozhovor o tanci, studiu v zahraničí, o životě..
Na fotky, pokud chcete a na taneční video se můžete podívat tady.
Tak mějte pěkný den a užijte si ho podle svého, ať už rádi slavíte či nikoliv.

Adéla Líbalová: Můžeš cokoliv. Člověk se nemá bát jít do toho, co opravdu chce
Marta Dušková

Dnes vám představím tanečnici Adélu Líbalovou, která pochází z Mělníka, kde vystudovala základní školu a gymnázium. Věnuje se tanci a hraje divadlo. Měla příležitost tančit na větších jevištích například ve Státní opeře v Praze, The Royal Albert Hall a tančila i v zahraničním filmu. V Mělníku letos v září vystupovala na charitativní akci Mělník pro OnkoBubliny. Studovala tanec v Anglii a o tanci, studiu a životě jsme si povídaly u kávy.

První otázka nebude překvapením. Adélko, kdy jste začala tančit?
Začala jsem tancovat na základní umělecké škole už ve čtyřech letech, takže tančím už 20 let a měla jsem to jako koníčka. Vystudovala jsem gymnázium, po maturitě jsem se hlásila na HAMU na taneční fakultu. Měla jsem ale předtím zranění a nedostala jsem se a byla jsem z toho špatná. Nakonec se mi povedlo čirou náhodou zjistit, že organizace UniLink v Česku zprostředkovává studium v Anglii. Zaujalo mě podala jsem si přihlášky na školy a shodou okolností mě vzali na všechny. Jednu jsem si vybrala, která souzněla nejvíc s tím, co jsem chtěla. A odjela jsem studovat na tři roky do Anglie. Do Čech jsem se vracela už v době koronavirové, všechno se zrušilo a já jsem dodělávala bakalářské studium z Čech na dálku.
Když jsem se vrátila, natočila jsem video Můžeš cokoliv, souvisí to s koronavirovou dobou, člověk se nemá bát jít do toho, co opravdu chce, i když jsou věci, které mu to určitým způsobem omezují či ztěžují.
Během natáčení jsem spadla a měla jsem úraz ruky, ze kterého se ještě léčím, takže rok a půl jsem vlastně téměř netančila a zranění mi obecně omezovalo i normální činnosti. Občas jsem tančila na nějakých akcích například na akci Mělník pro OnkoBubliny či Sportovec roku, ale pravidelně jsem tancovat nemohla. Teprve teď jsem byla před měsícem na operaci.

Takže teď netančíte, jinak tančíte profesionálně?
V Anglii jsem to měla jako studijní obor a pak začala korona, pak úraz, takže jsem vlastně ještě vůbec nestihla někam nastoupit a věnovat se tančení profesionálně. Takže se zatím beru jako poloprofík, chci se samozřejmě pořád zdokonalovat.

Zrovna v uměleckém oboru je vše vidět, ať už máte vzdělání či nikoliv. V jiných zaměstnáních se může skrýt, že člověk i s vysokou školou to neumí, ale tady to neskryjete, výsledek je prostě vidět, ať je to tančení, malování či zpěv.
V Česku je těžší se ale prosadit. Je to malý rybníček a je to hodně o tom, kdo koho zná… Jsou jistě stovky lepších tanečníků, kteří mohou tančit v televizi, ale nejsou tam, protože zrovna nikoho neznají. Je to tady hlavně o kontaktech. A to je vlastně i důvod, proč jsem nechtěla jen tančit, je to taková trochu chudá profese, takže bych to chtěla mít, nebo jsem si to vždycky přála, jako takovou druhou věc, která mě naplňuje už dvacet let a je to pro mě určitý způsob sebevyjádření.
Jak jsem vystupovala v září v Mělníku na charitativní akci, tak to pro mě bylo velmi emocionální, protože to bylo pro onkologicky nemocné děti. Mně před čtyřmi lety zemřela spolužačka na rakovinu. Pozvala jsem na vystoupení i její rodiče a rodinu, protože pro mě to nebyla jen spolužačka, ten tanec, choreografii jsem pojala jako věnování pro ni a pro její rodinu. A tak jsem i svoje vystoupení uvedla.
Vždycky se snažím do všeho, když je choreografie závislá jen na mě a můžu si všechno naplánovat sama, pro mě to vždycky něco znamená, vložit nějaký smysl, vždy tím chci něco vyjádřit, dát do toho srdce, protože to tak cítím. Vlastně celý život jsem to tancování tak cítila i jako malá, i když mi to dlouho nešlo a než jsem se dopracovala do nějaké dobré formy, tak to trvalo. Tancování mě nejen baví, ale i naplňuje.

Možné je lepší situace pro umělce venku. Neuvažovala jste, že budete třeba tančit v Anglii? Že se tam vrátíte?
Byla jsem v Anglii tři roky, tak je to přece jen delší čas, a dlouho jsem se sžívala s jinou mentalitou, jiná země má jiné fungování už třeba od nákupu lístku na vlak, jsou to drobnosti, ale když to máte všechno najednou, není to úplně malé sousto. Nebudu lhát, že to někdy nebylo těžké. Prvního půl roku jsem z toho byla docela přešlá a říkala jsem si, proboha, co já tady dělám. Na vše je tam člověk sám, a když jsem měla zranění, musela jsem se spolehnout na sebe, nikdo mi nepřišel uvařit čaj. Neměla jsem ho, pokud jsem si ho neuvařila.
Na druhou stranu po těch třech letech jsem si uvědomovala, že je to skvělá životní zkušenost obecně ve všem. A mentalita dělá hodně. Já mám ráda svůj jazyk a jsem taková, co na srdci to na jazyku a Angličané takoví vůbec nejsou. Naopak jsou hodně zdvořilí, a právě vůbec nejsou takoví, že by řekli, co si myslí. Je to trochu falešná zdvořilost, a to nemám ráda. Několikrát za den tě potkají a po každé se zeptají, jak se máš, ale odpověď už je nezajímá a jdou od tebe pryč.
A to si já říkám: tak proč se ptáš…? A začala jsem jim odpovídat a ptát se, jak se mají oni a byli překvapení, protože oni to říkají jen tak. Už tenkrát jsem si říkala, že se chci vrátit domů. Mně by se líbilo občas mít angažmá v zahraničí, odjet prostě, ale vrátit se. Nechtěla bych žít někde jinde. Každá země to má jinak a člověk se musí přizpůsobit. Teď bych si možná i řekla, že bych zase šla, ale já si pamatuju ten prvotní pocit. Je to prostě velká změna.
Mně hlavně strašně vždycky chybělo, že se doma pořád něco dělo kolem mých známých, přátel, v divadle a mě mrzelo, že u toho nejsem. Takový ten rušný život mi hrozně chyběl. Tam jsem ho tolik neměla.
Měla jsem školu, pár přátel, taky outsiderů, jako jsem byla já, protože Briti mezi sebe nikoho moc nepustí. Byli jsme pospolu vlastně jen mezinárodní studenti, a to bylo všechno. A přece jen to je věc, která vzniká spoustu let, vztahy, aby se tam opravdu dělo to, co se děje v běžném životě, to by chtělo dlouhou dobu, aby se lidé poznali. Takže jediné, co jsem tam měla, svých pět blízkých kamarádů, kteří pro mě byli jako rodina. Bydleli jsme spolu a bylo to naprosto skvělé soužití, i když jsme byli různých národností. Nebo možná právě proto. Opravdu jsme byli jako rodina a bylo to úžasné. Ráda na to vzpomínám. Pořád jsme si povídali, a když chcete něco sdílet, tak je lepší si povídat osobně než držet telefon na uchu. Ten kontakt přímý prostě chybí. Život v Čechách šel beze mě.

Svět šel dál…
Ano, přesně. Asi bych chtěla být prostě tady. A protože to tady mají umělci těžký, chtěla jsem se zaměřovat i jiným směrem. Já jsem celkem organizační typ, mě by hodně bavilo organizovat nějaké akce, to je práce hodně mi blízká a baví mě.
Teď jsem se hlásila na magisterské studium zpátky do Anglie na obor Creative and Cultural Industries Management na Northumbria University, ale poté, co Anglie odešla z Evropské unie, je studium tam poněkud komplikované.
V mém případě je k tomu zapotřebí pre-settled status (pozn. redaktorky stav předběžného usazení - imigrační status), o který jsem zažádala již před šesti měsíci. Nicméně na schválení se čeká poměrně dlouho, takže mi to čekání bohužel znemožnilo nástup na výše zmíněnou univerzitu. Naštěstí mi byla žádost na začátku prosince schválena, takže se momentálně hlásím na Arts Management na Middlesex University s nástupem v lednu.

Jaké jiné zájmy kromě tančení ještě máte?
Velkým zájmem pro mě je divadlo. Hraju v Mělníku v Novém divadle a už jsem tam deset let. V té době začalo divadlo dělat i muzikálovou tvorbu. A když se dělal druhý muzikál, to mi bylo 13 let, byla jsem ještě dítě. V roce 2016 se režíroval muzikál Šeherezáda a k tomuhle muzikálu už jsem dělala choreografii. Začala jsem tedy fungovat jako choreograf a dnes už pomáhám i se scénografií apod., je to hodně v divadle propojené. Baví mě to, ale furt je to zájem nikoliv práce. Teď budeme mít na jaře premiéru nové hry, taky je to muzikál.
Mám ráda, když stojím na jevišti a lidi tleskají, nebo dokonce stojí, je to pro mě takové zadostiučinění, je to pro mě krásný pocit a říkám si, asi to byla dobrá práce. Asi to stálo za to.

Ještě bych se chtěla zmínit, že se angažujete spolu s přítelkyní v projektu Manželství pro všechny.
Ano, s Terezií Vránovou jsme chtěly podpořit dobrou věc týkající se rovnoprávných sňatků a složily jsme píseň, jejíž poslední verzi jsme dokončovaly rok a dotočily jsme i videoklip. Videoklip si stříháme samy.
Stříhám ho já a Terka mi říká, tohle je dobrý, tohle špatný a deset sekund videa stříhám třeba tři hodiny. A ještě to dělám, když mám volno, musím si k tomu sednout a pět minut nestačí. Nemůžu si říct, teď mám chvilku, tak jdu stříhat. Mám pět hodin, tak jdu stříhat. Je to zdlouhavý proces. A doufáme, že se nám podaří tímto našim počinem zvýšit informovanost veřejnosti.

Citace ze stránek Projekt Manželství pro všechny :: Terezie Vránová & Adéla Líbalová (webnode.cz), kde je možné si poslechnout i demo ukázku písně.
„Cílem písně a videoklipu je, aby si co nejvíce lidí uvědomilo, že homosexuálové jsou také úplně normální lidé, kteří chodí do práce, splácí hypotéku, nebo mají děti. Jediné, co homosexuály a heterosexuály dělí jsou nestejná práva ve svazku lásky. A to je také nejhlavnější cíl, aby se tato práva vyrovnala, aby se lidé nebáli podpořit štěstí ostatních, aby manželství pro všechny bylo legislativně schváleno a dva dospělí lidé se mohli brát“.

Děkuji za příjemné povídání a loučím se s přáním šťastného vykročení do nového roku.

čtvrtek 30. prosince 2021

hledám včerejší den...



Na zahradě žádný sníh, který by přikryl naši neupravenou zahradu. 
Žádná výzva k focení jen tak. 
Tak hledám doma a fotím kytici růží, kterou včera přinesl můj muž, zásobu svíček, které jsem dostala a velkou vánoční hvězdu. Taky jsem dostala druhý svátek vánoční. Vedle růží je velká krásná svíčka, rovněž dárek od kamarádky po stromeček. 
Letos je vše nějak jinak. Spoustu věcí nebylo jako jindy a letos jsem si nekoupila ani vánoční hvězdu a to většinou sháním bílou nebo růžovou a předloni se mi sešlo šest najednou, jak všichni hledali barvu, kterou jsem chtěla. 
A fotím si ty holandské vánoční ozdoby, které máme už několik let, ale dlouho jsem je nepoužila, páč na ně zapomněla. Vzpomněla jsem si letos a naštěstí jsme je hned našly, byly logicky u modrých ozdob. 
Jo Sárinka dostala dárek k Vánocům trochu opožděně, nové misky na papání.
Název dnešního příspěvku není náhodný. Tohle rčení často používal můj taťka: 
Co hledáš? Včerejší den? 
On teda říkal moravsky včerajší den a mě to vždycky rozesmálo. 
A rčení jsem převzala, a vždycky mi připomene taťku, který už tady dlouho není. A navíc přesně vystihuje pocit, který někdy mám.




Teď jsem vytížena už víc než rok psaním pro magazín a to mi pokrývá většinu času. Nevadí mi to, ba právě naopak.
Ale musím se přiznat, že po tom celkem rušném prosinci reportáže, výstavy, rozhovory jsem teď hodně líná. A na všechno kromě psaní. Ale to mi nedovolí moje zodpovědnost.
I na vymýšlení příspěvků na blog. Téma bych měla a obdivuji vaše módní, kosmetická a jiná okénka, která mám ráda. Taky bych mohla udělat módní okénko, protože od podzimu jsem si nějaké věci na sebe koupila. Většinou na zoot.cz,, který dobře znám, kde byly velké slevy a zboží je kvalitní. Mám dvě nová saka, krásný černý top, nový červený svetr, koupeno poprvé na oděvy Prostějov, zvláštního střihu, který nosím pořád... 
Ale!
Při představě, že budu navlékat oblečení na panny, které mám tři po celém době, zvítězila moje lenost, která teď dosáhla vrcholu. Do toho nejdu ani náhodou. 
A stejné to má i můj muž. 
Nikam se nám nechce, i když v plánu něco bylo. Ale nebylo by to pracovní, to je teď jediné, co by nás přinutilo dostat se z té lenosti.
Radost z toho, že jsme doma, má hlavně Sárinka. Nemá ráda, když odjíždíme a včera se koukala, když na chvíli odjel můj muž, z okna a na mě, jestli taky neodjedu.
Tak jsem fotila pár detailů jen tak doma pro sebe.
To lenošení nám s mužem vůbec nevadí a trochu si ho užíváme a děláme doma jen běžné práce. Vaření, úklid kuchyně, nasypání potravy ptáčkům venku, které se slétají v hejnech. Letos je nejvíc sýkorek. 
Sára kvůli nim tráví hodiny času na zahradě a pozoruje to divadlo ve strnulém postoji jako socha. Naštěstí ptáčci jsou chytří a chytit se nenechají.
Tak dnes je příspěvek ve stylu "můj milý deníčku", takže možná ani nikdo z vás nedočte tohle další plkání až do konce.
Na zítra ale slibuju zajímavý rozhovor.
Mějte pěkný a pohodový den. 







středa 29. prosince 2021

otvírám poprvé...


Nový diář na rok 2022. Už na blogu byl, protože jsem jej dostala už v říjnu k narozeninám v krásném dárkovém balení a už jsem vlastně do něj mohla psát v listopadu a prosinci, protože začínal v letošním roce. Ale v tomto jsem možná trochu konzervativní, možná se mi zdálo, že v tom budu mít chaos. 
Já diář nepoužívám tradičně. Pro termíny schůzek mi slouží elektronický kalendář v počítači, na ten jsem zvyklá už léta ještě z pracovního procesu a neměnila bych. Připomíná mi schůzky, termíny reportáži či nějakých setkání několik dní před, podle toho, jak si ho nastavím. 
Což papírový samozřejmě neudělá.
Nicméně teď papírový využívám víc než kdy jindy. Pokud se nám totiž v redakci zdá, že v plánu článků, které čekají na zveřejnění, něco chybí, je hledání rychlejší v zápisech v diáři než třeba v emailu. 
Do diáře si zapisuji články vždy v tom týdnu, kdy jsem je napsala.
A přiznávám, že někdy mám problém po sobě přečíst zápis, i když píšu už od gymplu tiskacím.


Už mám první zápis, kde je seznam článků na poslední dny tohoto roku a už i na leden.
Tento zábavný diář jsem používala už letos. Je plný článků z minulosti a k různým tématům a někdy mě článek pobaví. Na příští rok je věnován vztahům a lásce.
Teď jsem jen trochu listovala, ale ještě nečetla.
Některá témata už rozhodně patří minulosti, ale je zajímavé do nich nakouknout. 
Poslední článek, na který jsem nakoukla, nese nadpis Schovejte si milostné dopisy. Prozradím, že já je mám schované. Všechny krásné od mého muže, přestože jsme se několikrát rozešli, ale nikdy jsem je už znovu nečetla, jen několikrát v aktuální době. Ale vyhodit je, to se mi nikdy nechtělo. 
To jsem dovolila mým dětem, až tu nebudu. Vyhodit je bez čtení...
Tak dnes jen takové plkání o ničem.
Mějte pěkný den.







úterý 28. prosince 2021

být fér...

Téma dnešního příspěvku a i článku, který už byl zveřejněn, mě potkalo náhodou. Sice jej sleduju z dálky a vím o něm, ale nějak mě nenapadlo se mu věnovat. Až přišel impulz v podobě dvou dívek, které se tématu Manželství pro všechny věnují. A mě zaujalo, takže jsem se jím začala zabývat. 
A vidím a i slyším, že se článek líbí a mělo smysl jej psát, mám radost. Článek jsem pojala spíše jako informativní, i když je předpoklad, že jako autorka mám názor stejný. Ale můj názor tam nezazní, byl by to jako červený hadr pro odpůrce a to jsem nechtěla. Nechtěla jsem žádným způsobem vyvolat nějakou diskuzi plnou nenávisti a zášti, jak se to dnes děje pod články, které se věnují kontroverzním tématům.
Ale blog je můj deník, tak tady moje subjektivní vyjádření patří.
Je ale tohle vůbec kontroverzní téma?!
Důvody odpůrců manželství pro všechny mi někdy přijdou hrozně směšné. Poukazují na to, že manželství bylo vždy svazkem pouze muže a ženy a tak to má i zůstat. 
Pokud se ale podíváme do historie, není to vůbec pravda. V řadě starověkých kultur se fandilo polygamii a manželství rozhodně nebylo jen jeden muž a jedna žena, svazky stejnopohlavních párů se v historii objevovaly od Ameriky až po Asii a už v Mezopotámii měly požehnání od církve stejné jako svazky muže a ženy. Slovo manželství se pro ně používalo už ve Starém Římě a dokonce i císař Nero si vzal muže.
Naopak důvody proč ano mají svoji logiku bezesporu. 
Na fotografie k článku se můžete podívat na Kanálu eM
A protože obě milé holky jsou zajímavé nejen svojí angažovaností v projektu Manželství pro všechny, v dohledné době budou zveřejněny i rozhovory s nimi. 
Mějte pohodový a klidný den.

Manželství pro všechny…
Marta Dušková

V poslanecké sněmovně leží již delší dobu dva protichůdné návrhy zákonů o manželství. Otevřít manželství všem a manželství výlučně jako svazek muže a ženy. Sňatky gayů a leseb jsou uzákoněny ve spoustě zemích EU, v roce 2019 to bylo 14 zemí a ve světě z demokratických zemí je jich 30. Česká republika se tak stává jednou z posledních demokratických zemí, kde ještě manželství pro všechny není uzákoněno.

Novela prošla letos v dubnu teprve prvním čtením a spolu s ní je ale schválen poslanci i návrh, podle kterého by byla definice manželství jako svazek muže a ženy zakotvena v zákoně.

Tímto tématem se zabývají nejen lidé, kterých se téma přímo dotýká. Někdo podporuje projekt Manželství pro všechny nejen online peticí jako třeba Jsme fér (jsmefer.cz), někdo filmem a někdo třeba písní.

Studentky Terezie Vránová a Adéla Líbalová pracují na písni, jejíž poslední verzi dokončily po více než roce a natočily i videoklip, který veřejně spatří světlo světa začátkem příštího roku. Na písni spolupracuje i skladatelka Tanita Yanková.

Na otázku, co bylo prvotním impulsem věnovat se tomu tématu a složit píseň, odpovídá Terezka Vránová: „Hlavním impulsem bylo asi to, že jsem byla pozvaná kamarádce na svatbu, bylo to moc krásný a mně došlo, že v Česku já svatbu mít nemůžu, jelikož jsem na holky. Znám organizaci Jsme fér, která pro tohle dělá hodně, ale zabývají se problémem spíše z politického hlediska. Tak mě napadlo, že takový milejší způsob je hudba, kterou se dá hodně sdělit. Rozhodla jsem se, že to zkusím napsat a složit a vytvořila jsem první verzi písně. Ale neměla jsem na dokončení finanční prostředky. Spojila jsem se s kamarádem, který z té mojí verze udělal elektronickou a od té doby bylo už několik verzí“.
Adéla Líbalová, která začala spolupracovat na písni o něco později, dodává: „Uvědomily jsme si, že by to měla být píseň i pro starší generaci, pro naše rodiče a prarodiče, a nakonec vznikla čtvrtá verze, na které jsem spolupracovala. Změnily jsme celý text i hudbu a zůstal jen původní refrén, který složila Terka a ten je v té písni stěžejní. Demo ukázka je zveřejněna na našich webových stránkách, kde si ji můžete poslechnout Projekt Manželství pro všechny :: Terezie Vránová & Adéla Líbalová (webnode.cz). Konečná verze teprve finišuje. Tvorba je prostě dlouhý proces“.
„V létě jsme k písni natočily i videoklip, aby to nebylo jen audio. Teď je právě v procesu výroby “, doplňuje Terezie Vránová.

Terezie a Adéla jsou v kontaktu s organizací Jsme fér a organizace bude pomáhat i s propagací písně a videoklipu, aby se dostala píseň k lidem a pomohla s informovaností o projektu Manželství pro všechny. Organizace od počátku vnímala projekt studentek velmi pozitivně, jedná se o ojedinělý počin z veřejnosti, který tady chybí. Okolí a rodina vnímá inciativu Adély a Terezy pozitivně a většinou ji podporuje. Samozřejmě se ale potýkají i s negativními reakcemi a komentáři, jako je to i u jiných „kontroverzních“ témat.

Režisérka Barbora Chalupová, autorka celovečerního debutu V síti, natočila časosběrný dokument Zákon lásky:
„Mojí ambicí bylo především to, aby se o tématu mluvilo. Zjistila jsem, že registrované partnerství neznamená vlastně skoro nic. Já to beru jako potvrzení společnosti, že spolu lidé mohou žít, zároveň ale nemají práva, která mezi sebou mají manželé – ať už je to nárok na vdovský důchod nebo stejné příjmení. Naprosto zásadní je pak skutečnost, že jeden z rodičů nemá rodičovská práva ke svým dětem. V případě, že se tomu druhému z rodičů něco stane, o dětem budou rozhodovat prarodiče nebo soud. Což je šílená nejistota, ve které ty rodiny žijí“.
Režisérka dokumentu Zákon lásky chtěla především oslovit lidi, kterých se téma vůbec netýká a ani jej nesledují, protože největším problémem je neinformovanost. Sama netušila, že gayové a lesby nemají stejná práva. Plné znění rozhovoru je zde Manželství pro všechny není konec civilizace, říká režisérka V síti o svém novém dokumentu (forbes.cz).

Mezi manželstvím a registrovaným partnerstvím existuje více než sto rozdílů, nehledě na to, že registraci je možné uzavřít jen na 14 matrikách v republice. Neexistuje společné jmění a partneři po sobě nemohou automaticky dědit a v neposlední řadě komplikuje registrované partnerství život dětem, protože zákonným zástupcem smí být pouze jeden z partnerů.

Foto archiv Terezie Vránová a Adéla Líbalová

pondělí 27. prosince 2021

ještě vánoční...




           

Dnes mimo plán ještě prosincový humor. Potkaly mě vánoční vtipy a na ty by bylo v lednu pozdě, tak letos pro zasmání ještě jednou pravidelná nepravidelná rubrika humoru. Snad vám dnes přijde vhod a vyvolá aspoň malý úsměv. Mě některé vtipy hodně pobavily. Ovšem u nás se žádná katastrofa se stromečkem nekonala. 
Sárinku zajímal stromeček jen do té chvíle, než jsme ho spolu zdobily. 
Jak se nějaká koulička zahýbala, začala do ní pinkat, ale to bylo vše. Chodila si tedy ke stromečku pořád vonět, ale jinak ji vlastně nezajímal. 
Takže u nás stromeček nepadá.
Pohodový vstup do nového týdne nám všem.