neděle 25. července 2021

na dřeň

Dnes mám pro vás rozhovor s člověkem, kterého většina z vás zná.
Věru Finu není třeba nějak zvlášť představovat. 
Rozhovor vznikal delší dobu. Vymyslet kapku originální otázky bylo celkem těžké. 
O Věře toho bylo napsáno už hodně a i já jsem něco psala. 
A než dorazily odpovědi, byla Věrka nominována na Ženu roku 2021. Mohlo by to tedy zdánlivě vypadat, že právě to bylo prvotním impulzem pro rozhovor s Věrkou.
Ne, je to jen náhoda, nebyl to záměr, i když zmínka o nominaci v rozhovoru už samozřejmě je.
Rozhovor s Věrkou jsem měla v plánu už dávno, ale já si každý rozhovor, pokud nevzniká někde při vernisáži či aktuálně při nějaké akci spontánně, musím nejdříve odžít v sobě. 
Srovnat si v hlavě hlavní téma rozhovoru, popřemýšlet, co mě samotnou vlastně zajímá a hlavně co bude asi zajímat ostatní, kteří pak rozhovor budou číst. 
Srovnat si, jak chci vlastně danou osobnost představit.
A někdy od myšlenky k činu je cesta dlouhá. 
V tomhle případě jsem byla vlastně ráda, protože nakonec náhoda chtěla, aby rozhovor vznikl právě v tomto čase a vešla se tam i zmínka o nominaci.
Pokud máte chuť dát Věrce hlas, můžete hlasovat na Žena roku 2021 v sekci Dobré srdce.
Článek s fotografiemi z archivu Věry Finy najdete tady, protože už vyšel.
Dnes rozhovor na dřeň pro hezkou neděli. A tu vám nebo nám všem přeji ze srdce.
A zároveň děkuji za všechny krásné komentáře, které jste včera zanechali u příběhu se Sárou. A Blondýnko, jsem moc ráda, že jsi zase tady. Chyběla jsi mi...

Věra Fina: Zkusme dělat svět lepší podáním pomocné ruky...
Marta Dušková

Dnes bych vám ráda představila spisovatelku, výtvarnici a především zakladatelku pacientské organizace Jeliman pro onkologické pacienty Věru Finu.

Věra Fina si sama touto nemocí prošla a má trvalou stomii (vývod). Ale v životě to nevzdala a začala usilovat o změny vyhlášek a zákonů pro handicapované lidí a především pro onkologické pacienty. Je autorkou motivačního projektu Sad nadějí. Její veškerá snaha a úsilí posledních let se nyní promítla do nominace na Ženu roku 2021 v kategorii Dobré srdce, což není vůbec překvapivé. Žije v Hradci Králové a vychovává 12ti letou dceru Karolínku. Věrku znám osobně a dnes si budeme povídat o životě s handicapem, o projektech.

Věrko, vrátím se úplně na začátek, kde vlastně všechno začalo. Onemocněla jsi nemocí, jejíž jméno většina lidí nerada vyslovuje. Já nemám to slovo ráda ani v angličtině. Kdy jsi se dozvěděla, že máš rakovinu?
To datum mi utkví na věky věků v paměti. Datum, které změnilo úplně všechno - 15. říjen 2015. To ráno si vybavuji na chlup přesně. Pocit, jako když se ani nehne hladina a během minuty se žene smršť.
Věděla jsem, že se něco děje, ale, že bude za pár hodin po koloskopii vyřčena krutá diagnóza, mě nenapadlo. Během chvíle je všechno jinak a tehdy si člověk uvědomí, že se to může týkat úplně, ale úplně každého.
Proto mé motto: každý den je dar...

Na začátku strach a beznaděj. Kdy sis uvědomila, že naděje je a začala vnímat každý den jako dar?
Na samém začátku jsem cítila nejvíce touhu. Touhu žít a udělat pro to cokoliv. V té době měla má dcerka, předškolačka 6 let. Uvědomila jsem si, že tady jde o všechno. Cítila jsem, že chci vidět svoji dcerku vyrůstat, být ji oporou, učit ji a úplně "obyčejně" s ní být. Najednou máte pocit, jakoby se do místnosti otevřely dveře a okna a nastal ohromný průvan. Všechno lítá, ale uvědomíte si, že s tím průvanem přichází čerstvý vzduch...
A kdy jsem si uvědomila, že každý den je dar? V momentě, kdy jsem měla po amputaci rekta a vyvedenou trvalou stomii, po všech těch chemoterapiích a 33 dávkách radioterapií. Ležela jsem na oddělení JIP a vedla nekonečné rozhovory sama se sebou a s Bohem. Taková vnitřní inventura. Neměla jsem zdaleka vyhráno a v té vnitřní očistě jsem slíbila Bohu i sama sobě, že za druhou šanci na život budu velebit každý den na tomto světě. Protože každý den je dar. Hodně jsem vzpomínala a odpouštěla. Za odpuštění prosila.
Když nastane v člověku harmonie, je to start k uzdravení. Tam v tom slibu, který jsem dala, tam vzniklo něco významného. Dokonce mi v ten moment zablikala nad hlavou zářivka. Mohl to být pokles napětí, cokoliv. Ale já vím, že to bylo v ten moment potvrzení mého slibu, mé dohody. Smlouva nepsaná a daná.

Jsi stomik a to přináší každodenní omezení v běžném životě. Můžeš nám popsat, co všechno to obnáší?
Dosti detailně jsem o tom a nejen o tom psala v knize Máma čisté jiskření. Pokud někdo tvrdí, že stomie nic není, já to vnímám jinak, protože ty chvíle žiji. Samozřejmě, že je to omezení. Jiné stravovací návyky. Důležitá hygiena. Mnoho úkonů náhle nemůžete. Zvedání těžkých břemen. Nebo když mám jakékoliv veřejné vystoupení, již den dopředu moc nejím, protože vývod bokem nemůžete nijak korigovat. Dělá si co chce. "Povídá" si bez varování. Je to změna a významná. Mnoho omezení. Jen ten hendikep není vidět a v tom je "zakopaný pes". Když se stane kolize se sáčkem, který je lepidlem přilepen na těle, exkrementy dokáží udělat v tu chvíli své i se sebevědomím. Proto usiluji o změnu vyhlášek a zákonů ve věci stoma karty. Představila jsem ji politikům napříč politickým spektrem i osobně ministru zdravotnictví a místopředsedovi vlády. Také na sociálním výboru v Poslanecké sněmovny parlamentu ČR a v Senátu. Díky podpoře senátora JUDr. Jana Holáska je vytvořena novela zákona. Věřím, že ta chvíle, kdy bude schválena, se blíží.

Normálnímu člověku je jasné, že potřebuješ určitou pomoc v životě, přesto jsi bojovala se sociální správou, kde měli pocit, že po uzdravení z rakoviny můžeš normálně pracovat. Vím, že na základě toho ti snížili invalidní důchod, odmítli ti dát kartu na parkování apod.
Ano, ten boj jsem nazvala "bojem s Jelimánem" a sociálními sítěmi doslova rozhoupal hladinu. Sepsala jsem petici pro nutné změny na poli sociálním. Petice se naplnila podpisy doslova rychlostí světla a já tak stála na sociálním výboru v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR s body, které jsem osobně představila. Následně jsem o tom veřejně hovořila v médiích, v televizi i v Senátu. Založila jsem občanskou organizaci, následně pacientskou organizaci a pojmenovala jsem ji jak jinak než Jelimán. Tentokrát však ten, co pomáhá. Pomáhá onkologickým pacientům a pacientům v remisi. Rovněž hendikepovaným spoluobčanům.
Jo, a člověk si nikdy nemá vzdávat...nikdy.

Tyhle problémy tě přivedly k pomáhání a k boji za ostatní onkologické pacienty. Co všechno se ti povedlo dosud prosadit?
Návrh novely zákona je myslím velký posun vpřed. Motto Jelimán, z.s. zní: "Zkusme dělat lepší svět podáním pomocné ruky". Snažím se o to, co mi síly stačí. Co je pro mě velmi důležité, že mohu pomáhat druhým, ač často sama potřebuji pomoci. Když vím, že mohu motivovat, podporovat onkologické pacienty, vnímám, že má druhá šance na život má smysl.
Namalovala jsem již dva charitativní kalendáře "Kouzelný kalendář / Magic Calendar", kterými se snažím rozšiřovat myšlenku projektu Sad nadějí. Místo, kde onkologičtí pacienti po překonání život limitující nemoci mohou vysadit svůj strom naděje. Ta motivace, naděje je nesmírně důležitá. Možná to je i půlka úspěchu. Viděla jsem na vlastní oči, jak to vypadá, když naděje pohasíná.
A s nadějí i život samotný... Proto mé skutky a činy.
Pořádám výstavy mých obrazů a obrazů dětských onkologických pacientů. Nesou název "každý den je dar". Spolupracuji s přednosty onkologických klinik. Nyní pracuji na charitativní a motivační knize Sad nadějí. No a samozřejmě budeme otvírat brzy první Sad nadějí. Ráda bych jich otevřela mnohem více a také bych ráda sehnala dostatek financí na to, abychom mohli otevřít Sadové lázně jako relaxační místo s ozdravným pobytem pro tyto pacienty. Nesmím přitom všem zapomenout na nutný odpočinek pro sebe samu. Protože naslouchat svému tělu je priorita číslo jedna pro všechny onkologické pacienty v remisi, aby nedošlo k recidivě onemocnění.

Můžeš nám vyjmenovat svoje projekty, které nesou v sobě kus naděje i pro ostatní?
Všechny, které jsem veřejnosti představila. Od výstav, přes Cenu Naděje a samotný Sad nadějí až po mé knihy. Nyní přichází charitativní kniha s edukačním záměrem. Uskutečnili jsme i několik společných charitativních akcí s filantropickým přesahem s jazzmanem Laďou Kerndlem ať na Žlutém kopci v Brně MOÚ nebo pro dětské onkologické pacienty projekt s názvem "Srdce pro Tebe", kdy jsem věnovala nespočet knih Moje knížka těmto malým velkým hrdinům. Tuto knihu jsem napsala a je plná radosti. Jsem nesmírně vděčná, že to lidi vnímají jako mé otevřené dobré srdce, neboť i v této kategorii jsem nyní v nominaci na Ženu roku 2021 - kategorie Dobré srdce.

Vím, že jsi založila neziskovou organizaci Jeliman. Čím se organizace zabývá? A proč název Jeliman?
Jak jsem výše již uvedla. Tím, že jsem si nelehkou onkologickou cestou prošla vím, co je důležité, nutné a nezbytné. To nabízím. Nabízím naději. Jak řekla při jednom rozhovoru moderátorka Českého rozhlasu: "Věrko Vy jste ta naděje..."

Jedním z největších tvých projektů je asi Sad naděje. Můžeš nám vysvětlit, co to přesně je?
Je to motivační projekt. Ne každý z onkologických pacientů má dobré rodinné zázemí. Dostatek síly. Motivaci. Tu já nabízím. Hovořím s pacienti. Jak osobně, tak i virtuálně skrze sociální sítě. Nejednou jsem vyzvala veřejnost o pozitivní sílu a podporu pro nejednoho onkologického pacienta. Všichni do jednoho mi psali, že jim to velmi pomohlo. Ona sdílená starost se půlí a sdílená radost násobí. Nabízím jim jejich osobní strom naděje v Sadu nadějí. Vidět na vlastní oči v podobě stromu svoji sílu bojovat dává smysl. Nejen pro pacienty, ale i pro jejich potomky. Je to autorský a unikátní projekt, který sklidil nejednu nominaci a ocenění. A protože to není o tom, abych ocenění získávala, ale abych je i věnovala, rozhodla jsem se, že mnohým, kterým jsem mohla podat pomocnou ruku, věnuji Cenu naděje. Onkologičtí pacienti, kteří najdou sílu bojovat, jsou hrdinové, kteří si zaslouží ocenění. O celém projektu se nyní rodí charitativní a motivační kniha "Sad nadějí". Kniha nebude jen o projektu, ale předně o naději samotné. Pokud byste chtěli a mohli podpořit vydání charitativní knihy, budeme velmi rádi a potěšeni. Nikdy totiž nevíme, kdy právě my, budeme potřebovat naplnit nadějí.

Vím, že píšeš knihy a první jsi napsala, když si onemocněla. K psaní tě vedlo podělit se s ostatními o strach a nakonec i naději?
Víš, nevím, zdali bych to nazvala strachem. Spíš úplně obyčejnou otevřeností. To je ta správná cesta a směr. Tolik si toho člověk najednou uvědomí, když začne své pocity a slova a myšlenky sdílet. Ale někdo to má úplně naopak a potřebuje být sám se sebou. Je to o intuici, o hlasu svého srdce. Každý to má jinak. Stejně, jako každý má rád jiné jídlo, muziku, četbu...Když někdo vnímá, že má psát knihy, ať je píše. Když chce jiný křičet z plných plic uprostřed lesa, ať to dělá. O tom všem bude charitativní kniha Sad nadějí. Takže ano, dělím se nyní o naději. Víš co, život je bumerang.
Co mu dáme, to nám vrátí. Já o naději prosila a hledala ji před lety v nemoci. Nyní ji posílám a dávám plnými hrstmi. Je to fér.

Kromě psaní maluješ. Malovat si začala kdy? V nemoci nebo už předtím?
Malování miluji od dětství. V jedné z knih, tuším v té poslední "Recept na štěstí?" píši , jak jsem u babičky ve staré chalupě, kde měla v oknech muškáty, milovala kreslení inkoustovou tužkou na okraje jejich zemědělských novin. Prostě od malička mi byla dána do vínku tužka. Ať za účelem psaní nebo kreslení. Jen nemoc mi to připomněla. Jsou nám dány do vínku určité možnosti, talenty, hřivny. A těch se máme držet. Ať v podobě koníčků nebo profesí. Rakovina v mém případě mi otevřela oči. Dělám, co mám. Co mi bylo dáno do vínku. Konám věci srdcem.

Chtěla bys něco říct na závěr nebo vzkázat našim čtenářům?
"Každý den je dar". Když si tuto větu uvědomíme jako fakt, spoustu věcí začneme konat jinak. Spoustu věcí přehodnotíme. Od hodnotového žebříčku až po všednodennosti. Proto vydávám pravidelně kalendář z mých fotografií, každý den je dar, protože kdo jiný nám to 365 dnů v roce připomene denně více než samotný kalendář.
"každý den je dar".
A sliby se mají plnit nejen o Vánocích....

Věrko, já ti děkuji za rozhovor a přeji ti úspěch nejen v osobním životě, ale i ve tvém každodenním snažení o lepší život pro ostatní.

Foto archiv Věra Fina

Pokud máte zájem o další informace o Věrce, najdete je na http://www.knihamama.com/ či na www.jeliman.net, kde je zveřejněn i účet, kde případně můžete projekty podpořit.

sobota 24. července 2021

malé velké "drama"

Tenhle příspěvek by měli možná číst jen milovníci mazlíčků, protože se obávám, že tohle jen tak někdo nepochopí a možná si řekne, že přeháním. Tedy nejen já, ale i můj muž, moje sestra...
Po měsíci jsem se teprve odhodlala napsat, co se odehrávalo celý týden, kdy jsem byla na Moravě, ale blog je můj deník, tak sem tenhle příběh patří. Promiňte, teď nemyslím tornádo, které mě potkalo, nebo kolem mě prošlo den před odjezdem. O tom jsem už psala.
Věděla jsem, že opustit Sárinku po mnoha měsících, kdy jsme byli pořád doma ve třech a opouštěli jsme ji nanejvýš na pět hodin z důvodu lékařů v Praze, nebude tak jednoduché. Ale že to bude takové drama, to jsem si nemyslela. Ale Sárinka k nám přišla jako miminko a já jsem pro ni v tom jejím malém světě, kdy jsme byli všichni v izolaci a ona získala dojem, že jsme na světě sami, jako maminka.
Odjezd a loučení bylo hrozné, ale předávala jsem Sárinku naší kamarádce (Sára ji zná a miluje), která tady s ní byla ve čtvrtek i v pátek, tak jsem byla celkem klidná. Kamarádka mi psala samé pozitivní zprávy, protože mě nechtěla děsit. Sama byla ve velkém stresu.
No po příjezdu mého muže z Moravy začaly přicházet jiné zprávy, velmi dramatické. Můj muž je po těch desetiletích společného života zvyklý se se mnou dělit o radosti i starosti, ostatně já to dělám taky, tak jsem mu páteční noční telefonát musela odpustit, i když jsem po něm nespala. A nebyla to zpráva, že je Sára divná a smutná, i když to taky. Je to člen rodiny.
Sárinka začala z domova utíkat, i když nevím teda kudy, do té doby věc nevídaná. Můj muž ji hledal po celé vesnici, jednou ji našel stát u silnice. Vždy se s ním vrátila k domu, ale sedla si před vrátky a domů ji dostával až dlouho po půlnoci. Tohle hledání Sáry probíhalo celý týden a můj muž už byl zoufalý a já samozřejmě taky. Báli jsme se, aby ji něco nepřejelo, domů už se vrátit dokázala. Tedy před vrátka domu, protože domů se úplně vrátit neuměla, což nechápu, páč když to šlo ven, mělo by to jít i dovnitř. Ohlašovala svůj návrat svojí zvláštní řečí za vrátky.
Moje sestra mi hned řekla: ona tě hledá a pochopili jsme to záhy všichni. Buď mě hledala po vesnici anebo vyhlížela před vrátky domu celý dlouhý týden.


Všichni okolo mi říkali, že už to tak zůstane. Zvykla si courat po venku, tak už to tak bude. Justýnka to takto dělala od mala, protože jsme žili pár let u polí. U ní jsem na to byla zvyklá, i když jsme ji taky často hledali, když se dlouho nevracela ze svých pochůzek. Ale brala jsem ji jako dospělou, tak to drama nebylo.
Sára, i když je jí rok, je pro mě pořád miminko, jehož známý svět je hodně maličký.
Ježíš, dnes je to dlouhý a to se snažím psát ve zkratce, ale evidentně mi to nejde.
Po mém návratu po osmi dnech jsem nečekala nějaké vítání. Byla jsem zvyklá od Justýnky, která po mém návratu tři hodiny se mnou nemluvila, byla otočená zády a že slyší, když ji oslovuju, jsem poznala jen podle hejbajících se oušek. Tady u Sáry mě nevítala žádná radost, jen smutné a udivené vykulené oči. Teprve po několika hodinách, ve kterých se ode mě nehnula ani na krok, začínala být znát radost.
Od toho pátku, kdy jsem se vrátila, už nikdy neodešla za náš plot, drží se doma a na zahradě. 
A mám pocit, že nám ji někdo vyměnil a my máme pejska, který poslouchá na slovo, ale jen mě.
Dřív jsem ji žádné ráno po vypuštění na zahradu neviděla dřív než za hodinu. Teď během hodiny přiběhne k pracovnímu stolu až dvacetkrát, posadí se a zvláštně fňukne, ona nemňouká, a já nevím, jestli mi chodí sdělovat, že nezdrhla anebo kontroluje, že jsem nezdrhla já.


Velmi se zklidnila a já mám pocit, že můj odchod bere jako trest pro sebe a chce mi ukázat, jak je hodná. Přiznávám, že je mi z toho smutno, ale to je život.
A tak si tady žijem. 
Ještě jsem chtěla napsat nějaké vtipné storky se Sárou, které ukazují její pozoruhodnou inteligenci, za poslední měsíc, ale vzhledem k délce příspěvku až někdy příště.
Dnes vám přejeme obě pěkný den. 
Sárinka opět pochopila, že odjíždím pokaždé na chvíli, ale musím jí to hlásit: za chvíli se vrátím broučku, tak si běž búcat. 
A ona klidně jde, a když se vrátím, vítá mě s radostí, ať je to po hodině nebo po pěti.



pátek 23. července 2021

(ne)bezpečí

Původně jsem tenhle příspěvek, který jsem psala pro Kanál eM, ani sdílet nechtěla, protože tady v našem blogovém společenství asi nikdo z nás nepropadá různým rizikům, které číhají v online prostoru. 
Minulý týden dorazila mému muži sms, kde bylo upozorněno pojišťovnou, že bylo změněno číslo účtu a ať tedy posílá peníze tam.
Divné na tom bylo, že přestože jsou smlouvy pojištění na mého muže, kontaktní osobou jsem v komunikaci já a to přes email, tudíž pojišťovna kontaktuje jen mě a to nehledě na to, že smskou by to rozhodně nebylo. 
A kdyby náhodou, nebudu reagovat. Můj muž okamžitě sms smazal samozřejmě bez nějaké reakce a já jsem si později uvědomila, že jsem ji měla vyfotit a poslat naší pojišťovně jako upozornění, protože takových koumáků, kteří chtějí zneužít naivity lidí ke svému obohacení, se bohužel rodí každý den mraky.
A tak jsem se rozhodla dát článek na blog. 
Já sama jsem se nesetkala s vyděračským emailem, o kterém bude řeč, a emaily, které vypadají jako odchozí z mojí emailové schránky, mi padají do spamu. Tam občas zabrousím, proto to vím, protože občas tam skončí emaily, které potřebuji či na ně čekám. Občasná kontrola je tedy nutná.
Použité fotografie jsem si půjčila z webu, který je zmíněn na úvodní fotografii.
Mějte klidný a bezpečný pátek.




Jaké nebezpečí nám hrozí v online prostoru?
Marta Dušková

Právě tímto tématem se zabývá celorepublikový certifikovaný projekt s názvem Projekt E-Bezpečí, který je zaměřen na prevenci, vzdělávání, výzkum a osvětu spojenou s rizikovým chováním na internetu.

Projekt E-Bezpečí se specializuje zejména na:
a) kyberšikanu a sexting (různé formy vydírání, vyhrožování, poškozování obětí s pomocí informačních a komunikačních technologií),
b) kybergrooming (komunikace s neznámými uživateli internetu vedoucí k osobní schůzce),
c) kyberstalking a stalking (nebezpečné pronásledování s použitím ICT),
d) rizika sociálních sítí (zejména sítě Facebook),
e) hoax, spam a fake news,
f) online závislosti (netolismus, nomofobie),
g) fenomén youtubering,
f) zneužití osobních údajů v prostředí elektronických médií.

Nebezpečí se netýká jen dětí, ale i dospělých. A jedním z nich je například fake e-mail, o němž najdete informace na www.e-bezpeci.cz/fakeemail:
"Obdrželi jste vyděračský e-mail, který na první pohled vypadá, jako by byl odeslán z vaší e-mailové schránky? Obáváte se, že někdo skutečně pronikl do vaší www schránky, infikoval vám počítač a třeba vás nahrál pomocí webkamery? A chcete zaplatit požadovanou částku, třeba v bitcoinech? Zastavte a zpomalte!
Někdo se vás pravděpodobně pokusil napálit, vystrašit a vydírat vás. Vytvořit vyděračský e-mail, který se tváří, že byl odeslán z vaší adresy, je totiž snadné! Chcete si to vyzkoušet? Zadejte své jméno a e-mail a nechte si z našeho webu odeslat ukázku toho, jak vyděračský e-mail vypadá. Nechali byste se takto nachytat?"

Vyjádření odborníků k tomuto novému fenoménu:

E-Bezpečí:
Vyděračské e-maily tohoto typu (tzv. sextortion) využívají především silných emocí, které u příjemců vyvolají - šoku, zděšení, strachu z toho, že by se veřejnost dostala k intimním materiálům. Emoce jsou pak zesíleny tím, že e-maily formálně vypadají, jako by byly odeslány z naší vlastní e-mailové schránky, což má být znakem toho, že pachatel skutečně pronikl do našeho účtu a může s ním nakládat. Jde však o iluzi, jejímž cílem je přinutit příjemce platit! Ve skutečnosti k napadení našeho počítače nedošlo. Na druhou stranu je nutné dodržovat základy online bezpečnosti - pravidelně aktualizovat, používat antivirový program a nikdy s nikým v online prostředí nesdílet intimní a citlivé materiály!
Kamil Kopecký
Univerzita Palackého Olomouc

Policie ČR:
Policie ČR pravidelně eviduje podobné případy. Je potřeba být stále na pozoru, neboť existuje několik mutací výhružných e-mailů, jak jazykových, tak obsahových. Nikdo data nezískává ani nezískal, těží ze strachu ztráty citlivých údajů. Primárně jde útočníkům o zisk. Rozhodně nic neplatit, neotvírat žádné přílohy, neklikat na odkazy. Podvrhnutí e-mailové adresy je velmi jednoduché a ani v tomto případě se nejedná o žádné „hackery“, ale pouhé podvodníky. Je vhodné správně nastavit spamový koš v e-mailové schránce, nebo prostě podobné e-maily mazat a ignorovat. Došlo-li k platbě - vše zálohovat a neprodleně podat oznámení na Policii ČR.
kpt. Pavel Schweiner
oddělení kyberkriminality,
Krajské ředitelství policie Olomouckého kraje

Podrobné informace ke všem druhům internetového nebezpečí jsou k dispozici na www.e-bezpeci.cz.

čtvrtek 22. července 2021

zbytečné i nezbytné


V poslední době dost nakupujeme, protože hodně věcí je potřeba a občas se mi tam zaplete něco naprosto zbytečného jen proto, že se mi to líbí. Nebudou tady všechny nákupy posledních týdnů, protože například ke strunové sekačce, kterou si přál můj muž ještě k elektrické, nemám fakt co říct, ale používá ji furt a takových nákupů bylo dost. A topy a trika, které jsem nakoupila, si už ani nepamatuju. Vlastně nebýt tohoto nákupu na kreativní tvoření, tak by tento příspěvek ani nebyl. Ale říkala jsem si, že teď trávíte taky čas s vnoučaty a třeba budete potřebovat ty diplomy, jejichž kvalita na pevném papíře mě hodně překvapila.
Z nákupu, který vidíte na úvodní fotce a který byl naprosto nezbytný, mám radost. Poslední dny, kdy jsme s dětmi u nás tvořili, se stalo u nás nevídané. Došel nám papír na kreslení, což se ještě nikdy nestalo a já poslední den hledala po celém domě, na co se dá malovat a nakonec jsme malovali na papírové tašky, ve kterých nám vozí nákup Tesco, ale..." babi, to jsi vymyslela úžasně".
Děti odjely a na mě vykoukla na facebooku reklama na výtvarné potřeby na Knihy Dobrovský, kde často nakupuju, ale knihy. Díky tomu, že jsem nakupovala tady, jsem objevila dávno zapomenutý krepový papír, ze kterého jsme ještě nic nevyráběli a na úžasné diplomy pro děti na srpen, až přijedou. Občas jim dávám medaile a děti se jich dožadovaly, když soutěžily ve stavění kostek: 
babi, ty nemáš tentokrát žádné medaile?
No, broučci, v této divné době babička nenakupuje do zásoby na prázdniny, páč ani nevěděla, jestli nějaké budou. Tak tentokrát dostanou diplomy. 
Za co? No to ještě nevím, ale vždycky se něco najde. Třeba za úklid v pokoji, kde není obvykle ani kam šlápnout.




Další moje nákupy jsou z Bonami, kde jak víte, nakupuji docela často a všechno sem ani nedávám. Z minulých nákupů mám asi největší radost z této misky na kuchyňský odpad, která se nejdříve jevila jako zbytečná a nakonec je nezbytná,  Zamilovali jsme se do ní oba. Nefotila jsem ji a po téměř měsíci už mi to přijde zbytečné, tak používám fotku z webu. 


Nákupy z toho týdne opět z Bonami jsou zahradní nůžky, které nahradí staré, stoleté, takže tohle bylo nezbytné. Tyhle krbové sirky ve sklenici, jejíž víko slouží jako škrtátko, byla zbytečnost, která se mi líbila. Moc se mi tedy nelíbí, jak je sklenice upatlaná od síry z těch sirek, ale asi to jinak nejde. Jo ta cukřenka s dřevěným víkem je také jedním z dřívějších nákupů na Bonami a zamotala se mi tam, tak už ji tam nechám.





Ještě jsem si koupila boty a šaty, ale ty představím příště, protože ještě je něco na cestě. Jo a dnes vlastně dorazí jeden obrovský nákup - nové sezení na zahradu. To pěkné dřevěné se po 14 letech už rozpadá, vlastně prochází už dva roky opravami a po shlédnutí nového sezení na zahradě naší Terezy jsem se konečně rozhoupala k nákupu nového.
Po dlouhé době moje nezbytné i zbytečné nákupy. Odlehčené téma.
Mějte pěkný den.

P.S. Jo ty pohyblivé oči, které vidíte na úvodní fotce, se mi tedy moc nepovedly. Opět jsem neodhadla velikost a jsou obrovské. Takže pro princeznu se nehodí, Spíš na nějaké monstrum...

středa 21. července 2021

jepičí život 12

Další díl mého mnohaletého seriálu. Vloni v říjnu jsem v jedenáctce slíbila, že ještě v tom roce dokončím rok 2019, ale bohužel nějak jsem se k tomu nedostala. 
Já vím, je divné tvrdit, že jsem v nouzové době neměla čas. 
A i dnes, když jsem sedala k tomuhle příspěvku, jsem se těšila, že budu zpracovávat už rok 2020, protože si myslím, že je ojedinělý. 
Zajímalo mě, co jsem tehdy psala a jaké byly vaše komentáře. 
No, tak dobře, budu sestavovat jepičí život rychleji a ne až po roce.
Pro ty, kdo neznají můj novodobý "dallas", jen malé vysvětlení. Před lety, nápad přišel v roce 2016, jsem napsala první díl a od té doby je jich už dvanáct. Bylo mi líto některých komentářů, které jsou malými příběhy či vašimi vzpomínkami, které by mohly být samostatným příspěvkem, že mají jepičí život, a tak jsem se rozhodla vytáhnout je ještě jednou, protože si zaslouží spatřit světlo světa znovu. 
Tak dnes pokračuji posledními měsíci roku 2019. Je zajímavé se ohlédnout a zjistit, co nás tenkrát zajímalo, co se stalo, na co jsme reagovali. Jen se mi zdá, že rok od roku jsou vaše komentáře delší a já musím ke své lítosti hodně selektovat. Komentářů, které stojí za to zveřejnit znovu, je hodně, ale to už by nebyl ten příspěvek ke čtení. 
Tak příště konečně vstoupíme do roku 2020.
Mějte pohodový den.

Připojuji se k souhlasu s Tvými větami. Na mne tato dívčina ve svém projevu se zarputilým výrazem v obličeji působí nepřirozeně.
Klidný den, Marti!
Hanka

Martina Slovácko2. října 2019 11:47

Milá Marti, tvůj blog sleduji už nějakou dobu, ale dnes poprvé píšu. Moje dcera je aspik a o to víc mě poburuje to co rodiče Grete dělají, jak ji zneužívají a neberou ji jen dětství, ale i celý život. Protože vím jak tihle lidé myslí a fungují, (nerozumí nadsazce, vše berou doslovně a logicky, nechápou pořekadla atd), vím jak lehce jsou zneuzitelni. Je potřeba, je naučit, jak se chovat samostatně a myslet samostatně, protože když si neví rady zrcadlí chování jiných. A toho rodiče zneužil. Moje dcera je natolik samostatná, že letos odmaturovala, sama si vybrala VŠ a začala studovat v Olomouci a samostatné bydlet a to je právě ta správná cesta jak je vést a chystat do života. Chtěla bych vědět, jak vůbec Greta všechno vidí a chápe. Protože to co říká, je názor rodičů ne její. Ona jejich názor a chování jen zrcadlí. Je mi to moc líto. Přeji Vám hezký zbytek dne. Martina

Tak si myslím, že Gréta by potřebovala pomoc někoho "normálního", protože mi přijde, že s ní někdo manipuluje. Ona se zviditelňuje, dělá jí to dobře, ale problémy kolem sebe řešit opravdu neumí. Je super plavit se plavidle, na které si nevydělala, kritizovat vše, co civilizace přinesla. Ale já bych ráda viděla, jak by přežila ona a její rodiče v zimě, v mrazu nebo na poušti, neměli by co jíst ani co pít atp. Takoví lidé by měli zkusit žít rok ve sluji bez těchto vymožeností. Možná by pak vše bylo jinak. Zdraví Iwka

Nemohu nenapsat....tenhle blog jsem prave objevila a precetla si clanek o Grete. Ja s nim tedy nesouhlasim. Asi jako jedina. Proc? Vy prece chcete, aby Vasi deti i vnuci mohli zit spokojeny zivot a to Greta chce take. At uz to je pod vlivem dospelych nebo ne. Ona je stastna a je to jeji zivotni dilo, sice je to jeste dite, ale co? Dospeli, kteri ji kritizuji nevi moc o rychlem ohrivani naseho klima. Ja ji tak fandim a je nejvyssi cas zacit s tim neco delat. Dokonce deti nam ukazuji, jaci jsme ignoranti a to ctu i tady. Misto toho, aby se podporovala aktivita deti i mladych, kteri stavkuji za nasi planetu, typicky cesky hledame mouchy na vsem. Bravo Greto, bravo deti a vsichni, kterym jeste o nasi planetu jde. Vy se toho asi nedozijete, ale nase deti a vnuci ano. Je to dokazane a to extremni pocasi, ktere i ted jiz mame, ty sucha a uragany nam ukazuji, kam ta nasi ignorance vede. Hlavne, ze mi zatim nic tak hrozneho nepocitujeme a klidne zijeme. Je mi z toho smutno. Hlavu do pisku a kritizovat. Bravo Cesi!!!
Hezky den vsem Dagmar

Dagmar, já nepopírám, že svět má problémy, dokonce jsem to napsala v příspěvku. Ale takové žabomyší války světu nepomohou, a to není jen můj názor, ale názor odborníků a to, co navrhuje Greta, je v rozporu se skutečnou záchranou světa. Přečtěte si nějaké studie z druhé strany. Já si vždy dělám názor, pokud znám obě strany a jako novinářka to vlastně ctím vždy. Ale já to tady nemíním rozebírat a ani bránit svůj názor. Pokud byste znala skutečně můj blog, věděla byste, že já jsem přesně ten, kdo skutečně mouchy opravdu nehledá a ignorantní není. Hysterie, kterou přenášíme na děti, ale nic dobrého nepřinese. Jednat se má racionálně a kritizovat něco, pokud nemám řešení jiné, my přijde nesmysl. Já jsem se nepouštěla do polemiky za záchranu světa, to jste mému článku neporozuměla. Já pouze píšu svůj názor, že Gréta je loutka v rukou dospělých. A hlavu do písku rozhodně nedávám, a pokud se vám moje názory a příspěvky nelíbí, prosím nečtěte. Je to můj osobní deník, nejsem osoba veřejná. Děkuji.

Marti, souhlasím se vším co jsi napsala. Víc se rozepisovat ani nebudu. Mám vnuka s Aspergerem...A to co se děje kolem, někdy mi to přijde spíše jako hysterie a ne rozumné nápady. Před mnoha, mnoha lety byly také problémy s klimatem.
Ála

ještě si chceme užít

Marti, článek jsem si přečetla. Děti jsem chtěla a jelikož jsem měla zdravotní problémy, byla jsem ráda, že jsem vůbec otěhotněla. Děti jsme měli hodně mladí a vím, že můj muž se někdy hůř vyrovnával, že už nemůže jezdit ven jako za svobodna. Moje maminka měla názor, že když mám děti, tak mám sedět doma. Ovšem na druhou stranu mi rodiče hlídali mladšího syna, který byl často nemocný a nemohl chodit do školky. Přes týden byl u našich, ale chodili jsme za ním. Moc jsem si rodičů za to vážila, nebrala jsem to jako samozřejmost. A pomáhali nám i manželovi rodiče. Tenkrát jsme měli jen 14 dnů dovolené a tak kluci o prázdninách bývali u prarodičů. Moji a manželovi rodiče bydleli jen přes ulici a tak si kluci přes den hráli spolu na noc byli každý u jedné babičky. Ale jak už jsem psala, nebrala jsem to jako samozřejmost. A v době, kdy se krátce před prázdninami u mladšího syna objevila epilepsie, mi moc pomohla manželova maminka. Byla zdravotnice a nebála se o nemocného vnoučka o prázdninách pečovat.
Dnes se doba změnila. Mnozí prarodiče ještě pracují a jak jsi psala, k tomu se ještě starají o své rodiče.
Naše vnoučata moc miluji, a protože nebydlíme ve stejném místě, tak jsou mi vzácná. Jezdíme za nimi nebo oni k nám. Občas je i hlídáme, bereme si je na víkend, jsou u nás i pár dnů o prázdninách. Občas je hlídáme když marodí, ovšem většinou pak moribundus sklátí i mně. Rodiče snachy mají k vnoučatům blízko, jen přejdou ulici a tak i oni děti hlídají. Myslím, že každá rodina to má trochu jinak.
Přeji pěknou neděli. Růža

Měla jsem deficit a veliký. Nikdy jsem neměla klasickou babičku, byť žily, ale k roli se neměly ani jedna. Moje máma žila prací a byť svá vnoučata v rámci možností milovala, práce byla na prvním místě. Toužila jsem přetnout rodová prokletí a již jsem o tom psala, po letošním létě jsem přibrzdila. Nejsem matka svého vnoučete a potřebuji vypnout, vyrelaxovat, nikoliv býti závodní klisničkou. O něco podobné se snaží má kamarádka a tento dostih jí doslova vysává, zestárla o deset let a má tik v oku.
Cítím a nestydím se za to, že stále je pro mne prvořadá dcera, protože nás pojila pupeční šňůra, svou vnučku miluji úplně jinak, cit je to hluboký, ale podstatně rozdílný. Je to u všech lásek, mateřské, milenecké, partnerské, přátelské, každá je jiná a diametrálně nám koření život. Ovšem nelze zaměňovat, vznikají patologie, které nám komplikují život.

Tak já zatím babička nejsem, teprve uvidím, jestli a jak se v té roli zabydlím (pokud tedy někdy babičkou budu). Ale více méně souhlasím s tím, že prarodiče by měli vypomoci, pokud mohou a chtějí (a měl by jim zbýt i čas na sebe), nikoliv suplovat rodiče.

Jsem babičkou ráda.Děti jsem neodkládala,neb jsem chtěla prožít s nimi...divadla,poute,les...Mám úplně stejný názor jako vy!Hlídání neni povinnost.Já nejsem zneužívána.Užívám si.Mějte se krásně.JP

Marti, my si rozumíme a názory máme podobné, tak i v tomto. Mluvíš mi z duše, že jsi to byla ty, kdo chtěl být s vlastními dětmi a zažívat s nimi zážitky. A jednoduché to nebylo, manžel hodně pracoval a pracuje, domácnost a děti byly většinou na mě... Rozhodně nelituji.
A vnoučata - ta mě teprve čekají, doufám...
Měj hezký den, Helena

nevěřím...

Milá Marti, napsala jsi to moc hezky. S mnoha Tvými postřehy se ztotožňuji. Celá ta kauza kolem smrti KG se mi nelíbí. Opět národ rozdělen, jen tentokrát na lidi, kteří jsou ochotni jet přes půl republiky na Bertramku a tam nahlas plakat a bít se do prsou. A ti další jen čekají až to skončí. Já sama si potřebuji smutek po svých blízkých zpracovat sama ve své hlavě a srdci, netrvá to den, ani týden, a nepomůže nahlas lkát. Ale každý jsme jiný, jestli jim to dělá dobře. Jen bych si přála, aby Ti kteří nelitují času, peněz a dávají najevo svou empatii, aby se rozhlídli po svých blízkých, jestli ještě zaživa nepotřebují pomoc nebo pohlazení. ještě ps. Proti panu KG nic nemám, uznávám, že byl velký umělec, čest jeho památce. Lenka kočka.

Marti, jseš úžasná.Krásný článek od tebe.I když byl p.Gott populární osoba, jeho úmrtí beru, že to má každý člověk určený. Nedá se nic dělat, ale každého čeká jednou konec.Jen mi hlava nebere, že se z jeho smrti dělá takový humbuk.O politicích ani nemluvím, je mi z nich zle, co vše vymýšlí. Bylo jeho rozhodnutí, že si vlastně založil rodinu tak pozdě, ale není sám.Ale ta písnička s dcerou mne dojala.Holčinky i s paní jsou na celý život zabezpečený a to je dobře.Nikdy jsem nebyla zapálená fanynka nikoho.Moc se mi líbily písničky Věry Špinarové, překrásný hlas.Taky škoda, že odešla a tak brzy.Hlavně přeji rodině p.Gotta ať žijí v pohodě, ale to asi bulvár jim neumožní.Hold je to daň za popularitu.Měj krásný podvečer a děkuji za krásný článek.👍Martina

Mně vadí hlavně humbuk, který kolem toho udělali politici, především předseda vlády. Evidentně se snahou získat na tom nějaký politický bodík. Šílenství fanynek je očekávatelné (kolegyně bydlí kousek od Bertramky a prý se tady pro davy lidí, svíčky a kytky nedá chodit), nakonec i zájem médií (byť se mi to taky moc nelíbí, ale ona od informování jsou), od politiků mi to přijde jako nechutné přiživování se na pověsti někoho jiného
P.S. Ta fotka pavučiny je krásná

Ó, díky, díky. Mě tahle smrt nějak vůbec nezasáhla. Za prvé můj šálek kávy to nebyl, ovšem uznávám že to byl profík. Ale byl to starý člověk s fatální diagnózou u které se to dalo čekat kdykoli. To víc mne teď zasáhla smrt manželky mého kamaráda, které bylo teprve 49 let a bylo to naprosto náhlé. To co se teď děje je z jedné strany neskutečná fraška a z druhé hyenismus politiků v čele s Hrabišem. Takže už ať je po všem, i když se obávám, že tak ještě půl roku bude o "zábavu" postaráno.

tohle k adventu nepatří

Tragédie v Ostravě se stala den před tím, než jsem nastoupila do nemocnice na operaci. A když jsem čekala na urgentním příjmu, tak jsem si říkala, co bych asi dělala, kdyby se tam někdo se zbraní v ruce objevil. Video je určitě poučné, bohužel v dnešní době k takovým situacím dochází.
Teď toho také moc nedělám.
Měj pěkný večer. Růža

Marti, adventní, neadventní. Tragédie v Ostravě se stala v době adventní a tak to k adventu bohužel už patří. A video, jak se chránit, je dobré vidět pro případ, kdyby se někdy někde opakovalo něco podobného. Doufám ale, že nic podobného se už nestane. Je mi líto všech pozůstalých.
A maminka si umí s mládeží šikovně poradit. :o)
Přeji hezký adventní víkend. D.

Mám celkem dost přátel pracujících v nemocnicích... člověka skutečně obchází hrůza. Dnes to byla nemocnice a příště... všude jsou přece lidé!
Odlehčila si to parádně, kouzelné!
Marti, měj hezkou sobotu, Helena

Marti, byla jsem z toho masakru rozhozená na sr..ky.Ono se to dobře radí, ale já nevím co bych dělala.Ta strašná chvíle a jak se bránit, když má zbraň.Ještě ti musím napsat o tý naší milovaný Eli.Když někam odjedeme a to jí necháváme tak 2hodiny samotnou, stane se z ní škodná potvora.Nejdřív mi rozkousala sadu drahých jehlic na pletení, potom pletený polštářek a zdemolovala mi pletený pléd a vzory na pletení.Dnes jsem vše uklidila z jejího dosahu a tak si vzala na paškál koš s novinama a rozcupovala po celým obýváku.No, neřvala jsem na ní páč jsem ji nechtěla stresovat.Vždy když se vracíme domů tak už se smějeme jaký nás čeká překvapení.Mějte se moooc hezky a zítra vařím z mletýho a zase jsem nesehnala aljašskou tresku.Martina

úterý 20. července 2021

povídání o sportu, škole ...

Na blog nedávám všechny rozhovory, které napíšu pro náš magazín. 
Jsou tu jen rozhovory s lidmi, o kterých si myslím, že povídání s nimi vám něco řekne či sdělí. 
Někdy známé osobnosti a někdy možná budoucí známé osobnosti.
A možná Vojta bude právě tou velmi známou osobností v budoucnosti. 
No, nakročeno má dobře. 
A proč sem Vojtu, respektive rozhovor s ním, dávám? 
Je to totiž syn mojí kamarádky Báry a tu většina z vás z mého vyprávění zná a někdo z vás i četl její knihy. 
Takže proto. 
Celkem se mi povedlo jej vyfotit dobře, i když je to už pěkný a velmi fotogenický chlap, takže to nebyl až takový problém.
Tak ať se vám rozhovor líbí.
Mějte pěkný den.


Vojtěch Beneš zvítězil na Mistrovství České republiky v chanbaře a odnesl si titul Grandmaster
Marta Dušková

Dnes si povídám se studentem osmiletého gymnázia Vojtou Benešem o jeho oceněních na poli vzdělávání a sportu, o ukončení letošního školního roku a trochu o životě. Vojta studuje na mělnickém gymnáziu a bydlí na Mělnicku v Jeviněvsi.

Vojto, který ročník osmiletého gymnázia jsi právě teď ukončil?
Ukončil jsem čtvrtý ročník, a teď budu pokračovat pátým ročníkem vlastně už na klasickém gymnázium, tedy na střední škole.

A jak jsi ukončil ročník? Určitě dobře, viď?
No, měl jsem čtyři dvojky, ale dostal jsem dvě pochvaly ředitelky školy a dvě pochvaly třídního učitele za soutěže v matematice a programování.

A jak jsi se umístil na olympiádách?
Největší úspěch jsme letos měli v matematické soutěži MaSo, kde se tříčlenný tým z naší školy umístil na druhém místě v republice.

Co vlastně znamená ta zkratka MaSo? Člověk by si představil kus flákoty...
Je to jednoduché. Je to Matematická soutěž.

Já vím, že jsi byl úspěšný ještě v jiné mimoškolní činnosti. Absolvoval jsi zkoušky z angličtiny.
V červnu jsem dělal zkoušku z angličtiny na úroveň B2, to se mi povedlo. Akorát mi chyběly dva body do vyšší úrovně C2, což mi tedy trochu vadilo.

Zvláštní je, tedy aspoň podle mě, že ty jsi úspěšný nejen v oblasti vzdělávání, ale i ve sportu. Myslím, že je to celkem ojedinělé, málokdy to dokáže jeden člověk uspět v tak odlišných oblastech, většinou je to buď jedno nebo druhé. Prozraď nám, jakým sportem se zabýváš?
No je to takewondo a chanbara. Takewondo je korejské bojové umění, kterým se zabývám už několik let.

Získal si v poslední době nějaká ocenění? Vím, že medailí zlatých a stříbrných máš doma plno.
Sice jsme teď nikam nejezdili, ale pořádaly se online závody v takewondu, kde jsme si natáčeli sami sestavy a posílali jsme je rozhodčím k hodnocení.
V online závodech jsem se umístil dvakrát na prvním místě. A pořádalo se také otevřené mistrovství Evropy a tam jsem se umístil na 11. místě.

Já bych se ještě vrátila k chanbaře. Tu děláš od kdy a co to přesně je?
Asi rok a půl. Chanbara je japonské bojové umění se zbraněmi, hlavně s mečem. Je to boj s dlouhým mečem, s krátkým mečem, s tyčí či kopím.

A z čeho je ten meč? Nedá se s ním ublížit?
Je to vlastně nafukovací meč, vevnitř je pevná tyč a přes to je látka. A občas úder tímto mečem i bolí.

A tohle byl tvůj první závod v chanbaře?
Ne, už jsem se zúčastnil více soutěží, ale tohle bylo uzavřené Mistrovství České republiky v Praze, a tam jsem byl první s krátkým mečem, první v technické sestavě, druhý v boji s tyčí, druhý v boji s dlouhým mečem a třetí v boji s krátkým mečem a se štítem. Ještě jsem zapomněl, že na tomto mistrovství v chanbaře jsem získal titul Grandmastera za sestavu.

Co je grandmaster? Já rozumím tomu slovu, ale co přesně znamená ve sportu?
Grandmaster je úplný vítěz turnaje. V každé věkové kategorii je samozřejmě jeden vítěz a na konci turnaje bojují všichni vítězové proti sobě a kdo zvítězí, získá titul Grandmastera.

Co ti přineslo největší radost ze všech těch oceněních na všech frontách? A z čeho si měl třeba největší strach?
Největší radost mi přineslo první místo v boji s krátkým mečem a vlastně i umístění v sestavách, protože ty jsme moc netrénovali a já jsem ani nevěděl, že budu v sestavě soutěžit. To jsem se dozvěděl až v den soutěže, kdy jsme se hromadně přihlásili. Ale i tak se mi povedlo vyhrát, tak z toho jsem měl radost. Největší strach jsem měl z boje s tyčí, protože jsem to nikdy před tím nedržel v ruce, vlastně to nikdo předtím neměl v ruce, protože to bylo v Česku poprvé. Bylo to pro všechny nové. Bylo to zajímavé.

Dobře, a když přidám k tomu ty další úspěchy v oboru vzdělávání, co z toho všeho tě nejvíc potěšilo?
Asi nejlepší bylo to MaSo, druhé místo v České republice. Ale z angličtiny mám taky radost. Je těžké určit, z čeho mám největší radost.

Co tě baví ve volném čase kromě sportu? Co ještě rád děláš?
Rád řeším a skládám hlavolamy, kterých mám v pokoji celou poličku. Ale matematikou se zabývám i ve svém volném čase, tu mám rád.

Máš nějakou představu, co by si chtěl dělat za ty čtyři roky po studiu na gymnáziu?
Přemýšlel jsem zatím o studiu na matematickofyzikální fakultě na vysoké škole.

Vojto, děkuji za rozhovor a přeji ti další úspěchy, které ti přinesou radost.

Názor redaktorky

Vojtu znám už dlouho a musím konstatovat, že je nejen velmi úspěšný, ale i skromný člověk. Nijak zvlášť se svými úspěchy nezaobírá a při rozhovoru na některé zlaté medaile a i na titul grandmastera! zapomněl. Posílali jsme si po rozhovoru emaily, kde si Vojta teprve na největší ocenění vzpomněl.

pondělí 19. července 2021

brzké ráno






Jen otevřu zprávy na počítači, což je tradiční začátek mého rána po uvaření kafe a nakrmení "dravé" zvěře - tedy Sárinky, hned na mě vykoukne smutná informace o dvou úmrtích známých osobností.
Zemřel Milan Lasica, člověk mnoha uměleckých profesí, dramatik, prozaik, textař, herec, režisér, humorista a moderátor. Zemřel na místě, které měl rád. Symbolicky. Přímo na pódiu. 
Další, kdo odešel a koho jsem měla ráda, je folkový zpěvák František Nedvěd, který prohrál svůj boj s rakovinou.
Téměř nikdy se na blogu nezaobírám smrtí známých osobností, ale dnes byly obě zprávy hned pod sebou a nějak se mi je nechtělo minout. 
Tak jsem se prošla v opravdu brzkém ránu ranní rosou naší zahrady, kde ještě svítí časově chybně nastavená lampa, a nafotila pár kytek, ty jediné se mi dnes na blog hodí.
I tohle k životu patří. 
A moudrá slova na závěr. Mějte pohodový vstup do nového týdne.

Milan Lasica: 
"Nepátrej, co bude potom, nehleď na svět s nechutí, kdo se smířil se životem, smíří se i se smrtí.“











neděle 18. července 2021

pravidelná dávka roztomilosti a úsměvu





Tak po měsíci opět moje pravidelná rubrika posbíraných vtipů. Snad jsem měla při výběru šťastnou ruku či pohled a vy se aspoň zasmějete či usmějete.
Tak hurá do nového dne. 
Mějte veselou neděli.