čtvrtek 31. ledna 2019

co se v lednu nevešlo

Sice už žiju dávno v únoru díky zprávám, ale dnes jsem si uvědomila, že končí leden. Divný leden se střídáním počasí během hodiny.
Dnes je můj příspěvek trochu nesourodý a ani nevím, co bylo impulzem k napsání.
V lednu jsme s mým mužem docela prožívali a rozebírali některé události. Teď nemyslím politiku, tím nebyl leden výjimečný, páč tu rozebíráme pořád. A rozčilujeme se taky pořád 😌 Aspoň, že máme naprosto totožné názory, takže se nehádáme. Neumíme být k dění kolem nás lhostejní a není takové ani naše okolí. I naše pravidelné snídaně s Bárou obsahují kromě práce i politiku.
Krimi seriály miluju, ale krimi zprávy fakt nemám ráda, i když některými doma žijeme dlouhou dobu. Obzvláště jeden zločin jsme velmi sledovali. Sledovali bychom ho, ať už by se stal kdekoliv, ale tenhle se nás navíc velmi dotýkal.
Vražda čerpadlářky v Nelahozevsi.
Často tam bereme benzín a paní si můj muž pamatuje. Měsíc byla zavřená a ozdobená květy a svíčkami, takže se nám nesmyslnost zločinu neustále připomínala. Ne, že by nějaký zločin dával smysl, ale občas něco dokážete i pochopit, i když omluvit nikdy.
Od prosince jsme neustále sledovali tento případ a byli rádi, když pachatele dopadli. 
Ale odpovědi na otázku proč, jsme se stejně nedočkali. 
Proč bylo nutné střílet, když měli masky a paní se před pachateli zavřela?!
No, mezi námi žije spoustu psychopatů a na většině to ani není bohužel vidět.
Dalším hodně smutným případem, kterým jsem žili poslední dva týdny, byla záchrana španělského chlapečka po pádu do úzké nezakryté studny. Prožíváte to intenzivně, i když se vás to netýká, ale jako každý rodič jsme se dovedli vžít do pekla, které chlapeček prožíval. Nepřežil, a když jsem četla, že umřel pravděpodobně hned po pádu, výrazně se mi ulevilo. Stačilo ale zakrýt studnu a neštěstí by se nestalo. Počítat s tím, že uhlídáte dvouleté dítě, je naivní. Další zbytečná smrt.
Ale abyste se nepletli. Náš leden nebyl jen smutný viz moje lednové příspěvky. 
Byl stejný, jako je život. Jako na houpačce.
Celkem hodně dopředu jsme si koupili k našemu březnovému výročí pohodlné relaxační křeslo do obýváku, o kterém jsme už mluvili několik let. Ale většinou přijde nějaký impulz a to, co jste dlouho odkládali, provedete v pár minutách. 
Prostě křeslo nám chybělo, jen si tak na chvíli pohovět. Nebo si dlouho pohovět s knihou, slepičím časopisem a s hrnkem výborného čaje. To nenahradí ani velká rohová sedačka. 
Anebo prostě stárneme.
Přiznávám, že výročí nějak extra neřešíme a někdy na něj některý z nás i zapomene. Není to pro nás důležité. Tady jsme si tuhle investici vlastně omluvili naším výročím, páč letos to bude 40 let, co jsme spolu. A odložte nákup, když jsou teď výrazné slevy a finanční otázka je pro vás důležitá.
Křeslo je dost velké a polohovací a ten solitér potřeboval  něčím rozbít. Vymyslela jsem kožešinu. Nejdřív jsme řešili umělou, po té pravou. Nakonec to rozhodl můj muž při cestě do Prahy, když si prohlédl v Ikea obě varianty a konzultoval po telefonu. 
Přiklonil se nakonec k variantě pravé ovčí, což byla i moje priorita.
Kapku se nám to křeslo prodražilo, ale máme oba radost. Na milost novou věc bohužel vzala i Justýna, která jindy nesnáší jakékoliv změny a dlouho si zvyká. 
Má svoje vlastní škrabadlo a nikdy, ale opravdu nikdy si nebrousí drápky na pohovce, která je ze stejného materiálu jako nové křeslo.
Byla jsem v šoku, když zatnula drápky do umělé kůže a ona byla v šoku, když jsem zvýšila hlas. To ona vůbec nezná. Mluvím s ní laskavě. Nicméně už to udělala třikrát a klidně přede mnou. 
Snad je ta kůže napuštěná něčím voňavým, jinak to není možné. Aspoň, že hned poslechne.
Tak to byl leden aneb co se v lednu na blog nevešlo.
A tak si tady žijem.

středa 30. ledna 2019

a jak to máte vy?


Mám ráda hravé kvízy k pobavení a často si nějaký udělám. Naposledy na idnes o pohádkových postavách, hláškách z pohádek či o významu neznámých českých slov. 
Včera jsem objevila tento kvíz, který mě fakt bavil. Tak třeba budete mít taky chuť si trochu zahrát
Někdy je to trochu o sebepoznání.
No evidentně éterická bytost nejsem, i když prý většinou jako dáma vypadám. Zdání klame.

1. OBČAS VÁM UJEDE NĚJAKÉ TO VOLE. TEDY VLASTNĚ: KDYŽ SE NEDAŘÍ, KLEJETE JAK HORNÍK ZE SLEZSKA.
Ano, taková jsem já, matinko. Za b) je správně.

2. MÍSTO ROMANTICKÉ KOMEDIE SI RADŠI PUSTÍTE NA PLAYSTATIONU FIFU.
Ne, romantické komedie fakt nemusím kromě Pretty Woman, mám raději thrillery a třeba i s politickým pozadím.

3. PODPATKY NOSÍTE JEN VE VÝJIMEČNÝCH PŘÍPADECH. TŘEBA KDYŽ VÁS NĚKDO DONUTÍ POD POHRŮŽKOU FYZICKÉHO NÁSILÍ, PROTOŽE JDETE NA PREMIÉRU DO OPERY, KDE BUDE I ŠVÉDSKÁ KRÁLOVNA.
Tady je to výjimka. Podpatky jsem nosila celý život a bez donucení, páč jsem je měla ráda. Teď je nenosím, protože nemůžu, jinak bych je asi nikdy samovolně neopustila.

4. NA MAKE-UP KAŠLETE, PROTOŽE VÁS TAKOVÁ PRKOTINA NEPŘESVĚDČÍ POSUNOUT BUDÍK NA DŘÍV.
Ne, na make up nekašlu nikdy, pokud vycházím ven. Je to pro mě po letech otázka pěti minut a bez něj jsem, jako když odejdu...

5. MÍSTO MARIANNE NOSÍTE V KABELCE SPORT.
Marianne, Reflex, Reportér

6. V DĚTSTVÍ JSTE SE PRALA LÍP NEŽ PŮLKA KLUKŮ ZE TŘÍDY. DOST MOŽNÁ TO PLATÍ DODNES.
Ano, to je pravda. A těch poznámek v žákovské!

7. DEFINICI PRAKTICKÉ ŽENY NAPLŇUJETE PO SVÉM. PRAKTICKY NEUKLÍZÍTE A NEVAŘÍTE.
Občas uklízím a občas vařím.

8. OKO NA PUNČOŠE ZAREGISTRUJETE AŽ VE CHVÍLI, KDY DOSÁHNE VELIKOSTI MENŠÍHO OKRESNÍHO MĚSTA.
Registruji celkem hned, ale vždy jsem to řešila, pokud nebyla jiná možnost, stylem Dáma to tak chce.

9. NEMÁTE NAPEČENO A PRO NEOČEKÁVANÉ NÁVŠTĚVY MÁTE K ZAKOUSNUTÍ TAK MAXIMÁLNĚ PLECHOVKU PLZNĚ.
Ano, to je pravda. Většinou napeče můj muž v krámu.

10. HODINOVÉHO MANŽELA SI NEZVETE, PROTOŽE VYMALOVAT SI ZVLÁDNETE SAMA.
To je pravda, malování domu je odjakživa moje doména.

11. NEBOJÍTE SE CHODIT V NOCI SAMA DOMŮ.  ANI KAMKOLIV JINAM.
Ne, nikdy jsem neměla nějaký zvláštní strach, ale někdy jsem si připravila do ruky klíče jako boxera.

12. V PŘÍPADĚ FRONTY NA DÁMÁCH SE NEOSTÝCHÁTE MOČIT NA PÁNSKÉM ZÁCHODĚ.
To jsem udělala i v Národním divadle.

13. OBČAS SNÍDÁTE PIVO A PÁREK.
Pivo bych zaměnila za bílé víno.

14. KAMARÁDI VÁS ZVOU NA PÁNSKÉ JÍZDY, PROTOŽE JSTE VÍC CHLAP NEŽ VĚTŠINA Z NICH.
Ano, to se mi stávalo často.

15. NEVADÍ VÁM PAVOUCI, HADI ANI HOKEJOVÍ FANOUŠCI.
Ne nevadí, za to mi vadí myši.

16. KDYŽ SE NÁHODOU NĚKDE OBJEVÍTE VE SPOLEČENSKÝCH ŠATECH, PŘÁTELÉ VÁS ZDRAVÍ VĚTOU: „SEŠ TO TY?“
Tak to ne, šaty jsem vždy oblékala často a ráda a nejraději ty, co vypadaly jako druhá kůže.

17. BEZ PROBLÉMŮ TAHÁTE TĚŽKÉ NÁKUPY, OBČAS I SKŘÍNĚ NEBO PIANA.
Ne, těžké nákupy rozhodně netahám, ale při rekonstrukci domu jsem tahala těžké kameny, bourala zeď a míchala maltu.

18. NÁDOBÍ NEDĚLÍTE NA ČISTÉ A ŠPINAVÉ, ALE NA POUŽITÉ, POUŽITELNÉ A PRO NÁVŠTĚVY.
Ne, špinavé rychle narvu do myčky.

19. KABELKU NELADÍTE K BOTÁM, ALE PODLE TOHO, KOLIK TOHO DO NÍ AKTUÁLNĚ POTŘEBUJETE NACPAT.
Kabelky mám ráda, jen je dávno neladím k botám.

20. NE ŽE BY U TĚCH KABELEK BYLO Z ČEHO VYBÍRAT. A NE, KROSNA NENÍ KABELKA.
Zásadně nosím kabelky.

21. KAPESNÍČEK NENOSÍTE, ABYSTE HO MOHLA V PRAVOU CHVÍLI DRAMATICKY UPUSTIT, ALE ABYSTE NEMUSELA SMRKAT DO RUKÁVU.
Někdy mi chybí i na to smrkání.

22. VE SLOŽITÝCH ŽIVOTNÍCH SITUACÍCH NECITUJETE SEX VE MĚSTĚ, ALE PULP FICTION.
Tak to jsem přesně já.

úterý 29. ledna 2019

nejsem dokonalá


A nikdy ani nebudu.
Nakonec dokonalost by byla nuda, ne?
Zase jsem neobstála.
Jako už tolikrát.
Ničím systematicky zelené životy, i když se snažím. 
Teda přiznávám, že trochu.
Zase jsem musela vyhodit jednu ze dvou fialek, které mi nekvetly už celý rok.
Zalévám, nebo spíš zalévám velmi sporadicky, přesto se mi povedlo jednu opět utopit, takže uhnila.
V sobotu mi dcera říká, mami, zas jsem musela jednu kytku vyhodit. Uhnila, páč jsem ji asi přelila.
Myslíte, že tyto schopnosti, či spíše neschopnosti se dědí?
Vypadá to tak.
Svoji nedokonalost se učím přijímat a žít s ní celý život.
Ale stejně jsem si zase musela koupit kousek jara. 
Prostě neodolám, i když vím, že u mě je to jako perly sviním.
Ráda se vzdělávám, ale ne v této oblasti. To mě vůbec nebaví, i když by to možná pomohlo a nevydrželi by se mnou jen silní jedinci, ale i labilnější exempláře.
No nic, aspoň si to nafotím, abych viděla, jak ta krása vypadala původně.



A ještě přidávám příspěvek z facebooku ze včerejška pro ty, kdo ho nemají rádi. Tady slov netřeba. Všechno jsem včera už řekla.


Dnes malá glosa o České poště, páč mě opět nadzvedla tato úžasná služba pro lidi. Pinkám si s nimi už několik měsíců stížnosti, ale vzhledem k tomu, že na odpověď mají 30 dnů, zapomenu na co, jsem si vlastně stěžovala. Ale nechci být úplná ovce. Vypadá to vlastně jako záměr. Pošta v posledních měsících začala oznamovat doručení zásilky hodinu před akcí. Přestali brát platební karty a v naší vesnici fakt nevyberu, i kdybych se snažila sebevíc. Nakupuju přes net pořád a vybírám si, pokud to jde, platbu předem a jiného dodavatele, než je pošta. Dnes opět problém. Musím zaplatit a v peněžence mám 50 a zjistila jsem, že na jejich doporučení o změně termínu nezměníte vůbec nic. I to zrušili. Můžete si maximálně prodloužit termín na poště. Ale proč bych měla?! Sakra zaplatila jsem si balík do ruky, tak ho do ruky taky chci. Ještě jednou promiňte dnešní glosu, ale všude jinde zapadne. Tady třeba ne. Za chvíli zazvoní pošťák. Jdu ven ostentativně s platební kartou. Pokud nezaplatím, ať laskavě přijedou zítra, až stihnu vybrat!!! Nemyslím si, že jsem náročná. Jen chci služby, které přece nabízejí a mají v popisu práce, ne???!!

pondělí 28. ledna 2019

cesta do dětství

Naše tři dospělé děti se před vánoci společně vydaly do světa svého dětství. Bydleli jsme tam víc než čtvrt století, ve vesnici, kde je z každé strany cedule Praha hlavní město. Vesnice vykousnutá z velkoměsta, kdysi rozhodnutím tehdejší garnitury a dnes možná už jen ze zvyku. Nevím...
Vesnice, kde se zastavil čas a kde jsme se my nepřizpůsobili a žili si přes neustálé sledování okolí svým vlastním životem. 
Toto místo k životu jsme si vybrali s mým mužem z naprosto prozaických důvodů ještě, když jsme byli sami dva. Jednak to bylo blízko Prahy a druhak to byla jediná nabídka práce s bytem. Vlastně to měla být naše první přestupní stanice. 
Chtěli jsme do Prahy.
Nakonec jsme tam žili spoustu let moc rádi. Nejdříve v malém bytě ve vile, která kdysi patřila Emilu Háchovi, protektorátnímu prezidentu a kde se nám narodil Jakub, posléze o kousek dál na tehdejší poměry v obrovském bytě s rozlohou více než sto metrů čtverečních, jehož výstavbu původně z laboratoří ve výzkumném ústavu jsme si celou navrhovali sami a posléze i prováděli sami.
Postupně se do tohoto bytu narodila Tereza a pak Linda. 
Pro děti to byl ráj. 
Obrovský areál výzkumáku s velkým parkem, který byl oplocený a já se nebála pustit děti jen tak ven. Zažily tady spoustu dobrodružství, lezly po stromech, stavěly bunkry, bruslily na požární nádrži. A hlavně svobodně běhaly. Zpočátku jsme nastěhováním do této vesnice, která neměla téměř žádné starousedlíky a bydleli zde jen lidé, kteří úzce souviseli s výzkumem pšenice a ječmene a vytvořili si vlastní komunitu s vlastními pravidly, nebyli vůbec nadšení a neustále plánovali rychlý útěk. 
Posléze se ukázalo kvůli dětem, že to nebyl špatný výběr (ostatně jaký výběr, tenkrát nebylo z čeho vybírat) a my jsme se zde naučili žít svým vlastním životem bez přizpůsobení se tamním zákonům. 
A odlišovat se tenkrát nebylo zrovna v kurzu.
To by bylo na další dlouhé vyprávění, tak možná někdy jindy napíšu pro naše děti. 
Dnes s odstupem času celkem obdivuji při vzpomínkách na tehdejší dobu, jak jsme oba s mým mužem byli silné osobnosti.
A o tom, že to byl ráj pro naše děti, svědčí to, že se sem rádi vrací. Někdy je mi líto, že z objektivních příčin jsme jim nemohli jejich rodný dům (tedy byt) ponechat.
Včera mě čekalo u dcery překvapení.
Dárek. Kniha vzpomínek z fotek, které nafotila z předvánočního výletu.
Musím říct, že přestože už tam nebydlíme víc než patnáct let, některé věci se nezměnily.
Jsou stále na svých místech tak, jak jsme je opustili.
Na svém místě je i obrovská velká bříza, kterou jsme s mým mužem vysadili před třiceti lety.
Ale nečekejte nějaký velký a krásný příběh. Bříza tu není z důvodu, aby po nás něco zůstalo.
U silnice jsme dostali první naši velkou zahradu, byla opravdu velká, že jsme tam i vybudovali pískoviště. Ale u silnice nebyl jediný strom. Prostor byl docela odhalen, a i když silnice neoplývala nějakým extra provozem, bylo místo takové prázdné, pusté.
Tak jsme vysadili břízu.
Díky za knihu. Včera jsme nad knihou vzpomínali. Na to krásné i na to zlé, na pády, prohry, nehody, které poznamenali a změnili náš další život, na lásku, malé a velké rozchody. Na kulatý stůl, vím, že vlastně nikdy žádný náš stůl nebyl kulatý, kde jsme zasedli a řešili změny, malé či velké problémy každého z nás. To vše k našemu životu patřilo. A byl to krásný život.
Díky za fotky, díky za knihu, kterou krásně sestavila naše fotografka, ale díky vám všem třem. 
Bez vás a vašeho výletu do dětství by nevznikla ani kniha a ani tento můj trochu vzpomínkový příspěvek.
Díky za krásné fotky s příběhem, kterým asi rozumí jen nás pět.










neděle 27. ledna 2019

létání nemám ráda



Přiznávám, že létaní a letadla není moje hobby. Nemám obzvlášť ráda letadla, do kterých musím nastoupit. Na rozdíl od mého muže. Ten letadla miluje v jakékoliv velikosti a už si vyzkoušel i řízení.
Takže včerejší výstavu modelů letadel si užil. Já jsem tam šla pracovně a taky, protože byla výstava v muzeu, které mám ráda a komu jinému dělat smysluplnou reklamu než neziskové organizaci.
Sál v muzeu je plný letadel. Malých i velkých s rozpětím křídel víc než tři metry.
Ostatně na malou ukázku se můžete podívat.
Včera jsem měla opět nabitý den. Z muzea rychle domů, stáhnout fotky a napsat článek, páč vyjde tiskem v pondělí, na webu je už od včera. A pak neplánovaně do Prahy na večerní a noční hlídání Loly a Alánka. A dnes návrat domů. Hodně jsme si to včera a dnes užili, ale tentokrát jsem nějak neměla chuť a ani nebylo tolik času na focení.
Hezký zbytek neděle.

















sobota 26. ledna 2019

ranní černobílý svět






Pro někoho žádná vzácnost a pro druhého bílé překvapení. 
Letošní zimu nás bílý kůň, teda spíš koníček, páč rozhodně nezalehne celý dvůr, navštívil tak možná třikrát a vždy na pár hodin. 
A nevím, jestli jsem vůbec nějaké stopičky po Justýně tuto divnou zimu viděla. 
Už včera padalo pár vloček, ale zelená byla furt všude. 
Bára říká, panebože, já už nechci sníh. Vždyť ještě žádný ani nebyl...
No jo, vlastně byla minulý týden na horách, tak si sněhu užila dost, vzpomenu si.
Fotím brzo ráno a na fotkách se svět zdá černobílý. 
A ta zapomenutá tabule to podtrhuje.










No, možná by to chtělo vysvětlení. Ne, nekreslím si venku na tabuli. 
Ona má trochu zástupnou funkci.
Používám ji na svoje výtvarné pokusy, které fixuji lakem, aby barvy nevybledly a obrázek se zafixoval. Lak je ve spreji a samozřejmě smrdí, takže doma to dělat nejde.
Vždycky, když řeknu černobílá, vzpomenu si na krásnou, pro mě krásnou, i když smutnou báseň, kterou kdysi dávno napsala a i výtvarně ztvárnila naše nejmladší dcera. 
Visela mi dlouho v práci na nástěnce.

Dalmatin
Život je jako dalmatin
někde černá někde bílá,
škoda jen, že smutku stín
ty bílé plochy nepokryly.
Starosti pouhé nevšední
po sobě zanechaly vrásky.
Čekaly, až se rozední
Vzpomínka plná něhy a lásky.
Ach ten života svízel
Úsměv zevšedněl
Zmizel



A já vám všem přeju, ať vám úsměv aspoň dnes nezmizí či nezevšední.