co se v lednu nevešlo

Sice už žiju dávno v únoru díky zprávám, ale dnes jsem si uvědomila, že končí leden. Divný leden se střídáním počasí během hodiny.
Dnes je můj příspěvek trochu nesourodý a ani nevím, co bylo impulzem k napsání.
V lednu jsme s mým mužem docela prožívali a rozebírali některé události. Teď nemyslím politiku, tím nebyl leden výjimečný, páč tu rozebíráme pořád. A rozčilujeme se taky pořád 😌 Aspoň, že máme naprosto totožné názory, takže se nehádáme. Neumíme být k dění kolem nás lhostejní a není takové ani naše okolí. I naše pravidelné snídaně s Bárou obsahují kromě práce i politiku.
Krimi seriály miluju, ale krimi zprávy fakt nemám ráda, i když některými doma žijeme dlouhou dobu. Obzvláště jeden zločin jsme velmi sledovali. Sledovali bychom ho, ať už by se stal kdekoliv, ale tenhle se nás navíc velmi dotýkal.
Vražda čerpadlářky v Nelahozevsi.
Často tam bereme benzín a paní si můj muž pamatuje. Měsíc byla zavřená a ozdobená květy a svíčkami, takže se nám nesmyslnost zločinu neustále připomínala. Ne, že by nějaký zločin dával smysl, ale občas něco dokážete i pochopit, i když omluvit nikdy.
Od prosince jsme neustále sledovali tento případ a byli rádi, když pachatele dopadli. 
Ale odpovědi na otázku proč, jsme se stejně nedočkali. 
Proč bylo nutné střílet, když měli masky a paní se před pachateli zavřela?!
No, mezi námi žije spoustu psychopatů a na většině to ani není bohužel vidět.
Dalším hodně smutným případem, kterým jsem žili poslední dva týdny, byla záchrana španělského chlapečka po pádu do úzké nezakryté studny. Prožíváte to intenzivně, i když se vás to netýká, ale jako každý rodič jsme se dovedli vžít do pekla, které chlapeček prožíval. Nepřežil, a když jsem četla, že umřel pravděpodobně hned po pádu, výrazně se mi ulevilo. Stačilo ale zakrýt studnu a neštěstí by se nestalo. Počítat s tím, že uhlídáte dvouleté dítě, je naivní. Další zbytečná smrt.
Ale abyste se nepletli. Náš leden nebyl jen smutný viz moje lednové příspěvky. 
Byl stejný, jako je život. Jako na houpačce.
Celkem hodně dopředu jsme si koupili k našemu březnovému výročí pohodlné relaxační křeslo do obýváku, o kterém jsme už mluvili několik let. Ale většinou přijde nějaký impulz a to, co jste dlouho odkládali, provedete v pár minutách. 
Prostě křeslo nám chybělo, jen si tak na chvíli pohovět. Nebo si dlouho pohovět s knihou, slepičím časopisem a s hrnkem výborného čaje. To nenahradí ani velká rohová sedačka. 
Anebo prostě stárneme.
Přiznávám, že výročí nějak extra neřešíme a někdy na něj některý z nás i zapomene. Není to pro nás důležité. Tady jsme si tuhle investici vlastně omluvili naším výročím, páč letos to bude 40 let, co jsme spolu. A odložte nákup, když jsou teď výrazné slevy a finanční otázka je pro vás důležitá.
Křeslo je dost velké a polohovací a ten solitér potřeboval  něčím rozbít. Vymyslela jsem kožešinu. Nejdřív jsme řešili umělou, po té pravou. Nakonec to rozhodl můj muž při cestě do Prahy, když si prohlédl v Ikea obě varianty a konzultoval po telefonu. 
Přiklonil se nakonec k variantě pravé ovčí, což byla i moje priorita.
Kapku se nám to křeslo prodražilo, ale máme oba radost. Na milost novou věc bohužel vzala i Justýna, která jindy nesnáší jakékoliv změny a dlouho si zvyká. 
Má svoje vlastní škrabadlo a nikdy, ale opravdu nikdy si nebrousí drápky na pohovce, která je ze stejného materiálu jako nové křeslo.
Byla jsem v šoku, když zatnula drápky do umělé kůže a ona byla v šoku, když jsem zvýšila hlas. To ona vůbec nezná. Mluvím s ní laskavě. Nicméně už to udělala třikrát a klidně přede mnou. 
Snad je ta kůže napuštěná něčím voňavým, jinak to není možné. Aspoň, že hned poslechne.
Tak to byl leden aneb co se v lednu na blog nevešlo.
A tak si tady žijem.