sobota 30. července 2016

trochu jako Harpagon


Justýnka zřejmě miluje peníze.
Ten slastný výraz tomu odpovídá.
Leží na penězích s chutí a je ostražitá, i když na to nevypadá.
Zdání klame.
Přestože je u nás venku na zahradě spoustu míst k sezení a houpání, můj muž nejraději sedává před domem na schodech. 
Koupil si za tím účelem i nový sedák.
A na schodech, já sedím vedle na židli a občas na druhé židli sedí Justýna, se odehrávají životně důležité debaty či naprosto zbytečné plky, popíjení vína, či se jen tak kocháme zahradou.
A taky se tady počítá tržba z autobusu.
Justýnka se pořád motala tentokrát kolem a nabízela svoji pomoc.
Když zjistila, že mého muže to nechává ledově chladným, znuděně čekala opodál.
Čekala, až se dopočítá a rozdělí drobné do různých dóz.
Je dopočítáno a vše odloženo na velký tác.
Ale není hned uklizeno.
Okamžitě využije nestřeženého okamžiku, no i kdyby byl střežený, nikdo by ji stejně nevyhnal, páč to se nedělá a zalehne.
No říkám trochu Harpagon.


Tady se mi konečně povedlo zachytit naši "celebritu" s otevřenýma očima, ale je to šichta.
Dokonce mi trochu zapózovala s lehce naštvaným výrazem.
Přitom je tak fotogenická.
Hezký víkend všem.

pátek 29. července 2016

místo ke kochání


Miluju léto a stále se kochám a nejen naší zahradou.
Oleandr nabyl obřích rozměrů a pod tíhou květů a poupat se mi klaní.
V loni jsem jej ostříhala na ježka, letos jsme museli přesadit a on se z vděčnosti zbláznil.
Jediné, co mě teď děsí, je to, že na zimu musí zpět do domu.
Dům je sice velký, ale "on" taky.
A to má ještě potomka.
Oleandr se dobře rozmnožuje, takže jsem zadělala na další. Občas je rozdám.
A to miminko sice letos nekvete, ale utěšeně roste.
Panebože kam je dám?
Nechcete někdo oleandr?


Kochám se i keřem růží, který se velmi rozrůstá.


Tento keř se mi také líbí, i když jeho jméno neznám, ale nevadí mi to.
Stejně bych ho zapomněla.
Myslela jsem, že ty bobule jsou jedovaté, ale viděla jsem ptáky, jak do té krásně modré klovou.
Doufám, že se nespletli. 

středa 27. července 2016

miluji knopky...


Vlastně miluju kování, úchytky, ale knopky nejvíc.
Ne všude se však knopky hodí.
V novém domě jsme museli před třemi lety vzít za vděk téměř novou kuchyňskou linkou vyrobenou na míru do této atypické kuchyně od původní majitelky.
Jednak jsme již nemohli stěhovat naši úžasnou linku, kterou jsme tvořili a nakoupili dle našeho návrhu, už se s námi jednou stěhovala a další stěhování po rozložení by pravděpodobně nepřežila a druhak by se ani do současné kuchyně nevešla.
O nové lince nyní neuvažujeme, tak trochu renovujeme stávající k obrazu svému.
V listopadu jsme měnili horní pracovní velmi tmavou desku za krásnou limetkovou zelenou a už tenkrát jsme zvažovali výměnu úchytek.
Původně jsme začali hledat hned po výměně pracovní desky - snila jsem o zelených úchytkách, ale nesehnala jsem žádné, které by mě uchvátily, a tak jsem to v té chvíli přestala řešit.
Při našem počtu 18 úchytek to není úplně levná záležitost.
Ale nyní na ně konečně došlo.
Původní nejen že se nám už nelíbily, byly zbytečně velké, prostě dlouhá tyč značně přesahující rozteč, ale navíc začínaly být trochu zašlé.
V této rozteči je bohužel  výběr celkem omezený, tedy nám se to aspoň zdálo.
Nakonec jsme našli na eshopu uchytky-vesaky.cz, co jsme potřebovali.
Je zde velký výběr a velmi vstřícné jednání a pravděpodobně se sem budu vracet.
Vybrali jsme tyto italské s ornamentem.
Ale knopky  u nás vládnou.
Nakupujeme je s dcerou na Fleru u plácačky a musím říct, že jsou nádherné.
Zdobí např. tuto naši velkou bílou komodu Ikea a šest knopek různých barev jí dává úplně jiný šmrnc..


Skříň na obuv v předsíni, kterou jsem otapetovala, rovněž zdobí knopky od stejné autorky


Na starou skříň z garáže, které jsem dala nový kabát hned po stěhování a umístili jsme ji do ložnice pro hosty, ( jinak totiž kromě těchto dvou v domě skříně nemáme, používáme šatny a otevřený policový systém) jsem použila knopky neznámého původu, protože zbyly dceři, ale nijak mě neruší, tak jsem ještě neřešila obnovu.


Skříně moc nemiluju, šatny jsou přehlednější, ale tuto jsem musela zachránit.
Někdy stačí drobnost a nová věc je na světě.

pondělí 25. července 2016

nesnáším čekání...



Tak konečně mám doma servis, který jsem objevila v březnu a zmínila jsem se o něm tady.
Jen trochu zopakuji historii.
Při své cestě na Moravu jsme nemohly se sestrou porušit svoji tradici a nenavštívit antik/bazar, kde pravidelně lovíme. O svých úlovcích už jsem na blogu psala.
V březnu jsme tam nic zvláštního neobjevily.
Ovšem až na krásný 12ti dílný servis na kávu, který by se naší početné rodině fakt hodil.
Jednou bychom konečně měli všichni stejné šálky na kafe.
Byl sice úžasný, ale s lítostí jsem jej musela zamítnout.
Byl moc velký.
Kromě šálků, podšálků, mlékovky a cukřenky ještě obsahoval 12 desertních talířků a to bych autobusem fakt neodtáhla.
Bohužel ale jsem si servis nafotila na mobil a všem hned ukazovala.
Přijela jsem domů a ukázala fotografie servisu mému muži a sdělila cenu.
U servisu chyběl jeden šálek a zřejmě to byl důvod velmi nízké ceny, i když byl servis zřejmě nepoužitý.
Stál okolo 380,- Kč.
Můj muž mi řekl, že jsem jej rozhodně měla koupit, protože je krásný a zvláštní.
Zavolala jsem tedy švagrové, která se mi nabídla, že pokud si to rozmyslím, půjde servis hned po víkendu koupit a s odvozem se uvidí.
Všichni stejně věděli, že servisu neodolám.
Reakce švagrové na můj telefonát byla víc než výmluvná.
Žádný pozdrav po zvednutí telefonu  - "po svátcích tam hned dojdu".
Musela jsem se odpovědi smát.



Servis byl zakoupen, ale nikdo neměl cestu, takže odvoz zbyl na mě při mojí další cestě minulý týden 
Můj bratr mi zabalil pečlivě servis a na papírovou krabici mi vyrobil tak úžasné ucho, jako kdybych si tu "přenosku" měla ponechat do konce života.
Pečlivé zabalení by bylo škoda narušit, tak jsem si ani nezkontrolovala a převzala zajíce v pytli.
Švagrová si dělala legraci, že je tam něco se zlatým proužkem...
Krabice plná keramiky se nedala unést.
Na odjezdu mě doprovodil bratr autem a na příjezdu v Praze měl čekat syn, aby krabici převzal, protože já jsem pokračovala dále domů dalším autobusem.
Vše proběhlo v pořádku.
"Poklad" složen, bratr odjel a já připravena na straně nástupu do autobusu, kde se vždy dávají zavazadla. Čekala jsem na svého úžasného řidiče, se kterým vždy jezdím.
Přijel samozřejmě někdo jiný a naprosto nelogicky rozhodl, že bágly se dají na druhou stranu.
Nechápu, bylo nás jak do mariáše a na Florenci bylo opět nutné naprosto zbytečně obcházet celý autobus.
Měla jsem kufr na kolečkách, kabelku, papírovou tašku s kytkou, kterou mi koupila sestra a tu pekelně těžkou krabici.
Musel být na mě asi legrační pohled, jak jsem se snažila vše posbírat.
Vedle mě stála postarší paní, která se mi velmi ochotně nabídla, že mi kabelku a papírovou tašku podrží.
Obcházím autobus a jsem poslední na předání batožiny do zavazadlového prostoru a v tom mě napadá, panebože já jsem úplně blbá.
Naprosto neznámé ženě jsem předala kabelku se všemi svými doklady, kartami, penězi, zkrátka se vším. Polilo mě horko a už jsem se viděla v krimi zprávách.
Drama se nekonalo.
Paní byla skutečně hodná a chtěla mi opravdu pomoct, já bych se taky takhle zachovala, ale byl to ukázkový příklad toho, jak se nechovat :-)
No nicméně servis mám už doma.
Konečně jsem se mohla podívat, jaký vlastně je - od března jsem zapomněla.
Můj muž mi sdělil, že je mnohem krásnější než v mobilu - překvapivě a dcera, která mi jej od syna z Prahy přivezla, uznala, že čekání a peripetie z převozem stály za to.
A já se těším, že budeme pít při našich sešlostech všichni kafe ze stejného šálku.
Jo a protentokrát jsme tradici porušily.
Návštěva antiku se nekonala.
Co kdybych tam proboha zase objevila něco úžasného "malého", opět nějakou drobnost?!

neděle 24. července 2016

hledač pokladů


Teď nemyslím pravých pokladů. 
Pro někoho je to naprosto nepotřebná a třeba i nehezká věc.
Hledač pokladů je můj muž.
No, každý máme nějakou úchylku.
Můj muž ztracené či vyhozené věci vysloveně vyhledává.
Už jsme vraceli mnoho mobilů, to je celkem jednoduché, několikrát nějakou složku s dokumenty, jednou plnou pracovních smluv. Tady najít majitele je těžší, ale vždy se povedlo. 
Jednou vracel můj muž tašku naplněnou bankovkami v hodnotě 300 000 a tady se ani poděkování nedočkal na rozdíl od vrácených mobilů.
To ale není dnešní téma.
Můj muž má neodolatelné nutkání sbírat věci, které někdo odloží na ulici či u popelnic.
Jsou dle mého soudu odloženy ne do popelnic, ale vedle popelnic za jediným účelem. Dělám naprosto totéž. Na vyhození to ještě není, je mi to líto a třeba ještě někomu poslouží.
Nejvíc krásných úlovků nalezl můj muž, když jezdil pracovně po Praze, stala se z toho závislost.
Párkrát našel něco úžasného a pak už to bylo hobby.
Dělala jsem si z něj legraci, když začala naše nejmladší ratolest studovat DAMU, jak budou vypadat palcové titulky v bulváru, až bude třeba naše dcera známá. Chudák táta vybírá popelnice ....
Nezastavilo jej nic. 
Můj šarmantní a ještě přitažlivý muž zkrátka sbírá. A většinou je to něco, co vracíme zpět do koloběhu života renovací anebo ponecháme jen tak.
Vlastně se chováme ekologicky.
Můj muž zkrátka vidí krásné věci, kde je jiný třeba nevidí. (I když něco jsme také opět vraceli k popelnicím, protože z toho auta až tak moc nevidíte a zdržovat se u popelnic prohlížením se nechce ani mému muži.)
Takže vlastníme my a i dcera, která rovněž miluje staré věci, větší počet odhozených dřevěných židlí, stolky, noční stolky, obrazy...
Někdy přivezl hledač opravdu velké poklady, že si z něj rodina dělala legraci, jestli tam náhodou nestál poblíž stěhovací vůz a věc nebyla připravena jen ke stěhování..
Např. tuto starožitná dřevěná židle s koženým polstrováním:
Nejdříve jsme chtěli renovovat.
Nakonec jsem kůži namazala krémy na ruce a obnova byla hotova. 
Má kouzlo sama o sobě.


Potom do našeho výklenku v obýváku, trochu jako nika přibyl ještě nalezený stolek. 
Hodí se k té židli, i když starožitný není.



Koutek v obýváku doplňuje tato stará fotografie dle dobového oblečení pravděpodobně z konce 19 či začátku 20. století v dřevěném rámu s neznámým svatebním párem.


Celý výklenek ještě dotváří starožitné velké nástěnné hodiny z děditství a komoda se šuplíky - replika z Jysku, ale o tom až někdy příště.


Nalezených pokladů je spoustu a dnešní příspěvek by byl dlouhý, tak jen malá rychlá ochutnávka.


Laboratorní sklo slouží jako občasná váza.
(Teď jsem si všimla, že jsem nafotila s mrtvou mouchou, ta tam ale nebývá.)


Tento telefon už na blogu byl, ale přesto musím znovu. Je to krásný kousek, který někdy v 70. letech získal ve světě cenu designu a byl vyroben v Čechách.


Tento nález nevíme, kam patřil, nedá se ani zavěsit, pravděpodobně to byla součást nějakých dveří.
Ale dřevo s kovanou ozdobou je krásné.
Kousek je opřen o stěnu a doplňuje naši galerii, kterou máme umístěnu v místnosti sloužící jako tělocvična a je zde umístěn kulečníkový stůl. 
Moc ráda se sem chodím kochat všemi obrazy, obrázky, fotografiemi, některé jsou od renomovaných umělců, některá díla našich dětí a něco nalezeno skutečně u popelnic.
Jako např. tento obraz, který sice můj muž od popelnic zachránil, ale do naší rodiny patří. 
Vyhodil jej můj tchán, když jsme likvidovali pozůstalost v pražském bytě.
 Můj muž při vynášení odpadu mi jej přinesl k posouzení. Neměla jsem čas jej hned studovat, ale říkám, to rozhodně nevyhazuj.
Posléze jsme zjistili, že je zde originální podpis akademického malíře Vincenta Beneše a jedná se pravděpodobně o originál.
Po pár podezřelých posouzeních hodnoty obrazu v antiku, kdy rozpětí ceny bylo zvláštní, jsme přestali zjišťovat hodnotu. 
Do galerie se hodí a klidně visí mezi dílky našich dětí a vedle dalších originálů.


A naposledy úlovek z tohoto týdne. 
Kvůli tomuto úlovku, který není starožitný a ani nijak zvláštní vlastně vznikl dnešní příspěvek.
Mému muži se zalíbila tato láhev pravděpodobně od nějakého alkoholu postavena u kontejneru (přímo do popelnic můj muž nechodí :-) )
Byla sice nevkusně pomalovaná nějakou bílou a stříbrnou barvou s motivem srdíček apod., ale prostě ji musel vzít. 
Líbil se mu tvar.



Láhev jsem namočila do teplé vody a okamžitě se začala odlupovat barva, takže nedalo velkou práci vidět za chvíli původní "design".
Jedná se o těžké sklo, takže pravděpodobně bude sloužit jako váza na zahradu.


Já jsem také hledač pokladů, ale v antiku a bazaru. O mých některých úlovcích už jsem psala.
O jednom úplně novém napíšu někdy v příštích dnech.

pondělí 18. července 2016

co týden dal a vzal


Události uplynulého týdne mi přinesly opět prodloužení života.
Zážitky zkrátka prodlužují život.
Jsem unavená, ale děkuji, tak to má být.
Rekonstrukce bytu, která se nepovedla dokončit včas, ale tak to bývá, přinutila dceru s rodinou přijmout azyl na více než týden po dovolené v našem domě.
Už vím, proč jsme koupili tak velký dům.
Nebylo to jen proto, že se nám líbil a prodával se pod cenou.
Zkrátka potřebujeme více ložnic právě pro tyhle případy a pro setkávání s rodinou.
Jen pár vtipných glos z uplynulého týdne.
Proboha co to má Alánek v puse?
Doufám, že ne hlemýždě nebo slimáka, otřásá se odporem dcera.
Je to hlemýžď, chudák.
Hlavně že to nebyla třeba myš. To je zase moje fobie.
Bože, to nic není. V Francii se za tuhle pochutinu draze platí.
Můj syn dí při emailové korespondenci "zprávy z domova": no gumovýho medvídka s touhle příchutí hned tak neseženeš:-)
Jdeme s Lolinkou z krámu, páč jsme nutně potřebovali koupit nějaké auto a zdravím souseda.
Babičko, ty umíš krásně Dobrý den.
Lolinko, ale ty umíš přece taky dobrý den
Ne ne, babičko, já umím "pásla ovečky".
Lolinko, ty jsi hezká. Maminka tě krásně učesala.
Nene, babičko, ty jsi hezká.
Lolinko, ty zlobíš.
Nene babičko, ty zlobíš!!!
Lolinko, na tohle seš ještě malá.
Nene, babičko, já už jsem velká holčička.
Lolinko, už seš velká holčička, tohle nedělej.
Nene, babičko, já jsem ještě malá. Já jsem miminko.
A babičko, až já budu velká, ty budeš potom malá .... :-)
Až budeš miminko ...
Panebože doufám, že není Sibyla a tohle se teda nevyplní!
A co týden vzal?
Odešlo pár truhlíků a květináčů. To se nám vloni nestalo.
Asi toho máme moc a péči zanedbáváme.
Hurá. Opět musíme na nákup.
Léto je ještě mladé.
Ale za to krásně kvete ibišek a oleandr.
Proměny zahrady jsou jako život sám.
Nic nenaplánuješ.
Všechno je jinak.
No nuda u nás nebývá.
Zítra jedu na Moravu za mamkou, sestrou, bratrem atd., zkrátka za rodinou..
Konečně.
Mnohokrát odložená cesta.
Moje sestra na oznámení příjezdu glosuje: kdo že to přijede?
Tu neznám.

neděle 17. července 2016

malý kousek Itálie


Teprve nyní při focení tohoto malého kousku lávy z Vesuvu jsem si uvědomila, že naší rodině vůbec není vlastní sbírat upomínky z cest a až na pár zvláštních kamínků a mušlí máme jen vzpomínky v hlavě a pár fotek, které si málokdy prohlížíme.
Vlastně až na jednu výjimku. 
Když už něco vezeme, málem se nám to nevejde do auta. 
No žádní troškaři.
Jako starožitná komoda z Paříže - hurá na Paříž.
Tento kousek lávy nám přivezla dcera z cest a myslím, že to je moc krásný dárek. 
Vlastně nám před lety ještě přivezla z Benátek masku. 
Ta má pro mě velkou citovou hodnotu, protože si dcera vzpomněla, že jsem si ji chtěla v  Benátkách koupit (tenkrát jí bylo teprve 12 let a koupila mi ji tak před 3 lety), moc se mi jejich masky líbí, ale byla dost drahá a byli jsme tenkrát rádi, že jsme to zvládli se třemi dětmi se všemi zmrzlinami a pizzami a výlety....
Maska má u nás čestné místo a často se jí kochám.
Pro lávu budu chvíli místo hledat.





čtvrtek 14. července 2016

slunečnice pod Řípem



Šli jsme pro pastelky, aby bylo čím malovat a potkali jsme slunečnice.
To bylo ovšem včera.
Dnes od rána prší. 
Má to jedinou výhodu. 
Nemusím zalévat.





úterý 12. července 2016

letos první



První květ na oleandru. 
Opět růžová, převažující barva naší zahrady.





Trochu fialové, aby nebyla nuda.
 

Na závěr trochu hnědé, páč "toto" neodmyslitelně k naší letní zahradě patří. 
Naše pohyblivá dekorace.
V zimě ji člověk ven nedostane. Stačí slabý větříček, sklopí uši a couvá do domu.
V létě ale na zahradě žije.