nesnáším čekání...

Tak konečně mám doma servis, který jsem objevila v březnu a zmínila jsem se o něm tady.
Jen trochu zopakuji historii.
Při své cestě na Moravu jsme nemohly se sestrou porušit svoji tradici a nenavštívit antik/bazar, kde pravidelně lovíme. O svých úlovcích už jsem na blogu psala.

V březnu jsme tam nic zvláštního neobjevily.
Ovšem až na krásný 12ti dílný servis na kávu, který by se naší početné rodině fakt hodil.
Jednou bychom konečně měli všichni stejné šálky na kafe.

Byl sice úžasný, ale s lítostí jsem jej musela zamítnout.
Byl moc velký.
Kromě šálků, podšálků, mlékovky a cukřenky ještě obsahoval 12 desertních talířků a to bych autobusem fakt neodtáhla.

Bohužel ale jsem si servis nafotila na mobil a všem hned ukazovala.

Přijela jsem domů a ukázala fotografie servisu mému muži a sdělila cenu.
U servisu chyběl jeden šálek a zřejmě to byl důvod velmi nízké ceny, i když byl servis zřejmě nepoužitý.
Stál okolo 380,- Kč.

Můj muž mi řekl, že jsem jej rozhodně měla koupit, protože je krásný a zvláštní.
Zavolala jsem tedy švagrové, která se mi nabídla, že pokud si to rozmyslím, půjde servis hned po víkendu koupit a s odvozem se uvidí.
Všichni stejně věděli, že servisu neodolám.
Reakce švagrové na můj telefonát byla víc než výmluvná.
Žádný pozdrav po zvednutí telefonu  - "po svátcích tam hned dojdu".
Musela jsem se odpovědi smát.

Servis byl zakoupen, ale nikdo neměl cestu, takže odvoz zbyl na mě při mojí další cestě minulý týden 

Můj bratr mi zabalil pečlivě servis a na papírovou krabici mi vyrobil tak úžasné ucho, jako kdybych si tu "přenosku" měla ponechat do konce života.
Pečlivé zabalení by bylo škoda narušit, tak jsem si ani nezkontrolovala a převzala zajíce v pytli.
Švagrová si dělala legraci, že je tam něco se zlatým proužkem...

Krabice plná keramiky se nedala unést.
Na odjezdu mě doprovodil bratr autem a na příjezdu v Praze měl čekat syn, aby krabici převzal, protože já jsem pokračovala dále domů dalším autobusem.

Vše proběhlo v pořádku.

"Poklad" složen, bratr odjel a já připravena na straně nástupu do autobusu, kde se vždy dávají zavazadla. Čekala jsem na svého úžasného řidiče, se kterým vždy jezdím.
Přijel samozřejmě někdo jiný a naprosto nelogicky rozhodl, že bágly se dají na druhou stranu.
Nechápu, bylo nás jak do mariáše a na Florenci bylo opět nutné naprosto zbytečně obcházet celý autobus.

Měla jsem kufr na kolečkách, kabelku, papírovou tašku s kytkou, kterou mi koupila sestra a tu pekelně těžkou krabici.

Musel být na mě asi legrační pohled, jak jsem se snažila vše posbírat.
Vedle mě stála postarší paní, která se mi velmi ochotně nabídla, že mi kabelku a papírovou tašku podrží.

Obcházím autobus a jsem poslední na předání batožiny do zavazadlového prostoru a v tom mě napadá, panebože já jsem úplně blbá.
Naprosto neznámé ženě jsem předala kabelku se všemi svými doklady, kartami, penězi, zkrátka se vším. Polilo mě horko a už jsem se viděla v krimi zprávách.

Drama se nekonalo.
Paní byla skutečně hodná a chtěla mi opravdu pomoct, já bych se taky takhle zachovala, ale byl to ukázkový příklad toho, jak se nechovat :-)

No nicméně servis mám už doma.

Konečně jsem se mohla podívat, jaký vlastně je - od března jsem zapomněla.
Můj muž mi sdělil, že je mnohem krásnější než v mobilu - překvapivě a dcera, která mi jej od syna z Prahy přivezla, uznala, že čekání a peripetie z převozem stály za to.

A já se těším, že budeme pít při našich sešlostech všichni kafe ze stejného šálku.
Jo a protentokrát jsme tradici porušily.
Návštěva antiku se nekonala.
Co kdybych tam proboha zase objevila něco úžasného "malého", opět nějakou drobnost?!