pondělí 27. února 2017

válení v trávě



Anebo zválení trávy.
Nejspíš za b) bude správně, páč náš jezevec zabere přece jen pěkný kus pozemku.
A je to tady.
Už je jasné, že nastává čas neustálého hledání "divé" zvěře.
Nastává čas neustálého volání jinak líného domácího mazlíčka.
Se zvýšeným slunečním svitem se náš pecivál začíná měnit. Pořád se sice nejvíc válí u krbu, ale už častěji vyráží ven.
Zatím se motá pouze na zahradě. Myslím, že za plotem ještě nebyla.
Ale to přijde.
Doufám, že jsou sousedé opět připraveni na: Justýnko, pojď domů. Justýnko, kde jsi? Justýno..?!
Většinou přiběhne či spíše nakráčí tak do pěti minut, otráveně se na mě podívá: no co je? Tak už mě vidíš a já zase jdu.
Měla bych být ráda, že už je trochu venku a válí se v trávě.
A možná trochu zhubne ta přes zimu nabraná kila.
Ale má to svoje úskalí.
Sice to není toulavá kočka a drží se v okruhu pár metrů od domova, ale je svéhlavá a někdy nepřijde celý den domů. Já se strachuju a ona je schovaná a dělá, že mě neslyší.
Jen trochu hejbá ouškama, když ji náhodou zahlédnu a já vím, že moc dobře slyší moje volání. 
Jen nechce domů.
A zase nastane to zběsilé kejhání hus.
V loni jsme si všimli, že ten husí řev začne, jakmile Justýna zmizí za hranicí našeho plotu. 
Po chvíli je slyšet rozčílené kejhání od sousedů.
Smála jsem se, zda to snad nesouvisí s naší Justýnou.
Souvisí.
Můj muž ji přistihl, jak sedí před plotem a husy líně pozoruje a baví ji, jak se rozčilují, že na ni nemohou.
No ta by se divila, kdyby se jim to povedlo.
Z dětství si pamatuji, jak se za mnou u babičky zběsile hnalo hejno hus a já se jich dodnes trochu bojím.
No těším se na jaro stejně jako ona.
Jen v trávě se ještě teda fakt neválím.

sobota 25. února 2017

první...


První procházka.
Po delší době procházka za hranice našeho plotu  v doprovodu syna a mého muže.
To sluníčko a to, že jsem zase venku, nejen na zahradě, do mě vlilo novou energii.
Jak málo někdy stačí.
Musela jsem na důkaz překročení "hranic" vyfotit náš krásný kostel, dokud jej nezakrývají koruny stromů.
Dnes se mi líbil víc než jindy.


První velké pupeny na magnolii.
Už se těším, jak krásně pokvete. Jako vloni.
Jaro je fakt už skoro tady.



První květena na zahradě.
Sněženky už tady byly v hlavní roli, ale krásně se rozrůstají a já se kochám.

čtvrtek 23. února 2017

pozvánka na charitativní akci



Dnes pozvánka na charitativní akci, kterou vymyslela moje dcera Madame Coquette a pořádá ji spolu s dalšími blogerkami. 
Bližší informace naleznete nejen na blogu mojí dcery, ale i  zde.
Pojďme udělat něco dobrého podle svých možností.
Pro radost jiným a pro náš dobrý pocit.

středa 22. února 2017

malá předzvěst jara


Sněženky.
Jaro už kývá. Už přišel první posel.
Bílou na zahradě obzvlášť po zimě moc nemusím, ale tyhle první kvetoucí posly jara mám ráda.
Sněženky kvetou pod třešní a je dost vidět, že tam jsme úklidu zahrady moc teda nedali.
Ale vlastně se mi ten kontrast líbí. 
Něžná bílá ve spadaném listí.




Doma to vypadá naopak. 
Žádné jaro, ale návrat zpět.
Dýchá na mě trochu vánoční čas.
Vlastně nevím, jak mu mám říkat. 
Vánoční kaktus to rozhodně není, páč na vánoce nikdy nekvetl.
Jeho čas je listopad a teď únor.
Má zřejmě vlastní názor.
Ale ať tak nebo tak, je krásný.

neděle 19. února 2017

nedělní tvoření


Aneb úlovek od kontejneru.
Opět vracíme život odloženým věcem.
Uznávám, že tuhle židli můj muž u kontejneru nechat nemohl.
Máme oba trochu úchylku. Já lovím po bazarech a antikách a můj muž všude cestou. 
Co mu cvrkne do nosu.

původní stav židle
I když máme velký dům, trochu mě děsí, kam ta naše úchylka povede :-)
Ještě je náš dům příjemný a zařízený, jak se nám to líbí a máme ho rádi.
Ale poznáme tu tenkou hranici, kdy už to bude přes čáru?
Naštěstí můj muž krásné věci nenachází každý den.
Renovace není jen moje práce. Je to společná tvorba.
Já jsem natřela židli jen ochranným nátěrem, který používám na ochranu venkovního nábytku, aby se trochu sjednotila barva, místy byl už lak odřený, ale aby si zachovala židle původní patinu.



Můj muž vytvořil z překližky chybějící sedák a vyřízl z molitanu stejný tvar..
Já jsem vybrala látku ze zásob, které mi přivezla dcera, vlastně jsme látku vybraly nakonec spolu. 
Takovou látku, aby se hodila k židli a doplnila ji a navíc, aby se hodila k zařízení v obývacím pokoji.
Dnes byla konečná fáze - výroba čalounění - společná práce dcery a mého muže.
Vlastně svojí přítomností pomáhala i vnoučata Lolinka a Alánek. 
Lolinka pomáhala s napnutím látky a Alánek koukal spolu se mnou jako dozor.
A myslím, že vzniklo něco opravdu krásného, co má ducha.





Naše sbírka starých židlí se rozrostla o další kousek.
Měla jsem několik nápadů, kde bude úlovek trůnit a myslela jsem si, že chvíli to asi bude škatule škatule hejbejte se.
Ale možná jsme už našly to správné místo.
A nebude tedy nutné zase kvůli jednomu kousku "obracet celý barák na jih" jako vždy.
Někdy přidáme nějaký kousek a měníme kvůli tomu málem celou koncepci domu.
Ten kousek někdy bývá natolik inspirativní, že ukáže další možné či nutné změny, které jsme do té doby neviděli.
Pěkný nadcházející týden všem.

pátek 17. února 2017

záhada ukrytá pod sněhem


Všimli jsme si toho před pár dny a od té doby nás ten pohled přitahuje.
Vloni jsme naházeli malou hromadu kamenů ke studni, protože se nám to líbilo.
Bez nějakého aranžmá, jen tak halabala.
Sníh  roztál a odkryl ty hezké kameny a já to uviděla.
Obličej z kamenů.
Nejdřív jsem si říkala, že mě po nehodě šálí zrak.
Avšak po nějaké době jsem to viděla pořád a zeptala jsem se tedy mého muže, co vidí na té hromadě kamenů. 
Zadíval se na kameny a říká: myslíš ten obličej? Vypadá jako naaranžovaný.
Musím přiznat, že se mi ulevilo, že obličej vidí taky.
Nechápu jak to, že v loni, kdy jsme se kameny kochali při našich zahradních rozpravách, 
jsme si toho nevšimli.
Nebo se kameny takto seskupily pod tíhou sněhu samy?
Zkrátka malá záhada.
Nicméně vím, že kdybych to chtěla vytvořit, nepovede se mi to.
Večer je ten obličej trochu děsivý. Ty bílé oči trochu moc září.
Možná hromádku rozházím na jaře jinak. Obličej vypadá trochu uměle.

úterý 14. února 2017

co mi teď dělá radost?


Samé krásné maličkosti.
Koukám, že mi nějak vyšlo psaní na Valentýna, ale je to jen náhoda. 
Nijak to nesouvisí.
My doma tento svátek ignorujeme stejně jako zprofanované MDŽ.
Dostávat či rozdávat dárky jen tak je pro mě mnohem cennější než v den, který někdo určil. 
Takže teď mi dělá radost a společnost víc než týden krásný designový diář s vlaštovkami, který mi koupila dcera.


Před týdnem jsem dostala od muže petrklíč, aby mi dělal společnost při mojí rekonvalescenci, kdy jsem při ležení potřebovala kolem sebe objevovat něco nového. 
Dostala jsem jej společně s malou bonboniérkou plnou čokoládových srdíček se slovy pro potěšení a není náhodou už Valentýna? 
Můj muž vůbec neví, kdy je Valentýna a společně tento svátek neuznáváme, chtěl mě jen popíchnout. Dárečky byly pro mě překvapení a potěšilo mě, že na mě myslí i při práci.



Radost mi dělá moje malá léčitelka, která se ke mně tulí celé dny.
Ale už cítí asi jaro, takže s oteplením vyráží ven.
Na zahradě vytvořila krásnou sochu. 
Tedy tato krása je pomíjivá asi stejně jako sochy z ledu.
Moc dlouho na pozici nevydržela.
Činí mi ještě problém rychle reagovat, takže přeskakování Justýny z koule na kouli se mi nepovedlo zachytit. Na ty menší se samozřejmě nevešla, i když to zkoušela. Ještě nikdy na ty koule nevlezla. Nevím, co ji to napadlo. Asi chtěla mít rozhled a na trávě se sněhem ji studil zadek.
Včera mi udělala velkou radost návštěva mojí kamarádky Báry. Fotodokumentace není. 
Obličej už mám celkem normální, nejsem Quasimodo, takže už mohu přijímat návštěvy z venku a na večírek na téma horor už bych masku potřebovala. 
Bára chtěla vidět fotku mého nejhoršího dne z neděle 5.2. Zvěčnila mě dcera. 
Nevím tedy, jestli to byl úplně dobrý nápad. Prý se jí o tom bude zdát a bude mít noční můry. 
Prý Quasimodo byl krasavec. 
No já jsem tu fotku od té neděle viděla také poprvé a vyděsila i mě. 
Člověk zapomíná, jak na tom byl.
Ale jde to kupředu celkem rychle, i když já bych si představovala, že moje zotavování bude ještě rychlejší.
Všem přeji hezký den a ještě jednou děkuji za všechny krásné a milé komentáře pod minulým příspěvkem. Ještě mi trochu vadí čtení, nevydržím dlouho, ale komentáře jsem si přečetla už několikrát, protože mě těší a některé mě i rozesmály. 
Ještě jednou díky.

čtvrtek 9. února 2017

zážitek, který chci zapomenout


Prý jsem chtěla letět jako anděl.
No nechtěla, ale myslím, že anděl u mě stál.
To první únorové ráno mě na chodníku srazilo auto a já letěla prý vzduchem patnáct metrů.
Proto ten anděl. Hláška z nemocnice.
To ráno vůbec bylo zvláštní.
Nějak se mi nechtělo ven.
Věta mého muže při odchodu do práce, dej pozor, ať nespadneš, měla svoje opodstatnění. Už jsem letos na tom náledí spadla.
Když jsem se oblékala, pod tlustý dlouhý svetr jsem si vylosovala hezký top s krajkou a třpytivými kamínky. Sice jsem si pomyslela, že je ho škoda pod svetr, ale byla jsem líná řešit jinou variantu. 
Se smíchem jsem si pomyslela, kdyby se ti náhodou něco stalo, budeš mít apartní prádélko.
Netušila jsem, jak blízko jsem pravdy.
Po neuklizeném chodníku na návsi se mi nějak nechtělo jít, šlo to špatně. Stoupla jsem si tedy na chvíli na okraj, že přejdu na druhou stranu a půjdu po silnici, ale přejíždělo dost aut, tak jsem se zase vrátila na chodník a pokračovala v cestě, abych stihla autobus. Chtěla jsem jet do Prahy.
Pak už nevím nic a najednou se proberu na silnici na druhé straně.a kolem mě je šrumec.
Odváží mě záchranka.
Bilance je silný otřes mozku, na dvou místech šitá hlava a velmi bolestivé pohmožděniny na 80% těla.
Dostávám injekce na bolest, i když moc nepomáhají, ale jak mně sděluje lékař a sestry, naražené tělo bolí víc než zlomenina. 
No, já to v této chvíli vím nejlíp. Ano, při srovnání s bolestmi zlomených všech nártních kůstek je to bolest šílená a já i v noci budím svým skučením při sebemenším pohybu svého bolavého těla všechny ostatní v pokoji.
Navíc mě bolí hrozně hlava, takže teprve druhý den si všimnu, že na pravé noze nevidím přes obrovský otok kotníky. Nechápu, jak vůbec můžu chodit. Lékař mi sděluje, že přes ostatní velké bolesti tuto necítím a za normálních okolností bych na nohu nemohla stoupnout. Takže další rentgen.
Původně jsem o svém zážitku vůbec psát nechtěla, ale i tato celkem hrůzná nehoda přinesla tolik smíchu a černého humoru, který naše rodina miluje, že jsem se rozhodla, že je to hodno zaznamenání.
Všechno si nepamatuji, páč mám ještě problémy s krátkodobou pamětí.
Ještě dopoledne hned první den přijíždí do nemocnice můj muž a veze mi toaletní potřeby.
To si tedy původně myslím. Divím se, proč táhne cestovní tašku a ještě igelitku. Co tam proboha je? To mi ještě sdělí, že nemoh´najít žádnou tašku, takže si původně připravil kufr na kolečkách.
Ježíši.
Ukazuje mi noční košili, příšernou babičkovskou, ani nevím, kde se u nás vzala, já spím většinou jen tak anebo v triku, takže uznávám, že toto byl těžký úkol, a já se hned rozhoduji, že chci anděla, který leží na nočním stolku. Ještě nejsem převléknutá, ležím ve svém apartním topu, páč se čekalo, až zapůsobí injekce na bolest. 
Můj muž mi obléká anděla, naštěstí má všechny šňůrky na zavázání, takže dobré rozhodnutí. To vydržím.
Můj muž dí, snad tam máš jinak vše.
Poprvé se s jeho pomocí vypravím na toaletu, mám zákaz vstávat sama, mám používat zvoneček.
Podívám se do zrcadla a říkám si, panebože takhle vypadá můj obličej? Zdálo se mi, že vypadám celkem dobře. Může člověk po úraze zapomenout svoji tvář? Malinkatá očička, syslí tváře padající vlivem zemské přitažlivosti k zemi a kde mám lícní kosti? 
Neměla jsem vystouplé lícní kosti a propadlejší tváře?
Máš celý oteklý obličej, říká můj muž. No, nevím, to nevidím.
Po odchodu mého muže se podívám do tašek, abych věděla, kde co je.
Poprvé od rána se rozesměju.
Vytahuju kosmetický kufřík a přemýšlím, odkud jej můj muž vytáhl. Ten vůbec nepoužívám.
No nic otevřu pandořinu skříňku a nahoře hned je pleťové mléko a voda. To je skvělý.
Po bližším ohledání zjistím, že tam jinak už nic použitelného není.
Kufřík obsahuje asi deset různých konturovacích tužek, tři lesky na rty, odložené oční stíny, dva makeupy, dvě řasenky, štětce na pudr a spoustu dalších nasyslených zbytečností. Můj muž objevil můj kufřík odložených propriet, myslím, že každá ho máme, který používám jen jako první pomoc, když někde svoje malovátka zapomenu.
Měl pocit, že to budu potřebovat.
Tak to by bylo. Nemám žádný krém a co je horší, nemám deodorant. 
Budu smrdět, ale zase si můžu namalovat každou hodinu na ksicht jiný obličej.
Další taška obsahuje mimo jiné desatery ponožky a MOJE kalhotky. 
Důraz kladu na moje, protože před lety se můj muž rozhodl, že moje sexy kalhotky jsou do nemocnice jaksi nepatřičné, tak mi cestou koupil nové. 
Na moji S-M ovšem koupil XXL. Mohla jsem si je tenkrát uvázat až u krku a mít trikot.
A ovšem teď už se směju nahlas.
Na moje dokonale natužené vlasy krví a nějakou zelenou vodičkou mi můj muž přivezl ještě lak na vlasy.
No nic, smích léčí.
Druhý den potkávám na toaletě sestřičku a ptám se před zrcadlem, zda je ten oteklý obličej, asi ho mám přece jen oteklý, normální k tomu úrazu. Sestřičce se oteklá nezdám, ale prý neví, jak můj obličej vlastně má vypadat. 
No to já teda taky ne. 
Po chvíli ji přece jen něco zarazí. Hrbolek u kořene nosu. Ten není asi v pořádku.
To už se začínám opravdu řehtat. To je totiž to jediné, co poznávám a o čem bezpečně vím, že tam opravdu patří. 
Naše rodové znamení, které nijak normálně esteticky nenarušuje můj celkem souměrný obličej.
V té chvíli ještě nevím, že tento obličej je to nejkrásnější, co v posledních dnech uvidím.
V sobotu ráno doma zažívám šok. Už při probuzení cítím, že mi něco vadí kolem očí a na levé oko téměř nevidím. 
Při pohledu do zrcadla vidím hrůzu a poprvé od nehody mě něco skutečně šokuje. Levé oko není téměř vidět a pravé je taky celé oteklé. Na čele se mi dělají divné prohlubně a já konečně přiznávám, že mám asi oteklý ksicht a otoky začínají odcházet. Můj muž mi sděluje, že už přestávám mít čelo jako Einstein.
A od té doby několikrát za den vidím v zrcadle někoho úplně jiného, než znám a odhodlávám se vůbec na sebe podívat. 
Na druhou stranu nic nemůžu a ani nesmím, nejde mi dívat na televizi, nevydržím se koukat na počítač, nemůžu číst, takže toto je jediná aktivita, která přerušuje den a vnáší do něj nějaký děj. 
Několikrát denně potkávám nové a nové tváře.
Neděle ráno a já v zrcadle uzřím někoho velmi ošklivého a vzpomínám na čtvrteční krásný obličej v nemocnici. Dnes je tedy krize. Vypadám nejhůř ze všech předchozích i následujících dní.
Ráno přijíždí dcera, protože můj muž musí do práce. V průběhu dne mi sděluje, že už vypadám o hodně líp, ráno se nechtěla vůbec vyjadřovat. 
Při cestě na toaletu, která je až v "Číně", takže je to s mým bolavým tělem výprava, se zvědavě kouknu do zrcadla. 
No myslela jsem Sophia Loren, Lolobrigita a ejhle on Quasimodo. 
Moje  poznámka nás s dcerou rozesměje natolik, že několik minut se jen svíjíme.
No, mami, mohla bys už dělat i modelku. A v Mongolsku bys vyhrála pravděpodobně miss.
Černý humor je nám vlastní. Bavím se těmito hláškami několik dalších dní.
V zrcadle už se nyní trochu poznávám, hlava bolí míň a toaleta už není až v Číně.
Na svoji povahu bych už chtěla udělat tímto příspěvkem za vším tlustou čáru, zítra ještě vyndání stehů z hlavy, ale toto se mi tentokrát nepodaří, to půjde mimo mě.
Jo zapomněla jsem napsat, že hned první den mě v nemocnici navštívil viník. Bylo mi jej líto, slušný charismatický člověk, který mi neustále i při telefonátech téměř plačtivě opakuje, jak je mu líto, jak moc mi ublížil.
No i já bych si některé zážitky ráda odpustila, ale už se stalo a jdeme dál. 
Postupně se mi vrací paměť. Já to nechci, ale mozek pracuje sám. Asi chce zaplnit to bílé místo. 
Neumím úplně rozpoznat, co je moje vzpomínka a co je sugesce z vyprávění.
Nejdříve mi vytane na mysl, že jsem vlastně slyšela brzdy a ohlédla se. Vidím světla a černé auto, v té tmě by pravděpodobně bylo každé černé, a já si pomyslím, že mě přejede.
Další den si vzpomínám na ten let vzduchem. Ale možná je to jen sugesce.
Na některé věci si doufám nevzpomenu nikdy.
Pokud jste někdo dočetli až sem, jsem ráda. 
Snad to stojí za to číst. Je to moje první setkání s počítačem od nehody a příspěvek jsem psala s přestávkami celý den. Možná, kdybych ho psala později, bude vtipnější, ale pravděpodobně i kratší, páč mozek už zaplnil, co chtěl a začíná vyhazovat vše nepotřebné, abych neměla plný hard disk.
A psaní byla trochu i terapie a důkaz toho, že už je mi vlastně celkem dobře.