neděle 28. února 2021

sobotní ráno


Včera po několika velmi mlhavých dnech, kdy byla fakt mlha hustá tak, že by se dala krájet a to nebydlíme u rybníka Brčálníka, tedy vlastně nebydlíme v blízkosti žádného rybníka, konečně jasný den. Tak jsem vzala na chvíli foťák, protože konečně bylo něco vidět. Těch pár dní před tím jsem neviděla na krok a ráno ani neviděla Sáru na zahradě. Dopoledne vysvitlo i slunce, tak jsme si ho chvíli užívali. Moc dlouho nevydrželo. 
Asi hodinu a pak opět zataženo a velmi pošmourný den. Ještě, že mě nějak extra počasí neovlivňuje, ale umím pochopit, že v někom dokáže vyvolat smutek či depresivní náladu. 
Tak pár fotek ze včera. Dnes ještě nevím, jak bude. Je tma, ale mlha žádná, je jasno, takže Sára bloumala po zahradě ještě ve tmě půl hodiny, do mlhy se jí naštěstí moc nechtělo. 
Už ji tam nechávám samotnou, i když ji chodím pořád kontrolovat a sousedé asi musí mít radost, když se po ránu kolem 4-5 hodiny ozývá: 
Sáry, kde jsi? Kde je Sára? Sáry, já jdu domů, je zima. 
Občas reaguje, takže vím, kde je. Dokonce někdy běží se mnou hned domů a potřásá hlavičkou, jako že je velká zima. 
Její velmi výrazná komunikace s námi nás pořád dovádí ke smíchu.
Ale už po procházce přibíhá sama domů, nemusím ji hodinu nahánět. Nevýhoda je, že mám pootevřené dveře, dvířka po Justýnce jsme jí ještě neotevřeli, pořád je to trochu divoké kotě, které potřebuje dohled. Dveře musí být ale otevřené, páč nejsem zvědavá na ty vyděšené oči. 
Když odcházím domů, pohledem mě ze zahrady kontroluje, jestli dveře nezavírám. 
Po uklidnění "neboj, nezavřu" jde v klidu na pravidelnou ranní procházku po zahradě obhlídnout, co je od včera nového. 
No samozřejmě nic. Ještě ani nezpívají ptáci.
Tak mějte hezký poslední únorový den. 
Ještě má být zima, ale březen už je pro mě přiblížením k jaru.






sobota 27. února 2021

víc na očích

Jelikož teď člověk tráví většinu času doma, zdá se, že je nějak vše víc vidět.
Tedy různé chyby, které si žádají změny. V normálním životě to člověk až tak neřeší, protože má jiné starosti a radosti, stýká se s lidmi, čte vnoučatům pohádky, píše reportáže naživo... 
Zjistila jsem, že s prodlužujícím se pobytem doma stoupá geometrickou řadou i počet nákupů. Ne takových těch běžných jako dárky k narozeninám, Velikonocům, nákup oblečení (tedy teď se smrsklo na pohodlnější oblečení, které je možné užívat doma), to dělám běžně a nic se na tom nezměnilo. 
Já teď ale hovořím o jiným nákupech, finančně mnohem nákladnějších a takových, které už dlouho odkládáte a už víc než rok říkáte: ty dveře by to chtělo nové.
A tak se jednou rozhodnete a místo mytí těch dveří zasednete k počítači a prostě objednáte nové. 
Můj muž podotknul: to je jako, když jsme se kdysi rozhodli, že nebudeme ke starému autu kupovat nové pneumatiky, ale koupíme si raději nové auto 😂. 
Tak se také stalo.
Dveře dorazily právě v den, kdy se odehrála anabáze se zády mého muže, a když dorazilo auto s dveřmi, byl právě v ordinaci. I když on by měl taky problém. 
Říkám do telefonu dopravci, že potřebuji ten balík (jsou to ty dveře?) až k vratům k domu. Už do telefonu je slyšet ta neochota a odpověď zní: to unesete, dveře to nejsou. Jdu ven k vrátkům a auto zastaví dole na příjezdové cestě, takže kdyby byly dveře pro souseda pod námi, je to akorát. 
Vzhledem k mojí problémové chůzi od úrazu i bez břemene stojím naprosto bez hnutí. Už z dálky vidím tu neochotu. To fakt neznám, ale je pravda, že Toptrans k nás jezdí velmi sporadicky. 
Nákup z Tesca nám přináší ochotně každý týden stejný řidič až ke dveřím domu a nebýt covidu klidně by to dones´ do kuchyně. 
Pán se blíží a ty dvoje velké shrnovací dveře, balík jako kráva, staví kus ode mě. Prosím tedy, zda by mi je mohl dát až za vrata, že jsem sama doma a jsem po úraze, bojím se, že s tím spadnu. 
Ušklíbne se a to s tím úrazem evidentně považuje za lživou výmluvu, no podle sebe soudím tebe. 
A já se jen tak nedám, a když neochotně téměř hází dveře za vrata na naši zahradu, podotknu, že je to stejně povinnost donést za první dveře. 
No ten si teda na mě "zgustne": pani, to už dávno není pravda!!!
No možná se to fakt změnilo, ale rozhodně to hledat nebudu, nestojí to za námahu.
Dveře pomalu odnáším s přestávkami pod střechu k vchodovým dveřím domu. Potom je odnesu domů.

Volá Bára kvůli mému muži, co se děje a já vyprávím storku s dopravcem. I na dálku kroutí hlavou a říká, tohle musíš napsat. 
A mimochodem jsi blbá, vole?! Ty objednáš dveře, když je Pavel v takovém stavu?! Kdo je bude teď panebože instalovat?!
Já jsem ty dveře objednala před týdnem vole, a nejsem jasnovidec.
A tak dveře jsou stále zabalené, rozbalené nevím, kam bych dala, v tělocvičně a já doufám, že jsou v tom balíku oboje v pořádku, páč jsem si samozřejmě koupila částečně prosklené a na reklamaci bude už pozdě. Mému muži je už o hodně líp, včera se divila na kontrole paní doktorka, jak rychle se z toho dostal. Počítala s měsícem. Už si koupil včera šroubky a hmoždinky, tak velké finále se blíží, ale není kam spěchat.
A tak jsme tento měsíc ještě změnili internet, protože už jsem neměla nervy na špatné služby, takže se tady vystřídal jeden technik, nenašel původní přípojku a my nevíme, kde byla. Tak dorazila parta tří a hledali snad dvě hodiny, nejdříve po celém domě, ve sklepě, pak venku a pak kopali a našli rádcové, našli. Za týden dorazil další technik a mně od úterý konečně funguje internet bez neustálých výpadků a s tím spojených mizejících článků, které jsem pracně napsala, ale už nestihla uložit. A protože je ještě k tomu televizní připojení zdarma, můj muž kupuje ještě setobox, který je nutný i k naší chytré televizi. 
No bratru myslím, že tento měsíc jsme utratili určitě jeden celý důchod. Ještě že je ten měsíc tak krátký. 

Ty další nákupy se mi sem už nevejdou, tak někdy příště. Ještě jsem si koupila nálepky na kuchyň, která je dělaná na míru a byla už v domě. 
Nebaví mě a chtěla jsem, aby byla víc naše. 
S oživením kuchyně nálepkami, tedy samolepkami jsem začala už vloni, ale to až  příště. Kuchyň máme velkou, přesto není odkud ji vyfotit celou, tak jen malé detaily.
No koukám, jak jsem se rozepsala.
Jste někdo ještě tady? 
Dočetli jste až na konec?
Tak moc děkuji za trpělivost a mějte pěknou sobotu.

P.S. Ty narcisky v úvodu přinesl můj muž včera s hmoždinkami a šroubky. 
Tak už má moje dušička lačná barev a květů pokoj. Tři kytice doma míváme jen ty ze zahrady.

pátek 26. února 2021

trochu barev do mlhavého rána

 
No venku moc barev teď pořád není, takže barvy z domova. 
Karafiátky a tulipány. 
Včera přivezli spolu s dalším nákupem potravin. S jídlem objednávám kytky pořád. Prostě je potřebuju k životu. A vždycky mi vyberou krásné kytice a zdravé. Karafiátky vydrží až 14 dní, tulipány týden. Musím říct, že se kochám pořád a hned je i takový mlhavý den jako dnes v pátek veselejší a krásnější. 
Tak dnes vám všem posílám barvy aspoň virtuálně.
Venku je mlha za mnou, mlha přede mnou a není vidět na krok.
Děkuji za všechny vaše komentáře, které mi zanecháváte u příspěvků. Moc mě těší, moc ráda je čtu, ale stále se nic nezměnilo a já nestíhám odpovídat. Nakonec to ale znamená, že se fakt nenudím. Naopak neustále něco nestíhám, i když by člověk v současné době očekával něco jiného.
Tak mějte trochu barevný pátek.




čtvrtek 25. února 2021

nahlédnutí za zavřené dveře


Nedávno jsem psala dva články o zámku Mělník a zámku Nelahozeves a dnes jsem si říkala, že třeba budete chtít nahlédnout za zavřené zámecké dveře taky stejně jako naši čtenáři. 
Články jsou ale docela dlouhé a hodně fotografií, tak vás dnes trochu ošidím. Kdo máte chuť se na zámky podívat a dozvědět se, co se tam děje, klikněte na odkazy, které sem pro vás dávám. 

Článek Co se děje za zavřenými zámeckými dveřmi? vás zavede na zámek Nelahozeves. 
V článku najdete i pozvánku na virtuální prohlídku zdarma, která se koná vždy jednou za měsíc. 
Teď je nejbližší termín v neděli 7. března a palácem z 16. století vás provede jeden z rodu Lobkowiczů a seznámí vás s perlami nejrozsáhlejší soukromé vlastněné sbírky v České republice.


Dalším zámkem, kam vás nechá nahlédnout rodina Lobkowiczů, která zde i žije, je zámek Mělník v článku Pojďme nahlédnout za zavřené zámecké dveře.


Malé nakouknutí jistě nenahradí osobní prohlídku zámku, ale připomene, že zámek za budoucí návštěvu stojí.
Snad se vám tahle malá virtuální nahlédnutí budou líbit. Mějte pohodový den.

středa 24. února 2021

jaro z dálky mává

 
a nesměle. Slezl sníh tolik shovívavý k naší přírodně (ne)udržované zahradě a vykoukly první sněženky.
Podle vzpomínek, které mi nabízí facebook z minulých let, jich bylo v této době o hodně víc.
 Teď jsou rozsety pod stromem tu dvě, tu tři, tam jedna... 
Ale vítám je tyhle posly jara a dnes tohle malé bílé a nesmělé nic posílám i vám. Mějte pohodový den.



úterý 23. února 2021

šťastný tučňák, komiks, Afrika, jóga

Naprosto nesourodá slova, ale přece k sobě patří. 
Nikdy dřív jsem ponožky jako dárky nedávala, ale značka Dedoles to jsou úplně jiné ponožky. 
Vloni udělaly dětem velkou radost k Velikonocům, tak letos jsem si to zopakovala. 
Nejsou to obyčejné ponožky, nakonec tomu odpovídá i cena, pokud je nenakoupíte ve slevě jako já. 
Jsou to veselé ponožky pro děti a dospělé a každá je jiná. Tedy každá ponožka v páru je jiná. 
Tak třeba dnes tip pro někoho na dárek, mají z nich radost i dospělí. Výprodej ještě běží. Nechtěla jsem ponožky rozbalovat, tak některé fotky jsou staženy z webu. Já vím, že Velikonoce jsou ještě daleko, ale výprodej nepočká a dárky pro čtyři vnoučata vyjdou o poznání levněji.
A naprosto splňují velikonoční podmínku, něco nového na sebe, aby je nepokakal beránek.



Tak tady vám představuji šťastného tučňáka, téma komiks a jóga a samozřejmě Afrika. Mně připadají krásné a vloni z nich měli radost malí i větší. A na Dedoles najdete i spodní prádlo nejen ponožky.
Mějte pěkný den.

Níže ještě moje vyjádření ke včerejšímu příspěvku.


Dovolte mi ještě se vyjádřit ke včerejšímu příspěvku, do komentáře se mi to nevejde a původně jsem ani nechtěla pokračovat. Děkuji za všechna vaše vyjádření a pochopení, proč jsem vlastně tenhle článek v dobré víře, že možná někomu pomůže, psala. Musím ale reagovat, snažila jsem se na to vykašlat, ale nejde to, na anonymní příspěvek bez podpisu (příště takový příspěvek budu mazat), jehož autor evidentně nezná tento blog a ani mě, ale hned má potřebu kritizovat. Nepsala jsem příspěvek proto, aby někdo radil a upozorňoval na chyby, o kterých sami víme. Téma článku bylo jiné, než nemoc mého muže, ta tam byla jen pro ilustraci. Představte si naše pondělní ráno, no ráno, byla jedna hodina v noci a vy přemýšlíte, co dál a díváte se na někoho, kdo naprosto trpí bolestí a zamítá všechny možnosti vámi navrhované. Kontaktovat naše děti v Praze, ježíš ne, chrání nás, abychom se od nich náhodou nenakazily a ještě je budeš nutit jet z Prahy. Soused odjíždí ráno do práce, takže i tato varianta padá, a i když bydlíme ve vesnici už téměř 8 let, jsem spíše známá jako novinářka, než že bychom tady měli přátele.
Zavolám záchranku. Ježíš, je brzo nevolej, třeba se mi uleví. Záchranku volám v půl šesté a jak to dopadlo, jste si přečetli už ve včerejším článku. Tak čekám a hledám mezitím neurologické ordinace. Volat je brzo ani v sedm hodin mi to nikdo nebere. Přátelé, které máme v dosahu, spí, navíc je to totéž jako s dětmi, v dnešní době jsou pro mého muže v jeho věku spíše ohrožením než pomocí, ale přesto píšu aspoň sms. Když se dovolám do první ordinace a zkouším i na radu záchranky žádat o ošetření doma či případně nějaký odvoz, jsem samozřejmě odmítnuta a to i když se snažím v další ordinaci, ne dopravit se musí sám. Taxíka můj muž odmítá a ani nevím o žádné taxislužbě v dosahu. Rozhoduje se, že jede sám, nebude čekat, bolesti se stupňují a nenechá si to vymluvit ani přes mé zoufalství a strach. 
Naše rodinná lékařka sídlí v Praze a to byla poslední varianta, věděla jsem, že nám určitě pomůže jako vždy, ale i toto bylo zamítnuto.
Dnes je mému muži už o hodně lépe, koncem týdne jde na kontrolu. Ještě jednou děkuji za vaše zkušenosti. A anonym ať si laskavě kritiku bez znalosti věci a nevyžádané rady nechá na jiné fórum. Pokud budu chtít poradit, řeknu si o radu sama. Já také nikomu neradím, jak se má chovat či žít život.
Vy moji milí virtuální přátelé, promiňte mi, ale nemohla jsem si pomoct. Přeji vám pohodový den ve zdraví a bez nutnosti volat záchranku. A já jdu přeložit opět naše preventivní vyšetření v Praze, protože na cestu ještě není můj muž úplně v pořádku.  

pondělí 22. února 2021

nikdy nevíte

Minulý týden jsem se u nějakého příspěvku zmínila, že jsme měli příšerné pondělí a že o tom možná napíšu. Nechtělo se mi do toho ale vůbec, dokud jsem si neuvědomila, že možná moje zkušenost bude dobrá pro ostatní, co třeba nevědí to, co já. Nakonec jsem byla ráda, že jsem to nejdůležitější napsala, i když ten den se toho stalo víc, ale to už by byl román. 
Článek je hodně čtený, sdílený a s like, které jsou v tomto případě důležité pro mě, jako zpětná vazba. 
A tak ho dnes dávám na blog pro vás. Třeba bude užitečný i vám, protože...:
Stát se to může i vám. 
A pozor, nikdy nevíte, kdo je na druhé straně aparátu.
Mějte pohodové pondělí bez nějaké příšerné anabáze a určitě ho nemějte jako my před týdnem.

P.S. Moc děkuji všem za komentáře, které mi zanecháváte pod příspěvky a na které já pořád nestíhám odpovídat.


Neznalost zákona neomlouvá!
Marta Dušková

Pokud zákon nezná člověk, jehož znalost má v popisu práce, je to tristní. Vlastní zkušenost z tohoto týdne. Může se to stát i vám.

Můj muž měl velké problémy s krční páteří, bylo to z prochladnutí, což je mnohem bolestivější než skřípnutý nerv. Paralyzuje vás to natolik, že nemůžete chodit, sedět ani ležet.

Nebudu popisovat ranní anabázi, kdy jsem strávila hodinu času s hledáním ambulance, která ošetří mého muže. Nepovedlo se mi zajistit odvoz, neuměla jsem si představit, jak to můj muž odřídí a já nemám řidičák. Nakonec to se sebezapřením odřídil a mlžil v odpovědi na otázku lékařky: doufám, že tu nejste autem. Řídit nemůžete.

Nejdříve jsem volala záchrannou službu, byli ochotni mého muže odvést nikoliv ošetřit na místě, jak jsem se naivně domnívala, ale až do Prahy či Mladé Boleslavi, Mělník nepřijímá, lůžka jsou obsazena lidmi s covidem. Na hospitalizaci to nebylo, tak jsem se jala obtelefonovávat neurologické ordinace.

Dovolala jsem po delší době, ale zdravotnické zařízení nebudu jmenovat, bylo by to tvrzení proti tvrzení. Neochotná sestra neví, že jsem se ve zdravotnictví pohybovala víc než 12 let, znalost zákonů patřila k mé práci, jinak by takový blábol z pusy nevypustila. Ptám se, zda mají otevřeno a odpověď je: je nutné doporučení praktického lékaře. Neměla jsem čas vysvětlit, co říká zákon.

V případě velké bolestí a nemožností pohybu se podle zákona jedná o nutnou a neodkladnou péči. Každý lékař je povinen vás ošetřit ihned. Navíc dnes většina praktiků pracuje on-line a na posouzení stavu ani nemá kvalifikaci. Sestra bez empatie potřebuje školení.

Evropský průkaz zdravotního pojištění zajišťuje pojištěnci nutnou a neodkladnou péči i v rámci Evropské unie. Pravděpodobně péči bude nutné někde hradit, ale zdravotní pojišťovna náklady na nutnou a neodkladnou péči posléze refunduje.

Nutná a neodkladná péče je definována v zákonu o zdravotních službách v paragrafu 5. „Neodkladná péče musí být poskytnuta při úrazu, při vzniku akutního onemocnění, při akutním zhoršení zdravotního stavu, při neodkladném porodu, kde by odklad zdravotní péče mohl vést k ohrožení života nebo k závažnému zhoršení zdravotního stavu“.

Ze zákona můžete jít k lékaři i na konzultaci léčebného postupu. Doporučení potřebujete k vyšetření na sonu, rentgenu či podobným úkonům. Lékaře můžete navštívit jakéhokoliv bez doporučení a je na něm, zda vás přijme. Je zapotřebí si vybírat smluvní zdravotnická zařízení své pojišťovny, u nesmluvního budete vyšetření hradit.

P.S. Při vycestování za hranice je nutné mít cestovní pojištění, jen mezinárodní průkaz nestačí. Pokud bude muset do nedostupných míst pro vás přijet vrtulník, nedoplatíte se bez cestovního připojištění, ale to už je na další článek.

sobota 20. února 2021

jak vzniká výstava

Už jste někdo zažili tvorbu a instalaci výstavy ještě před výstavou? 
A nemyslím jako pořadatelé výstav a takoví tady mezi námi jsou, ale jako běžní návštěvníci.
Já poprvé a pravděpodobně i naposledy vloni, když jsem si povídala s Matějem Formanem o výstavě Imaginárium, která právě vznikala v muzeu. 
A zážitek to byl i pro Lolu s Alanem, které jsem měla s sebou.
Dnes mám pro vás malé virtuální nahlédnutí na instalaci výstavy. 
Bližší informace jsou v článku a samozřejmě nechybí nezbytné video. 
Díky všem, kdo nám připravují a zprostředkovávají virtuální kulturu v této nelehké době, která vnáší trochu světla do jinak velmi podobných dní. Ve videu v úvodu vidíte kurátorku galerie, výtvarnici a majitelku kavárny Silvii Belis, o které na blogu také už několik článků bylo. 
Normálně na to nemyslím, ale když někoho, koho dobře znám, zahlédnu, uvědomím si, jak moc mi tahle osobní setkávání a povídání chybí, ale to takto teď máme bohužel všichni. 
Tak dnes trochu kultury do sobotního dne. Mějte klidný víkend.

Mělnické kulturní centrum zve na výstavu do galerie
Marta Dušková

Galerie Ve Věži v Mělníku ožila výstavou s názvem OP&K: Animované příběhy. Dveře jsou zatím zavřené a výstavu je možné shlédnout pouze on-line. Ale expozice potrvá až do 18. dubna, tak snad bude možné navštívit galerie osobně a výstavu zažít na živo.

Výstava je součástí koncepce galerie Ve Věži, která se zaměřuje mimo jiné i na tvorbu uměleckých dvojic. Tentokrát se jedná o ilustrátorskou a designérskou dvojici Pavlu Šnajdarovou a Ondřeje Mladého, kteří vytváří projekty, na základě kterých pak vznikají animované filmy a projekce. Součástí vystavované kolekce jsou také autorské tisky na ručním papíře různého typu.

Samostatným projektem této umělecké dvojice je výroba animačních objektů, které jsou inspirovány mechanickými stroji před nástupem filmu. Pomocí těchto objektů lze přehrát krátkou animaci bez použití počítače či jiného zařízení s obrazovkou.

Tvorba ve dvojici není v dějinách umění ničím novým. Práce ve dvojici přináší pestrost a variabilitu, originální styl spolupráce, možnost kombinace technik.

Ondřej Mladý je absolventem UMPRUM v ateliéru Architektura u profesora Ivana Kroupy. Pracuje na volné noze na pomezí architektury, designu, animace a ilustrace. Zabývá se zejména technickými částmi objektů a animací.
Pavla Šnajdarová vystudovala pražskou Umprum v ateliéru Filmová a televizní grafika. Pracuje na volné noze jako ilustrátorka. Vytváří zejména jemné, snové, ale a i detailně propracované ilustrace na téma přírody, pohádkových příběhů a čisté fantazie.

Tak dveře do galerie se otvírají pro on-line zážitek.

pátek 19. února 2021

v pořadí osmý

No tento název příspěvku je trochu zavádějící. 
Všechny rozhovory, které jsem psala pro náš magazín a tento je právě osmý z cyklu malých on-line rozhovorů, otázky a odpovědi na dálku, na blogu nebyly. Některé rozhovory jsou zajímavé jen v našem regionu, například rozhovor s naším starostou obce, s tiskovou mluvčí úřadu Mělník, což je moje kamarádka Bára, či s mělnickým kronikářem tady nejsou.
Ale dnešní rozhovor s výtvarnicí a trenérkou paměti sem, myslím, patří. Jeden rozhovor s paní Adrianou už na blogu je asi před dvěma lety. 
Možná si někdo z vás pamatuje. Setkala jsem se s ní vícekrát a psala i o jejich trénincích paměti.
Mně se rozhovor, který vyšel včera, zdál zajímavý i pro vás, tak snad bude.
Mějte pěkný pátek a pohodový víkend.

On-line povídání s výtvarnicí a trenérkou paměti Adrianou Rohde Kabele
Marta Dušková

Dnes v pořadí osmý z cyklu online rozhovorů na téma současné situace. Rozhovor na dálku formou otázek a odpovědí. Na otázky odpovídá výtvarnice a trenérka paměti Adriana Rohde Kabele.

Současná situace není lehká pro nikoho a u Vás se slučuje několik profesí, které dnes realizovat je hodně těžké. Jste výtvarnice, trenérka paměti a v neposlední řadě akviziční pracovnice v domově pro seniory. Která Vaše profesní role je v současnosti nejtěžší?
Jako výtvarnice jsem loni působila minimálně. V červnu 2020 se mi povedla mezi dvěma lockdowny realizovat letní skromná výstava v literární kavárně Volvox Globator na Žižkově, kde jsem vystavila ilustrace do knih pro vydavatelství Maťa realizované v letech 2019 až 2020. Výstava zůstala v kavárně „zamčená“ doteď a čeká na zlepšení situace. Po opětovném otevření kaváren se těším na její důstojnou derniéru.
Jako trenérka paměti dělám lektorku nejen pro náš domov seniorů, ale i pro další kulturně-komunitní spolky a občanská sdružení. Tam je dopad nenávratný. V září se mi jednou povedlo uskutečnit skupinový mozkový jogging pro žižkovské seniory v KC Vozovna. Se sdružením KKC Holešovice jsem realizovala do konce září hodiny paměti v parku na čerstvém vzduchu. Za nouzového stavu jsme zrealizovali třikrát on-line výuku, ale senioři nemají zkušeností s prací na PC a drtivá většina PC nemá či nemá možnost výuky na dálku z jiných důvodů. Z původně 15 návštěvníků lekcí se napojily on-line jedna až tři seniorky. Senioři se zhoršenými kognitivními funkcemi, kteří to nejvíce potřebují, nemají šanci si protrénovat mozek. Individuální setkání není možné či by bylo riskantní a přes roušku není rozumět.
Nejtěžší to je v práci. Klienti jsou často zmatení ze všech zpráv a informací z televize, vadí jim, že nemohou kdykoliv na procházku, do obchodu, vidět vnoučata, rodinu. Návštěvy v našem domově jsou možné s negativním testem a respirátorem FFP2, ale děti do domova nesmí. Klientům pomáháme tedy i psychicky, povídáme si s nimi, aktivity děláme v omezeném počtu. Čeká nás druhé kolo očkování a všichni věříme, že se brzo situace zlepší.

Jak velké změny přinesl nouzový stav do Vašeho života?
Zaprvé nikdo netušil, co to za rok s námi všemi udělá, jak velký dopad to bude mít na ekonomiku, kulturu, vztahy… Už rok jsem se neviděla s mámou, sestrami a s rodinou na Slovensku. Chybí mi. Nechci riskovat cestu. Karanténa je dlouhá, chyběla bych v práci. Často si voláme, píšeme, posíláme fotky. Teď děkuji sociálním sítím, alespoň takto mohu nahlédnout ke všem mým blízkým. Chybí mi kultura: koncerty, výstavy, kam jsem chodila relaxovat o víkendu, odpočinout mysli a nabít se…
Chybí mi setkávání s přáteli a sousedy v naší oblíbené restauraci, chybí mi sport – s přítelem rádi hrajeme badminton na Julisce. Teď využívám hezké procházky momentálně zasněženou Prahou a krajinou kolem. Moje dcera se v září těšila do prvního ročníku střední umělecké školy, na nové spolužáky a byla tam všeho všudy měsíc? Výuka na dálku není pro ni úplně ideální. Nejsou pracovní dílny, nechápu, jak doběhnou praktickou výuku!
Je to taková asociální doba…
Výhody této doby? Konečně jsem v létě po 9 měsících dokončila mojí autorskou mozaiku v koupelně a s přítelem jsme do Vánoc dokončili rekonstrukci kuchyně.

Starat se o seniory není lehké a předpokládám, že teď je to mnohem těžší a víc vysilující. Co Vás nabíjí? Neztrácíte už optimismus?
Jak jsem se zmínila, mým nabíjejícím zdrojem je kultura, která teď nefunguje. Samozřejmě si doma pouštím hudbu, sleduji on-line koncerty, on-line školení, listuji si v uměleckých knihách, čtu, ale to není ono. Je zapotřebí občas opustit domov, jít se nadýchat ven, do parku nebo přírody, což je momentálně jediným mým nabíječem. Doma po večerech hrajeme karty, dámu, společenské hry, zahrajeme si na kytary, zazpíváme nebo se společně podíváme na film. V naší nové kuchyni mě baví vařit, péct, mám z ní velkou radost! Půl roku relaxuji tedy i vařením. Dcera je navíc veganka a spolu zkoušíme vegan recepty, což je fakt zábavné.
Víte, že se dá vejce nahradit 11 způsoby? Optimismus neztrácím. Věřím v lepší zítřky. A mám sny, které si chci ještě stihnout naplnit.

V práci jste pravděpodobně ohrožena více než jiní. Musela jste být v karanténě či případně jste se léčila z covidu?
Mám štěstí, zatím jsem neonemocněla na covid a ani nevím, že bych nemoc překonala. V práci nás testují jednou týdně a brzy budeme všichni přeočkování druhou vakcínou.

Dnes jsou pořádány kurzy, divadelní představení a jiné akce online. Uvažovala jste o pořádání tréninku paměti nebo výtvarných kurzech online? Myslím, že prezentace online je těžší než živá.
Už jsem to zmínila, dělala jsem trénink paměti pro sdružení s velmi slabým účinkem, senioři mají problém s on-line výukou, zejména ti nad 80 let, kteří nejvíc potřebují mozek protrénovat celistvě. Výtvarné kurzy on-line – to vidím u své dcery, která maluje do školy zátiší, modeluje… pak to nafotí a baví se o tom s učitelkou on-line. Přijde mi to slabé, nedostačující. Sama jsem loni připravovala studentku na uměleckou školu. Přes obrazovku nemůžete dělat korekce přímo do výkresu, hned ukázat, co je špatně kompozičně...
Je to pouhá náhražka. Nevidím v tom budoucnost. Já touto cestou určitě nepůjdu. Upřednostním v tréninku paměti pro seniory i ve výtvarných přípravkách osobní setkání. Snad se toho brzo dočkáme.

Děkuji za zajímavý rozhovor na dálku.

čtvrtek 18. února 2021

mýty a dezinformace

Nemyslím si tedy, že zrovna tady mezi námi by bylo nutné vyvracet nějaké nesmyslné konspirace či mýty, například ten, že očkováním se nám do těla dostane čip, který ovlivní naše DNA či umožní naše sledování, mě nejvíc rozesmál. 
Pořád mě taková hloupost udivuje a nemám představu, kdo by chtěl a hlavně zvládnul ovládnutí většiny světa. Navíc, kdo byl chtěl vládnout tupcům, kteří nemají vlastní rozum, vlastní uvažování a už i dnes je jich dost a vymýšlí naprosté zhovadilosti, nad kterými mi zůstává rozum stát. 
Ale počin Středočeského kraje se mi moc líbí a v našem magazínu už vyšel třetí díl. Já vám dám ty mýty všechny najednou s malým úvodem, tedy výběrem z mého článku. Zatím byly vydány tři a celkem je jich deset.
Mějte pěkný den.

P.S. Omlouvám se na konci za ten prázdnej prostor, nevím, co se stalo, kde se zval, tu se vzal a nejde s tím hnout.
Video Středočeského kraje vyvrací mýty a lži ohledně očkování proti Covid-19

Snad k žádnému tématu se v poslední době neobjevilo tolik dezinformací jako právě k onemocnění Covid-19 a očkování proti němu. Středočeský kraj připravil za účasti odborníků seriál bojující proti dezinformacím v oblasti očkování proti covid-19.
„Považujeme za naprosto zásadní vyvracet mýty a lži, které mohou negativně ovlivnit ochotu občanů se chránit očkováním. Proto jsme se rozhodli vytvořit seriál videí, který se s pomocí odborníků pokusí vyvrátit ty nejzásadnější,“ říká hejtmanka Pecková.

Mýtus č. 1 Nebezpečně rychle vyvinutá vakcína


Mýtus č. 2 Neznáme nebezpečné vedlejší účinky

Mýtus č. 3 s názvem Hydrogel s nanoboty nás ovládne
















středa 17. února 2021

trochu retra


Dnes vás zvu na módní přehlídku do časů kriplenu, diolenu a lurexu. Mělnické muzeum je velmi akční v této nelehké době a umí pořád překvapovat i online. 


Přiznám se, že výše jmenované látky jsem nesnášela a ani jsem je na sobě vlastně nikdy asi neměla. Na druhou stranu je pravda, že plesy jsem nikdy moc nemusela a můj muž neumí tančit. 
Mám raději diskotéky, na které jsem chodila ještě před úrazem, i když diskotékový věk už mám mnoho let za sebou. Tam netřeba společenský oděv. 
Plesy patřily tedy jen do mého mládí. 
Už to přestanu okecávat. Pokud máte chuť, pojďte na módní retro přehlídku. 
Přikládám i článek, který dnes ráno vyšel v našem magazínu.
Mějte pohodový den.


Muzeum zve na retro módní přehlídku online
Marta Dušková

Letos se plesy, bály ani masopustní veselí neuskuteční. Maškarní a masopustní masky je možné nasadit jen doma v obýváku, stejně jako obléct krásné plesové šaty či společenské obleky.

Regionální muzeum Mělník připravilo malou online společenskou událost, která dá nahlédnout do společenské sezóny 50. až 90. let minulého století.

Malá retro módní přehlídka připomene, co na plesy či jiné společenské události nosily maminky či babičky. Tenkrát „frčel“ lurex, krimplen a diolen, ze kterého se šily šaty či kostýmy. A ženám to tenkrát slušelo. Módní prohlídkou provádí etnografka mělnického muzea Naďa Černá.

Pracovníci regionálního muzea nezahálí ani za zavřenými dveřmi a jsou ve spojení s návštěvníky prostřednictvím výstav online, prostřednictvím video průvodců, kde je možné nahlédnout do stálé expozice historické části muzea či na výstavu Václava Levého prostřednictvím video prohlídky s kurátorem muzea Lukášem Snopkem.

Některé z akcí a výstav jsou zveřejněny i na Kanálu eM.
Tak dnes komentovaná módní přehlídka z minulého století.

úterý 16. února 2021

hra na sněhu


No hra, na první pohled je vidět, o co tady jde. 
Je to jedna velká toaleta, která Sáru fakt baví. 
Svůj záchůdek doma používá o hodně míň. Hodně se nasmějeme, když pozorujeme Sáru, jak půl hodiny hledá to vhodné místo a capká ve sněhu, který má místy po břicho. Občas zvedne některou zadní tlapku a oklepe si sníh a opět položí nožku do hlubokého sněhu. Je jí naprosto fuk marnost tohoto počínání. 
Dnes hlavně obrazem. Včera jsme měli příšerný den. 
Možná tady o něm ještě napíšu, až to všechno strávím. 
Jo tou instalací rampouchu mě překvapil můj muž, taky si rád hraje jako Sára.
Mějte pohodový den, pokud možno bez velkých zvratů.









neděle 14. února 2021

neděle valentýnská, masopustní i Mezinárodního dne darování knih...

foto Tereza Veselá
Musím přiznat, že jsem článek o svátku svatého Valentýna vůbec psát nechtěla. Myslím do magazínu. 
Bože, co můžu napsat o Valentýnu, co tady ještě nebylo?! 
První rozhodnutí bylo, že prostě na Kanál eM psát o Valentýnu nebudu. Nakonec nikdo mě nenutí.
Pak jsem se zamyslela a uvědomila si, že tady prostě píšu o svátcích buď hodně známých, nebo neznámých, ale zajímavých a neměla bych tedy vynechat téma z kategorie hodně známých. Nakonec jsem dostala nápad, že udělám anketu ostatně jako už několikrát a to mě s tímto tématem smířilo a nakonec jsem se na psaní těšila. Článek si dnes dovoluji dát v předstihu, vyjde v magazínu až v deset. 
Tak mějte pěknou valentýnskou, masopustní či darovací (Mezinárodní den darování knih) neděli. 
Všechno si tuto neděli připomínáme, je nabitá.
O masopustu jsem už v magazínu psala. Je to vlastně vzpomínka na loňský rok, která na blogu někde je. 
Ale pokud máte chuť si něco přečíst a podívat se na pár fotek, tak můžete v článku Masopust letos nebude...

P.S. Dnešní fotky jsou z archivu naší Terezy.



Máte rádi Valentýna? Slavíte jej?
Marta Dušková

Připomínat Svátek svatého Valentýna určitě není nutné. Obchody svátek připomínají na každém kroku již od začátku ledna a těžko si jej nevšimne i člověk, kterého vůbec svátek nezajímá či jej naopak bojkotuje.

Den svatého Valentýna se slaví v anglosaských a dalších zemích každý rok 14. února jako svátek lásky a zamilovaných a v posledních letech se rozšířil do celé Evropy.

Oslovila jsem pět lidí a ptala se, jak to mají se svátkem oni.

Milli Janatková, zpěvačka a výtvarnice:
Přiznám se, že s mužem svátek sv. Valentýna neslavíme, ani jeden necítíme tu tradici, ačkoli má svátek údajně i evropské kořeny. Převážně se slaví v anglosaských zemích. Snažíme se na poselství sv. Valentýna a slavení myslet průběžně, a muž mi občas rád přinese krásnou kytici jen tak pro radost. Malé dárky si nosíme často a užíváme si po večerech malé "oslavy" toho, že se po celém pracovně nabitém dni vidíme, a pokud nedochází k občasnému obrušování názorů (což je ve vztazích běžná a důležitá věc), tak vnímáme společný čas v lásce jako krásnou událost. Zaujaly mě ale léčitelské schopnosti sv. Valentýna a Váš dotaz, tak si určitě o něm a o svátku ráda přečtu další informace. Přeju lásku všem a co nejčastěji, nejen na sv. Valentýna.

Barbora Walterová Benešová, tisková mluvčí Městského úřadu Mělník:
Pro mě je to americký svátek, který nedržíme a nemám ho ráda. Když chci dětem, mamince nebo manželovi koupit nějakou drobnost jen pro to, že chci, a ne že musím, tak na to nepotřebuji stanovené datum 14. února.

Adéla Dutková, studentka:
Svatého Valentýna neslavím, ale ten svátek se mi líbí. Podle mě je to v dnešní době čistě marketingový záměr firem, které potřebují po Vánocích v lednu nastartovat, tak Valentýn je pro ně dobrá příležitost, jak mít zase zisk.

Petr Limprecht, zástupce ředitele Městské policie Mělník:
Valentýna slavíme spolu s mou milovanou ženou. Jelikož jsme se v blízkosti tohoto data blíže seznámili, tak má pro nás své kouzlo. Nevnímám ho jako nějaký zprofanovaný svátek, ale i jako příležitost dát své drahé polovičce najevo, že ji moc miluji a chci, aby byla stále šťastná tak jako před dvanácti roky.

Tereza Veselá, umělecká fotografka:
Obzvlášť v téhle době je důležité hledat malé radosti a žít v přítomnosti, zpříjemňovat si každý den. A právě Valentýn může být jedna z těch drobností. Udělat si radost, vyrobit s dětmi srdíčkové girlandy, dát si slavnostní snídani... Je jedno, jestli Valentýn není český, jestli je původně komerční... Jak ho pojmeme je jen na nás a každá příležitost k oslavě je vždycky dobrá.

Svátek svatého Valentýna je pravděpodobně odvozen od svátku Lupercalia, který se slavil ve starověkém Římě. V předvečer svátku byly do uren lásky vloženy lístečky se jmény dívek a mladí muži tahali lístečky a dívka, jejíž jméno bylo na lístku, se pak měla stát miláčkem v následujícím roce.

Podle legendy byl naopak tento svátek známý až díky knězi Valentýnovi, který přes zákaz Claudia II., vládce Říma tajně oddával mladé páry a vzdoroval vládci zakazujícímu vojákům svatby i zásnuby z důvodu, že by potom chtěli zůstat doma a nešli do boje. Kněz byl zatčen a později popraven 14. února. Zřejmě tedy splynul římský svátek Lupercalia s oslavami mučednictví svatého Valentýna a vznikl romantický svátek, který se právě 14. února slaví. Mylně je považován za import z Ameriky.

Názor redaktorky
A jak je to u nás? Možná kdyby se slavil Valentýn v mém studentském věku či když byly doma ještě děti, je velmi pravděpodobné, že bych asi svátek slavila, přinejmenším kvůli dětem, jako jsem si kvůli nim připomínala i Velikonoce, které nemám ráda. Ale neměla jsem nikdy ráda vůbec hromadné slavení, akce všeho druhu a tohle je tady hromadná akce, takže ji neslavíme. Dárky, kytky, večery s láhví vína máme v průběhu roku mnohokrát bez ohledu na datum v kalendáři.

sobota 13. února 2021

jako rozházené puzzle





Ne, že bych teda zimu milovala, ale letos je zima, jak si ji pamatuju. 
Naprosto přirozené střídání ročních období. Letos si teda zimu s jarem nespleteme.
Přiznávám, že v současném chaosu je to trochu uklidňující. Jakoby si příroda řekla: už mají zmatků a života, který se velmi podobá rozházenému puzzle, které nějak nejde poskládat, ti hloupí lidé dost.
Ať je něco tak, jak má být. Aspoň něco na značce. 
Něco, čemu se lidé nebudou muset divit, ale mohou přijmout jako přirozené.
Ale v podstatě zimu nemám ráda a moc se těším na jaro. 
Ale když už je, tak ať je bílá a mrazivá. 
Na jaro se letos těším víc než normálně. 
Jsem přirozeně pozitivní a optimismus neztrácím, protože tak jsem se narodila. 
Ale už i na mě to začíná doléhat. Nejvíc jsem si to uvědomila včera, když si syn přijel pro poštu a my byli jen na zahradě v rouškách a vzhledem k téměř mínus 10 stupňům, ráno u nás bylo mínus 15, jen malou chvíli. 
Nemožnost objetí a přitulení se ke svému dítěti už začíná doléhat i na mě. 
Už jsem byla i ochotná všechno porušit, ale syn nedovolí. 
Mami, já jezdím občas MHD (v Praze) a ta mutace je šílená.
Rozumím tomu. Nechce, aby nás ohrozil. Aby byl původce našeho onemocnění.
Je z naší celé rodiny nejzodpovědnější. A tak jsme ho pravděpodobně vychovali.
No tak jsem si ulevila a zase jdeme dál. Abych nekončila tak smutně, než se podíváte na zimu v naší zahradě, tak jeden vtip k dobru. 
A snad s jarem se nám to rozházené puzzle podaří aspoň trochu poskládat.


Tak mějte pěknou sobotu.