středa 31. prosince 2014

závislost jménem 2048

http://gabrielecirulli.github.io/2048/
Můj příspěvek dnes se rozhodně nebude tvářit jako silvestrovský a ani nebude bilancováním odcházejícího roku. Předsevzetí do nového roku si už vůbec nedávám a jsem typ, který dokáže oslavovat, rozuměj bouchat šampaňské, bez jakéhokoliv důvodu, bez ohledu na datum. Jak tedy z toho logicky vyplývá, Silvestra neslavím. Ne vždy a ne z principu. Když se sejdou přátelé, slavíme, ale stejně jakýkoliv jiný den. Svazuje mě ten povinný předpoklad oslavy, to celkem stádní slavení a dotazy typu, jak jsi oslavila Silvestra, nesnáším. Ale každému co jeho jest. Vlastně je to možná také druh závislosti, o kterém dnes chci psát.
Vím stoprocentně, že jsem závislá na kávě a to především ranní. Bez ranní kávy mám "vypadlý mozek" a nejsem schopná souvisle uvažovat. Mám i jiné neřesti, ale bez zapálené cigarety např. při celodenní poradě klidně vydržím. Bez kávy ne. Donedávna to byla myslím jediná moje závislost.
Logické hry na počítači hrajeme s mým mužem už dlouhou dobu. Sice při časově omezené hře, kde mi tikají hodiny, se stávám nepoužitelnou, nezvedám urputně vyzvánějící telefon, nerozhází mě ani připalující se guláš na plotně, letím k němu teprve, až skončí můj časový limit a snažím se napravit, co se dá (někdy za stálého míchání vyleju do .......), ale ta pravá závislost to nikdy nebyla. Tu jsem měla teprve poznat.
Vše se změnilo jediným emailem mé sestry. Odkaz na hru 2048 mě zpočátku nijak nevzrušil. Nechávalo mě klidnou i soutěžení mého muže s mojí sestrou. Nechápala jsem jej a nerozuměla jsem tomu, proč si posílají mms s obrazovkami svých počítačů..Nerozuměla jsem do té doby, než jsem tuhle hru (dle netu nejvíc návyková hra všech dob) začala hrát. Myslela jsem si, že v mém věku už nemůžu být gamblerem. Stalo se a v rodině jsme dva, tedy na jednu domácnost je to víc než dost. Matematice nerozumím, nemám tento druh inteligence, a zřejmě proto jsem také dlouho odolávala a nerozuměla této nepříčetné závislosti, kdy se ztrácí zdravý rozum a vy vidíte po několikahodinové hře čísilka, která je nutné složit logicky k sobě, i na televizní obrazovce místo téměř kultovního filmu Kill Bill.
Můj muž mi do práce volá velmi výjimečně, ne tak od doby, kdy zná 2048. Volá mi každé svoje vítězství. Já jsem začala hrát o hodně později, kdy už můj muž i moje sestra měli mnohá vítězství za sebou. A vzhledem ke své matematické negramotnosti jsem byla k sobě natolik kritická, že jsem věděla, že úrovně obou soupeřů nedosáhnu.
A pak se to stalo. Musím přiznat, že první poskládání čísel do součtu 2048 vlastně není vůbec moje zásluha, vůbec nevím, jak se to stalo.Ale už jsem v tom byla. Nadávala jsem mojí sestře každé ráno, kdy jsem utíkala na autobus do práce. Včas jsem se od hry neodrhla.
Od té doby jsem cíle dosáhla už několikrát, a pokud mám rozehráno dobře, nemohu odejít stejně jako můj muž, dokud hru nezkazím. Úrovně mého muže však těžko někdy dosáhnu, má již za sebou dvojnásobek 2048, dosáhl tedy mety 4096. To číslo pro mě však již tak magické není.
Současné heslo naší domácnosti je: počkej, jen dohraji a jdu vařit, dojdu s košem, dojdu pověsit prádlo, jdeme uklízet, zkrátka něco jdeme. Závislost je tedy už řízená. Už to tak běží rok a i do nového vkročíme s 2048 :-).
Takže do nového roku všem jen samé příjemné a neškodné závislosti, které tříbí mozek či jen baví. A ať jich je klidně 2048 :-)

čtvrtek 25. prosince 2014

velmi zvláštní štědrý večer


 Že bude letošní štědrý večer jiný, jsme věděli s mým mužem již delší dobu. Poprvé jsme měli trávit tento den sami dva. Jsme spolu i po letech rádi, takže nám to nevadilo, je to tak v pořádku. Každý rok s námi štědrý večer trávilo některé z našich dětí.a dlouho jsem si myslela, že je to náhoda, že to tak prostě vyšlo. Po čase jsem se dozvěděla, že se domlouvaly, kdo s námi bude, kdo zrovna nebyl za hranicemi, abychom údajně nebyli sami :-). Ale každé z dětí má už svůj vlastní život, a tak to má být. Konečně, máme již léta, co děti odešly "z rodného domu",  zavedenu tradici rodinné sešlosti 25.12., a nepamatuji si, že by byla někdy porušena. Většina z nás se sejde, a pro nepřítomné reprízujeme Štědrý den třeba v únoru.
Tři dny před Štědrým dnem při skypování s naší dcerou v Paříži  se zrodil celkem bláznivý nápad. Nevím, koho to vlastně napadlo, ale usmysleli jsme si, že s dcerou strávíme štědrovečerní čas společně. A protože je to do Paříže dálka, tak jak jinak, než přes skype. Dcera trvala na tom, aby bylo prostřeno i pro ni, tedy trvala na svém talíři i s příbory, skleničkami a vším nezbytným. Odmítla jsem pouze smažit pro ni rybu :-).
Čas byl dohodnut a můj slavnostně prostřený stůl, který se mi letos velmi povedl laděním, novým skleněným svícnem a bílým květem bramboříku, celkem neromanticky zdobil ještě můj notebook, před kterým byl slíbený talíř. Pustili jsme koledy, zapálili františka a svíčky a už se ozvalo zvonění z pc.
Musím říct, že to byl velmi příjemný a velmi zvláštní večer, večeřeli jsme s počítačem a konverzovali velmi čile. Ve Francii začíná štědrovečerní večeře až pozdě v noci, takže jsme měli čas vše probrat. Řešili jsme témata, která nás zrovna napadla. Že ve Francii je tento den normálním pracovním dnem, (vzpomněla jsem si na dobu, kdy moje máma také chodila na Štědrý den do práce), že budou mít jako předkrm husí jatýrka, francouzská delikatesa a jak se asi vykrmují husy, aby jatýrka byla tučná a jak to, že to ještě nezakázala EU jako např. rum či olomoucké syrečky atd. Proboha snad ne tak, jako je vykrmovala moje babička, fuj hrůzný zážitek mého dětství. Ale jak jinak?! Od delikates jsme přešli k českému aktuálnímu již téměř folklóru, jako jsou pečené kuřecí kůžičky a smažená tlačenka velmi známého všeuměla, jehož vzrůstající popularita u českého národa ve mě vyvolává podobné pocity jako Hitchcokovy horory. Nevím, vlastně co nás tedy, když teď vidím témata včerejšího večera černé na bílém, tak strašně rozesmálo a pobavilo.
Jo, vlastně nejvíc nás rozesmála taková prozaická věc jako poštovní schránka. Můj muž vyrobil novou nádhernou poštovní schránku místo té, kterou jsme podědili s koupí nového domu před rokem a půl a já ji neustále řešila. Poštovní schránka, která má na sobě nápis pošta a noviny a k tomu asi pro negramotné, kdyby to snad nebylo úplně jasné, ještě zlatou poštovní trubku, mě fakt dostává. Panebože, to muselo dát práci toto vymyslet. Vypočítáváním všech nedostatků, či spíše přebytků schránky jsem se teprve pobavila a od srdce zasmála. Jen nevím, jestli teď nebude problém s naší novou celkem anonymní dekorací na vratech :-).
Dceru jsme neviděli delší čas a i přes časté skypování nestihneme vše, takže naše konverzace tomu odpovídala, zkrátka šavle biče olejovky - pelmel.
Abychom dodrželi všechny tradice, po večeři jsme si všichni i dcera s přítelem ve Francii losovali barvu lodičky, protože lodičky se u nás ve štědrovečerní večery pouští od nepaměti a k tradici to patří stejně jako další jiné tradice, které dodržujeme léta.
A pak zvoneček zazvonil, můj nový krásný skleněný a došlo na rozbalování dárků. Byla jsem letos pyšná ani ne na dárky, které Ježíšek nadělil, ale na originální balení, které jsem vymyslela. V antiku jsme koupili, respektive můj muž, staré vánoční pohledy a přání se zasněženou krajinou, to už je také dávná minulost, s vánočními ozdobami apod. Jeden byl dokonce z roku 1940 a na každý zabalený dárek jsem nalepila pohlednici, kterou jsem vybírala dle toho, pro koho byl dárek určen. Velmi jsem se tím bavila a myslím, že výsledek byl celkem dokonalý.
Tento štědrý večer byl trochu science fiction, ale v průběhu večera, jak konverzace probíhala, jsem úplně zapomněla, že dcera není osobně přítomna.
Dnes ráno, tedy 25.12., mi moje dcera sdělila, že u francouzské večeře u husích jatýrek položila otázku, jak se vlastně takové husy krmí, aby byla možná taková delikatesa. Odpověď zněla: Fuuuj na to se proboha neptej.
Takže s humorem do dalšího roku a já pro něj mám motto: fuj, na to se proboha neptej a jez a pij a žij...








pátek 19. prosince 2014

Verdi od Ježíška

moje diskotékové lodičky
Před dvěma týdny jsme s mým mužem dostali předčasně od Ježíška dárek. Dvě vstupenky do Státní opery na La Traviatu na 18. prosince.
Miluji Verdiho, takže moje radost byla obrovská.  Můj muž sice zná a miluje stejně jako většina národa pouze Nabucco, ale projevoval radost také.
Radost nám však, hlavně jemu, trochu kalily obavy, zda vydrží téměř 3 hodinové představení s popálenou nohou, ale do akce zbýval ještě nějaký čas. Můj muž si před pár týdny opařil velmi vážně nohu horkým čajem a při uzdravování zažívá někdy pekelné bolesti. Nemá však ve zvyku řešit hned svoje úrazy s lékaři, ale raději googluje, takže zjištění, že má popáleninu druhého stupně B, jej v podstatě uklidnilo a pomohlo bolest překonávat. Druhý stupeň je totiž při hojení bolestivější než stupeň třetí, takže je vlastně vše v pořádku:-). U třetího stupně jsou už spálena všechna nervová zakončení, takže bolest už není žádná.
A jak už to u nás chodí, nic neprobíhá jen ta hladce, popálená noha neměla být jediným problémem. Začalo to tento týden v pondělí, nutno podotknou, že představení bylo včera, tedy ve čtvrtek.
V pondělí zjistil můj muž při zkoušení obleku, který neměl asi rok na sobě, že poněkud přibral anebo se oblek srazil v čistírně? Vypadal v obleku trochu napěchovaně. Rozhodl se tedy, že do čtvrtka omezí jídlo :-) Nechtěla jsem mu brát iluze, že to asi stačit nebude, ale řeším věci stylem, nějak to dopadne. Nákup nového obleku jsme zamítli okamžitě.
V úterý jsem se chystala odejít z práce domů a vypravila jsem se na toaletu namalovat si nějaký obličej na ksicht. Nástraha v podobě rozlité vody, kterou tam zanechal neznámý pachatel, mě následně paralizovala na několik dalších dní. Nespadla jsem sice, ale povedlo se mi udělat levou nohou šňůru. Tu jsem pořádně neuměla ani v mladších letech. A přestože občas cvičím v domácí tělocvičně a udržuji se tedy v kondici, povedlo se mi natáhnout si stehenní sval (jen doufám, že není natržený) a zároveň ten nad ním, tedy tam, kde končí dolní končetina, zkrátka promiňte sval prdelní. Bolest to byla příšerná, v první chvíli jsem myslela, že omdlím, nemohla jsem chodit, sedět, ale odmítla jsem jet k lékaři se slovy: z toho se nějak dostanu.
Ve středu jsem musela pracovat z domova. Chůze a vlastně jakýkoliv pohyb dolní částí těla mi opravdu činil velké problémy. Dotaz mého muže, zda není ohrožena návštěva opery, byl nabíledni, i když jsem ho trochu podezírala, že chce operu vzdát. Divadlo jinak miluje.
Ve čtvrtek jsem už cestu do práce zvládla a odpoledne nastal kýžený okamžik. Začali jsme chystat na pro nás slavnostní chvíli. Při bědování mého muže, že má namožené svaly ze včerejšího štípání dříví do krbu, jsem už jen mávla rukou. Byla to prkotina:-). Hlavně ať mi nikdo neříká nic o nataženém svalu. Jen já v této chvíli vím, jak pekelně to bolí.
V obleku vypadal můj muž už dobře, pomohla také změna kravaty :-) a já jsem začala řešit obutí k malým černým  s kožešinou přes ramena. Všechny moje apartní lodičky mají minimálně 10 ti centimetrový podpatek, takže zvící podoby kulhajícího Orfea by mi ještě hrozila zlomenina končetiny. Bylo mi jedno, jak budu vypadat pro okolí, já jsem se musela cítit dobře. Nechtěla jsem si tedy vzít k šatům běžné boty do práce na klínku či kotníčkové. Po dlouhém váhání jsem zvolila lodičky zdobené flitry, které občas nosím na diskotéku (ano, ty ještě ráda navštěvuji) či na jaře k džínám, ale bylo to menší zlo s nižším podpatkem.. Zvolené obutí mě nijak nedeprimovalo a následně, jak jsem zjistila na místě "činu", ani nijak nedegradovalo.
Takže hurá nasedat a jedeme. Tedy to moje nasedání trvá několik minut, takže opravdu žádné hurá. Jsem fakt zvědavá, jak to vydržím, ale jsem plná optimismu a hlavně se těším.
Po cestě, jak jinak, se mi stane ještě malá nehoda, která by za normálních okolností nehodou rozhodně nebyla. Na punčocháčích se mi udělá u palce díra. Nejde o kosmetickou vadu mého outfitu, není to vidět a jsem zvyklá takové malé nehody zvládat s grácií: dáma to tak chce, i kdyby oko bylo velmi viditelné, protože někdy Vám zkrátka nic jiného ani nezbývá. Ale strašně mi to teď vadí, protože mě to svírá. V mém případě je to ale celkem neřešitelný problém. S nataženým svalem totiž nechávám v posledních dnech vše, co mi upadne na zemi pro další příchozí, protože se neohnu a v žádném případě ani k té lodičce, abych si punčochu upravila, ach jo. Nějak se mi to v divadle za použití různých akrobatických triků bez ohledu na to, jak směšně asi vypadám, povede. Tak snad už je to poslední nepříjemná záležitost.
Pamatuji si ještě dobu, kdy jednoho nadšence nevpustili na představení do Národního divadla ve svetru. Dnes už je to jiné, je akceptována svoboda, je každého věc, jak tento okamžik, tedy návštěvu opery, cítí. Ve Státní opeře jsem se svými diskotékovými lodičkami vedle dlouhých rób, džín se svetrem, velmi upnutých černých šatů, ve kterých tělo připomínalo opalující se prasátko ze série Jen počkej zajíci, téměř průhledných šedostříbrných legín s prosvítajícími fialovými tangy, velmi zapadla. Aby nebyla mýlka, já normálně nesleduji outfity cizích lidí, jen pokud se mi velmi líbí, ale některé věci nejdou zkrátka přehlédnout.
Šlehnu si ještě jeden prášek z řady brufenů na bolest a už usedáme do vínových křesel, která vypadají pohodlně, což je pro mě dnes prioritou.
S prvními tóny orchestru zapomínám na vše - na bolest, na díru v punčoše, na spálenou nohu i na malé sako.. Ponořím se jen do hudby a nádherného představení. Violetta je úžasná, představiteli Alfréda občas zazní falešný tón, ale to mě neruší.
O přestávce nemohu sice bez pomoci vstát z křesla, ale zážitek stojí za to. Můj muž je také spokojen, ne sice jako já, ale užívá si to. Rozesměje mě však o druhé přestávce, kdy mi sdělí: jéé poslední dějství je krátké, to bude brzy konec. Hahaha.
Krásný zážitek!! Na zpáteční cestě ještě píšu poděkování Ježíškovi za krásný dárek se slovy: pro mě úžasný, ostatním se to líbilo. Nesděluji ovšem, kolik překážek jsme museli překonat, abychom se do cíle dostali.
Takže všem hezké prožití svátků vánočních a šťastné vykročení do roku 2015 pokud možno bez větších nehod!

krásná Státní opera