cesta do dětství

Naše tři dospělé děti se před vánoci společně vydaly do světa svého dětství. Bydleli jsme tam víc než čtvrt století, ve vesnici, kde je z každé strany cedule Praha hlavní město. Vesnice vykousnutá z velkoměsta, kdysi rozhodnutím tehdejší garnitury a dnes možná už jen ze zvyku. Nevím...
Vesnice, kde se zastavil čas a kde jsme se my nepřizpůsobili a žili si přes neustálé sledování okolí svým vlastním životem. 
Toto místo k životu jsme si vybrali s mým mužem z naprosto prozaických důvodů ještě, když jsme byli sami dva. Jednak to bylo blízko Prahy a druhak to byla jediná nabídka práce s bytem. Vlastně to měla být naše první přestupní stanice. 
Chtěli jsme do Prahy.
Nakonec jsme tam žili spoustu let moc rádi. Nejdříve v malém bytě ve vile, která kdysi patřila Emilu Háchovi, protektorátnímu prezidentu a kde se nám narodil Jakub, posléze o kousek dál na tehdejší poměry v obrovském bytě s rozlohou více než sto metrů čtverečních, jehož výstavbu původně z laboratoří ve výzkumném ústavu jsme si celou navrhovali sami a posléze i prováděli sami.
Postupně se do tohoto bytu narodila Tereza a pak Linda. 
Pro děti to byl ráj. 
Obrovský areál výzkumáku s velkým parkem, který byl oplocený a já se nebála pustit děti jen tak ven. Zažily tady spoustu dobrodružství, lezly po stromech, stavěly bunkry, bruslily na požární nádrži. A hlavně svobodně běhaly. Zpočátku jsme nastěhováním do této vesnice, která neměla téměř žádné starousedlíky a bydleli zde jen lidé, kteří úzce souviseli s výzkumem pšenice a ječmene a vytvořili si vlastní komunitu s vlastními pravidly, nebyli vůbec nadšení a neustále plánovali rychlý útěk. 
Posléze se ukázalo kvůli dětem, že to nebyl špatný výběr (ostatně jaký výběr, tenkrát nebylo z čeho vybírat) a my jsme se zde naučili žít svým vlastním životem bez přizpůsobení se tamním zákonům. 
A odlišovat se tenkrát nebylo zrovna v kurzu.
To by bylo na další dlouhé vyprávění, tak možná někdy jindy napíšu pro naše děti. 
Dnes s odstupem času celkem obdivuji při vzpomínkách na tehdejší dobu, jak jsme oba s mým mužem byli silné osobnosti.
A o tom, že to byl ráj pro naše děti, svědčí to, že se sem rádi vrací. Někdy je mi líto, že z objektivních příčin jsme jim nemohli jejich rodný dům (tedy byt) ponechat.
Včera mě čekalo u dcery překvapení.
Dárek. Kniha vzpomínek z fotek, které nafotila z předvánočního výletu.
Musím říct, že přestože už tam nebydlíme víc než patnáct let, některé věci se nezměnily.
Jsou stále na svých místech tak, jak jsme je opustili.
Na svém místě je i obrovská velká bříza, kterou jsme s mým mužem vysadili před třiceti lety.
Ale nečekejte nějaký velký a krásný příběh. Bříza tu není z důvodu, aby po nás něco zůstalo.
U silnice jsme dostali první naši velkou zahradu, byla opravdu velká, že jsme tam i vybudovali pískoviště. Ale u silnice nebyl jediný strom. Prostor byl docela odhalen, a i když silnice neoplývala nějakým extra provozem, bylo místo takové prázdné, pusté.
Tak jsme vysadili břízu.
Díky za knihu. Včera jsme nad knihou vzpomínali. Na to krásné i na to zlé, na pády, prohry, nehody, které poznamenali a změnili náš další život, na lásku, malé a velké rozchody. Na kulatý stůl, vím, že vlastně nikdy žádný náš stůl nebyl kulatý, kde jsme zasedli a řešili změny, malé či velké problémy každého z nás. To vše k našemu životu patřilo. A byl to krásný život.
Díky za fotky, díky za knihu, kterou krásně sestavila naše fotografka, ale díky vám všem třem. 
Bez vás a vašeho výletu do dětství by nevznikla ani kniha a ani tento můj trochu vzpomínkový příspěvek.
Díky za krásné fotky s příběhem, kterým asi rozumí jen nás pět.