pondělí 28. ledna 2019

cesta do dětství

Naše tři dospělé děti se před vánoci společně vydaly do světa svého dětství. Bydleli jsme tam víc než čtvrt století, ve vesnici, kde je z každé strany cedule Praha hlavní město. Vesnice vykousnutá z velkoměsta, kdysi rozhodnutím tehdejší garnitury a dnes možná už jen ze zvyku. Nevím...
Vesnice, kde se zastavil čas a kde jsme se my nepřizpůsobili a žili si přes neustálé sledování okolí svým vlastním životem. 
Toto místo k životu jsme si vybrali s mým mužem z naprosto prozaických důvodů ještě, když jsme byli sami dva. Jednak to bylo blízko Prahy a druhak to byla jediná nabídka práce s bytem. Vlastně to měla být naše první přestupní stanice. 
Chtěli jsme do Prahy.
Nakonec jsme tam žili spoustu let moc rádi. Nejdříve v malém bytě ve vile, která kdysi patřila Emilu Háchovi, protektorátnímu prezidentu a kde se nám narodil Jakub, posléze o kousek dál na tehdejší poměry v obrovském bytě s rozlohou více než sto metrů čtverečních, jehož výstavbu původně z laboratoří ve výzkumném ústavu jsme si celou navrhovali sami a posléze i prováděli sami.
Postupně se do tohoto bytu narodila Tereza a pak Linda. 
Pro děti to byl ráj. 
Obrovský areál výzkumáku s velkým parkem, který byl oplocený a já se nebála pustit děti jen tak ven. Zažily tady spoustu dobrodružství, lezly po stromech, stavěly bunkry, bruslily na požární nádrži. A hlavně svobodně běhaly. Zpočátku jsme nastěhováním do této vesnice, která neměla téměř žádné starousedlíky a bydleli zde jen lidé, kteří úzce souviseli s výzkumem pšenice a ječmene a vytvořili si vlastní komunitu s vlastními pravidly, nebyli vůbec nadšení a neustále plánovali rychlý útěk. 
Posléze se ukázalo kvůli dětem, že to nebyl špatný výběr (ostatně jaký výběr, tenkrát nebylo z čeho vybírat) a my jsme se zde naučili žít svým vlastním životem bez přizpůsobení se tamním zákonům. 
A odlišovat se tenkrát nebylo zrovna v kurzu.
To by bylo na další dlouhé vyprávění, tak možná někdy jindy napíšu pro naše děti. 
Dnes s odstupem času celkem obdivuji při vzpomínkách na tehdejší dobu, jak jsme oba s mým mužem byli silné osobnosti.
A o tom, že to byl ráj pro naše děti, svědčí to, že se sem rádi vrací. Někdy je mi líto, že z objektivních příčin jsme jim nemohli jejich rodný dům (tedy byt) ponechat.
Včera mě čekalo u dcery překvapení.
Dárek. Kniha vzpomínek z fotek, které nafotila z předvánočního výletu.
Musím říct, že přestože už tam nebydlíme víc než patnáct let, některé věci se nezměnily.
Jsou stále na svých místech tak, jak jsme je opustili.
Na svém místě je i obrovská velká bříza, kterou jsme s mým mužem vysadili před třiceti lety.
Ale nečekejte nějaký velký a krásný příběh. Bříza tu není z důvodu, aby po nás něco zůstalo.
U silnice jsme dostali první naši velkou zahradu, byla opravdu velká, že jsme tam i vybudovali pískoviště. Ale u silnice nebyl jediný strom. Prostor byl docela odhalen, a i když silnice neoplývala nějakým extra provozem, bylo místo takové prázdné, pusté.
Tak jsme vysadili břízu.
Díky za knihu. Včera jsme nad knihou vzpomínali. Na to krásné i na to zlé, na pády, prohry, nehody, které poznamenali a změnili náš další život, na lásku, malé a velké rozchody. Na kulatý stůl, vím, že vlastně nikdy žádný náš stůl nebyl kulatý, kde jsme zasedli a řešili změny, malé či velké problémy každého z nás. To vše k našemu životu patřilo. A byl to krásný život.
Díky za fotky, díky za knihu, kterou krásně sestavila naše fotografka, ale díky vám všem třem. 
Bez vás a vašeho výletu do dětství by nevznikla ani kniha a ani tento můj trochu vzpomínkový příspěvek.
Díky za krásné fotky s příběhem, kterým asi rozumí jen nás pět.










22 komentářů:

  1. Marti, to je krásný dárek, který vyvolává hodně vzpomínek. Také někdy vzpomínám na uplynulé roky. Zpočátku jsme bydleli u mých rodičů, kde se narodil náš starší syn. Naši měli velký byt ve velké vile.Jeho velkým nedostatkem bylo, že se špatně vytápěl. K domu patřil dvůr a zahrada, kde jsme si jako děti hodně vyhrály. Pak jsme s mužem dostali od jeho podniku jednopokojový byt, na jeho stavbě musel odpracovat určité hodiny. Za domem bylo velké prostranství, kde bylo velké pískoviště a děti si tu krásně vyhrály. Včera večer jsem vzpomínala, jak jsme děti pouštěly ven samotné. Zde se narodil druhý syn. Brzy jsme hledali výměnu bytu a 36 let bydlíme ve dvoupokojáku. Dnes už jsme tu s mužem sami.
    Měj hezké pondělí. Růža

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Růži, já moc nevzpomínám a sama už vůbec ne. S někým to je něco jiného a ta kniha nás potěšila. Měj hezký den.

      Vymazat
  2. Marti, to je nádherný dárek. Já třeba vzpomínám na bytový obecní dům, ve kterém bydlela babička s dědou, a kde jsem trávila prázdniny a občas i víkendy. Už mnohokrát jsme měla chuť se do toho domu vypravit a podívat se po chodbách a do sklepení, kam jsem chodívala s babičkou s uhlákem pro uhlí do kamen. Na tu vůni starého sklepa nikdy nezapomenu.
    Užij si vzpomínek na dům, teď je díky knize budeš mít kdykoliv po ruce.
    Jindra

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jindřiško, ano, kniha je něco jiného než fotky v počítači, i když já zrovna moc nevzpomínám, ale tady jsem se zase po letech ráda koukla i z toho důvodu, že jsou to krásné fotky. Měj pěkné dny.

      Vymazat
  3. Tak Marti, to se teda dětem dárek povedl.My jsme bydleli v krásné vile se zahradou, ale to už jsem Ti jednou popisovala.Pak jak šel čas,nastěhovali se nový nájemníci a vše krásné šlo do kopru.Měj se hezky.Martina

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Martinko, vzpomínám si, že jsi o tom psala. No to je život. Měj hezký den.

      Vymazat
  4. Martinko,
    takové to dárky jsou Nejhezčí !
    Bydleli jste v krásné vile, čas už nikdo nevrátí, ale vzpomínky i v podobě fotografií Ti zůstanou a dětem také :-)
    Já zase čím dál tím více vzpomínám na svojí babičku a dětství v pohraničí ve vile s velkou zahradou, zahradním domem,....bohužel musela se po její smrti prodat,...

    OdpovědětVymazat
  5. Martí, věřím, že máš velkou radost. Já se letos prvně odvážila udělat foto knihu za loňský rok, nadšená já i muž. Holky se těší až ji uvidí, papír je papír. Budu dělat další.
    Měj hezký večer. J.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jani, já jsem tvořila poprvé fotoknihu vloni a trochu z donucení, ale to už jsem na blogu psala. A říkala jsem si, že si možná vytvořím zahradní. Uvidím. Měj pěkný den.

      Vymazat
  6. Marti, to musí být nádherné, takto si zavzpomínat a hlavně, mít tyto vzpomínky stále po ruce. Kniha s fotkami je úžasný dárek a dceři se povedla. Věřím, že si ji občas prohlédnete všichni. :o)
    Přeji krásné dny. D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dáši, naše dcera vytváří pořád fotoknihy z každé dovolené či z narozenin a má je moc krásné. A občas si je všichni prohlížíme. Měj pohodový den.

      Vymazat
  7. Ahoj Marti, víc než krásné. Marcela

    OdpovědětVymazat
  8. Marti, je super, že mají vaše děti krásné vzpomínky na dětství. Ty už jim nikdo nevezme :) A fotokniha je prima nápad....
    Měj se hezky, Petra

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Péti, vlastně se to člověk dozvídá až teď postupně, jaké mají naše děti vzpomínky na dětství. A moc to potěší. Posílám pozdravy.

      Vymazat
  9. Dárek s duší, tentokrát s duší vzpomínek potěší vždy. A fotoknihy jsou super.

    OdpovědětVymazat
  10. Moc krásný dárek, Marti! Můžeš být pyšná - vaše děti měly krásné dětství, díky vám! Stali se z nich citlivé bytosti, umí potěšit.
    Měj hezké dny, Helena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Helenko, ano hodně mě to potěšilo, jaké děti jsou. Měj se krásně.

      Vymazat
  11. Krásny darček ... tiež milujem spomienky, aj keď mi je potom clivo ... možno kvôli ľuďom, ktorí tu už nie sú ... Marti, pozdravujem ... L.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Laury, já to takto nemám, když už vzpomínám, tak neteskním, ale to je asi povahou, vzpomínám na to dobré. Měj pěkný den.

      Vymazat

Moc děkuji za návštěvu a za milé komentáře, které mi zde zanecháváte. Díky za váš čas.