prý pohádky jsou švindl...

Už nesmyslnost samotného názvu mě přinutila článek si přečíst. Nejdřív jsem si myslela, že tuhle snůšku blábolů napsal někdo rychle z nedostatku jiného tématu ke konci roku. 
Ale on je to rozhovor pro magazín Ona dnes psychiatra Radkina Honzáka. Pohádky jsou pohádky a nemohou být tedy švindl. A ani mě neoslní, když to tvrdí nějaký vzdělaný psychiatr. Přiznávám, že nemám žádnou úctu k autoritám obecně a už vůbec ne k těm, které vydávají rádoby moudré soudy, které můj selský rozum odmítá na základě letitých zkušeností a nejen mých.
Nechápu na základě čeho se dá přijít na to, že některé pohádky, a mluvím o klasických pohádkách, mohou děti nabádat k nepřístojnostem. Nevím o tom, že by snad probíhal nějaký výzkum či analýza dopadu pohádek na vývoj osobnosti.
Ale začnu u sebe. Pohádky mě v dětství nijak nepoznamenaly a ani mě nesvedly na scestí. Je to přece pohádka a dítě o ní nijak jinak nepřemýšlí. Jediné pohádky, které jsem neměla moc ráda a které ve mně vyvolávaly smutek, byly Andersenovy. 
Pohádky nepoznamenaly ani naše tři děti, i když přiznávám, že Červenou Karkulku jsem ve vyprávění trošku upravovala a upravuji ji i vnoučatům.
Právě tuhle pohádku psychiatr rozebírá a hlavně rozebírá pohádku Šíleně smutná princezna, která prý ukazuje dětem citové vydírání a učí je, jak něčeho tímto vydíráním dosáhnout. Pohádku jsem viděla v době, kdy mi bylo deset let a jediný dopad na mě měla, že jsem se šíleně zamilovala do Neckáře a pořád jsem si zpívala písničky z pohádky. 
Později jsem se na pohádku dívala s našimi dětmi a ani tenkrát jsem neviděla ten údajně negativní dopad na děti a citové vydírání mě fakt nenapadlo, i když jinak jsem celkem všímavá.
Psychiatr dává příklad citového vydírání zřejmě ovlivněného pohádkami do souvislosti se situací, která se mu přihodila v knihkupectví. Kritizuje, že matka nereagovala na dvouletého chlapečka, který se svíjel na zemi a dožadoval se uspokojení svého přání. Matka ho nechala být a podle psychiatra ho měla odtáhnout pryč anebo vzít do náruče.
Já tuto situaci vnímám jako naprosto klasickou ve dvou letech a myslím, že většina z nás to aspoň jednou zažila. A zkuste vzít vztekající se dítě, které se prohýbá jako luk a v té chvíli má velkou sílu, do náruče... 
Tenhle vzdor přece patří k věku, kdy si dítě začíná uvědomovat svoji osobnost. A přece chceme, aby z něj osobnost vyrostla. Jediné s čím souhlasím, je dát dítěti na zadek, ale to pravděpodobně maminka už udělala.
Dávat tuhle situaci do souvislosti s klasickými pohádkami je naprostý nesmysl. 
Jistě, netvrdím, že některé pohádky, obzvlášť ty současné, nemohou mít špatný vliv na dítě, ale od toho jsou rodiče, aby posoudili vhodnost či nevhodnost příběhu.
Ale Šíleně smutnou princeznu bych tam rozhodně nezařadila. Mám samozřejmě i špatné vlastnosti, ostatně jako každý člověk, ale citové vydírání k nim nepatří a rozhodně jsem je nedostala do vínku díky pohádkám.
Mám pocit, že současný svět, tedy lidé v něm, se čím dál víc, promiňte, zabývají píčovinami a rozebírají naprosté nesmysly. Ano, tohle rozhodně zvyšuje popularitu. 
Dosud jsem Vás, pane doktore, neznala. A klidně bych se bez toho obešla dál.
Přitom je tolik důležitějších věcí, kterými by se měl člověk zabývat. 
A domnívám se, že protagonista rozhovoru nemá moc zkušeností s výchovou dětí, pokud vůbec nějaké.
Odpusťte mi dnešní dlouhou úvahu. Já musela. 
Někdy stačí naprosto nesmyslný název a já už jedu.