Vlastně nevím. Jen si myslím, že smysl to rozhodně mělo.
Zabývám se Janem Palachem už v podstatě týdny. První článek si může přečíst tady, pokud máte zájem.
Včera přesně uplynulo 50 let od sebeupálení Jana Palacha a z dnešního pohledu rozhodně nebyla oběť zbytečná. Pořád s námi žije a jeho velká oběť má určitě smysl i dnes.
Na jeho sebeupálení si pamatuji jen matně. Bylo mi něco přes deset let, ale i tak si pamatuju jen ten nejasný a děsivý pocit, který u mě vyvolala tato živá pochodeň a tajemství kolem ní.
A když jsem jeho hlas z nemocnice slyšela tuto středu znovu po 50. letech v televizi, musela jsem přepnout.
Ten hlas plný bolesti si pamatuji těch 50 let.
Tenkrát jsem tomu naprosto nerozuměla, ale ten pocit hrůzy je ve mě dodnes.
Tenkrát jsem tomu naprosto nerozuměla, ale ten pocit hrůzy je ve mě dodnes.
Až mnohem později jsem pochopila, že oběť byla pro nás pro všechny.
Včera při pietním aktu a následné akci v obřadní síni několikrát zaznělo, proč zvolil tak příšerný způsob demonstrace.
Umíte si představit jiný, takhle výřečný způsob protestu než je právě živá pochodeň, která běží přes půl Václaváku a snaží se vyburcovat lidi z tehdejší letargie?
Já ne. Je to tedy hrozná představa.
Jan přesně věděl, co jej čeká.
Jaká hrozná bolest, páč dělal se svým kamarádem z dětství chemické pokusy.
Jan přesně věděl, co jej čeká.
Jaká hrozná bolest, páč dělal se svým kamarádem z dětství chemické pokusy.
Ale upřimně. Co by jinak mohlo vyburcovat národ?
A stejně to trvalo dvacet let, než národ pochopil.
O tom, že tento čin nebyl činem zoufalého a nešťastného člověka svědčí přepis rozhovoru, který vedla s Palachem ošetřující lékařka. Jan zdůrazňoval, že to není sebevražda, ale akce.
Včera byla v Mělníku vzpomínková akce. Palach se narodil v našem regionu a studoval mimo jiné na gymnáziu v Mělníku, které nese deset let jeho jméno.
Pietní akt se konal u sochy s názvem Pocta Janu Palachovi, která má rovněž svoji historii. Autorem pomníku je maďarský sochař Andás Beck, který žil v té době ve Francii a sochu Pocta Janu Palachovi vytvořil již na konci šedesátých let. Jedná se o stylizovanou siluetu hořící postavy. Byla převezena z Francie a v Mělníku slavnostně odhalena v roce 2009 19. ledna ve výročí úmrtí Jana Palacha.
Včera se tedy naprosto samozřejmě zúčastnili pietního aktu mimo jiné velvyslanec Francie, Maďarska a Polska, kde živé pochodně pokračovali.
Vzpomínková akce pokračovala v obřadní síni městského úřadu, kde byly prezentovány publikace Spolužák Jenda, kterou vytvořili současní studenti Gymnázia Jana Palacha v Mělníku a publikace Pocta Janu Palachovi. Akce se zúčastnila rodina i spolužáci Jana Palacha.
Tak tohle bylo pro vás.
Teď jdu psát článek pro noviny, kde moje osobní pocity nemají co dělat.
Publikace byla v obřadní síni v prodeji a ukázky z ní četli na akci autoři studenti gymnázia a my jsme se rozhodli, že do naší knihovny patří.
Marti, moc děkuji za dnešní příspěvek. Za tvé vzpomínky, pocity. Padesátým výročím smrti Jana Palacha žije naše rodina, tedy hlavně Adam už nejméně půl roku, i když z trochu jiné strany než ty, jako žurnalistka. Rozhodně i já připravím nějaký příspěvek, chtěla jsem být aktuální, ale teď cítím, že potřebuji pár dní odstup.
OdpovědětVymazatMěj příjemný den, Helena
Marti, v tyto dny jsem si často říkala, co bych na otázku, jestli čin Jana Palacha měl smysl, odpověděla. Z pohledu mámy, která ztratila dítě, myslím především na jeho rodiče. Jakou strašnou bolest museli prožívat nad odchodem svého syna. A určitě hledali odpověď na to, jestli měl jeho čim smysl. Tyto dny ukazují, že měl. Český národ na jeho poselství nezapomněl, což ukazuje velký počet lidí, kteří se účastní vzpomínkových akcí. Růža
OdpovědětVymazatTaké jsem za ty roky (v té době jsem byla malá holka) mnohdy s přibývajícím věkem přemýšlela nad jeho smrtí, nad smyslem jeho činu. Bohužel, pro mne je to stále smrt mladého člověka, který měl život před sebou a vyburcovat národ k výrazům nesouhlasu s tehdejší politikou, režimem, mělo dojít bez těchto, tak bolestných, ztrát. Jak psala výše Růža, pro jeho rodinu to byla především tragédie na celý život. Jako máma nemohu souhlasit se smrtí svého dítěte ve prospěch jakéhokoliv odkazu. Ale na druhou stranu jsem ráda, že nezanikla vzpomínka na něj, a i na další oběti té doby. Část jeho rodiny před lety žila v našem městě a vím, jaké měli neustále jenom potíže. Všichni...
OdpovědětVymazatÁla
Když umřel Palach a Zajíc byla jsem ze základky pryč. Tvrdím, že položit život za obranu republiky a blízkých (ve válce) ano. Ale v takovém mladém věku a v době, kdy tu byli vojáci Varšavské smlouvy v přesile, tak to mělo smysl opravdu jen pro dnešek. Tolik neštěstí, stíhání, špiclování a smutku co prožili jejich blízcí je strašné. Mládí nedomyslí. Že se nato vzpomene je dobře, ale dělat z nich světce se mi zdá nepatřičné. Iwka
OdpovědětVymazatMarti, mě bylo 18let a už nad tím činem přemýšlím taky hodně dnů.Taky nemohu zapomenout na slova Jana Palacha z nemocničního lůžka a musela jsem přepnout.Ve mě se pořád pere myšlenka, že to neměl dělat.Komunisti vše ututlali a všechny činy ostatních co se upálili zametli a to si myslím i díky rusákům a pak tolik let jsme tu žili v područí těch hajzlů.Když jsem vydělá rozhovor z Olbramem Zoubkem, bylo mi po letech zase zle a vrátilo se mi vše z 68roku z Liberce a jsem ráda, že s kamarádkou jsme přežily.Byla to hrozná doba a nejsem vůbec pro, že komunisti jsou ve vládě a rozhodují.Mám husí kůži,když si na vše vzpomínám. Měj hezký zbytek večera.Martina
OdpovědětVymazatMinulý týždeň som si stiahla tri diely filmu Horiaci ker, aniž by som si uvedomila toto výročie ... a ako mi to dobre padlo udalosť si pripomenúť. Som rada, že som ho videla ... Marti, prajem pekné dni ... L.
OdpovědětVymazatJe dobře si připomínat, proti čemu Palach protestoval (jakkoliv mám pochybnosti o sebeobětování jako formě protestu), právě možná dneska
OdpovědětVymazatAhoj všichni, protože by moje odpovědi byly stejné, odpovídám všem najednou. Jsem taky matka, přesto si netroufám posuzovat, zda taková oběť měla či neměla být a v historii lidstva se taková forma protestu opakuje neustále. Dnes z pohledu historie říkat, že to neměl udělat, by mi přišlo jako znevážení oběti a jak jsem pozorovala a poslouchala při obou akcích jeho rodinné příslušníky a bývalé spolužáky, moc by jim to nepomohlo. Na Palacha se vzpomínalo bez svatozáře na jeho prohřešky a vylomeniny, které prováděl, studenti, kteří pracovali na knize Spolužák Jenda dva roky a četli ukázky, jej naopak na základě vzpomínek popsali jako úplně obyčejného, někdy zlobivého člověka, ale už jako dítě byl velmi čestný a nesnesl podvádění. A jak píše Stáňa, je nutné nezapomenout. Všem přeji hezký den.
Vymazat