už vím 😍

Tak už vím, proč jsou naše všechny tři děti tak úspěšné v životě. 

Myly v dětství nádobí. jak doporučuje článek s názvem Jestli chcete úspěšné dítě, nechte ho mýt nádobí.  
Od malinka se podílely na domácích pracích, které odpovídaly jejich věku. 

A někdy ani neodpovídaly. 
To když si přály udělat svoje vlastní knedlíky, tedy spíše mrňavé knedlíčky, a já je pak honila po celém velkém hrnci, abych je vůbec na desátý pokus vytáhla. Musela jsem je rozkrojit a každý měl k obědu svůj vlastní knedlíček. 
Nebo když se hádaly, kdo bude dávat do strojku těsto na vlasové nudle. I těsto si vyráběly samy a bylo tak tlusté, že do toho strojku, který pro mě děda kdysi vyrobil, nešlo narvat. 

Myly nádobí, utíraly prach, luxovaly. To už samozřejmě s menší chutí a já se teprve teď dozvídám od dospělých dětí, jak vlastně podváděly a uplácely se, aby si vyměnily službu s někým jiným. 
Každý den byla služba na mytí, utírání, uklízení nádobí. 
Ne, nástěnku jako v Pelíškách jsme neměli. 

A nejstarší syn nabízel za umytí nádobí propisku. "A mami, on mě tenkrát podvedl, páč nepsala". 😃 Nebo se vydíralo: já řeknu, že jsi nesnědla oběd a hodila ho do záchodu 😃 

A nic se nezměnilo ani s koupí myčky. Bavila je možná týden.

Některých dětí mi po těchto informacích po více než čtvrt století je zpětně líto, ale evidentně jim to neublížilo. 

Jen mi tohle přišlo tenkrát a i dnes naprosto samozřejmé, že se děti podílely na domácích pracích od malinka. 
Ostatně vnoučata to mají stejně a volám je k pomoci, i když jsou u nás doma. Alánek už ve dvou letech, když jsme u nich doma uklízeli spolu myčku, věděl, kam co patří.

 Domácnost patřila nám všem, tak všichni jsme ji udržovali. A příkladem jsme byli oba s mým mužem, protože každý z nás dělal všechno, co bylo zapotřebí. Úlohy nemáme ani dnes genderově rozděleny. 

Já maluju obývák a můj muž vaří.

Ale, jak jsme vychovali děti, zjistíme, až je jim kolem třiceti. Teprve tehdy, až mají svoji vlastní cestu v životě, vidíme, co jsme dělali dobře a třeba. co jsme zpackali. 

Článek zmiňovaný v úvodu dnes nebudu rozebírat. 

Použila jsem jej jen proto, že mě přinutil vzpomínat, jak to vlastně bylo u nás.

A víte, co mě nejvíc těší? Není to nadstandardní úspěch každého z nich a to, jak úžasně se perou se životem, aby byli šťastní, je to neobvyklá pospolitost všech tří sourozenců. 

Vím, že to není běžný standard a vzpomínám si, jak jsem jim vtloukala do hlavy, když se mezi sebou praly a nadávaly si, buďte k sobě hodní, jednou budete rádi, že se máte a že si můžete pomáhat.

A ono se to dnes děje. Jsou každý den ve spojení přes telefonní aplikace, byť by si poslali jen vtip anebo fotku, tráví spolu jednou za čas společné večery někde v hospodě a společně se opijí.  Pomáhají si navzájem radou i fyzickou pomocí. Mohou se na sebe spolehnout.

Upřimně tohle je pro mě nejvíc a dovolím si to brát trochu jako svoji zásluhu.

A třetí adventní neděli strávili všichni tři tím, že se vydali do místa jejich dětství, kde jsme bydleli čtvrt století. Ta úvodní fotka je právě z jejich výletu do dětství. 
A my doma jsme se kochali všemi fotkami, které nám připomněli náš tehdejší společný život.

Takže díky.