ještě jednou svícny a storka z čekárny

Ze včerejška mám malou storku, ze které se potřebuji vypovídat, ale k adventu se moc nehodí, a tak jsem ráda, že se ohlásila opožděně Kateřina a přidala se k adventní výzvě. Nejdříve tedy jedna opožděná přehlídka svícnů a světýlek. 

Kateřina Opozdilá světélka

Myslím, že její přehlídka zajímavých svícnů a světýlek stojí za vidění. 

Navíc opět další blog, který jsem objevila díky výzvě. 

Dnes jsou svícny něco jako přeskokan před hlavním "představením". 

Už jste po svícnech naladěni adventně?

Ok. Tak můžeme jít do toho.

A teď ta včerejší storka z čekárny u lékaře. Ani nemůžu napsat příběh, jednak dva takové a pozitivní s názvem příběh z čekárny už tady byly a druhak to není příběh a už vůbec ne pozitivní.

Ale i tyhle věci na blog píšu, protože je to život. Včerejší jedna věta mě tak dostala, že jsme to ještě cestou domů v autě rozbírali s mým mužem a přemýšleli, jak sobečtí a zlí dokáží být někdy lidé.

Sedím v čekárně u naší téměř rodinné lékařky v Praze a čekám na pravidelnou kontrolu. 
Ne prevenci, páč teď chodím po nehodě na kontroly každého čtvrt roku. 
V ordinaci mají nečekaný závažný případ a čekají na rychlou. Jsem moc ráda, že jsem si s sebou vzala knihu. Ano, čtete dobře, vypadá to, že už snad opravdu budu regulérně číst. Koupili jsme si od Věrušky další knihu, jak už jsem tady psala, čtu od posledního dílu, takže teď díl druhý Velká máma. Vlastně čteme oba. 
Čisté jiskření už si přečetl i můj muž.

V čekárně tedy strávím místo obvyklých pár minut hodinu a půl a čtu a čtu a jsem pohlcena závažným tématem, o kterém Věrka píše tak lehce, že dokážu číst bez přestávky, i když místy je mi smutno. Neposlouchám, o čem si povídají lidé v čekárně. Tedy do té doby, než přijde paní o dvou holích a pustí se do debaty s druhou paní, která má jen jednu hůl a začnou si povídat a za chvíli to vypadá jako soutěž, kdo hůř chodí a koho to víc bolí. Nechce se mi říkat seniorky, protože to už jsem prý i já a nesnáším to. Nicméně obě paní budou od dost starší než já, možná o patnáct let. 
Kdyby obě věděly, že chodí líp než já a bez doprovodu, i když nemám žádnou hůl. Nechci je poslouchat, ruší mě ve čtení, nicméně nejde mi to. Paní, která přišla později a sedí proti mě, je najednou plná lítosti, co všechno ji bolí a čímpak to asi je. Paní sedící na mé straně jí celkem logicky odpovídá, že se nedá hledat přece důvod, že je to samozřejmě věkem.

Odpověď mě už na celý zbytek času odpoutá od knížky a na celé odpoledne i večer možná i od mého života. Nejdříve jsem myslela, že je to jen nepovedený vtip a přijde pointa. 
Vytřeštěně vzhlédnu od knihy a čekám něco jako smích.
 Ale zarytě mlčí i moje sousedka, tak pochopím, že to je míněno naprosto vážně. 
Po chvíli se pro jistotu paní zeptá: co jste říkala?!

A paní v klidu a chladnokrevně zopakuje:

"No, já nechci být zlá, ale nemocní by měli být mladí!!! Ne my staří. 
Oni to snášejí líp."

V kontextu s knihou o rakovině je ta věta ještě děsivější, než by se na první pohled mohlo zdát.

Můj muž v autě po tom, co mu vše odvyprávím, jen konstatuje: měla ses jí zeptat, zda byla nemocná, když byla mladá a živila a vychovávala děti.

Ano, to jsem měla. Ale byla jsem tak konsternovaná, že mě vůbec nenapadlo reagovat. 

Nemocní jsou i mladí, kteří mají malé děti, kteří se bez nich přece neobejdou. 
To je rozhodně větší drama.

A to, že jsem četla zrovna o Věrce, je mladá, mi v této chvíli nepřipadá jako náhoda.
Po chvíli se otevřou dveře protilehlé ordinace, než je ta moje a mladá sestřička zavolá moje jméno.
Sedím a v duchu si říkám, proč, já k vám nejdu.
V tom si všimnu, že se zvedá protagonistka hlavní role dnešního odpoledne.
Ježíš, ona se jmenuje stejně jako já!

Díky, pokud jste dočetli až sem. Už jsem od sebe to včerejší odpoledne odhodila.
Mějte pěkný pátek. Já jsem si tradičně zase něco v adventu vymyslela, takže jdu s radostí natírat.