úterý 6. října 2020

s oroseným čelem...

Zážitků se Sárou je víc než dost, každý den něco prožijeme. 
Jen nejsou lidi na zapsání. Ovšem poslední dva dny jsme prožili malá dramata, při kterých se nám čelo orosilo, která zaznamenat musím, i když si je budeme pamatovat pravděpodobně do konce života.
Sára zatím chodí na zahradu jen s námi pod dozorem. 
Trochu se zklidnila, takže když zjistí, že jsme zašli do domu, okamžitě přiběhne za námi domů. Já tam sama nebudu!
Ovšem to neznamená, že nezažíváme perné chvilky. 
Jako v neděli.
Nevíš, kde je Sára?
Já myslela, že o ní víš.
No teď tady se mnou byla, ale už ji nevidím. 
Na volání překvapivě vůbec nereaguje.
Začínáme hledat v domě, kam občas sama zaběhne, páč máme otevřené dveře do domu ještě část dne.
Ještě jsem pořád v klidu. Několikrát projdeme náš velký dvoupatrový dům oba, nikde nic.
Mezitím ji neustále volám a je divné, že odnikud z keře nevykoukne či nepřiběhne. Tohle jí není vůbec podobné. Na volání reaguje vždy okamžitě, i když třeba jen přeběhne zahradu jako kulový blesk a schová se za jiným keřem. Volání totiž obvykle znamená, že se jde domů. Většinou ale už domů chodí sama bez problémů, ne jako dřív, kdy jsme ji honili po celé zahradě půl hodiny a já chtěla už rušit schůzku.
Není v žádném keři a takhle si hlavně s námi na schovávanou nehraje.
Můj muž jde projít ulici kolem našeho domu, nakukuje k sousedům a nikde nic. Naše zoufalství, tedy především moje roste, začínám být hysterická a napadají mě jen samé katastrofické scénáře, a nepřestávám volat. Po půl hodině mám pocit, že jsem zaslechla nějaké kvíknutí. Sára neumí mňoukat, má svůj vlastní projev. To měla i Justýnka, ta taky nemňoukala.
Já ji někde slyším, panebože. Opět kouknutí přes plot k sousedovi.
Já jsem nic neslyšel. Ježíši, tohle ona nedělá, už by někde vykoukla.
Namířím opět do domu udělat další nesmyslné kolečko hledání.
Ještě se beznadějně rozhlédnu po zahradě a v tom toho malého zmetka uvidím. 
Visí na tenoučké větvičce na vrcholu třešně, která se s ní nebezpečně houpe a ona vydává veškerou energii na udržení se a už jí nezbývá na to, aby se ozvala.
Strom je vysoký šest metrů a Sára už nemůže být výš. Nebudu popisovat tuhle záchrannou akci, ale střídavě jsem přemýšlela, jestli mám volat hasiče či záchranku. Když se můj muž, ne zrovna zdravý, vyhrabal až do koruny a už Sáru držel, najednou mi povídá:
Jak se s ní dostanu dolů, panebože? Jsem tu zaklíněný a ona taky. 
No nakonec se to povede, Sára dostane vynadáno ty, ty, ty, to nesmíš, tomu ona už dobře rozumí a rozčiluje ji, že ještě čekáme na to, jestli páníček ze stromu sleze anebo spadne. Děsí mě, že vypadá na infarkt.
Zbytek dne je Sára celá přešlá, moc dobře si uvědomuje, že se něco stalo. Už jednou na strom vylezla jen do půlky a tak pro jistotu můj muž omotal kmen a větve sítí, takže už jí to nešlo. Tentokrát ano.
Co myslíte, že bylo včera dopoledne? Jde ven s mým mužem. 
Neboj, ona to dnes určitě nebude zkoušet a jdu se sprchovat. Nevěřím svým uším, když po návratu na otázku kde je kraken? slyším odpověď na stromě.
Takže opět záchranářská operace a můj muž do konce dne přemýšlí, jak ten strom zabezpečit. Načetl si, že výšky jsou pro koťátka přirozenost. Nahoru to umí, ale dolů jim to nejde, protože pozadu slézt neumí. Provizorní ochrana jsou deštníky. No už jsme měli, či každý rok máme kvůli špačkům na třešni kožešiny, cédéčka, ale deštníky naši třešeň ještě nezdobily. 
Ale jinak je to moc hodná holčička a chytrá, ale další příběh až příště, teď už by to bylo moc dlouhý.
Třeba o tom, jak jsem hledala půl kila masa.
Mějte pěkný den. Já bych ho dnes chtěla mít bez zážitků.

P.S. Na těch fotkách kouká roztomile z knihovny. Roztomilost sama. Když pracuju u počítače, vleze si buď ke mně na židli anebo za mě do knihovny. Jo ten strom s deštníky jsem nestihla včera nafotit, páč pršelo, ale napravím to. Teď je ještě tma jak v pytli. Tohle se zdokumentovat musí.

10 komentářů:

  1. To tedy bylo drama, hlavně, že se manželovi a Sárince nic nestalo. Také jsem byla překvapená jak malá koťátka umí šplhat po stromě. Viděla jsem naši Micku v akci. Tu teď nemohou samotnou pouštět ven, protože začala běhat přes silnici a kolem našich je velký provoz. Jj, s koťátky se člověk nenudí.
    Měj krásný den.

    OdpovědětVymazat
  2. Že to bylo drama, to věřím. Připomnělo mi to jak jsme kdysi dávno zachraňovali kotě od sousedů, které vlezlo do kanalizační truby u našich řadových domů. Stále se ozývalo od někud naříkavé mňoukání, trvalo docela dlouho než jsme přišli kde je. Chtělo se dostat ven místy, kde nemělo nárok. Muselo vylézt tam, kudy tam vlezlo. Ale nakonec se to podařilo. :-)
    Klidný den !
    Hanka

    OdpovědětVymazat
  3. Tohle znám moc dobře, ale ne v podání koček, ale Myšpulína. Jsme na chatě, muž sedí na schodech do chaty, já se hrabu na zahradě a najednou mi připadá, že jsem toho hada dlouho neviděla. Obligátní otázka Kde je Myšpulín s obligátní odpovědí, já nevím, teď tu snad byl. A okamžité lítání po celém pozemku, protože bohužel jsme hned nad dálnicí a plot z té strany je trochu pošramocený od divočáků. Lítám, volám, odpověď žádná. Prolezu chatu, kouknu nahoru na balkon, protože si ho oblíbil jako skvělou pozorovatelnu. Nic. Pak mne napadne se podívat dole pod postel a tam se šklebí Myšpulín až úplně vzadu u stěny a čumí na mě s výrazem Nejseš prdlá? Co tu řveš když si tu hovím....Teď už se jdu rovnou podívat pod postel, a když tam není, tak teprve potom začnu jančit. Ale většinou to hledání tím okamžikem zas skončí...

    OdpovědětVymazat
  4. Ráda čtu historky o kočičkách a pejscích, pokud končí dobře.
    Měli jsme v domě v Rbk tři kočky a jednoho kocoura. Manžel vysadil dveře u kuchyně a natíral je venku, já naklepala řízky a nechala je na vále na stole a jdu se podívat ven, jak mu to jde a kočky s kocourem mi řízky ukradli a pěkně si pochutnali. Byli jsme ten den o bramborách!
    Dnes už se směju, ale tehdy se mi ježily všechny chlupy.Jiřina z N.

    OdpovědětVymazat
  5. Marti, dokážu se vžít do tvých pocitů. Bydlíme u výpadovky na Karlovy Vary, kousek od konečné na Bílé Hoře. Díky tunelu Blanka je tu setrvalý provoz. Naši dva první kocouři na té Karlovarské skončili. Pak jsme měli papíráka - červenou tabby. Hlídali jsme ho, aby nenásledoval příkladu těch dvou před ním. Jednou večer vyběhl. Volání, lákání, vše marné. V noci jsem zaslechla mňoukání. Kocourek seděl na nejvyšších větvích meruňky a volal o pomoc. V jednu v noci, já v noční košili, manžel v pyžamu, jsme zachraňovali Matýska. S dcerou jsme sázeli hrášek a Mates byl s námi. Prolezl plotem k sousedům a já věřila, že přijde zpátky. Nepřišel. Obešla jsem celý blok, pak Karlovarskou, kdy jsem se dívala do škarpy. Kocour nikde. Druhý den totéž a třetí den jako přes kopírák. Takže jsem vzala pelíšek, sebrala jeho hračky, zabalila vše do pytle a odnesla na půdu. Pohled na to, mi rval srdce. Za dva dny přišla k plotu sousedka s dotazem, zda máme doma kočičku. Já se rozbrečela, že se kocour ztratil. "Pojď se podívat k nám do sklepa, já tam něco slyším". Byl tam! Pět dnů žil v obavách zalezlý v obložení kotle a večer vylézal, aby v přízemí vyžral misky sousedovic pejskovi. Už nebyl červená tabby, ale kominík. Tehdy jsem ho opravdu musela vykoupat. Jindy ho pro změnu zavřel omylem soused v garáži. Bylo to s ním dobrodružné.
    Měj hezké dny bez dalších podobných dobrodružství.🐱

    OdpovědětVymazat
  6. Tedy Sára je opravdu éro. Něco podobného prožívala naše vnučka Lucka, když měla Mikeše také jako kotě. Že vleze všude, věděli, ale že si Lucka nechá pootevřenou skříň a pak ji zavře.. a vůbec si nevšimne, že je Mikeš schovaný uvnitř, uložený v košíku, kde má srovnané ponožky. Hledala, volala.. a nic. Chodila po domě s brekem, kde že je a jestli neutekl ven. Obcházeli dům, volali , hledali a nic...Až večer, když si šla připravit prádlo na ráno, tak se Mikýsek začal v košíku protahovat, krásně vyspinkaný...a pospíchal k mističce na dobrou večeři...Jsou to příběhy s těmi koťaty. Měj krásné dny v pohodě a ve zdraví a těším na další kočičí příběh.

    OdpovědětVymazat
  7. Marti, vy se opravdu s tím koťátkem nenudíte. Už se těším na ten deštníkový strom. Přeji hezké dny s kočkou. M.

    OdpovědětVymazat
  8. Marti, tedy vy máte akční dny. S malými zvířátky to je podobné, jako s malými dětmi. Mám dvě kočky. Jedna s námi komunikuje šílenými zvuky, které připomínají naši řeč a druhá neumí pořádně mňaukat, tak když něco chce tak nás bací packou, naštěstí nevytahuje drápky.

    OdpovědětVymazat
  9. Marti, pěkné drama - hlavně když mělo šťastný konec a oba hlavní aktéři skončili bez úrazu. Tak přeju pár klidných dnů bez dramat :)

    OdpovědětVymazat
  10. Jak koukám, Sára vás udržuje pěkně v napětí :o) Je to rošťanda, jen co je pravda...
    Marti, měj hezký den, Helena

    OdpovědětVymazat