čtvrtek 15. srpna 2019

radikální upřímnost

Tento týden jsem narazila na dva zajímavé články, které mi zpočátku přišly spolu nesouvisející.
Po podrobném přečtení jsem zjistila, že spolu nesouvisí jen zdánlivě. První článek je o radikální upřímnosti. Slovo radikální sice působí trochu strašlivě, ale neznamená upřimnost za každou cenu, krutou upřimnost, která nakonec ubližuje. Jde spíš o to, že lidé nebývají upřimní ani ve svojí rodině a většinou skrývají věci, které jim vadí. Nakonec ta neupřimnost ubližuje především nám samotným. Ostatně přečtěte si článek psychologa. Já jsem měla většinou se svou radikální upřimností problémy, ale já to jinak neumím. Mám to v povaze, říct většinou hned, když se mi něco nelíbí, sdělit svoje pocity. Navíc to hned znamená, že to člověk řekne v klidu, dokáže povědět o svých pocitech naprosto pokojně. Když to v sobě dusí a někdy to pak vyjde ven, většinou to už druhá strana ani nemůže přijmout. Většinou je i dost pozdě, ale vás to dlouho trápilo. Moje kamarádka Bára mi řekla, že je ráda, když taková jsem. 
Je to úlevné, když ví, že jsem se třeba naštvala a proč, hned a ne jen tuší v náznacích. 
Já to mám stejně.
Tenhle další článek je vlastně celý o radikální upřimnosti. A jeden z posledních rozhovorů, které si můžete přečíst, páč uvedená osoba 11. srpna v neděli zemřela a už nic o ní neuslyšíme. Rozhovor je hodně upřimný, nic nepřikrášluje, a i když jsem samozřejmě neměla nikdy rakovinu, i tak spoustě věcí rozumím a cítím je stejně. Nebudu tady rozhovor popisovat, opět si ho můžete přečíst na odkaze. Ale já po úraze jsem občas zažila to samé, co popisuje v rozhovoru Bára Rektorová, ostatně vím, že i Věrka zažívá občas něco podobného. Rady, které nepomohou, ale spíše rozčílí či dokonce ublíží. Občas vám někdo řekne něco, že máte pocit, že si vlastně za svoji situaci, za nehodu, nemoc, můžete vy sama a ještě vám všichni radí, jak máte k sobě přistupovat, jak se máte mít hlavně ráda, že to, co se vám stalo, je znamení, že máte v životě přibrzdit či změnit se, aniž kdokoliv z nich šel kdy v životě ve vašich botách. 
Já jsem zrovna před nehodou měla docela dlouhé přibrzděné období, bez práce, žádný stres, měla jsem ten den jet za vnoučaty.
Takových radilů, kteří přesně vždy vědí, jak vy špatně žijete, jak byste měla žít správně a co přesně by se hodilo dělat a podobně, je snad čím dál víc, zdá se mi.
Já nejen, že neradím, já si ani nemyslím, že bych snad věděla, jak správně má kdo žít. 
Někdy to nevím ani sama za sebe. Bára z rozhovoru dokázala svoji kamarádku právě díky radikální upřimnosti od sebe odhodit. Jedině tak člověk může přežít, udělat radikální řez.
A v životě jsem to udělala jednou i já a vlastně toho do dnes nelituju. Moje letitá kamarádka, se kterou jsem se znala od studia v Praze a se kterou jsem se pořád stýkala, vlastně se stýkaly celé naše rodiny, mi ráda dávala rady odjakživa. Většinou jsem to skousla a zachovala jsem se stejně, jak jsem chtěla. Měla jsem ji ráda. 
Později, když už jsme hodně obě zestárly, nastalo období, je to asi 15 let, kdy jsem toho měla opravdu hodně v práci. Prostě období, kdy nestíháte kromě práce vůbec nic. Několikrát jsem tedy odmítla setkání na kafe či oběd, prostě proto, že jsem měla nějaké důležité jednání. Došlo k tomu, že jsem si vysloužila sice laskavý, ale velmi důrazný telefonát o tom, jak bych měla ubrat, jak se zničím, jak bych měla žít jinak a to od člověka, který byl vždy na vysokých postech a trávil prací víc než je zdrávo. 
Nevím, co jsem na to řekla, myslím, že něco v tom duchu, že mě ale práce baví a to hodně, nicméně stejně jsem si vysloužila ještě sms ve stejném duchu. Zrovna jsem v té chvíli už měla potřebu být radikálně upřímná, tak jsem napsala, že jsem ve svém životě šťastná, že nic měnit nechci a nebudu a až budu mít čas na to kafe, což mělo být zhruba za pár týdnů, tak se ozvu.
A to byl konec našeho opravdu dlouholetého přátelství. Snažila jsem se navázat znovu a poslala přání k vánocům či čemu a v odpovědí mi bylo sice také přání, ale za ním ty ty ty!, opravdu tak jak píšu. Byla jsem tímto způsobem pokárána, že neposlouchám. Tak jsem se odstřihla od této letité životní etapy.
Každý si zametejme před svým prahem. Anebo žij a nech žít.
Tak dnes je to teda dlouhá úvahu. To ve mně vyvolaly tyhle dva články.
Právě dnes jsme se vrátili z Moravy a já měla chuť něco napsat.
Možná proto, abych překryla ten smutek, že naše vlaštovčí miminka naši třídenní cestu na Moravu nepřežila a to je ještě můj muž přikrmoval v úterý, než jsme odjeli. Vlastně už je musel přikrmovat skoro každý den, protože máma nějak nestíhala.
Jsme smutní oba, ale odjet jsme museli. Nemohli jsme to odložit. 
Ale moc dobře jsme si uvědomili, že je vlastně můj muž nakonec držel při životě svojí neustálou péčí.
Jediné fotky, které jsem nafotila, protože naše návštěva byla ryze o osobních setkání, jsou z krásného hřbitova. A paradoxně, to nebyl plán, se k dnešnímu tématu hodí.
Tak jsem se vypsala. Možná bych to zítra napsala líp, ale už to je.
Život není jen krásný.









Poslední fotky vlaštovčích miminek sem dávám na přání mého muže.
Mějte pěkný večer a dobrou noc.

6 komentářů:

  1. Nelze zachránit všechny tvory i kdyby jsme moc chtěli. Už jsem si na tohle chtě nechtě zvykla. Taky někdy rovnou řeknu co si myslím, ale většinou to řeknu až když už je něčeho opravdu hodně a navíc to je čistě z plezíru osoby kterou nesmírně baví ubližovat ostatním. Teď jsem to udělala v práci a čekám jaké následky budou. Ale už to opravdu bylo přes čáru a ozvat jsem se musela i když si tím vysloužím pověst kverulanta.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vendy, i když jsem prožila v životě docela dost a mockrát byla na dně a zase vstala, na něco si nezvyknu nikdy. Jo, je správné se ozvat už kvůli svému duševnímu zdraví. V práci jsem s tím problém ozvat se nikdy neměla, nevím, jestli to bylo z pozice postu, který jsem zastávala, ale asi bych to dělala i tak. Tak ať ti to dobře dopadne.

      Vymazat
  2. Marti, je dobře, že jsi článek napsala dnes a na chvíli zapomněla na smutné chvíle. Včera jsem na Tebe myslela a říkala si, jestli se něco nestalo. Je mi malých vlaštovek moc líto, Tvůj muž se o ně obětavě staral.
    Děkuji za zajímavý a poučný příspěvek a krásné fotografie. Růža

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Růži, já jsem na Moravě nestíhala psát, proto mám skluz. Měj pěknou sobotu.

      Vymazat
  3. Ne každý příběh má dobrý konec. Ale jak říká Jack Nicholson v Přeletu nad kukaččím hnízdem: alespoň jsem to zkusil...
    Přeji hezký den, Helena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Helenko, ano, víme, že jsme udělali, co se dalo. Měj pěkný den.

      Vymazat