zvláštní setkání v zámeckém parku

Na konci parku u zámku Veltrusy nás čekalo zvláštní setkání.

Tedy vlastně naopak na začátku, u vchodu do parku, když jsme se vraceli zpět.

V oboře tam trůnil krásný daněk.

Když jsem se přiblížila k plotu, otočil se a ukázal mi zadek a začal odcházet.

Mluvila jsem na něj stejně jako na Justýnu. 
No pojď ke mně, neboj, ty jsi nádherný.

Nevím, jestli mi rozuměl, ale otočil hlavu a ke mně se vrátil a já mu mohla koukat do očí.

Tady víc slov asi netřeba.

Opravdu krásné setkání.

Pokochali jste se? Tak už můžu? 

Toto je pod čarou pro otrlé. 

Můj muž na daňka reagoval naprosto prozaicky. Jo, daňka jsme taky jedli, měli jsme ho plný mrazák. Doufám, že jsem nikoho nepohoršila. I to patří k životu. 

Můj muž spolupracoval svého času s myslivci a my jsme mohli ochutnat 

dančí, srnčí, kančí a nevím, co ještě. 

Pamatuji si, jak jsem já, která nesnáší lhaní a podvádění, podváděla svoje děti. 

Mami, to už je zase guláš z daňka, že jo? Já to nechci!

Ne, není, to je normální guláš. 

Ale kdo by se jim mohl divit, měli jsme tenkrát mrazák plný divočiny 

a za sebou už všemožné menu srnčí, dančí atd. na víně, na smetaně, steaky, guláš apod. 

Rozdávali jsme návštěvám balíčky s otázkou: chceš srnčí? 

No ty časy jsou pryč. Dnes bych si dala cokoliv z toho hned.

Hezký večer.