někdy mám dojem,

že o kočkách, a pravděpodobně nejen o nich, píšou a dělají vědecké rozbory a analýzy lidé, které kočky viděli jen z dálky. Všechno je totiž naprosto jinak, než se zdá.

Dnes konečně o Sáře, už dlouho tady nebyla, dlužím jí to a fotografie Sáry, které se nevešly u příspěvku, kde jsme se Sárou osazovali konečně truhlíky. Trochu opožděně, podzim na sklonku podzimu. 

Sára musí být přítomna u všeho, jak jsem psala už několikrát. Očichávala všechno, co jsme přivezli ze zahradnictví a mezitím si udělala vždycky přestávku a jako splašená létala po zahradě, skákala divoce na třešeň a furt přelétávala zahradu rychlostí blesku. A po dlouhé době předvedla svůj bojový postoj, který mě vždycky rozesměje, nevím, jestli jste to někdy viděli. Nahrbený hřbet a naježený ocas, jehož velikost je najednou trojnásobná.

Je to legrační a prý to znamená, že se kočka cítí ohrožená a chce zastrašit svého nepřítele. No já se domnívám, že to je pěkná blbost, aspoň u nás. Sára nemá důvod mě zastrašovat a taky, když předvede svůj bojový tanec několikrát za sebou, běží hned ke mně a chce pohladit a otírá se mi o nohy a mazlí se. No nevím, jestli tohle znamená pocit ohrožení. 

Pak znovu utíkala pryč a jako se mi schovávala za travičku a číhala na mě. Byla vidět úplně celá, ale ona má vždy pocit, že se schovala dobře. Tak pár fotek ještě ze středy minulého týdne, ne moc kvalitních, protože jsem fotila jen z dálky, jinak by nepostála, hrála se mnou evidentně na honěnou. Nebylo možné ji většinou vůbec fotit. Na jedné fotce se mi povedlo trochu zachytit ten její bojový postoj.

Ale stejně mě překvapuje, jak málo lidé, kteří zveřejňují rady pro milovníky koček, o nich vědí. Každý, kdo má kočičího mazlíčka, kočky zná a ví, jak moc jsou inteligentní, přemýšlejí a svého člověka milují. A pak vás překvapí tento článek, který vám naprosto jasnou věc předestírá jako překvapivou a objevnou novinku. Ale vy už tohle přece dávno víte i bez vědeckých analýz Kočky vědí, kde je jejich páníček, i když ho nevidí. Jelikož s námi žije už třetí kočičí mazlíček, ledacos už víme a já nemám potřebu vyhledávat na toto téma články a číst je. A měli jsme i dva pejsky, tak už o zvířecím světě něco víme.

Ale když na mě článek vyskočí, přečtu si jej samozřejmě. Je pravda, že nejvíc jsme poznali kočičí plemeno prostřednictvím Sárinky, protože už nechodíme každý den do práce a trávíme hodně času s ní doma, i když někdy mě od toho home office hodně zdržuje. Navíc k tomu přispěla i současná situace. Překvapuje mě, jak všemu, co jí člověk sděluje, rozumí a reaguje na to. A používá svoji kočičí řeč, ale i posunkovou, které rozumíte ihned. No mohla bych tady o ní vyprávět opravdu dlouhé příběhy. Tak jen jeden pro příklad. Vždycky musíme ohlásit Sárince, že odcházíme, jinak to prostě nejde. Musí vědět všechno, co se u nás děje.

Naučila jsem Sárinku reagovat na větu: Sári, já musím pryč. Ale přijdu brzo za Sárinou, brzo se vrátím. Jak tohle slyší, okamžitě mě přestane sledovat, uvědomí si, proč se oblékám a líčím, přestane fňukat u dveří a dožadovat se puštění ven. Odkráčí středem nahoru do svého křesílka, kde si lehne a už za námi nepřijde, ani když nám trvá ještě půl hodinu, než se vypravíme. 

Když byla malinká, byl to horor, když jsme šli někam pryč. Několikrát nám proklouzla a utekla na zahradu a my jsme několikrát měli zpoždění, nebo museli zrušit plány, protože zkuste chytit mazlíčka, který prostě nechce být sám doma.

Ale už chápe tento rituál a nahoře leží, dokud nepřijedeme zpátky. A samozřejmě mě radostně vítá, že jsem konečně zase doma. A takto rozumně se chová ve spoustě jiných situací. A pořád nás něčím překvapuje.

Možná už bych mohla napsat vědecké pojednání. No taková, jako běžně vychází, které vás seznamují s věcmi, které vy už dávno znáte, určitě.

Mějte klidný den.

včera poprvé

O první adventní neděli jsem se zmínila už včera, nicméně první adventní svíčku na adventním svícnu, který používám již léta místo adventního věnce, jsem zapálila později.  

Přiznávám, že tedy hned ráno z naprosto prozaického důvodu. Potřebovala jsem novou fotku na facebook našeho magazínu, abych advent připomněla. 

Tak na blog až dnes.

Včera jsme teprve s mužem dělali adventní výzdobu, na které se podílela i Sára. Brala mi ozdoby a koulela je po schodech. Výzdoba ještě není úplně hotová, budeme pokračovat. Včera si můj muž povzdechl: kdybychom měli garsonku, bylo by to hned.

No to si nemyslím, máme rádi výzdobu, tak by to nejspíš bylo stejné. Fotila jsem bez blesku i s bleskem, ale fotky nejsou tedy rozhodně nic moc, nicméně beru to jen jako zdokumentování, nakonec jej dělám každý rok.

Ale musím se přiznat a není to zrovna poetické, že to zdobení nás nebaví tak, jako když byly děti doma. Vlastně je to pro nás trochu otrava. Můj muž věší světýlka do oken ze žebříku a hlavně předem nadává, protože se zamotávají furt. Uložené jsou správně, ale i to jedno samotné se dokáže zamotat, než se konečně pověsí.

No nicméně adventní výzdoba se nám líbí, tak jsme se jí nevzdali.

Vlastně mě ani nebaví péct vánoční cukroví, ale to nejsem sama, to slyším okolo sebe celkem často. Pečení s dětmi mě bavilo, teď občas něco koupím a upeču jeden dva druhy. 

A čím jsem starší, tím víc pro mě advent znamená něco jiného než příprava na vánoční svátky. Tohle jsou moje slova, která už jsem napsala včera pro naše fanoušky a čtenáře Kanál eM.

"Advent z latinského adventus znamená příchod a měl by být časem očekávání, oslav a naděje. V adventním čase by mělo nastat období klidu, relaxace, domácí pohody a lidé by si měli více pomáhat. Možná tomu příliš současná situace nenahrává, ale právě proto bychom to měli zkusit. Naděje je vždy. Tak si ten adventní čas užijme každý po svém. Na stole nemusí být desítky druhů cukroví, uklízíme po celý rok, tak není nutné to s vánočním úklidem přehánět a ani dárky nejsou to nejdůležitější. Zkusme to letos jinak. A dá se to naučit, jen to možná u někoho trvá déle. Tak než zapálíme první svíčku..."

 A já v duchu tohoto už pár let dělám dobré skutky sice malých rozměrů, ale snažím se. Občas nakoupím virtuální dárky pro naše děti na Člověk v tísni, a protože jsou založeny stejně jako já, nebo my, tak je to hodně potěší jako vloni nebo předloni, už nevím. Jen si pamatuju: mami, to je moc krásný dárek. 

Když to jde, nakoupím na trhu z chráněných dílen, abych podpořila, nebo nakoupím pohlednice u někoho třeba na Fleru, abych podpořila malé prodejce. 

Ovšem letos jsem se s dobrými skutky překonala. Ne, nebyl to žádný plán, jen se mi to naskytlo a já toho využila. O látkách, které jsem věnovala chráněné dílně Inspirace, jsem už tady psala. Psala jsem o dílně i článek, což je možná taky charita, ale já jsem to tak nevnímala. Nakoupila jsem i na jejich eshopu krásné sovičky, které v pátek dorazily. Tedy nakoupila jsem tam toho mnohem víc, ale představím jen ty polštářkové hračky. Měla jsem jediné přání, každou sovu jinou a jsou úchvatné. 

Další dobrý skutek byla velká krabice s různými potřebami na tvorbu věnců, stuhy, šišky, ozdoby a další, kterou jsem věnovala na přání azylovému domu v Mělníku. Do azylového domu dávám často třeba hračky, nočníky, ze kterých vnoučata už vyrostla. 

V pátek jsem dělala rozhovor s ředitelkou červeného kříže a přivezla krabici ještě pěkného oblečení. To tedy moc s adventem nesouvisí, protože to dělám celkem pravidelně. Jen to tak vyšlo. 

A další věc. Letos se mi konečně povedlo včas se zapojit do projektu Ježíškova vnoučata a stihla jsem si zamluvit přání pro jednu seniorku z domova z mělnického regionu. Letos jsem si to totiž ohlídala a ještě nebylo rozebráno. 

Zítra budu dárek předávat a možná o tom napíšu. No, dnes je to teda hodně dlouhý. To jsem tedy v úmyslu neměla. 

Kdo jste dočetli až sem, děkuji za trpělivost a přeji pěkný adventní čas.

advent znamená příchod

Z latinského slova adventus a měl by být tedy časem očekávání, oslav a naděje. 

Dnes je první adventní neděle a já jsem ještě nezapálila první svíčku, ale po ránu jsem dostala krásný dárek. Nepamatuji si, že by mi často někdo děkoval za rozhovor, spíš nedostanu vůbec žádnou odezvu a takovou jako teď jsem ještě nedostala nikdy.

Ráno v emailu: Dekuji, to je bonbostycky dárek pod stromeček. Krásné napsáno, umíte to. S úctou...

Přepisuji tak, jak jsem dostala. Psal ukrajinský akademický malíř Alexandr Oniščenko k rozhovoru, který včera vyšel.

Moc mě to potěšilo, i když pochvaly vlastně nemám moc ráda, jsou hodně zavazující... Co když příště nebudu tak dobrá?!

Tento rozhovor byl jeden z nejpříjemnějších, které jsem kdy dělala a také zároveň nejtěžší.

Umělec, jak sám na sebe prozrazuje v rozhovoru, nemluví dobře česky, takže nebylo úplně jednoduché převést některá slova či věty do češtiny, aniž bych narušila smysl, výraz řečeného. No evidentně se to povedlo.

Umělec je hodně známý nejen u nás, ale i ve světě, tak třeba vás bude rozhovor zajímat. Na fotografie, které jsem nafotila v kostelíku, se můžete podívat tady a i na odkaze minulého článku, o kterém se zmiňuji na konci rozhovoru. Fotografie kostelíku už na blogu byly před časem.

Mějte pěknou adventní neděli.

Alexandr Oniščenko: Moje první výstava byla u maminky na lednici

Marta Dušková

Alexandr Oniščenko je ukrajinský umělec a fotograf, který žije v Čechách a má české občanství. Bydlí v kostelíku sv. Jana Nepomuckého na Mělníku v Chloumku, který si pronajal a na vlastní náklady zrekonstruoval. V kostelíku má byt i ateliér. V Praze má svoji Galerii Jakubská, která vznikla už v roce 1994 a v roce 2020 se přestěhovala na Malou Stranu do Hartigovského paláce, který dýchá historií, stejně jako kostelík sv. Jana Nepomuckého. Je to krásné místo, kde se historie prolíná se současností a my sedíme a povídáme si o životě.

Pane Oniščenko, na úvod bych se zmínila o Vašem úžasným bydlením, které ve mně evokuje rčení „můj dům můj hrad“. Jak dlouho tady bydlíte?

Já jsem měl výstavu v galerii Ve Věži v roce 1997 a tam jsem se seznámil s Hanou Soukupovou, provozovatelkou galerie. Nedokončil jsem vysokou školu, ani jsem studovat nechtěl, ale maluju celý svůj život, člověk projde všemi technikami a najde si svůj styl. Škola zrychluje, ale někdy i zabije. Všichni, kdo se vykašlali na školu, stali se známými. Tím nechci říct, že jsem světoznámý, ale přece jen je moje jméno známé. Paní Soukupová mi řekla o kostelíku, já jsem sem přijel a obdivoval a obdivuju furt. Tohle okno jsem už fotil 500krát a každé ráno se mi zdá, že jsem ho ještě nefotil. Mám štěstí, miluju to tady.

Přišla tedy nabídka na pronájem?

Ne, nabídka ne. Byla výstava, já jsem si ji prohlížel a z věže jsem viděl kousek té krásy a ptal jsem se, co to je tam v dálce na tom dominantním kopci. To by byl ateliér!

V té době jsem si pronajímal vilu na Strahově u stadionu a bylo to hezké bydlení, ale víte, umělci pořád někam lezou a něco hledají. Paní Soukupová stojí u mě a říká: no zrovna nevíme, co s tím. A já se dozvídám, že vyhořeli. Vyhořela celá loď, a i kousek střechy byl zničený, protože tudy utíkali před požárem. Požár způsobily staré elektrické rozvody. Já jsem přišel a všechno bylo černé. Ale já jsem neviděl tu špínu, viděl jsem krásu. Moje tehdejší přítelkyně říká: v žádném případě, tady bydlet nebudu. Tak jsem jí koupil na týden zájezd do zahraničí, a za ten týden jsem se dohodl na pronájmu od církve, protože to je majetek církve, a pak už to šlo podle mě.

My sami v životě neurčujeme skoro nic. Když je nám dobře, tak to děláme správně. A jak je nám špatně, tak jsme namířili špatným směrem. Tak já podle sebe, jak se zapnou emoce, tak se všechno povede.

Z té věže, jak jsem viděl kostelík, nepřišlo rozhodnutí hned, ale chytne vás to, je to jako první láska. Já takhle funguju celý život. Trochu umím odhadnout budoucnost. Jak je to chyba, já to rychle vymažu a jdu jiným směrem. A tak fungují dobré věci. Když si řeknete, že chcete barák, ale zároveň si řeknete, že se vám to nikdy nepovede, tak se to opravdu nepovede. Ale jak nemáte peníze, nemáte kde bydlet, ale uvidíte nějaký baráček a představujete si, že už tam ležíte na gauči, tak barák bude váš. Tak to funguje. Já radím lidem, musíte přeskočit ten strach, ale to se nedá naučit. Pochybnosti, strach ano, ale je to vzrušení.

Máte zásluhu na tom, že kostelík díky Vám nechátrá.

No, já si to dělám pro svoji radost. Za komunistů jsem měl ateliér v ženském klášteře v Rusku, a tak mám nějak blízko k těm historickým stavbám.

Někde jsem četla, že se cítíte být Čechem.

Mně už se i sny zdají v češtině. Jsem tady už 30 let. Nejsem jazykově nadaný, česky mluvím divně, používám nějaká svá slova, ruštině rozumím samozřejmě, mám zkušenost, ale čeština je pro mě trochu chudá, málo popisujete, kávička je jen dobrá, to je málo. Tam chybí další slova, o kávičce můžete mluvit i půlhodinu. Tak to je jediné, co mi chybí. A nikdy jsem si nepřipadal jako imigrant, prostě jsem vyměnil jednu zemi za jinou.

Kdy jste začal malovat?

Můj táta byl tvůrčí osobnost. Původně chtěl být architekt, ale to přerušila válka a měl rád malování. Začal jsem malovat kolem deseti let. Já nevydržím číst knihu a odkládám ji po první stránce, ale když mě něco chytne, přečtu tu knihu jedním dechem. No a táta maloval a barvičky neuklidil a já začal v deseti malovat. A od té doby mě všichni označovali za umělce a odpouštěli mi špatné známky, protože jsem maloval v kabinetu stěny, takže ten svět vás podporuje.

Od začátku jste maloval olejem? To je těžká výtvarná technika, ne?

To není těžké. Je to jednodušší, protože olej vám dovoluje opravy. Není to dobrá cesta, tam už musíte umět výtvarnou techniku, ale máte možnost dělat chyby. A na těch chybách se dělá umění. To byly moje začátky. A můj táta mě zatáhl i do temné komory a učil mě dělat fotky. A tak v tom jedu už celý život. Maluju na černý podklad, nejdřív jsem si myslel, že je to můj nápad, ale malovali tak i jiní. Ale na nic jiného už nemaluju.

Kdy jste měl první výstavu, jestli si vzpomenete?

První výstava byla u maminky na lednici. To je podle mě strašně důležité. Musíte chválit a podporovat v malých vítězstvích, to máš jako s králíky. Jak nás správně směruješ, my jdeme tím směrem. Rodiče mě hodně trestali, táta mě bil, protože já jsem lhal. Ale teď si uvědomuju, že to nebylo lhaní, ale fantazie. Já jsem lhal, že chodím do školy a chodil jsem na hřbitovy. Za to jsem dostával, ale mně to nevadilo. Dětství nebolí.

Ale já dnes vím, že děti nejsou jen děti, jsou to malí lidé, jejichž vývoj nemá nic společného s tím, co jim říkají, ale pochytí, co chtějí. V dobrém prostředí se nenaučí krást, nebudou zloději, protože ani nebudou vědět, že něco takového existuje. Takže bili mě a dávali barvy. 

Já děti nebiju, to je spíš slabost, bezmoc. Na mě byla přísnost, ale díky tomu jsem trochu organizovaný. Já miluju svoje děti a kdyby to šlo, tak bych je i kojil. Mám tady fotografii, kde maluju v náručí s dítětem a mně to nevadilo. A přísnost má něco do sebe.

Vím, že máte galerii v Praze. Kdy vznikla?

No vidíte, já jsem školy nedostudoval, a přesto mám uvedeno ještě ze Sovětského svazu v dokladech profese umělec. A to už předurčilo, že jsem všechno bral jako umělec. A když jsem dostal nabídku na galerii, tak jsem nepřemýšlel, jestli na to mám či nemám. V roce 1991 si vzpomínám, že jsem vůbec nechtěl do Prahy. Jen jsem věděl, že je to krásná zem, ale nic jiného. V té době jsem se seznámil s dílem Slavíčka, ani jsem nevěděl, že je Čech. A pak se mi to všechno nějak propojilo, začal jsem později tady všechno brát jako svoje.

Předtím jsem byl pět let na Sibiři, pracoval v muzeu a vydělával peníze. Pracoval jsem s archeology. Ale furt jsem byl mezi barvami, dělal jsem truhlářskou práci, i stavební, v klášteře jsem už pracoval jako umělec a tam už děláte celé objekty. Občas jsem i vyřezal z lipového dřeva nějakého Lenina, protože taková byla doba. Umělec je dělník, který miluje svoji práci.

K té dřevořezbě bych se chtěl vrátit, ale je to časově náročné. Malování je rychlejší, sedneš a maluješ.

Jaká témata nejraději malujete?

To je trochu technický proces. Jak dlouho nemaluju, tak mám pocit, že nic neumím. Musím se zase rozjet. A začnete malovat nějaký banální motiv, abyste zase tu barvu vstřebali. Já chodím v pracovním potřísněný barvami tři dny, abych začal vůbec malovat. Musím si zvykat postupně. Já si klidně v tom oblečení lehnu a můžu tam ležet třeba tři dny, ale potom se už naštvu a jdu malovat. Je to proces.

A co maluju? Já mám toho v té hlavě tolik, že tomu musím trochu pomoct. Já se liším od amatérů, jak se povídá, že musí doletět múza, to jsou kecy. Profík má tu múzu v sobě a jak začneš makat, tak už se chce a jde to. A pak už nemůžeš přestat. A furt maluješ až do vyčerpání, ještě, ještě poslední tah štětcem…

Každý umělec je samozřejmě jiný. Někdo tvoří pravidelně každý den, já ne. Všichni říkají, tak toho dělej víc, budeš mít prachy. Kecy. Máte svoji nějakou roční kapacitu či limit, a víc prostě neuděláte. Nebo uděláte, a pak už se nemůžete na ty barvy ani podívat. To je stejný jako na mostě. Prvního půl roku jsem prodával svoje obrazy na Karlově mostě, co jsem namaloval, to jsem tam prodal. Ale nebylo to ono.

Dá se uživit malováním?

Nějak žiju, bez peněz, ale vypadá to bohatě. Všichni si to myslí. Na druhou stranu to není až tak podstatné, výdělek je důležitý, nějak žít musíte, ale zvykl jsem si žít skromně. Teď jsem otevřel zase galerii, respektive jsem svoji galerii přestěhoval do lepšího prostoru na Malou stranu. A zakládám školu, ale neučím, jen léčím duši.

Já nemůžu učit, já nenakreslím ani králíka…

Odpověď na můj smích: vážně, já si nedělám legraci.

Děti chtěly namalovat zajíce a já to nedokázal.

Moc děkuji za krásné povídání a přeji jen vše dobré.

Slovo redaktorky

Akademický malíř Alexandr Oniščenko proslavil svůj styl jako nový český impresionistický styl. A jeho výstavy bylo možno shlédnout nejen v Čechách. Vystavoval v USA, Indii, Francii, Velké Británii, Německu, Malajsii a samozřejmě na Ukrajině. Nedávno byla na kostelíku slavnostně odhalena pamětní deska, kterou umělec sám financoval. Informace najdete v článku Pamětní bronzová deska se vrátila po 88 letech (kanalem.com)

příběh karamelek

Tipy na dárky sem dávám často a byly by tady i tentokrát. Ale tento dárek díky mojí vlastní blbosti provází příběh, tak to dnes bude trochu delší.

Dárky k narozeninám nakupuju hodně s předstihem, prostě když mě něco zaujme, kupuju hned a někdy se to nevyplatí jako tentokrát.

Když nakoupím na nějakém webu poprvé a pak chci nakoupit znovu, většinou musím vyhledávat objednávku pod různými hesly i nesmyslnými v emailu, protože si prostě jméno firmy nezapamatuju.

Tentokrát je to jinak. Karamelkov nezapomenu už nikdy.

A jak to celé začalo?

Na facebooku na mě jukla nádherná dóza s karamelkami a já se na ni musela hned podívat. A když jsem zjistila, že je možné mít zdarma i osobní text, neváhala jsem ani na vteřinu a hned objednala dózu, kterou lze použít i později jako pokladničku, k narozeninám. Když dóza dorazila, zjistila jsem, že jsem objednala hodně brzy před termínem a minimální trvanlivost karamelek končí před termínem narozenin. 

No to je ta moje netrpělivost, když se mi to líbí, objednávám hned bez rozmyslu. Bojím se, že když to neudělám, už na zboží nenarazím a musím říct, že to je i důvod, proč píšu články na různá témata hned, když na ně narazím.

No, ale říkala jsem si, že to asi u karamelek problém nebude, nicméně vznesla jsem pro jistotu dotaz na firmu.

Odpověď sem musím kopírovat, protože s tak vstřícným jednáním jsem se ještě nikdy nesetkala, a že nakupuju přes net víc než 10 let pořád a všechno.

"Karamelky se nezkazí a vydrží relativně dlouho. Nicméně uvádíme 2-3 měsíce po doručení z toho důvodu, že postupně krystalizují (tedy tvrdnou) a při nevhodném skladování právě za cca 3 měsíce už nemusí být tak dobré, jak mohou.
Pokud karamelky máte na příležitost, která je po datu uvedeném na etiketě, pak to můžeme udělat tak, že např. 2 týdny před danou událostí napíšete email a my Vám pošleme nové karamelky. (zdarma) a kdybyste potřebovala cokoliv dalšího, jsme tady pro vás.... " 

Musím podotknout, že tento nákup není v rámci žádné spolupráce, což občas někdo z nás takovou nabídku dostane. Je to můj běžný nákup a pochvalu si Karamelkov zaslouží, protože já jsem "náhradní" karamelky dostala i v obalu s původním textem, což mě pořád doteď uvádí v úžas. Na fotce jsou původní karamelky v dóze a ty čerstvé jsou krásně zabalené, tak jak přišly. 

Dnes tedy prezentace dárku a firmy je trochu delší, protože jsem chtěla ještě jednou poděkovat za nebývalou ochotu a vstřícnost, která napravila moji vlastní blbost.

Dóza se líbila kamarádce, tak koupila k Vánocům jako dárky a teď mi dvě půjčila na focení. Vlastně koupila dózy tři, ale jednu už má obdarovaný.

Tak třeba vás tento tip na krásný a originální dárek zaujme. 

Já si dózičku ponechávám v paměti, no ponechávám, na tohle jen tak nezapomenu a určitě ještě využiju pro ty, kdo rádi mlsají, jako tentokrát pro Tomáše našeho zetě, který rád mlsá. 

Teď už na Karamelkov najdete i dárky s vánočními motivy jako svíčky, čaje, ponožky v krabičce a na vše si můžete dát svůj vlastní text.

Tak ještě jedno moje velké poděkování letí do Karamelkova. A mějme všichni klidný den.

jak jsme včera sadili...

Pomoc se vám vždycky hodí, můj muž se zabýval velkými květináči a já se Sárinkou jsme sadily do truhlíků. No pomoc to byla velká!!

Hrozně ji zajímala hlavně hlína, kterou jsem do truhlíků dávala. Ostatně s novými rostlinami se seznámila už ve středu, tak už ji přestaly zajímat. A podezírám ji, že se kdyby byla hlína ve větším prostoru, použila by ji jako toaletu. To měla totiž určitě v plánu. 

Ne, že by se v ní chtěla vyválet. Ona je přehnaně čistotná a každou chvíli ji vidíte, jak se drhne.

Bylo by spoustu krásných fotek, ale měla jsem na sobě špinavé rukavice, a i když jsem měla foťák připravený, než bych je sundala, už by bylo všechno jinak. Tak jsem ulovila se Sárinkou jen pár fotek.

Jen jeden truhlík je jiný, protože to ozdobné "zelí" měli v zahradnictví už jen jedno. Další tři jsou téměř stejné. 

Ještě ke Stáninu komentáři: Stáni, mně vřesy i drátovec také nevydrží dlouho, ale až do jara v truhlících drží. Nevím, jak to ti lidé dělají, že pak někdo může vysadit do zahrady. No, já teda rozhodně ne. 

Jsem ráda, že to vydrží do jara.

Truhlíky mám jednoduché, já nemám moc ráda přezdobené. 

Mějte pěkný den. Já dnes opět po pár dnech ne odpočinku, protože pracuju doma, vyrážím ven za prací.

jako poslední mohykáni...

Původně mělo být tohle přirovnání určeno nám s mým mužem, ale vlastně to platí i na ty růže, které jsem včera fotila.

Včera jsme konečně vyrazili do zahradnictví nakoupit podzim na sklonku podzimu. Jako poslední mohykáni. Už se nám to stalo vloni a nebylo s čeho vybírat, tak jsme se připravili na stejný scénář. Dobře nám tak, nenašli jsme si na to čas. A když náhodou čas byl, nebyla žádná chuť ani u jednoho z nás, byli jsme rádi, že zrovna nikam nemusíte, protože teď někam jezdíme pořád. 

Byli jsme ale mile překvapení, takže muž mi na konci řekl, že ho to i bavilo, i když původně šel hodně s odporem. A přiznávám, že ani já jsem s nějakou velkou radostí, kterou obvykle prožívám, tentokrát neměla. No únava si vybírá své.

Nabídka byla ale obrovská jako na začátku sezóny a ne na konci. Proč to tak bylo, nevím. Možná někomu ještě pořád kvetly pelargonie jako nám a nechtěli to měnit. 

Když jsme přijeli s nákupem, šla jsem se kochat s foťákem, sadit do truhlíků budu až dnes. V té chvíli to začalo zajímat i Sárinku, co že je na stole, když tam normálně nic nebývá a když už, tak je to k jídlu, a prolejzala a očichávala všechno nové včetně krabice. 

Po dlouhé době jsem fotila pro sebe a ne pracovně. Když už jsem měla foťák v ruce, fotila jsem i růže, poslední mohykány, které ještě kvetou. Těch drobných růžiček je furt na keři hodně a mně se nechce vybírat ty uschlé. Čekám, že to vezmu najednou, až se na to nebude dát koukat a ostříhám do "hola". Větší růže, jsou tam tak tři květy, jsem mohla dát do vázy, než je trochu změnil mrazík, ale nejsou lidi...

Tak včerejší odpolední procházka na téma růže.

Tenhle strom už jsem fotila vloni na podzim. Vlastně jsem jej i malovala.  Jezdíme kolem něj pořád na Prahu, ale není čas se zastavit. Vloni měl muž dovoleno nastříhat do truhlíků s větou: odneste si celý strom. 

Vezl se sebou zahradní nůžky, překvapil svou připraveností. 

A vystoupil z auta se slovy: až mě někdo začne mlátit, volej policajty 😂

A jaké mají číslo???

Nastříhal do truhlíků bez nějakého nebezpečí. Tak to byl náš den. Po dlouhé době trochu jiný, takový opravdu náš nebo jen pro nás bez dalších povinností.

Mějte pohodový a klidný den.