advent znamená příchod

Z latinského slova adventus a měl by být tedy časem očekávání, oslav a naděje. 

Dnes je první adventní neděle a já jsem ještě nezapálila první svíčku, ale po ránu jsem dostala krásný dárek. Nepamatuji si, že by mi často někdo děkoval za rozhovor, spíš nedostanu vůbec žádnou odezvu a takovou jako teď jsem ještě nedostala nikdy.

Ráno v emailu: Dekuji, to je bonbostycky dárek pod stromeček. Krásné napsáno, umíte to. S úctou...

Přepisuji tak, jak jsem dostala. Psal ukrajinský akademický malíř Alexandr Oniščenko k rozhovoru, který včera vyšel.

Moc mě to potěšilo, i když pochvaly vlastně nemám moc ráda, jsou hodně zavazující... Co když příště nebudu tak dobrá?!

Tento rozhovor byl jeden z nejpříjemnějších, které jsem kdy dělala a také zároveň nejtěžší.

Umělec, jak sám na sebe prozrazuje v rozhovoru, nemluví dobře česky, takže nebylo úplně jednoduché převést některá slova či věty do češtiny, aniž bych narušila smysl, výraz řečeného. No evidentně se to povedlo.

Umělec je hodně známý nejen u nás, ale i ve světě, tak třeba vás bude rozhovor zajímat. Na fotografie, které jsem nafotila v kostelíku, se můžete podívat tady a i na odkaze minulého článku, o kterém se zmiňuji na konci rozhovoru. Fotografie kostelíku už na blogu byly před časem.

Mějte pěknou adventní neděli.

Alexandr Oniščenko: Moje první výstava byla u maminky na lednici

Marta Dušková

Alexandr Oniščenko je ukrajinský umělec a fotograf, který žije v Čechách a má české občanství. Bydlí v kostelíku sv. Jana Nepomuckého na Mělníku v Chloumku, který si pronajal a na vlastní náklady zrekonstruoval. V kostelíku má byt i ateliér. V Praze má svoji Galerii Jakubská, která vznikla už v roce 1994 a v roce 2020 se přestěhovala na Malou Stranu do Hartigovského paláce, který dýchá historií, stejně jako kostelík sv. Jana Nepomuckého. Je to krásné místo, kde se historie prolíná se současností a my sedíme a povídáme si o životě.

Pane Oniščenko, na úvod bych se zmínila o Vašem úžasným bydlením, které ve mně evokuje rčení „můj dům můj hrad“. Jak dlouho tady bydlíte?

Já jsem měl výstavu v galerii Ve Věži v roce 1997 a tam jsem se seznámil s Hanou Soukupovou, provozovatelkou galerie. Nedokončil jsem vysokou školu, ani jsem studovat nechtěl, ale maluju celý svůj život, člověk projde všemi technikami a najde si svůj styl. Škola zrychluje, ale někdy i zabije. Všichni, kdo se vykašlali na školu, stali se známými. Tím nechci říct, že jsem světoznámý, ale přece jen je moje jméno známé. Paní Soukupová mi řekla o kostelíku, já jsem sem přijel a obdivoval a obdivuju furt. Tohle okno jsem už fotil 500krát a každé ráno se mi zdá, že jsem ho ještě nefotil. Mám štěstí, miluju to tady.

Přišla tedy nabídka na pronájem?

Ne, nabídka ne. Byla výstava, já jsem si ji prohlížel a z věže jsem viděl kousek té krásy a ptal jsem se, co to je tam v dálce na tom dominantním kopci. To by byl ateliér!

V té době jsem si pronajímal vilu na Strahově u stadionu a bylo to hezké bydlení, ale víte, umělci pořád někam lezou a něco hledají. Paní Soukupová stojí u mě a říká: no zrovna nevíme, co s tím. A já se dozvídám, že vyhořeli. Vyhořela celá loď, a i kousek střechy byl zničený, protože tudy utíkali před požárem. Požár způsobily staré elektrické rozvody. Já jsem přišel a všechno bylo černé. Ale já jsem neviděl tu špínu, viděl jsem krásu. Moje tehdejší přítelkyně říká: v žádném případě, tady bydlet nebudu. Tak jsem jí koupil na týden zájezd do zahraničí, a za ten týden jsem se dohodl na pronájmu od církve, protože to je majetek církve, a pak už to šlo podle mě.

My sami v životě neurčujeme skoro nic. Když je nám dobře, tak to děláme správně. A jak je nám špatně, tak jsme namířili špatným směrem. Tak já podle sebe, jak se zapnou emoce, tak se všechno povede.

Z té věže, jak jsem viděl kostelík, nepřišlo rozhodnutí hned, ale chytne vás to, je to jako první láska. Já takhle funguju celý život. Trochu umím odhadnout budoucnost. Jak je to chyba, já to rychle vymažu a jdu jiným směrem. A tak fungují dobré věci. Když si řeknete, že chcete barák, ale zároveň si řeknete, že se vám to nikdy nepovede, tak se to opravdu nepovede. Ale jak nemáte peníze, nemáte kde bydlet, ale uvidíte nějaký baráček a představujete si, že už tam ležíte na gauči, tak barák bude váš. Tak to funguje. Já radím lidem, musíte přeskočit ten strach, ale to se nedá naučit. Pochybnosti, strach ano, ale je to vzrušení.

Máte zásluhu na tom, že kostelík díky Vám nechátrá.

No, já si to dělám pro svoji radost. Za komunistů jsem měl ateliér v ženském klášteře v Rusku, a tak mám nějak blízko k těm historickým stavbám.

Někde jsem četla, že se cítíte být Čechem.

Mně už se i sny zdají v češtině. Jsem tady už 30 let. Nejsem jazykově nadaný, česky mluvím divně, používám nějaká svá slova, ruštině rozumím samozřejmě, mám zkušenost, ale čeština je pro mě trochu chudá, málo popisujete, kávička je jen dobrá, to je málo. Tam chybí další slova, o kávičce můžete mluvit i půlhodinu. Tak to je jediné, co mi chybí. A nikdy jsem si nepřipadal jako imigrant, prostě jsem vyměnil jednu zemi za jinou.

Kdy jste začal malovat?

Můj táta byl tvůrčí osobnost. Původně chtěl být architekt, ale to přerušila válka a měl rád malování. Začal jsem malovat kolem deseti let. Já nevydržím číst knihu a odkládám ji po první stránce, ale když mě něco chytne, přečtu tu knihu jedním dechem. No a táta maloval a barvičky neuklidil a já začal v deseti malovat. A od té doby mě všichni označovali za umělce a odpouštěli mi špatné známky, protože jsem maloval v kabinetu stěny, takže ten svět vás podporuje.

Od začátku jste maloval olejem? To je těžká výtvarná technika, ne?

To není těžké. Je to jednodušší, protože olej vám dovoluje opravy. Není to dobrá cesta, tam už musíte umět výtvarnou techniku, ale máte možnost dělat chyby. A na těch chybách se dělá umění. To byly moje začátky. A můj táta mě zatáhl i do temné komory a učil mě dělat fotky. A tak v tom jedu už celý život. Maluju na černý podklad, nejdřív jsem si myslel, že je to můj nápad, ale malovali tak i jiní. Ale na nic jiného už nemaluju.

Kdy jste měl první výstavu, jestli si vzpomenete?

První výstava byla u maminky na lednici. To je podle mě strašně důležité. Musíte chválit a podporovat v malých vítězstvích, to máš jako s králíky. Jak nás správně směruješ, my jdeme tím směrem. Rodiče mě hodně trestali, táta mě bil, protože já jsem lhal. Ale teď si uvědomuju, že to nebylo lhaní, ale fantazie. Já jsem lhal, že chodím do školy a chodil jsem na hřbitovy. Za to jsem dostával, ale mně to nevadilo. Dětství nebolí.

Ale já dnes vím, že děti nejsou jen děti, jsou to malí lidé, jejichž vývoj nemá nic společného s tím, co jim říkají, ale pochytí, co chtějí. V dobrém prostředí se nenaučí krást, nebudou zloději, protože ani nebudou vědět, že něco takového existuje. Takže bili mě a dávali barvy. 

Já děti nebiju, to je spíš slabost, bezmoc. Na mě byla přísnost, ale díky tomu jsem trochu organizovaný. Já miluju svoje děti a kdyby to šlo, tak bych je i kojil. Mám tady fotografii, kde maluju v náručí s dítětem a mně to nevadilo. A přísnost má něco do sebe.

Vím, že máte galerii v Praze. Kdy vznikla?

No vidíte, já jsem školy nedostudoval, a přesto mám uvedeno ještě ze Sovětského svazu v dokladech profese umělec. A to už předurčilo, že jsem všechno bral jako umělec. A když jsem dostal nabídku na galerii, tak jsem nepřemýšlel, jestli na to mám či nemám. V roce 1991 si vzpomínám, že jsem vůbec nechtěl do Prahy. Jen jsem věděl, že je to krásná zem, ale nic jiného. V té době jsem se seznámil s dílem Slavíčka, ani jsem nevěděl, že je Čech. A pak se mi to všechno nějak propojilo, začal jsem později tady všechno brát jako svoje.

Předtím jsem byl pět let na Sibiři, pracoval v muzeu a vydělával peníze. Pracoval jsem s archeology. Ale furt jsem byl mezi barvami, dělal jsem truhlářskou práci, i stavební, v klášteře jsem už pracoval jako umělec a tam už děláte celé objekty. Občas jsem i vyřezal z lipového dřeva nějakého Lenina, protože taková byla doba. Umělec je dělník, který miluje svoji práci.

K té dřevořezbě bych se chtěl vrátit, ale je to časově náročné. Malování je rychlejší, sedneš a maluješ.

Jaká témata nejraději malujete?

To je trochu technický proces. Jak dlouho nemaluju, tak mám pocit, že nic neumím. Musím se zase rozjet. A začnete malovat nějaký banální motiv, abyste zase tu barvu vstřebali. Já chodím v pracovním potřísněný barvami tři dny, abych začal vůbec malovat. Musím si zvykat postupně. Já si klidně v tom oblečení lehnu a můžu tam ležet třeba tři dny, ale potom se už naštvu a jdu malovat. Je to proces.

A co maluju? Já mám toho v té hlavě tolik, že tomu musím trochu pomoct. Já se liším od amatérů, jak se povídá, že musí doletět múza, to jsou kecy. Profík má tu múzu v sobě a jak začneš makat, tak už se chce a jde to. A pak už nemůžeš přestat. A furt maluješ až do vyčerpání, ještě, ještě poslední tah štětcem…

Každý umělec je samozřejmě jiný. Někdo tvoří pravidelně každý den, já ne. Všichni říkají, tak toho dělej víc, budeš mít prachy. Kecy. Máte svoji nějakou roční kapacitu či limit, a víc prostě neuděláte. Nebo uděláte, a pak už se nemůžete na ty barvy ani podívat. To je stejný jako na mostě. Prvního půl roku jsem prodával svoje obrazy na Karlově mostě, co jsem namaloval, to jsem tam prodal. Ale nebylo to ono.

Dá se uživit malováním?

Nějak žiju, bez peněz, ale vypadá to bohatě. Všichni si to myslí. Na druhou stranu to není až tak podstatné, výdělek je důležitý, nějak žít musíte, ale zvykl jsem si žít skromně. Teď jsem otevřel zase galerii, respektive jsem svoji galerii přestěhoval do lepšího prostoru na Malou stranu. A zakládám školu, ale neučím, jen léčím duši.

Já nemůžu učit, já nenakreslím ani králíka…

Odpověď na můj smích: vážně, já si nedělám legraci.

Děti chtěly namalovat zajíce a já to nedokázal.

Moc děkuji za krásné povídání a přeji jen vše dobré.

Slovo redaktorky

Akademický malíř Alexandr Oniščenko proslavil svůj styl jako nový český impresionistický styl. A jeho výstavy bylo možno shlédnout nejen v Čechách. Vystavoval v USA, Indii, Francii, Velké Británii, Německu, Malajsii a samozřejmě na Ukrajině. Nedávno byla na kostelíku slavnostně odhalena pamětní deska, kterou umělec sám financoval. Informace najdete v článku Pamětní bronzová deska se vrátila po 88 letech (kanalem.com)