obutá neobutá, oblečená neoblečená

Velmi často používám tuto pohádkovou repliku ve své komunikaci jako vyjádření mého aktuálního stavu a to ať již pracovního či osobního. Vystihuje velmi přesně situaci, ve které se momentálně nacházím. Nikdy by mě nenapadlo, že toto rčení bude platit někdy v mém životě doslova.

Jsem celkem praktický člověk, to asi není úplně výstižné vyjádření, spíše asi nic moc neřeším a neplánuju, od hlavy po krk prý chlap, a tak nemám problém mimo jiné se sbalit na výjezdní poradu.

Nakonec za ta léta už to umím. Odnaučila jsem se brát s sebou zbytečnosti typu ručník či osuška, jelikož vždy pobývám v hotelu. Umím se tedy sbalit opravdu během pěti minut, na dva dny je pro mě dostačující náhradní top a spodní prádlo. Neobjemnější část mého zavazadla činí kosmetika a drogerie, bez které se fakt už ve svém věku neobejdu a nenalíčená nechodím téměř ani s odpadky. Prostě každý den si musím namalovat nějaký obličej na ksicht.

Běžím po schodech na jednání a během této krátké chvíle se dozvídám informace z pondělní porady, na které jsem chyběla z důvodu pracovního jednání. Příští týden je výjezdní porada na dva dny. Žádný problém, ale zapomínám se v tom velkém shonu zeptat, kam se jede. Nakonec, na co to potřebuju vědět? Jedeme hromadně autem já a chlapi. Těším se, mám mužskou společnost ráda.

Netuším v té chvíli, jak důležitá ta nevyřčená otázka byla, či spíše odpověď na ni. Příští týden má být vše jinak.

Balím se ráno jako vždy před odjezdem do práce a můj muž mi pokládá nezvyklou otázku: „Sbalila sis všechno?“ Ježíši proboha samozřejmě, nejedu přece někam poprvé.

Dopoledne mám fofr, jede se v odpoledních hodinách, tak musím vše stihnout a dořešit pro ten den o pár hodin dříve. Bože doufám, že dnes na mě nevyjde řada zapisovat jednání porady, bude dlouhé, moc se toho událo. Pro jistotu beru s sebou zápis z minulé porady, kdyby náhodou. Během dne se dozvídám, že jedeme výjimečně ke kolegovi na chalupu. Proč ne? Je hezky.

Jedeme malebnou krajinou Postřižin a už jsme na místě. Nestačím se ani rozhlédnout a už se mi tají dech a není to krásnou krajinou.

Panebože proč si všichni vytahují spacáky a karimatky?! No jo, my nejsme v hotelu ……… no toto hezky začíná.

A už je porada a já, jak jinak, tento den si mám opravdu vychutnat, dělám zápis. Nemohu se však plně soustředit, řeším, jak budu spát bez spacáku a karimatky?!
Ježiši, já nemám ani ručník!!!!!

Debata pracovní i jiná končí pozdě večer a já jdu řešit svůj zásadní problém, na čem a pod čím budu spát. Panebože samí chlapi, teď bych fakt potřebovala ženskou. Potichu se ptám majitele usedlosti, zda by bylo možné mi zapůjčit něco na spaní, páč mi nikdo neřek´, kam že se jede a co mám s sebou mít. No fakt slepice.

„Jistě, to není problém. Koupelna je dole, my budeme spát také dole ve spacácích a ty se vyspíš nahoře v peřinách“.

Taaak to bychom měli. Trochu se mi uleví, ale jen trochu. Omlouvám se z večerní debaty k údivu ostatních dříve, než je mým zvykem, ale chlapci, kdybyste veděli!

Odcházím zmožená do koupelny tedy jako první, nechci, abych se před mužským osazenstvem musela promenádovat v negližé, to mám :-) a odlíčená. V koupelně zjišťuji, že mým útrapám jen tak konec nebude.

Už jsem vyřešila očistu bez ručníku. Zkrátka se osprchuju a počkám, až ze mě steče voda, protože fakt se nemám do čeho utřít. Chalupa je uklizená a připravená na naši pracovní návštěvu. Nejsem tady soukromě, takže ručník fakt v koupelně není. Doufám, že moje zdlouhavá očista nebude brzdit ostatní, ale oschnutí pod zavřenou sprchou přece jen chvíli trvá.

Moje „útrapy“ však neberou konce. Otvírám svoji kosmetickou tašku a hrůza hrůz, mám sice s sebou zubní pastu a špatně uzavřenou ústní vodu, která se mi postupně vylévá do celé tašky, ale nemám zubní kartáček!! Opět musím improvizovat i při tomto očistném úkonu. 

Co je to se mnou?!

Tak už jen rychle odlíčit a jít do postele zaspat ten příšerný den. Zítra bude snad líp.

Pomalu usínám a přemýšlím: proč ta divná otázka ráno, zda mám vše?

Najednou se mi zastaví dech zlým tušením. Já jsem nikde neviděla v kabelce svoji etue s líčením. No to jistě v žádném případě není možné! Jen jsem si jí nevšimla. Takže vstávám, rozsvítím a prohledám kabelku a nic, po té prohledávám svoje pidi zavazadlo, do kterého bych v žádném případě líčení nedala, po té potichu sejdu do koupelny, naštěstí sedí ještě veškeré osazenstvo venku, i já bych seděla, kdybych nemusela řešit svoje slepičí problémy. Už jsem v koupelně, prohledávám vše možné i nemožné. Nadzvednu už zoufale i prkénko na záchodě ………………… a nic.

Tak to je můj konec. Toto je situace z mých strašlivých snů. Zítra ráno jedeme rovnou do práce a večer mám pracovní velmi slavnostní jednání. Ježíši co budu dělat?! Nikdy jsem nebyla v práci před kolegy nenalíčená. Panebože, proč jsem tady široko daleko jediná ženská. Ještě mě přijde zkontrolovat kolega-majitel, zda mám vše ke své spokojenosti. Odpovídám zoufalá, že fakt ne, ale ne jeho vinou. Dozvídá se, že ráno budu nenalíčená a kroutí hlavou nad tou banalitou.

Naprosto beznadějně a nesmyslně píšu z pokoje o půlnoci zoufalé sms svojí asistentce. Jak by mi asi pomohla?? V další sms dávám pokyn - aspoň pro zítřejší večer je nutné okamžitě nakoupit líčení a to všechno, nemám nic a nevím, kde to je.

Předpokládám, že do rána neusnu.

Najednou spásná myšlenka. Škoda, že jsem ji neměla dřív, než jsem vše vytroubila do světa. Mám ty úžasné velké sluneční brýle od mojí dcery na překrytí větší části obličeje, než teď potřebuju. Dám si je hned ráno na sebe a budu dělat, že se nic neděje, což bude samozřejmě úplně bezpředmětné. Vím, že už si dole venku o mně povídají, protože jsem se potřebovala svěřit aspoň někomu, abych ten den vůbec ustála. Ztratila jsem tím zřejmě nějaké body a asi je překvapilo moje slepičí chování a těžko to pochopí, ale je mi to jedno. Oni totiž nevědí, co všechno mi dnes chybí a jak zoufalá už jsem.

Ráno scházím ze schodů a sotva vidím na cestu. Všichni již připravují snídani a já vím, že vědí, protože neslyším žádný dotaz ohledně mých slunečních brýlí, které i ve tmě chalupy fakt nejde přehlédnout..

Naprosto banální dotaz: Dáš si kafe? Ano, s mlékem prosím. Mléko zůstalo dole po večerní poradě. Dojdu pro něj. „Ne, proboha je tam tma, abys neupadla.“ Hahaha

Před odjezdem nevinná otázka mého šéfa doprovázená potměšilým úsměvem: „Jak to vyřešíš večer?“ Ukazuju na svoje brýle, co jak vyřeším - už jsem to přece vyřešila :-)

Líčení čeká v kanceláři i s mojí smějící se „pravou rukou“: no tak se ukaž, sundej brýle, no haha. Večer už jsem za krásnou. A dokonce se tato historka ani nerozšíří, takže mým bývalým kolegům dodatečně děkuji. Zřejmě mě po letech znali již natolik, že moji slepičí úchylku neřešili.
Jak už se někdy stává, při tomto slavnostním večeru se dozvídáme i různé vtipné a méně vtipné historky, třeba zrovna tu, jak si nějaká celebrita při příchodu do rádia na online rozhovor ani nesundala sluneční brýle. No jo to je voda na mlýn! No jo někdo musí nosit sluneční brýle i ve tmě jako nějaká celebrita.

Ještě několikrát zazněla od mého tehdejšího šéfa tato jízlivá a zároveň vtipná poznámka, která vždy zapadala do nějakého kontextu debaty na nějakém večerním pracovním setkání: Poznámce jsme rozuměli a smáli jsme se jí jen my dva a na zvídavé otázky jsme vždy odpověděli, že jednou budeme vyprávět. A teď nastal ten čas.

Když jsem chtěla svoje extempore vyprávět doma a začala vyjmenovávat vše, co jsem zapomněla, nebyla jsem schopna pokračovat. Vyřčené nahlas mi to přišlo velmi vtipné a zábavné. No jo po bitvě je každý generál.

Před každým dalším odjezdem jsem již vždy odpovídala na otázku – máš všechno?? – vyjmenováním všeho nutného. Pro jistotu.

A po té ještě vždy zaznělo: A líčení?

hurá na Paříž (4.část - závěr)

Poslední pařížské ráno. Poslední pařížské kafe a cigareta. Přistupuji k autu a je to velké auto Peugeot 508. Komoda se opravdu vešla v pohodě :-). Na každé straně zbývá půl centimetru!

Vyrážíme a díky spuštěné navigaci již Paříži projedeme bez bloudění a pán naviguje vpravo anebo vlevo, žádné nahoru a dolů. Jedeme celkem plynule, asi dvakrát se stane, že si trochu prodloužíme cestu, když příkazu nerozumíme. Začíná být však akutní stav benzínu, ale podél neplacených dálnic benzínky nejsou. Sjíždíme tedy do prvního města, které vidíme a hledáme čerpací stanici. Objevuje se za zatáčkou a dokonce známé značky. No snad jsou již všechny problémy za námi, říkáme si se smíchem. Hlavně žádná samoobsluha! Před čerpáním vcházím dovnitř, abych se pro jistotu ujistila, že je možné platit kartou. Obsluha je na tom s angličtinou hůř než já, takže můj dotaz pochopí teprve, až začnu kartou mávat. S udiveným výrazem k dotazu kývá. Hurá natankujeme, zaplatíme a další čerpání až v Čechách. Můj muž podává kartu a já stojím vedle jen tak bez saka, vždyť to bude hned. Po pátém neúspěšném pokusu prodavačky projet kartu terminálem, mě začíná jímat hrůza. A je to tady. Natankováno za 130 euro a v peněžence 40. Zkouším svoji kartu, což vzhledem k tomu, že je identická s tou předchozí, je úplně zoufalý pokus. Co teď? Prodavačka krčí rameny. Vysvětluju, že jsme v Paříži s tou kartou platili, tak v čem je problém? Neví. Ptám se tedy na bankomat. Prodavačka souhlasí, aby můj muž jel k bankomatu autem. Celkem se divím. Ani já nevím, zda se po mnohaletém, desítky let trvajícím manželství pro mě můj muž vrátí. Jak to ví ona? Má natankováno a já mohu být náhodná stopařka. Bože vždyť mu nefunguje telefon, jestli bude mít problém, ani mi nemůže zavolat. Minuty čekání se zdají příliš dlouhé. On se pro mě musí vrátit, ještě nejsme na české půdě a potřebuje i nadále moji lámanou angličtinu, uklidňuju se. Ok, už je tady, zaplatí a jedeme. Už se fakt smějeme tak, že nás bolí břicho a to pořád nejsme doma. Po cestě Francií nás ještě zastaví parta policistů, což už nás samozřejmě vůbec nepřekvapí. Zřejmě někoho hledají a já přemýšlím, kde přesně máme doklad od koupené komody. Nicméně zjistí, že je s námi těžká domluva, tak nás propouštějí. Máme štěstí. Asi hledají Francouze.

Navigace nás vede dobře a končí Francie. Měli bychom vjíždět do Německa. A máme tu Belgii. Kdy to proboha skončí?! Uklidním se, když si uvědomím, že Belgie je vedle Francie. Je to dobré. Když následuje Lucembursko, začínám hledat mapu Evropy. Ze svých školních let si pamatuju země Beneluxu, takže zbývá projet Holandsko?! Budeme někdy doma?!Ale co, pořád jsme v Evropské Unii. Na mapě zjišťuji, že asi jedeme správně, navigace se vyhýbá placeným úsekům. Pro tuto cestu jsme se rozhodli nejen kvůli našim možná prošustrovaným jedenácti tisícům, ale protože cesta byla časově stejná.

Německo už vítám téměř jako svoji rodnou zem. Trochu mě sice zarazí nápis Hamburg, který letmo míjíme, panebože to je přístav. Po chvíli se návěstí opakuje a já zjišťuji, že je to Hamborg. Tak jsem klidná. Ale když si chce můj muž dát kousek od českých hranic kouřovou, při pohledu na můj obličej, jede dál se slovy: ty už chceš být na české půdě viď?

V noci doma v podstatě i přes půl Evropy za stejný čas. Justínko až Ti budu vyprávět!

Ráno volá banka, a kdyby to nebylo zoufalé, je to vlastně legrace. Jen to nesmím prožívat já. Operátorka, která už je po Paříži mojí dobrou známou, mi sděluje, že peníze se vrátí až koncem týdne. Neblokuje je totiž banka, ale čerpací stanice. Už mi svítá, za tento malér si můžeme sami. Aby bylo možno čerpat benzín u té komiksové prsaté baby klepající zuřivě na sklo, je nutné nejdříve vložit platební kartu. Čerpací stanice z karty zablokuje finance na plnou nádrž a poté je možné čerpání benzínu a z účtu se po několika dnech strhne skutečně čerpaná částka. Tři pokusy mého muže zablokovaly pokaždé plnou nádrž, Operátorka mi sděluje, že se jí stalo to samé v Americe a že mám být klidná. Tak jsem.

Děsí mě něco jiného. V pátek prý jedeme do Vídně. Proboha proč?!

hurá na Paříž (3. část)

Dnes mám narozeniny. Normálně svůj věk neřeším, a moje narozeniny si myslím, že má slavit moje matka, to jsem pochopila po svých třech porodech, ale narozeniny v Paříži prožívám poprvé. Mám slíbeno poznat bleší trh, čeká nás návštěva Notre Dame, který jsem viděla jen zvenčí a večer narozeninová večeře ve francouzské restauraci. Ano, bude to hezký den.

Nejdříve však vyrážíme na bazar či trh nábytku a drobností do domu, který je v Paříži velmi známý a koná se jen jednou týdně. Plánuju si koupit něco malého s nádechem starožitosti k narozeninám. Nějaká hezká váza či dóza by se mi moc hodila. Chvíli hledáme a jsme tam. Procházíme celkem malý prostor rozměrů menší haly, jak se sem může vejít kolik nábytku? Lituji, že nemáme kamion. Nádherné příborníky, skříně a vyřezávané komody se zde nabízejí za cenu nádobí. Nechápu to, takové věci se v Čechách prodávají o několik desítek stovek i tisíc dráž. Vím to, když jsem do nového domu sháněla starý dřevěný psací stůl a povedlo se mi sehnat až po delší době zachovalý vyřezávaný stůl tak z konce 19. či počátku 20. století. Julien mě přitakává s tím, že i v Paříži je tento prodej ojedinělý a na jiném místě by nestála komoda 60 eur, ale minimálně 300-400. Nechápu a hledám něco malého, co bych si odnesla. V tom ji uvidím. Není ani náhodou malá. Nádherná dřevěná komoda na nádobí s vyřezávanými sloupky a vyřezávanými draky na dvířkách. Je vlastně celá vyřezávaná. Zamiloval se do ní i můj muž, ale je příliš velká. Do auta se rozhodně nevejde a já jsem si hlavně šla koupit něco malého. Znovu procházíme celý trh a nacházíme spoustu jiných krásných věcí za směšnou cenu. Naštěstí jsou opravdu velké. Opět se vracíme zpátky ke komodě. Pořád je moc velká, výškou je mi pod prsa a šířkou přpomíná klavír. Najednou můj muž rozhoduje: máš kulaté narozeniny, kup si ji . Okamžitě si půjčuje metr a měří. Musíme povolat dceru jako naši tlumočnici, protože exotičtí prodavači pořád něco vypráví a moje lámavá angličtina nestačí. Můj muž měří a měří a já pořád říkám ne, ale jsou na mě dva a oba s dcerou pořád říkají, kup si to k narozeninám. Panebože těšila jsem se, že zpátky bude prázdné auto a mého muže už nebudou policisté upozorňovat jako při projíždění noční Paříží, že je přece musí vidět přes zadní sklo, když už neslyší houkání. Hm.... Nemusí. Můj muž přestává měřit a rozhoduje, že se do auta vejde. Jde rychle platit. Muž u pokladny se zájmem zjištuje, zda nejsme Španělé, Julien překládá, že jsme Češi. Jo v Československu má kamaráda a pojede tam. Na otázku, zda do Čech či na Slovensko, odpovídá prodavač zatvrzele: no do Československa. Už jsme zaplatili a můj muž jde znovu měřit a já vidím, jak se mu nervózně klepou ruce. Ono se to tam nevejde?! Ale asi jo, no samozřejmě, kdyby tato odpověď zazněla v Čechách, drama by to nebylo, ale proč neriskovat v Paříži? Do malého bytečku se to Lindě nevejde, uvažuju nahlas. Ale už vyrážíme pěšky pro auto. Čekám doma a vůbec nepřemýšlím, zda se komoda do auta vejde či nikoliv, jsem již otrlá, začínám zaznamenávat naše zážitky, abych nezapomněla ….....

Po hodině přijíždí můj muž s dcerou a sdělují, že se to tam v pohodě vešlo. Dcera se jen diví, že v krámu, kde byla sama a česky tedy nemluvila, se jí prodavač, který při naší první návštěvě v prodejně nebyl, ptá, jak se řekne česky ahoj. Zřejmě o Češích, kteří si koupili během chvíle velkou komodu, aby ji po té táhli přes půl Evropy, budou ještě vyprávět svým dětem. Na skutečný bleší trh již nezbývá čas ani energie, a vlastně ani peníze, tak po malém obědě vyrážíme za historií. Tentokrát jedeme metrem, protože máme průvodce, kteří vědí, kam jet a vědí, kam strčit ticket :-)

Notre Dame je nádherný i v interiéru a i já nevěřící si uvědomuji smysl těchto staveb do nebe. Připadám si tak malá. Po této prohlídce je nutné vidět něco méně pompézního a dokonalého. Něco více lidského. Vydáváme se k Uměleckému mostu, který se klene jako spoustu ostatních mostů přes řeku Seinu. Říká se mu most milenců, ale těžko si jej člověk dokáže představit, pokud jej neuvidí. Původní most není přes záplavu zámečků ze zlatého či stříbrného kovu vůbec vidět. Místy je pletivo vystříháno, jak se některý z exmilenců po rozchodu snaží odstranit předmět doličný. Jinak to ani není možné, než zámeček vystříhat. Milenci totiž společně svůj podepsaný zámeček na plot mostu upevní, zamknout a klíček hodí do Seiny.. Na nábřeží postává plno prodejců se stánky se zámečky a zámky s klíči. A jsem po návštěvě chrámu zpátky na zemi.

Hledáme toaletu, již ji potřebuje většina z nás, a protože je velmi teplo v tomto říjnovém podvečeru, spojujeme příjemné s užitečným. Usedáme venku do kavárny a dáváme si preso. Podvečerní Paříž má z této polohy svoje kouzlo a kavárny k Paříži patří. Kdo nebyl v Paříži v kavárně, jako kdyby nebyl :-)

Procházkou se vydáváme k francouzské restauraci, kde je na přesnou hodinu objednána večeře na oslavu mých narozenin. I Linda si povzdechne, že od rána se stalo tolik věcí, že má pocit, že uplynuly minimálně 3 dny. My s mužem tvrdíme, že jsme v Paříži druhý týden. Bez našich zásluh se nám uměle prodlužuje život.

Čekám, až si ostatní z jídelního lístku vyberou, protože už se znám. Musím mít stejné jídlo s někým z přítomných, jinak budu přesvědčená, že jsem si vybrala špatně. No každý máme nějakou úchylku. Máme vybráno a v poklidu upíjíme bílé víno. Restaurace je velmi útulná a vzhledem k tomu, kolik lidí se musí vměstnat na pařížský čtvereční metr, máme zde velmi blízko nejen ke svým spolustolovníkům, ale i k ostatním hostům restaurace. Po dobré večeři mě dcera nutí, abych ochutnala některý z vyhlášených zákusků. Poslechnu, přestože už jsem naprosto plná. Když si konečně vyberu, dcera rozhodne, že si musím vzít zvláštní čokoládový dortík. Proč mě tedy nechala vybírat? 

V žádné francouzské restauraci se nesmí kouřit, tak vycházíme s mým mužem ven před restauraci uspokojit svoji neřest, aniž tuším, že tím paradoxně velmi vhodně vyklízím pole. Vracíme se zpátky a sedáme ke svojí sklence vína. V našem sousedství se mezitím sešla velká parta Francouzů i s malými dětmi, vedle mě u vedlejšího stolu sedí dvě Američanky, restaurace se zaplnila a není zde snad žádné volné místečko. Očekáváme naše zákusky a já ten dortík, který jsem si nevybrala. Přichází číšník a najednou zhasíná celou restauraci. Je normální? Vždyť nic nevidím. Důvod tmy už se nese. Další číšník přináší nějaký dort s hořící svíčkou. Jéé někdo má narozeniny stejně jako já, pomyslím si.. Ozývá se Happy Birthday a já začínám chápat, že to zpívají mě. Dojímá mě to k slzám. Kdyby se mě předtím někdo ptal, zda bych chtěla zažít toto klišé z amerických filmů, odpověděla bych, že v žádném případě. Psycholog Julien mě asi odhadl správně, takže trvá jen na zapálené svíčce v čokoládovém dortíku – aha proto jsem si jej musela vybrat, - dcera však nejistě před číšníkem dodává: a proč ne, třeba by se jí to líbilo. Restaurace se chová jako rodinná, takže neuposlechnou a rozhodnou se sami a celý talíř ještě ozdobí šlehačkou na vlastní náklady. Tleská mi celá restaurace a přeje vše nejlepší. Jen si říkám, co by bylo, kdyby to Julien skutečně takto objednal? Přišel by číšník v adamově rouše? Po návratu do Čech vyprávím o mojí oslavě druhé dceři do telefonu a v můj prospěch hovoří to, že po mém přiznání se k slzám, mi dcera sděluje: mami já se Ti nedivím, brečím, když to vyprávíš. Je to jak červená knihovna.

Po chvíli odcházejí obě Američanky a pocit sounáležitosti zůstává. Volají na mě Happy Birthday. Silný dojem z tohoto dne ještě umocňuje vstup do vagónu metra, kde se najednou ozývá nějaká známá melodie, kterou vyluzuje hudebník na trubku. To jste mi také objednali? Všichni s úsměvem přikyvují. Od rána tak uplynul další týden a zítra hurá domů.

Snad vše proběhne v pořádku. Večer se konečně povede zprovoznit půjčená navigace. Navigace v telefonu přestala fungovat již ve čtvrtek před Paříží. Vlastně nefunguje celý telefon. Můj muž má novou smlouvu a proč by řešil, zda má povoleno volání v cizině?! Rozhoduje však: na zpáteční cestě se pojede bez mýtného, jedeme po neplacených dálnicích, je to prý stejně dlouhá trasa, takže žádný stres. Jen je nutné natankovat a už žádné samooblužné čerpací stanice. Finance musí vystačit až domů.

Pokračování příště.

hurá na Paříž (2. část)

Vjíždíme do Paříže a už je tma, nevidíme vůbec nic, přestává fungovat jedna navigace, druhá půjčená trochu pofidérní nemluví a ukazuje vše jen ne cestu vpřed a vygooglovaná mapa ve tmě je celkem na dvě věci. Můj muž na mě křičí za jiných okolností vtipnou hlášku. Na můj dotaz, jak můžu pomoct, huláká: drž tu navigaci a dívej se na ni!! Poslechnu okamžitě, křečovitě držím tu věc a dívám se na ni velmi upřeně. Ale ani to nepomůže, aby promluvila.

Panebože tady už jsme byli, kroužíme zoufale v tmavé Paříži již téměř hodinu, a když konečně objevím ulici blížící se k místu určení, zoufalá volám dceři, že to nemůžeme najít. Velmi vtipně mi odpovídá, že v té ulici stojí a musíme ji tedy vidět. Zřejmě má jiné vidění. Je šílená tma, ulice plná lidí, aut, motorek a kol, několikanásobný Václavák. Uděláme si další dvě kolečka a zastavujeme v ulici, kterou jsem si prozíravě zapsala do diáře.A opět volám dceři a domlouváme se dle čísel domů, ty ta čísla nevidíš z auta? Panebože nevidím, ani nevím, kde je mám hledat, vyskakuju z auta a hlásím číslo. No hurá jsme kousek. Dorazili jsme na místo určení!

Vystěhování po strop naloženého auta, vše připomíná puzzle, je využito každého místečka, se zdá ve velmi úzké uličce, - trochu připomíná ty v Itálii, kde rozpažíte ruce a můžete se dotknout domů na protější straně, - kde se nesmí parkovat, být již hračka. Nahrává nám před domem stojící auto policie, které přivolala dcera s přítelem kvůli vraždícím se sousedům. Je to jako na objednávku, ale to je zase jiný příběh. Tak vše vyloženo, auto zagarážováno a konečně se můžeme přivítat. Nechce se nám zatím vyprávět, co jsme zažili, tak jen zběžně odvyprávím historky s mýtným a poznamenávám jen tak, aby řeč nestála: doufám, že máme něco na účtě. Rozhoduji se, že kontrolu provedu až ráno. 

Probouzím se do pařížského rána a prohlížím si byt, ve kterém nyní dcera s přítelem bydlí. Je prostornější než ten, ve kterém bydleli před 2-3 lety. Trochu mi chybí původní balkónek, ale zase je tady dvoreček, kde mohu posnídat kafe a ranní cigaretu. Dýchám pařížský vzduch s nadšením, i když se všude dnes válí mlha. Nebo je to smog? Dcera už odešla do školy, kde ji dnes čeká představení a prezentace. Já čekám, až se vzbudí můj muž a přítel mojí dcery Francouz Julien. Pozdravíme se česky, protože Julien se snaží učit rodnému jazyku mé dcery a já se připojuji do internetového bankovnictví. Ježíši, ono je to pravda. Na účtě je pouze třetina peněz. Po kontrole zjišťuji, že nám byla zablokována třikrát stejná částka, celkem čítající bratru jedenáct tisíc. Já to říkala. Po spojení s bankou sděluji, že nám byla stažena za mýtné celkem velká částka a to neoprávněně. Po kontole účtu je mi operátorkou sděleno, že částky z účtu neodešly, ale jsou pouze zablokovány, což jsem si jako bývalý bankovní úředník zjistila sama, ale pořád je to tak, že peníze nemáme, a budou nám po kontrole vráceny, nicméně je pátek, takže dnes to nebude. Převádím tedy rychle peníze z našeho dalšího účtu, protože prostředky na návrat nestačí. Ta komiksová bába na benzínce měla pravdu. 

Naše konverzace s Julienem anglickočesky na tento problém nestačí a on se snaží dopátrat, co se stalo a co je možné udělat pro nápravu, a proto rozhoduje, že do problému zatáhneme naši dceru v Praze, Lindu ve škole není možné rušit, a využijeme ji jako tlumočnici. Teprve po rozebrání problému zjišťuji, že se nejedná o mýtné, to je strženo v částce, se kterou jsme počítali. U transakcí je namalováno auto, takže je to ta benzínka, u které nám bylo dovoleno načerpat. Rozmlouvám Julienovi telefon na onu inkriminovanou čerpací stanici, protože je mi bankou slíben návrat peněz a už se tím nyní nechci zabývat. Jsme přece zase v Paříži, takže hurá do ulic. 

Při minulé návštěvě jsme navštívili téměř všechna známá místa, která dle instrukcí musíte v Paříži vidět, takže dnes se chystáme jen tak courat pařížskými ulicemi, znovu navštívit velký přírodní park s jeskyněmi a jezery, který vznikl už za dob Napoleona. Předtím však prý musíme navštívit hřbitov slavných. Dcera nám však zapomene sdělit, že hřbitov má rozlohu menšího města. Procházka je to příjemná, rozjímám, co vede všechny ke stavbám tak honosných mohyl, některé rozlohou připomnají malé byty tak typické pro Paříž a některé jsou celkem rozlehlé jako domy pro početnější rodinu. Proč tolik pompéznosti mrtvým? Pro živé zbývá málo pařížského prostoru. Procházíme se a rozjímáme, když po delším čase zjistíme, že jsme už několikát minuli Balzaca a Edith Piaf, které jsme vlastně hledali. Rozhodujeme se, že to není drama, jsme unaveni po téměř třinácti hodinách cestování a odcházíme si chvíli odpočinout. Odpoledne se vypravujeme do již zmíněného parku, který skýtá krásný pohled na Paříž a má krásná zákoutí. Tentokrát je ozvláštněn několika svatbami. Nevěsty se fotí spoře oděné, i když už je podzim a trochu chladno. Odcházíme z parku a metrem se nám cestovat nechce, je pro nás trochu chaotické a zážitků máme fakt dost. Couráme tedy Paříží a znaveni občas někde usedneme a pozorujeme život. Již minule mě fascinovalo, že lidé v Paříži nejsou tolik uspěchaní, umějí se zastavit, mám pocit, že umějí využívat každé chvilky života. Máme už ušoupané nohy, takže se vracíme v podvečer na místo určení. Příjemná večeře s vínem ozvlášťnuje arabská specialita okořená rýže natural ve vinných listech a ve skořápkách z velkých mušlí zapečené mořské potvory s omáčkou..Ty mám moc ráda. Můj muž si dává jistotu: párky. Usínáme a říkáme si, kdy jsme vlastně přijeli. Zdá se nám to minimálně týden. 

Pokračování příště.

hurá na Paříž (1. část)

Tentokrát neletíme, jedeme autem, takže nemám žádný stres. O ty má prostoto! Je mi více než půl století, ale naivní a trochu bohém – nějak to dopadne – jsem pořád. Ještě ve středu ráno nevíme, zda ve čtvrtek odjedeme, takže se nekoná žádná zvláštní příprava. Ona by se tedy nekonala, ani kdybychom znali přesný termín odjezdu. Zásadně řešíme vše na poslední chvíli jako nákup dvě hodiny před odjezdem do Chorvatska.

Jediný problém, který s mým mužem vnímáme, je starost o naši Justýnku, našeho asociálního člena rodina.. Chtělo by se mi říct starost o našeho němého člena rodiny, ale to by nebyla pravda, protože naše kočička mluví a o vše co potřebuje, si dokáže říct velmi důrazně. Bojí se nových lidí a dlouho jí trvá, než začne návštěvy akceptovat a to i členy rodiny, kteří s námi nebydlí. To se částečně změnilo v době, kdy jsme se přestěhovali do nového velkého domu a začal kolotoč návštěv, do té doby nebývalý. A protože po nějaké době si Justýna uvědomila, že to už tak bude pořád a nebude tu nikdy klid a hledat neustále nějaké nové skrýše je pěkná otrava, přestala před návštěvami utíkat, Syn se nabízí, že se o Justýnu postará, takže tato starost odpadá. Snad to spolu zvládnou.

Jedeme do Paříže. Není to žádný výlet, stěhujeme jedno z našich úspěšných dětí za studiem, a přestože jako poslední z dětí vylétla z hnízda už před časem, přece jen je toto už opravdické odpojení se od rodičů, takže chceme být u toho. Jedeme tedy autem. Můj syn mi připomněl, že v Paříži budu mít narozeniny, takže pro náhodné známé to vypadá, jako bych dostala tento úžasný dárek od mého muže k narozeninám, já ale zatím tahám krabice od banánů plné knih, studenských vzpomínek a proboha proč nádobí do auta. Ale těšíme se s mým mužem na zážitky, které nás zajisté neminou – jak mi vždy říkala moje bývalá asistentka: vaše rodina mě velmi baví, s vámi se člověk nenudí a to byla jediná jistota, kterou jsem ji mohla dát. Nuda s námi opravdu nebývá.

Půjčená navigace do auta začíná trochu zlobit, takže si pro jistotu vygooglujeme trasu ještě na netu, což se později ukazuje jako velmi vtipné. Záložní plán je navigace v mobilu, doufám, že neselže. Ještě na poslední chvíli řeším cestovní pojištění. Jinak žádná příprava, naše jazyková negramotnost nám také vůbec nevadí, už jsme přece v Paříži i jinde po Evropě byli, takže žádný stres.

Vyjíždíme ráno a začínáme teprve probírat, zda jsme na nic nezapomněli. Trochu znervózníme, když si uvědomíme, tolikrát jsme o tom mluvili!, že ve Francii budeme platit mýtné, a že jsme přece jen měli proměnit více eur, než těch pár drobných, co máme. Ale všude se určitě bude platit kartou. Můj muž podotýká jako ještě mnohokrát při naší pouti do Paříže: Vždyť jsme v EU.

Projíždíme Německem a polovina dálnice připomíná dálnice v Čechách, mnohokrát zpomalujeme na 50 a náš počáteční optimismus, že máme polovinu cesty za sebou, nás opouští. Ale nevadí. Jede se dál. Po pár zajížďkách, ta baba v navigaci sděluje naprosto nesmyslné instrukce jako např.na rozdvojení se dejte nahoru – panebože obě cesty se zdály být nahoru, už jsme ve Francii a po nějaké době se objevuje vjezd na dálnici. 

A první stres je tady. Později se ukazuje velmi oprávněný. V době netu je tak snadné si zjistit způsob placení mýtného, ale proč bychom to my dva přece dělali? Oč dobrodružnější je nic nevědět. Před námi se zjevuje několik, panebože kolik jich je, velkých sloupů s různými tabulemi s digitálními hieroglyfy. Po určité době si nějaký znak vybíráme, připraveni na to, že v té budce, která je u každého sloupu, bude jako kdysi v Chorvatsku, nějaký človíček, kterému strčíme připravená eura a výměnou obdržíme potvrzení. Doufám, že nám peníze budou stačit. Před námi jsou ještě dvě auta a já z hrůzou zjišťuji, že každý někam něco strká, ale peníze to nejsou. Co budeme dělat? Představa, že neznalí jazyka, zůstaneme trčet před závorou jako ježek v kleci a nebude možné vzhledem k frontě za námi ani tam ani zpět, mě jímá hrozná panika, a to ještě nevím, co vše nás dnes čeká. Už jsme u stojanu se spoustou děr a z toho rozumíme jediné. Credit card. Můj muž je raz dva hotový a už do otvoru vráží platební kartu, přestože na něj volám, že není kam zadat PIN. Už si říkám, že jsme o ni přišli a ještě tady budeme uvěznění, když k mému údivu karta do pár sekund vyjíždí a aniž bylo vydáno jakékoliv svědectví o použití této, otvírá se závora a mi k našemu údivu projíždíme. Jsme v takovém šoku, že je nutné zastavit na jednu kouřovou. Panebože co to je za platbu? Což když nám to sežralo více peněz než mělo? Uklidňujeme se navzájem a pokračujeme v cestě a další hodiny tuto situaci neustále probíráme. Vlastně se touto situací, která se nám zdá už i vtipná, bavíme až do té doby, než uvidíme další sloupy s digitálními značkami a situace se opakuje jen s tou změnou, že obdržíme nějaký ticket s francouzskými nápisy, ovšem po přesné částce platby opět ani památka. Po třetí již mýtné platíme, je to platba anebo co? bez nějakých průtahů a i se nám povede pochopit, že nejdříve je nutné strčit do díry ticket, který jsme obdrželi před časem a teprve po té platební kartu. Opět je za pár sekund anebo dokonce jednu sekundu hotovo a my jedeme dál. Moje poznámka, doufám, že nám zbylo něco na účtě, je již nepodstatná. Nicméně to vypadá, že už jsme mýtné zaplatili naposledy a dochází benzín, takže je ještě nutné se vypořádat s tímto problémem rovněž velmi stresujícím vzhledem k jazykové bariéře. Slibuji si, že až se vrátíme, budu se opět věnovat oživení své angličtiny. 

Projíždíme dálnici a místo reklamních billboardů lemuje silnici „umění“. Vpravo barevné koule, vlevo koule a koule, hurá změna, jehlan a jehlan a jehlan, dále kruh a kruh a opět změna jeden sloup a opět desítky barevných koulí, které zřejmě mají připomínat zeměkouli. Má představa o umění je jiná, nicméně zřejmě svůj účel splnila. Řidiče rozptýlí jen hledání smyslu tohoto.

Cestou zkoušíme čtyři benzínky, nechceme se vzdát té málo hotovosti, kterou máme, jedeme dál, protože nemají uvedenu možnost platby platební kartou. Pokračujeme v cestě, ale už začínáme mít problém, takže na následující stanici se již musíme s tímto vypořádat. Ze stojanu, ze kterého je možné načerpat benzín či naftu, na nás zdvořile mluví a mluví a mluví za sklem komiksová ženská postava s velmi kyprými tvary a nechce pustit žilou, abychom mohli jet dál. Snažíme se pochopit, co je nutné udělat, můj muž je velmi překvapen, že nemůže najít stejnou značku benzínu, či stejný název jako v Čechách. Panebože vždyť jsme v EU, tak musím rozumět všemu:-). Po chvíli postavička s vnadami začne rozčíleně ťukat na sklo a můj muž už velmi v panice opět vráží svoji platební kartu do díry, jako už tolikrát při naší pouti, aby se třeba uvolnila ta blbá pistole.Volám dceři do Paříže, aby přeložila,co ta bába říká, ale můj muž drží sluchátko zoufale u svého ucha a nereaguje na volání dcery, aby přiložil telefon k obrazovce, protože nic neslyší. Vyrvu mu telefon z ruky a bez rozloučení jej pokládám. Po několika marných pokusech, naštěstí karta vždy vyjede, volám zoufalá na nějakého Francouze: help me please. Francouz je velmi ochotný vnímat moji neumělou angličtinu, což není vůbec běžné, mluvím stylem: já potřebovat pomoc, a pomůže nám dovést naše snažení do zdárného konce, takže konečně je natankováno a ke dvěma potvrzením s nulou vyjíždí potvrzení o natankování a platbě. Nasedáme a odjíždíme. V autě mi můj muž sděluje, že mu to po posledním úspěšném pokusu napsalo, že smí čerpat benzín pouze do určité výše. Říkám, to je naprostá kravina, prostředků na účtě je víc, než můžeme na pár dní potřebovat. To je hloupost. No teď ještě dorazit do Paříže a najít správnou ulici a dnešním peripetiím je konec. Náhodný pozorovatel, kdyby to tedy bylo možné na dálnici, by nepochopil, že jsme prožili velmi stresující zážitky, protože náš hurónský smích tomu neodpovídá. Neustále nás uvádí do stavu beztíže na sklo klepající a zvyšujícím hlasem povykující komiksová postava. Naše překlady rozhořčené mluvy nebudou asi přesné ale něco v tomto duchu: panebože idiote tak už natankuj, co máš za problém?! Nevíme ale, že toto je náš poslední smích pro dalších pár hodin a že to, co jsme dosud prožili, vlastně vůbec stresující nebylo. 

Pokračování příště.

ubitá veverka a jiné "horory"

www.regiony24.cz

Myslím si o sobě, že jsem celkem tolerantní, a jak řekla jedna z mých dcer, když měla pocit, že situace vyžaduje pronést toto sdělení, i hodná. Slovo hodná nemám moc ráda, protože někdy mi v některých souvislostech slovo hodný přijde jako ekvivalent pro hloupý. Takže ještě jednou, jsem tolerantní, ale některá slova či věty pronášené cizími ústy ve mě zanechávají stopu ne zrovna hodnou mé tolerance na dlouhou dobu. Neposlouchám cizí hovory, ale někdy to prostě nejde. Většinou jsou věty vytrženy z kontextu, takže pak si sami pro sebe vystavíme příběh, abychom je nějak ukotvili.
V poslední době mě hodně poznamenala věta pronesená v souvislosti s životní tragédií mně neznámé ženy, ale pro mě byla tragická ta slova, která byla pronesena s odstupem času, nikoliv ve stavu bezbřehého zoufalství, které si jen sotva někdo, kdo nezažil, dokáže představit. Ve zralém věku si žena pořídila miminko, protože chtěla nahradit jednoho ze svých dvou synů, o kterého tragicky přišla. Sice si myslím, že jedno dítě nemohu nahradit jiným, ale každý to máme jinak. Dovětek mě však poznamenal. "Zemřel mi ten lepší syn".
Jako trojnásobná matka nemohu pochopit, jak je možné toto vypustit z úst a ani v myšlenkách či ve skrytu duše jsem nikdy nepreferovala některé ze svých tří dětí. Byly určitě chvíle, kdy některé z nich prudilo víc než ostatní, ale nikdy jsem si nepomyslela, že některé z nich je lepší. Všechny jsou moje. O této větě však nelze říct, že byla vytržena z kontextu a že se dá kolem ní vystavět příběh. Je to jen konstatování faktu. kde už žádná fabulace není možná.
Ovšem nejmladší ratolest mi reprodukovala před týdnem dvě věty, které vyslechla ve vlaku a ty stojí za fabulaci a vystavění příběhu.Cesta je dlouhá a vedle sebe mlčky sedí postarší pár, možná manželé, možná cizinci ve vlaku, kdo ví. Po čase pronese žena dívajíc se z okna první větu: Panebože to je vedro. To nevím, jak to s tím ptákem vydržím. Tato věta zůstala bez odpovědi. A opět ticho. Na konci cesty je pronesena druhá věta opět ženským protějškem, která je hodna pera Hitchcocka: Hele Stromovka! Vzpomínáš si, jak jsme tam zabili veverku a já jsem ji pak musela dobít?! Uf... Asi to nebudou cizinci ve vlaku.
První větu je možné rozvinout několika způsoby: paní je majitelkou dravce, tedy sokolnice, která chodí do Stromovky ptáka "venčit" a neví, jak s ním v tom horku vydrží. Anebo pejorativně myslela úplně jiného ptáka a pravděpodobně i jinou činnost, kterou bude s ptákem ve vedru provádět. Ve Stromovce.
Je však možné, že význam věty je naprosto prozaický. Paní vypadala jako typická venkovanka, tak třeba vezla jen v přenosce slepici či husu příbuzným k nedělnímu obědu. No toto vysvětlení mě tedy taky blahem nenaplňuje. Nebo vezla ptáka zakoupeného v marketu už pěkně připraveného na tácku a bála se, že ve vedru vláčet syrové maso není úplně košer. No asi jsem to moc nevylepšila :-) A možná jen měla paní schůzku s kamarádem Ptákem a procházka ve vedru jí nepřipadala romantická a bylo jí srdečně jedno, zda Pták vedro vydrží či nikoliv..
Čeština je velmi malebná, velmi pestrá a někdy velmi složitá a dvojsmyslná a někdy nesrozumitelná i pro nás Čechy.. Ovšem hrůzostrašnou hororovou větu, jak jsme zabili veverku, si jen tak nevysvětlíte. Hypotetický dravec skočil po veverce, kterou přizabil, takže bylo nutné ji dorazit?! A tuto milosrdnou činnost  na ukončení trápení nebohého zvířete prováděla žena? Že by to byla Xena? Anebo byla veverka terčem pro lidské lovce?! Tady moje fantazie končí. Žádné pozitivní vysvětlení nemám. No, nejsem Hitchcock a horory, kromě teď klasických Hitchcockových, nemám vůbec ráda.
Sama ale pronáším nevědomky věty, které mají buď dvojsmyslný význam, aniž bych to plánovala, anebo vytrženy z kontextu mohou nahánět hrůzu. Ne, tak moje památná věta, často je mi připomínána při rodinných sešlostech, kterou jsem chtěla zastavit hádku svých dospívajících dcer na téma úklid: Ta sice měla vyvolat chvilkovou hrůzu a dočasný respekt pro "zoufalou" matku, leč nezdařilo se. Po několikerém napomínání a připomínání jsem po italsku zakřičela: Takové dvě velké kozy mám a  budu tady snad uklízet sama?!. Druhá část věty se ztratila v hurónském smíchu dcer a bylo po hádce. A mně chvíli trvalo, než jsem pochopila, co je předmětem takového veselí.  Toto mé rčení dodnes ve mně vyvolává smích.
Nutno podotknout, že moje vnady nikdy nepotřebovaly zásah šikovného plastického chirurga ke zviditelnění.