mozkové buňky a rychlost světla

V láhvi od vína je skutečně Jupí. A v zátiší s trpaslíkem - cestovatelem  jí to sluší.

Dosud jsem si o sobě myslela, že moje inteligence je nadprůměrná.
Začínám však pochybovat.
Myslím, že mi neodvratně odumírají houfně mozkové buňky.
Mám strach, že mizí rychlostí světla.
Jinak to není možné, protože některé záležitosti života čím dál míň chápu.
Nebo spíše nechápu vůbec.
Asi to bude vínem.
Každý týden, tedy jen od pátku si neustále udržuji po celý víkend zvýšenou hladinu alkoholu v krvi.
Bože, ale jsem Moravák.
Měla bych něco vydržet, nee?
Reklamou jsem se profesně zabývala spoustu let a již jsem na blogu o reklamě psala.
Může mi prosím ale někdo vysvětlit reklamu Fousaté léto?
Proboha, jak ten fousatý chlapeček, kvůli kterému se možná budu strachy v noci odkopávat, souvisí se sirupem Jupí?
Tato reklama mě strašně irituje, ale dívám se na ni pořád ve snaze pochopit, o co tady jde.
Ostatně jsem postižená (profesionální deformace), takže se dívám na hodně reklam.
U této reklamy čekám na konci pointu a vysvětlení, proč proboha?
Fousaté léto je nyní něco, co je právě in?
Po fousatém létě lidé touží?
Panebože, proč si tedy neustále vytrhávám babské chlupy na bradě?
Ano, i mě už to potkalo, i když jinak je moje tělo naprosto hladké.
Dcera mi občas testuje nohy se slovy, kdy si se naposledy holila, že máš tak hladkou pokožku?
Nevím.
Tři měsíce?
Moje odpověď ji vždy rozčílí. Panebože jak je to možné, já včera a podívej...
Tak proč fousaté léto?
Ještě bych rozuměla fousaté zimě.
Aby nám bylo tepleji, ale léto?
Pokud někdo rozumíte, prosím napište mi.
Já to potřebuji fakt vědět.
Reklamy jsou zdařilé a méně zdařilé, někdy se mi líbí a nepamatuji si, na co reklama je (viz Bobika - ale o tom už jsem psala), nebo se mi nelíbí vůbec, ale vím, na co reklama je.
Tady si pamatuji, že je reklama na Jupí, ale chci vědět proč ty vousy?
Proč fousaté léto?
Můj muž je asi z kmene Indiánů, protože mu vousy nerostou stejně jako našemu synovi.
Rozhodl se dát si sirup Jupí a doufá, že si splní svůj dávný sen.
Dítěti by ale sirup prý nekoupil.
Myslím, že knír vyroste dřív mně než jemu, i když sladké nápoje nepiji už léta.
Ano, tomu bych rozuměla.
Jako je přípravek na růst vlasů, tak přípravek na růst vousů.
Ale Jupí?!
No jupíí, prosím vysvětlete mi někdo pointu.
Ale pomalu a srozumitelně, protože se bojím, že toto do smrti nepochopím.
Uklidňuji se tím, že to vlastně nic neznamená.
Někdo chtěl, abychom si reklamu pamatovali a je to jen úlet choré mysli..
No musím uznat, že se mu to povedlo.
Jupí si sice nikdy nekoupím, ostatně nekupuji si nic z reklamy, ale budu si pamatovat absurdní spojení fousaté léto a Jupí navždy..
Fousaté léto, i když nevím, co to znamená, doufám nikdy nebude.

P.S.
Dodatečně, ještě vpisuji odkaz, který našla moje kamarádka na Jupí. Tak už znám odpověď. Tedy je to, jak jsem si myslela. Nic to neznamená, jen to má navodit atmosféru příjemného léta. No u mě to tedy rozhodně nenavozuje.

že by ...?

Že by nakonec kozel mohl být dobrým zahradníkem?

Vloni jsme koupili malou hrušku a zasadili. 

Za měsíc jsme ji přesazovali, páč někdy nemáme žádnou koncepci.
Překážela bazénu. 

Začala trochu chřadnout, měla něčím napadené listy a mysleli jsme si, že jsme opět dokázali něco utrýznit.

Na jaře byla obsypána květy a bylo jich tolik, že kdyby z každého květu byla hruška, musí se ten stromeček pod tou tíhou zlomit.

A hurá. 

Na stromečku jsou hrušky.

Čtyři.

A stromeček vypadá rozkošně.

Snad tedy ve zdraví hruštičky dozrají.

Už jsme samozřejmě zapomněli, jakou odrůdu jsme vlastně koupili.

Ale kdo to potřebuje vědět?

No stačilo by vědět, zda jsou rané či pozdní.

Na zahradě se mnou opět Justýnka jako doprovod.
Už se těším, až rozkvetou pivoňky, i když nádherné jsou i jen s poupaty.
Možná se mi dokonce líbí víc.

Ve stínu pivoněk se líbí i trpaslíkovi (pravděpodobně jediný kýč v našem životě, ale jeho příběh jsem už odvyprávěla tady a ten vysvětluje nezastupitelnost trpaslíka v našem životě) .

A ještě ke špačkům z mého minulého příspěvku. 

"Mršina" pravděpodobně funguje. 

No, ani my jsme si na ni nezvykli. 

Vypadá strašidelně a nechutně, nicméně černé nálety už se nekonají. 

Občas přijde na ochutnávku jeden špaček či nanejvýš dva úplně na vrchol stromu.

Říkala jsem si, nahoře v koruně stromů tam je to vaše. 

Rozdělím se.

Můj muž má jiný názor. 

Zavěsil do koruny jedno CD, které se rozhodl obětovat a od té doby jsem už neviděla jediného ptáčka zpěváčka.

Vypadá to, že naše udělátka na plašení špačků fungují. 

Ovšem mršina je naprosto bez konkurence, i když kouzlo zahrady trochu narušuje.

v hlavní roli špačci a já

Už se u nás na zahradě začíná červenat a se zvětšující se červenou plochou úměrně narůstá moje agresivita.
Vloni jsem si vystačila s potleskem a moc jsem ta černá monstra neřešila.
Před rokem to pro mě byli roztomilí ptáčci zpěváčci.
Ovšem jen do té doby, než jsem zjistila, co opravdu dokáží.

Třešní se vloni urodilo hodně, takže proč bychom se nepodělili se špačky.
Ale co je moc, je moc.
Odjeli jsme v sobotu ráno do Prahy a strom byl ještě z poloviny plný krásných třešní.
Říkala jsem si, že už je musíme očesat a zpracovat a rozdat ...
Po návratu večer jsme zažili šok.
Mám dodnes podezření, že u domu byla nějaká ptačí hlídka a  zbytek hejna čekal na znamení, že už jsme konečně vypadli a nebudeme je rušit tleskáním.
Strom byl dočista prázdný.
Tedy prázdný - ty potvory tam nechali plný strom pecek.
Od včera, kdy začaly opět štěbetající nálety, začínám být agresivní a alergická na vše černé, co lítá.
Od rána tleskám jako v divadle, vlastně to by muselo být ale představení, které by si zasloužilo takový úžasný potlesk.
Ale už toho mám dost.
Čekají totiž někde za rohem a sotva poodejdu, jdou si jako do restaurace.
A ta naše restaurace by si zasloužila Michelinskou hvězdu, jak je úžasná.
Včera mi bývalá kolegyně poslala odkaz na článek Jak plašit špačky a začala připravovat CD, která nepotřebuje.
Prý rozvěšení na strom pomáhá.
Tuto výzdobu zamítl můj muž, panebože taková opičárna, ale včera byla situace ještě příznivá.
Dnes by mluvil jinak.
Začala jsem si ráno po prvních nájezdech, ze zpěvu ptáků mi teď naskakuje husí kůže a hned letím ven, jak zběsilá, pročítat podrobně návody,  jak plašit špačky.
Vysazení moruše jsem hned zamítla.
Zaprvé je to nadlouho a pak mě rozesmál tento způsob řešení.
Než jsem dočetla do konce, myslela jsem si, že strom moruše třeba špačky odpuzuje, takže chrání třešeň v sousedství.
Omyl.
Špačci milují moruše víc než třešně, takže jen odpoutáte jejich pozornost.
Pokud máte moruše sami rádi, je toto řešení naprd, páč místo jednoho stromu budete hlídat dva.
Vybrala jsem si tedy kožešinu.
Prý stačí zavěsit na strom i umělou a špačci si myslí, že je na stromě kočka.
Našla jsem tunel na krk z HM, který jsem před lety nosila přes kabáty a vypadal velmi apartně.
Není to ani umělá kožešina, jen se to tak tváří.
Vyzkoušela jsem více kreativních zavěšení na stromě a zdá se, že poslední trochu funguje.
Za půl hodinu byl "v restauraci" jen jeden špaček.
Doufám, že to není tím, že se přejedli, ale skutečně tou příšerou, co visí na stromě.

A toto poslední kreativní řešení  zdá se zabírá.

Musím přiznat, že to z dálky vypadá nechutně a bojím se, že se toho leknu časem i já.
Až zapomenu na své udělátko na plašení.
Panebože, ještě že už to nenosím.
Vypadá to na těch fotkách dole jako nějaká mršina. Fotky jsem také uložila pod názvem třešeň a mršina.
No v každém případě toto už na sebe nikdy nedám.

dáme si do bytu ...

Anebo do domu vázu a pod vázu stůl.
Nevím, proč asi dva dny mi zní text této staré písně v hlavě a vlastně se mi dnes hodí.
Od dcery jsem tedy nedostala vázu, ale krásnou skleněnou misku od Kare.
Zatím nevím, kam s ní a na co, ale je krásná designová a z druhé strany vypadá jako mušle.

A ještě si dáme do domu nový koberec, protože výměna je nutná a už vybírám delší dobu.
Pořídila jsem jej na Bonami, kde už jsem nakoupila vícekrát, takže předpokládám, že i tento nákup bude skvělý..
No, vlastně jsem jej ještě nepořídila, protože dorazí až v polovině června a chtěla jsem původně o něm psát, až jej budeme mít rozložen doma v obýváku.
Ale třeba někdo z vás také potřebuje výměnu a teď běží kampaň na hezké designové koberce v různých velikostech se slevou a kampaň končí za čtyři dny.
Kdybych tedy psala o koberci, až dorazí, už by to nebyl tip na výhodný nákup a já jsem se chtěla s vámi podělit.
Mně se líbil moc tento:

Bonami

Vlastně se mi líbilo koberců víc a musela jsem konzultovat výběr s dcerou a samozřejmě se svým partnerem, A nakonec zvítězil koberec s geometrickým vzorem a v barvách, které se do našeho příbytku hodí.
Už se těším.

okno pro kočku

Slíbila jsem pokračování svoboda pro domácí mazlíčky a konečně se k tomu dostávám.
Dvířka pro našeho jezevce jsme nakonec vybírali déle, než  jsem čekala a nainstalovali teprve před osmi dny. Balíček s dvířky dorazil a já použila jednu součást na vyzkoušení, zda náš mazlíček vůbec proleze, dřív než se nám povede "zkurvit" dveře za několik tisíc.
Protáhla jsem Justýnku jako přes obruč a zkouška dopadla skvěle.
Vždyť jsou to dvířka pro malé psy, tak snad proboha náš šestikilový Golem musí projít.
Přece nemůže být větší než malý pes.
Můj muž vyřezal díru do našich domovních dveří a neměla jsem sílu se na to dívat.
Co kdyby se to nepovedlo.
Ale vše dopadlo dobře.
Justýnka poprvé prošla kolem dveří a mířila do kuchyně se posilnit.
Myslela jsem si, že si ničeho ani nevšimne.
Ale celá strnula a jen se dívala.
Panebože, co to zas je? Nesnáším změny.
Po minutě zírání odkráčela za jídlem.
A od té doby začala peripetie jménem svoboda pro domácí mazlíčky a moje nervy byly na pochodu. Neustále jsme poslouchala, že je úplně blbá.
V hlavě se mi promítalo, že jsme zničili krásné dveře, v zimě tudy potáhne, ale pro Justýnku to bude jen její nové okno.
Sice bylo na ní vidět, že chápe, k čemu tento otvor asi má být, ale koukala na mě naprosto nechápavě a s údivem, až mi to konečně došlo.
Proč mě nutíš, abych se cpala do tohoto malého otvoru, když stojíš u dveří a můžeš mi otevřít ostatně jako vždycky?
Nechápu ..

V nejbližších pěti dnech jsem zjistila, že Justýnka používá dvířka jako okno (v té známé písničce se zpívá kočka leze dírou, pes oknem - no my máme dva v jednom).
Kouká zevnitř ven anebo obráceně a je nadšená, že jsme jí ten výhled umožnili.
Lákala jsem ji na bonbónky, tomuto slovu velmi rozumí a ví, kde ty dobré bonbónky, rozuměj granulky s vitamíny, které dostává jen za odměnu, jsou.
Když má pocit, že odměnu už dlouho nedostala, postaví se ke dveřím špajzu a čeká, dokud nepochopím.
Na volání Justýnko, chceš bonbónek? přiletí odkudkoliv, ale na projití otvorem toto lákadlo nestačilo.
Pořád to bylo pouze úžasné okno z výhledem na zahradu a výraz: no konečně, že vás to napadlo byl víc než čitelný.
No takový luxus okno pro kočku jen tak někdo nemá.
Po pár chladných dnech začalo být konečně teplo, a tak jsme lítací poklop vylepili nahoru, aby zbyl jen jasný a naprosto srozumitelný otvor, tedy díra.
Snad se to konečně povede, páč protlačit jezevce násilím nemá samozřejmě smysl.
Musí sama chtít.
Již jsem pochybovala o její inteligenci a začala jsem si připouštět i já, že je úplně blbá a já jsem v ní jen naprosto neobjektivně jako nesoudná panička viděla velmi inteligentní zvíře.
Bláhově jsem si myslela, že uvítá tuto svobodu rozhodnutí okamžitě. Ono stepovat přede dveřmi, než si někdo všimne, není v našem velkém domě žádný med.
Už jsem se začala smiřovat se zničenými dveřmi.
No hlavně, že jsme zdraví.
Konečně v sobotu (vlastně to ještě nebyl ani týden od instalace) nastal obrat.
Můj muž byl venku a já doma.
I když bylo venku horko, dveře jsme zavřeli, jakmile přišla Justýna domů. .
Za chvíli přiběhl můj muž s voláním Heuréka!
Najednou se jezevec objevil na zahradě.
Radovali jsme se, jako kdybychom složili nějakou důležitou zkoušku.
Ano, nebyl kolem nikdo, kdo by jí otevřel dveře, tak konečně našla odvahu použít svoje "okno".
Asi dva dny používala dvířka pouze na cestu ven, dovnitř jsme ji museli pouštět.
Pak se najednou objevila pozdě večer ze zahrady doma.
Hurá, máme vyhráno a já jsem pyšná.
Věděla jsem, že je to chytré zvíře.
Teď jen zbývá vydržet uvykací kúru, jakmile sundáme lítací poklop, ale to už bude snadné.
Jsem ráda, že se povedlo a nezničili jsme domovní dveře pro nic za nic.
No s naší "bytnou" je opravdu legrace a fakt se s ní nenudíme.
Včera jsem se vrátila po dvou dnech domů.
Jednou nejsem doma přes noc a mám novou bižuterii:

Muselo ji to hodně tlačit, ale asi chtěla svou paničku a mě včera trvalo docela dlouho, než jsem ji našla. Šperkovnici ještě na spaní nevyužila.

nutkání

Ano, s jarem u mě nastává velké nutkání.
Nakupování dalších a dalších květin do truhlíků a květináčů a do země se stává drogou.
Vloni jsme měnili zahradu několikrát, protože něco nevydrželo naši péči, no nebyli to silní jedinci, a tak je zahrada pořád jiná.
Trochu se podezírám, že odchod těchto jedinců mi nezpůsobuje smutek, ale možná spíše naopak.
Ne, že bych si to vysloveně přála, ale těším se na další změnu, i když pravda to trochu leze do peněz.
Naštěstí mám parťáka na tyto neustálé proměny.
Můj muž koupil včera další tři plecháčky na plot.
Už jsem o nich uvažovala delší dobu a teď byly ve slevě a slevy my milujeme.
Nebylo samozřejmě, čím je osadit, tak jsme konečně navštívili zahradnictví, které je kousek od nás, ale ještě jsme tam nikdy nebyli.
A nakoupili samozřejmě víc, než jsme chtěli, ale to tak bývá.
Vím, že do krámu s jídlem nesmím jít hladová, páč potom nakoupím jakoukoliv ptákovinu k snědku bez čtení etikety..
Ovšem ani sytá, páč nakupovat hned po jídle je taky naprd.
Po jídle jsme pro změnu nenakoupili vůbec nic.
Jak se má ale nakupovat v zahradnictví?

Včera jsem si vzpomněla na svého taťku a bylo mi líto, že už moje zahradničení nemůže vidět.
Přednášel mi o květinách, rostlinách, bylinkách a já poslouchala na půl ucha a jen jsem se modlila, ať po mě nechce žádnou práci proboha.
Bylo mi patnáct a zahrada a vše ostatní kolem ní mě šíleně nebavilo a nechápala jsem to nadšení pro kdejakou rostlinku či květinku.
Tátovy přednášky do světa zahrad mě nebavily ani ve dvaceti.
Malá změna v mém přístupu přišla teprve s dětmi, ale zahradu jsem vnímala spíše jako užitkovou.
Pro děti jsme pěstovali jahody, rajčata, květák, kedlubny, okurky a vše podobné. Na sběr rybízu jsem musela vyhlašovat soutěž.
Byla to otravná práce, ale marmelády a džemy, mražené ovocné dřeně přišly vhod.
Ani tenkrát mě to však vůbec nebavilo a většinou jsem to dělala jen z povinnosti, kterou jsem skrývala za radost, že to dělám pro děti.
Vlastně ani mého muže to vůbec nebavilo.
Květiny jsme tenkrát pěstovali jen na oknech v truhlících, aspoň si to myslím a nejkrásnější výzdoby oken jsme měli právě ze sazenic vypěstovaných mým tátou.
Všichni se mě tenkrát ptali, co s nimi provádíme, že jsou truhlíky tak krásné.
Nikdy potom jsem je už tak krásné neměla.
Jak děti rostly a po revoluci začal být všeho dostatek a naopak byl nedostatek času, zahradu jsme skoro opustili a začali jsme ji využívat pouze na pití kávy.
Ostatně tuto činnost preferujeme dodnes.
Zahrada je na kochání, grilování, stolování. Není na dřinu.
Kdy přesně nás začalo bavit zdobení zahrady, kdy přesně přinesl sám od sebe můj muž první růže a zasadil a pak se o ně staral, si nevybavím.
Ale v našem předchozím domě a zahradě už jsme tuto mánii měli.
Tedy to každoroční nutkání nakupovat květiny a zkoušet pokus omyl.
Paradoxně další plecháčky na plotě zvětšily zahradu.
Neumím to vysvětlit, ale je teď rozmanitější a plastičtější, plot není holý a zahrada se zdá větší.

Tati, tvoje exkurze do světa rostlin a květin ve mě asi něco zanechaly.
Pořád si teda myslím, že zahrada se má především užívat, ale neustálé zdobení nepovažuji za práci.
Zeleninu však už nepěstuji. I když jednou jsem byla i já úspěšná.
Už jsem někde na nás práskla, že pro nás platí, čím blbější sedlák, tím větší brambory.
Vzpomínám si na jeden rok, už je to dávno, děti byly ještě malé, kdy jsem každý den nosila ze zahrady kýble okurek, které jsem nakládala, posléze rozdávala, protože úroda byla velká.
Naproti naší zahrady bydlel skutečný vystudovaný zahradník a dodnes si pamatuji, jak mě pozoroval za záclonou a určitě nevěřícně kroutil hlavou, páč jeho úroda byla malá.

A hotovo..
Sedíme na schodech, i když zahrada skýtá spoustu jiných míst k sezení, popíjíme víno, češeme Justýnku a hrajeme si s bublifukem.
Zachytit bublinky a jejich jepičí život bylo pro mě docela těžké.
A jak tak popíjíme a kocháme se zahradou, zjišťujeme, že je nezbytně nutné koupit další tři plechové květináčky.
Budou slušet plotu u jezírka.
Plot je dlouhý a šest plecháčků je málo.
Takže opět budeme muset absolvovat kolečko Jysk a  naše zahradnictví
Hurá za dalšími nákupy.
Moje nutkání končí vždy podzimem.

kochám se...

Dnes bylo krásné ráno, a tak jsem se kochala. Pivoňky už začínají nakvétat, studna je zaplněna truhlíky a květináči, závěsné květináče už také kvetou a miluji kvetoucí okna.

A k tomu ránu patří ještě krásný citát:

Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži. 

(Exupéry Malý princ).

Plot zdobí již opět plecháčky zakoupené vloni v Jysk.

Justýnka již bohužel nemá volné truhlíky, ve kterých v posledních týdnech spávala na hlíně jako nějaká rostlina. 

Jakmile je hezky, tráví veškerý čas na zahradě. Ostatně stejně jako my. 

Dnes ráno spala na schodech a pak se kochala se mnou.

Když jsem ji začala fotit, tak se mračila. Rozčiluje ji, že nerozumí, co dělám.

Tak a  jdu být zodpovědná za vše, co jsem k sobě připoutala.