trochu divná slavnostní tabule...

V dětství našich tří dětí jsem připravovala a plánovala oslavu jejich narozenin s láskou a radostí dlouho dopředu, ostatně jako každá máma.
Tvořila jsem dort jako vláček či medvídka, zdobila lentilkami, dnes už je víc možnosti....
Ale jak jde běh života, už mi některé věci nepřijdou až tak důležité a oslavu našich narozenin, tedy moje a mého partnera plánuji jen po termín setkání vzhledem k naší početné rodině.
Ostatnímu nechávám volný průběh a moc to neřeším.
Důležité je pro mě setkání a povídání dlouho do noci s blízkými a nejbližšími.
Ostatně si myslím, že oslavovat moje narozeniny by vlastně měla moje máma.
To, že jsem na světě, o to jsem se já nijak nepřičinila.
Kdysi jsem četla o nějakém domorodém kmeni, kde oslava narozenin a nedej bože svátků není vůbec podstatná.
Ostatně naše rodina svátky nikdy neslavila a neslaví. Nevidím k tomu ani pražádný důvod.
U tohoto domorodého kmene se slavil první velký životní úspěch toho člověka, tzn. každý rok po tomto životním úspěchu a to může být v podstatě cokoliv, hranice každého jsou někde jinde, se slavil jeho den. Přijde mi to naprosto přirozené.
V našich zeměpisných šířkách to samozřejmě není zvykem a já jsem ve svém věku už oslavu svého prvního velkého úspěchu možná prošvihla.
Já vlastně ani nevím, co to v mém životě bylo.
První krok, první napsaná oceněná povídka, maturita, moje porody???
Rozumím tedy rozhodnutí mámy (nemám ráda slovo tchyně, i když jsem jí už taky) a nechuti oslavovat svoje narozeniny.
Letos opět zaznělo, jako už tolikrát, nechci nic slavit a nechci žádné dárky.
V dárcích ji samozřejmě žádný rok neposlouchám, tady chci mít fakt svobodu, ale ostatní dodržuji.
Takže jsme se sešli téměř celá rodina u ní, když měla kulatiny, ale již druhý rok to řeším jinou formou, prostě se dohodneme, kdo má čas pár dní před jejími narozeninami, zavoláme, že se zastavíme na kafe a prostě dorazíme s dárky.
Jela jsem včera na objednanou preventivní prohlídku k mé úžasné internistce, a tak jsem naplánovala před pár dny s dcerou a vnoučaty, že se jen tak zastavíme, protože prostě budu v Praze.
Nakonec telefonát mámy, není mi dobře, mám nějaký virus, takže děti není možné přivést.
Po kontrole jedu tedy sama s dárky, abych popřála, poseděla tak dvě hoďky, abych nerušila nemocnou. Trochu se nám vše zvrtne.
Vím, že pravá dáma nepije alkohol před pátou odpolední, ale my si otevřeme láhev vína v deset dopoledne a máma rozhoduje, že jí to třeba pomůže.
Dnes tedy za dámy nejsme.
Na chlebíčky je nakoupeno a já říkám, že je za chvíli připravím.
Ale nějak se nám oslava vymkla úplně a já letím po dvou hodinách koupit vedle do krámu další láhev chardonnay.
Vtipné jsou instrukce k nákupu.
Řekni, že je to pro tu s tou bolavou nohou, dá ti tu správnou láhev.
Dobře, už mám trochu zvýšenou hladinu alkoholu, takže poslechnu.
Mladík na mě zírá s otazníky v očích a naprosto nerozumí, co po něm proboha chci.
Ježíši, kde máte tedy víno, já si vyberu sama.
Mladík možná ještě dnes vypráví o divné zmatené paní a o jejím divném přání.
Mámě s láhví v ruce sděluji, panebože prodavač tě vůbec nezná.
Aha, mladík, tak to byl syn majitele a ten o mě nic neví.
No příště se musím lépe připravit.
Popíjíme další láhev, povídáme si o životě, smějeme se storkách posledních dní.
Jako např. tajnému a dlouhému "četování" o dárku k narozeninám pro mého muže.
Už se to blíží a po spoustě emailů s různými návrhy (pancéřovaný počítač, aby ho nezničil, tablet v železe apod..) si jedno z mých dětí nevšimne, přiznejte se, kdo to byl, sakra!, že pro úplně jiné sdělení, než je v předmětu emailu, tedy narozeniny, použije celou historii a zahrne do této tajné komunikace i mého muže.
Takže velké utajení se fakt nekonalo a my musíme začínat znovu :-)
Dále debatujeme o mojí tříleté vnučce a pro mámu pravnučce, která u rodinné večeře prohlásí, že až bude velká, bude pít pivo! a tady a tady a tady všude bude pivo.
Nutno podotknout, že jediný, kdo v rodině pije pivo, je můj muž a tak vyčítám, vidíš dědo, jaký dáváš příklad??!
Dcera mě však opraví.
Nene, já jí říkám i o cole a různých limonádách, že je nemůže, protože to je jako pivo.
V malém chytrém mozečku se tato informace usadí trochu jinak a pak malá "keliška".trousí všude informaci: máma pije jen vodu, ale táta pije pořád pivo (nutno podotknout, že táta si dá pivo dvakrát do roka k jídlu).
A tak si povídáme a řešíme smutné i veselé věci, a když ucítíme hlad, na tvorbu chlebíčků nejsou lidi.
Náš slavnostní stůl vypadá tedy takto:

Naházená šunka, sýr, vajíčka, zelenina na jednu hromadu.
A nahoře suchá veka.
Přesto anebo právě proto zazní úžasná věta z úst mámy: víš, že to byla nejkrásnější oslava narozenin v posledních letech?
Má cenu něco plánovat?
Já s touto krásnou větou odcházím ve velmi pozdním odpoledni.
Ze dvou plánovaných hodin se stalo sedm úžasných, a i když jsme nebyly za dámy, užily jsme si to.
Vlastně těch pár hodin bylo asi větším dárkem než předplatné slepičího časopisu a drahé krémy dobré značky.
A myslím si, že jsme si daly dárek obě navzájem.
Mám už trochu jiný žebříček hodnot a moc neřeším, jak co vypadá nebo jak se to zdá.
Takže hurá do dalších neplánovaných oslav a vůbec k nim nemusí být žádný zvláštní důvod.
Ještě to musím vše popsat na blog, protože máma je věrnou čtenářkou.
Nutno podotknout, že ve svém věku zaslouží obdiv.
Když asi před dvěma lety dostala tablet a stala se příslušníkem komunity Facebook, říkali jsme si, tak si ji přidáme do přátel.
Naučila se však brouzdat po netu, komentovat na facebooku takovým způsobem, že bylo nutné jí vysvětlit některá pravidla komunikace. Stalo se totiž, ale já bych se v osmdesáti možná už brouzdat vůbec nenaučila, že bylo nutné vysvětlit některé souvislosti.
Komentovat totiž na facebooku můj příspěvek na blogu, dřív než jej tam stihnu vůbec prezentovat, bylo fakt vtipné. Nikdo nemohl vědět, co se vlastně komentuje.
Ale vše se naučila a má můj veliký obdiv.
Takže mami, ještě jednou vše nejlepší k zítřejším narozeninám a posílám místo včera nezakoupené kytky,

spěchala jsem za tebou, rozkvetlý keřík ze zahrady.
Zase samozřejmě nevím, co to přesně je, i když mi to tady na blog někdo v loni psal, ale to je jako "perly sviním".
Keřík je krásný a ten ti vydrží věčně, páč na fotkách neuvadne.
Jistě uznáš, že naši divnou slavnostní tabuli jsem nemohla dát jako úvodní fotku k mému fejetonu či reportáži ze včerejšího dne.