příběh o "koštěti"

Čím blbější sedlák, tím větší...

No, doplňte si sami.

To je náš případ.

Zahradních příspěvků teď bude pomálu, protože zahrada usnula a není vidět žádný vývoj. Dokumentovat něco neměnného moc nejde, tak konečně přichází čas na příběh o jednom "koštěti".

Přinutil mě k tomu dnes pohled na krásně rostoucí túji a vlastně i můj muž, který mi "akci" neustále připomíná a chlubí se.

Ono tedy není čím.

Byla to naprostá náhoda.

Před více než třemi lety jsme koupili dům, ve kterém nyní žijeme a zahrada nebyla podle našich představ.

Jali jsme se likvidovat různé divné skalky a zákoutí zmenšující i tak  nevelkou zahradu.

Hned po nastěhování jsme rychle někam píchli magnólii, kterou jsme si přivezli v květináči. 

Nebyla však na vhodném místě a při celkové rekonstrukci zahrady, rekonstruujeme doteď, bylo nutné ji přesadit. Po likvidaci těch různých zákoutí zůstávali keře, které jsme přesazovali někam jinam bez ohledu na to, zda se ujmou či nikoliv a některé "trosky či torza" jsme připravili k vyhození. 

Spoustu se jich neujalo, pěkných krásných keřů.

Můj muž byl línej zasypávat díru po magnolií a zasadil tam, respektive zapíchl naprosto suchou trosku něčeho, kde již nebylo možno určit druh a ani původ se slovy: no ono se to stejně neujme.

O tom jsem byla přesvědčená i já, ale nekomentovala jsem nesmyslnost tohoto počínání. 

A vzhledem k tomu, že zahrada byla stejně rozpracována, nějak mi tam to zapíchnuté třiceticentimetrové koště nevadilo. Ani jsem si nepřála, aby se snad ujalo na tomto naprosto nevhodném místě.

Lituji, že jsem tenkrát tu chudinku těsně před smrtí nevyfotila.

Nějak jsme ji neřešili, bylo tolik jiných zákoutí k řešení.

A ani jsme si nevšimli, co se stalo.

Pořádně až letos.

Jak vypadá, je vidět na fotkách. Již je jasné, že je to túje a vyrostla do výšky 130 cm a celkově zmohutněla a zkrásněla.

Říkám, je na nevhodném místě, ale už ji přesazovat nechceme. 

Zastříhala jsem ji, aby měla fazónku a ona utěšeně roste a překáží u naší houpačky, překáží malinám u plotu, ale kdo to mohl tušit.

Chápete to?

No říkám, čím blbější sedlák, tím větší brambory.

Anebo kozel zahradníkem.

Jinde věnujeme velkou energii a výsledek je tristní.

Já už se ale nedivím. Po té, co jsme v loni byli schopni opečovávat a zalévat rostlinku, kterou zasadil můj muž a čekali, až pokvete.

Po měsíci jsem si všimla při věšení prádla, že úplně stejná rostlinka nám vyrůstá na dvoře.

Celý měsíc jsme opečovávali plevel, zatímco původní sazenice zahynula a byli nadšení, jak pod naší péčí utěšeně pěkně roste a jediná chybka byla, že pořád nekvetla..

A tady?

Díky lenosti vyrostlo něco celkem hezkého.

pošťák zvoní dvakrát...

No, vlastně nevím, jestli včera zvonil dvakrát.

Náš zvonek má velkou setrvačnost a tón nahoru dolů, takže možná ani nepoznám, zda to bylo dvakrát.

Nicméně včera mi pošťák přinesl radost v podobě dárku.

Nikdy nevyhrávám žádné ceny.

Bude to asi tím, že nesoutěžím. Logicky tedy nemohu ani vyhrát.

Soutěže jsem pracovně sama dlouhou dobu vymýšlela a vyhlašovala, takže mě tolik neberou.

Navštěvuji blog Alenky, a tak jsem si samozřejmě všimla, že vyhlásila před časem soutěž. 
Nijak jsem se tím nezabývala, ostatně jako jindy. 
Pár dní před koncem soutěže, možná to bylo dokonce den, mi to nedalo a podívala jsem se na ceny, které mě zaujaly. Porušila jsem tedy tradici a říkala jsem si, že se zúčastním, ať je z čeho losovat. 
Taky jsem byla ráda při vyhlášení soutěže za hojnou účast.

No a já jsem vyhrála. 

Vyhrála jsem krásné panenky, které mi přišly včera v dárkovém balení.

Přemýšlela jsem, jestli je to poprvé, co jsem obdržela nějakou výhru.

Vzpomněla jsem si na svoji třetí mateřskou a na svoji tehdejší přítelkyni (jsme sice ve styku, ale již jen virtuálně, čas nás zavál každou jinam). Tehdy jsme pily rozpustné kafe v zeleném obalu Nescafé. Přítelkyně otrhávala etikety a neustále soutěžila. Dostávala v soutěži červené hrnky s nápisem Nescafé. Hrozně ji rozčilovalo, že já nesoutěžím, a tak když přišla ke mně na kafe, začala u mě otrhávat etikety a sbírala je za mě. Vždy mi pak dala stanovený počet, strčila je do obálky a já to musela poslat, jinak bych s ní nevydržela. Pak už jsem to začala dělat sama. Z donucení.

Začaly mi také chodit červené keramické hrnečky
 a postupně jsme jich měli snad šest nebo dokonce osm.

Netušila jsem, že však zároveň běží nějaká velká soutěž.

Před vánocemi přišel pošťák.

Přinesl mi psaní, kde mi někdo sděloval, že jsem vyhrála walkman, pozor velmi kvalitní, japonské výroby a že jej mohu očekávat v nejbližších dnech. Měla jsem velkou radost, tenkrát walkmany začínaly a byla to drahá záležitost.

Druhý den přinesl pošťák další psaní v naprosto stejném znění. No, jo někdo se splet a oznámení o výhře mi posílá podruhé.

Omyl.

Já ty walkmany vyhrála tenkrát dva. A my měli krásné dárky pro dvě starší děti. Dostaly dárek, který bychom jim tenkrát v žádném případě nadělit nemohli.

Alenko, ještě jednou děkuji za hezkou výhru.
Je to příjemný pocit. Možná začnu soutěžit pravidelně.

akvárium v roli krmítka

Dnes jsme konečně zavěsili.

Vyráběli jsme krmítka.

No tedy vyráběli... 

Můj muž vyráběl.

Já mám občas velmi kreativní nápady, ale uskutečnit je musí někdy někdo jiný.

Skleněné krmítko z akvária jsme již měli dva roky, ale bylo jinak uchyceno.

Maličko je vidět tady loni v zimě.

Velmi se mi líbí skleněná krmítka a hledala jsem dlouho, ale všechna se mi zdála velmi drahá. 

Při jednom vinném "turné" se sestrou jsme vymyslely, že by jej mohla nahradit podstatně levnější varianta a to kulaté akvárium.

A tak zdobí naši zahradu už více než dva roky.

Vloni jsem se u něj velmi pobavila.

Do krmítka se pohodlně vejde jeden ptáček. Dva už by se mačkali.
Všichni ostatní čekali způsobně na větvích jako v čekárně u lékaře, 
a jakmile se ptáček najedl a opustil "ordinaci", okamžitě nastoupil další. 

Nechápu, jak věděli, kdo je na řadě.

Podezírám je, že měli pořadová čísla.

Letos jsme se rozhodli, že jim to trochu usnadníme a otevřeme další "ordinaci". 

Původně jsem tedy chtěla, aby byla krmítka tři, ale bohužel jedno akvárko byl nějaký nepodařený zmetek, sklo tenčí než u sklenice na víno, takže manipulaci nevydrželo.

Akvária si vozím z Moravy z krámu mého bratra, takže letos třetí už nezvládnu.

Dvě jsou divný počet, mám ráda buď jedno anebo tři, ale ptáčkům to i tak pomůže.

Letos vymyslel můj muž uchycení trochu jinak, v loni bylo omotáno akvárium provázkem, vypadalo sice dobře, ale přece jen pohled na hladké ničím nerušené sklo je zajímavější.
To však nebyl hlavní důvod změny. Nějak se nedařilo uchytit nové krmítko jako vloni.
Odstranilo se tedy komplet i z původního a byl nutný nějaký nový nápad.
Můj muž jej měl.

Úchytky na sklo a kus drátu, nahoru malé dřevěné ramínko pro stabilitu.

Moc dobře vymyšleno.

Krmítka jsou úchvatná.

Moc se mi to líbí a chodím se kochat.

Už jsem pozorovala sýkorky, které již krmítka objevily. 
Bohužel ani v loni se mi je nepodařilo zachytit je jako předmět doličný.

Přijdu s foťákem a okamžitě odletí.

Pořizovací cena kulatého akvária je neskonale nižší než pořízení skleněných hotových krmítek, 
takže u tohoto zůstaneme.

Tady už je nasypáno.¨

připraveni na advent

První adventní neděle je zítra tu a náš dům je vyzdoben jako každý rok.

Světýlka na oknech, již tradiční girlanda z umělého jehličí starší než čtvrt století, kterou dávám nyní nad schody a zdobím ji ozdobami, každý rok jinou barvou. Letos je zvláštní hnědá a zlatá.

Rovněž ven na vrata věšíme věnec, který již drží dvacet let a vydržel i déšť a sníh,
 i když některé šišky již odpadaly. 
Každý rok si říkám, že dáme nový, ale pořád vypadá pěkně..

Nový je vánoční koutek - ozdobená vrba a dvě svíčky ve skle.  

A zítra zapálíme první svíčku.

Tak hezkou adventní neděli.

nejen pro sychravé dny

Něco na zahřátí.

Ale svařák ani punč to není.

Nastává čas nahřívacích polštářků.

Můj muž jej ovšem používá celý rok, pokud jej něco bolí. Záda, klouby ...

Už jsem v loňském roce nahřívací polštářky na blog dávala. 

Vyráběla jsem je na přání mojí kolegyně, které je dávala jako dárky k vánocům.

Tentokrát tři nové a tentokrát možná moje dárky k vánocům.
Všechny mají snímatelný vrchní povlak, takže je možno prát.

Plním je čistou pšenicí přímo ze šlechtitelské stanice. Je tedy naprosto čistá bez plev a příměsí, takže nehrozí při ohřívání v mikrovlnce nějaké nežádoucí pachy.

Nesmí se to ovšem přehnat. 

Pokud se vám povede připéct, můj muž už má zkušenost, nic se nestane, ale ani ta pšenice
 potom nevoní.

Bílý s černým puntíkem a s krajkovou aplikací 

(krajka stejně jako ostatní materiál vyzkoušena v mikrovlnce před použitím)

Zelenošedý z látky ve stylu patchwork

Hnědočervený opět z látky ve stylu patchwork - obě látky dárek od mojí sestry

moje pondělní hvězdy

foto není moje, myslím, že fotila kamarádka mojí dcery

Musím přiznat, že jsem včera byla velmi nervozní, jako kdybych měla vystupovat v televizi sama. 

Vím, jaké to je stát před kamerou, dvakrát jsem měla nějaký delší příspěvek v pořadu na ČT 2. 

Je to velmi paralyzující.

Ovšem moje příspěvky se sestříhávaly. 

Nebylo to na živo.

A nervózní jsem nebyla včera jen já. Můj muž mi několikrát volal z práce a přesně v půl jedné mi zavolal, zda už sedím u televize.

Včera vystupovala moje dcera a vnučka Lolinka v pořadu Sama doma na ČT 1 ovšem na živo.

Proto ta moje nervozita.

Ovšem byly úžasné obě. Dcera mluvila moc hezky a Lolinka byla skvělá a bezprostřední a snažila se prosadit i v dalším výstupu, kde již byla zpěvačka Dasha.

Kdo máte chuť, podívejte se zde.

Holky vystupují od 16. minuty a hned potom je inkriminovaný rozhovor, do kterého se po čase Lola zapojuje.

svícen

Za týden je advent.
Pomalu začínám.

Tedy toto je první krok.

Jednoduchý svícen.
Ostatní výzdobu domu tradičně dělám opravdu až den před první adventní nedělí.

I když vánoční svátky jsou vždy trochu kýčovité a sneseme toho kýče víc než v běžném životě, letos jsem vytvořila jen jednoduchý svícen z věcí, co dům dal.

Tedy za pomoci mého muže.

Chodila jsem se skleněnou dózou, od které jsem odložila víko a s podložkami pod svíčky, které se zapichují do věnce a přemýšlela, jak je upevnit do dózy. 

Můj muž to vymyslel s kouskem uříznutého dřeva a mně se to moc líbilo.

Nejdřív jsem zkoušela přidat ještě nějakou výzdobu okolo, ale nakonec jsem vše vyndala a použila pouze odloženou bižuterii. 
Líbila se mi kombinace skla a dřeva jen tak sama o sobě.

Adventní svícen je hotov.

Dózu běžně používáme na cokoliv, někdy i na uchování potravin v lednici, 
ale nemyslím si, že věci mají mít jen jedno určení.

Běžně používám jednoduché skleněné salátové mísy na výzdobu vánočního stolu např. jako v loni s bílým bramboříkem uprostřed a bílými kouličkami okolo.

Každý rok řeším adventní svícen jinak.

V loni jsem vytvářela poprvé v životě adventní věnec a nebyl moc povedený.

Některé věci mi zkrátka nejdou a ostatní je umí líp, ale s letošním svícnem jsem spokojená. 
V jednoduchosti je krása.
Příjemnou a slunečnou (u nás svítí) neděli.

Loňské "dílko":

dekorace na stůl...

Moje každodenní dekorace na psacím stole.

Pravděpodobně bude i adventní a vánoční.

Už skončila moje rekonvalescence a k Justýnině lítosti skončilo polehávání na lůžku.

Opět se tedy vrátila na obvyklé místo na pracovní stůl.

Na stole mám důležité "dokumenty", které nechci zatím uklízet, než je upotřebím či zpracuji.

Justýna je tedy uklízí každý den sama.

Většinou spí klidně a zůstává, i když já už u počítače nejsem.

Někdy má nějaké ošklivé sny, dokonce skřípe ze spánku zuby a zajímalo by mě, 

co se jí proboha může zdát.

Žije naprosto poklidným až nudným životem.

Běh jejich dní je občas přerušen návštěvami, které už konečně zvládá a neutíká.

Dokonce si dokáže přijít pro pohlazení a  za tímto účelem si vybírá hlavně návštěvy,

které kočky zrovna nemusí.

V tom případě je zrovna urputná. 

Její výraz říká: přece mě musíš mít ráda!

Už snáší i vnoučata, neutíká a nechá se pohladit.

Dřív, jak slyšela pláč či křik, okamžitě mizela. 

Jednou ji vyděsil i pláč mimina z televize a rozhlížela se kolem s hrůzou v očích. 

Musela jsem ji uklidňovat, že v domě fakt nikdo jiný není.

Minulý pátek u nás právě vnoučata byla a Justýna s nimi dokázala pobýt,

nechat se hladit až dlouho do pozdního večera.

Ovšem druhý den ráno s výrazem, panebože oni jsou ještě tady, to teda už ne,

klidně odkráčela ukrýt se do patra a uložila se do mé postele.

Někdy se natolik na stole převalí, že rozhodí papíry všude kolem stolu a knihovny a probudí se s úlekem.

Několikrát za den sbírám tedy vše po zemi a dokumenty už dávno nedokážu srovnat dle posloupnosti, jak byly.

Každý den utírám stůl, když jej Justýna na chvíli uvolní.

Samozřejmě úplně zbytečně.

Sisyfovská práce.

Před týdnem na naši ležící a spící svítilo sluníčko.

Teď je ho už pomálu.

Ale mně se tato pohyblivá a trochu náročná dekorace líbí.

Hezký víkend.

ze šuplíku ...

Tak dnes ze šuplíku moje vzpomínka, jak jsem slíbila v minulém příspěvku..

Sice se téma časově úplně nehodí, ale já výročí moc neřeším. Na šuplík jsem si vzpomněla na základě článku, o kterém jsem psala minule a v hlavní roli je číslovka 21.

Prostě se mi teď hodí pustit sem tuto vzpomínku, kterou jsem psala do šuplíku už téměř před rokem. Nejsem vůbec vzpomínací typ, ale některé věci z minulosti jsem začala zaznamenávat hned, jak si vzpomenu - to kdybych zapomněla :-). Moje kamarádka mi neustále připomíná: vem si ginko, ale já neposlouchám.

A nyní měním názor. Po tom, co jsem právě četla dnešní komentáře pod on line reportáží, jak dnes slavíme svobodu, má možná můj dnešní příspěvek opodstatnění.

P.S. Na té fotce mi samozřejmě deset není, ale žádnou, kde bych byla sama bez kamarádů, jsem nenašla. Asi jsem se v té době už nerada fotila . 
Tak jen ilustrační jedna příšerná, kde jsem se prý bála té opice, a přesto mě přinutili ji držet. Je mi něco přes rok.

Je srpen 1968.

Mám poprvé téměř v deseti letech jet někam sama, tedy na nějaký týdenní tábor nebo kam. Nepočítám prázdniny u slovenské babičky se všemi sourozenci.

Naše rodina nežije v dobrých poměrech, tři děti, malé platy a rozestavěný dům, takže proto poprvé.

Ráno mi však máma sděluje, moc jí nerozumím, že nikam nejedu, protože jsou všude tanky. 
Obsadili nás prý Rusové.

Celkem mě vyděsí, takže se bojím vyjít ven. Co když mě někdo zastřelí?

Naopak ven musím.

Musím prý pomoci nakoupit zásoby na horší časy u „staré Blažkové“.

Je to krámek na rohu, kam už chodím sama často nakupovat a paní majitelka, tedy tehdy ještě majitelka, je paní Blažková, paní v letech.. 
Dodnes vidím ty velké dřevěné regály až do stropu kolem všech stěn, v horních policích mouky, cukr, luštěniny, ale ty spodní mě zajímají víc. 
Velké krásné skleněné dózy s víky se samými lákavými laskominami, které neochutnám.
A jak zvláštně ten krám voní lékořicí, mentolem a těmi pitomými mydýlky..
Někdy si smím koupit za padesát halířů? gumového hada, kterého miluji.

Naopak „mydýlka“ nesnáším, smrdí mi a nechápu, jak je někdo může jíst.

Dodnes si pamatuji, že jejich název nebyl nahodilý.

Nejen, že vypadala jako skutečné mýdlo a i tak voněla, ale tahle laskomina měla pro mě skutečně chuť mýdla.

Dostávám síťovku, a protože jsou už potraviny na příděl na jeden nákup, půjdu do krámku ten den ještě několikrát a nejen já, střídám se s mámou.

Moc toho neunesu, tak snad jdu pro mouku a cukr, tam až moje paměť nesahá.

Když se přiblížím ke krámu, uvidím velkou frontu plnou rozrušených lidí a slyším slova tanky a Rusové dokonce zazní slova střelba ve městě, ale já tomu moc nerozumím.

Začíná mi však docházet, že je asi situace vážná.

Ještě dlouho potom mám sny o tancích a o tom, jak utíkáme přes celé město, abychom se někam schovali.

Ale kupodivu se přestávám bát. 
Nikde nevidím žádné samopaly, ba ani tanky, ty už projely městem v noci, a jak si tak vykračuji ulicí, připadám si velmi odvážná.

O ty má prostoto.

Od této chvíle mi začíná můj táta nenávidějící komunisty oddělovat, co smím říkat ve škole a co je jen na doma. 
Je to velmi těžké, a když napíšu zřejmě svoji první báseň a oslavuji v ní Gagarina, divím se, proč je táta roztrpčený a začíná mi ukazovat nějaké staré fotky a knihy o Masarykovi a vyprávět mi o něm. Tenkrát nechápu, že mě chce nasměrovat správným směrem. 
Později jsem jedna z mála, která o Masarykovi něco ví, protože ve škole je toto jméno zakázáno. 
Ve vyšších třídách si již pokoutně se spolužáky opravujeme dějiny a každý sděluje, co ví z domova.

Jsme zmatení.

Vyznat se v tomto schizofrenním světě a pochopit, co je správně a co špatně, je velmi těžké.

Dějiny, jak je znám ze školy, si opravuji v podstatě dodnes, ale jsem ráda, že to nemusím dělat potají.
Takže to byl můj 21. srpen 1968.

nebezpečí jménem ""21"

V Magazínu MF Dnes je zajímavý článek o cenzuře z let 60-80. 
Nechci jej tady rozebírat, ale doporučuji přečíst.
Má název Jak jsme četli mezi řádky.
Teprve jsem se pořádně dozvěděla, jak to tenkrát bylo s cenzurou.
Všichni jsme tehdy tušili, že některý zpěvák nesmí vystupovat, některá píseň se nesmí hrát, některý film je v trezoru, ale absurditu tehdejší doby jsem v plném rozsahu pochopila až z tohoto článku, protože podrobnosti jsem neznala.
V písničce Petra Spáleného "Josefína vůbec nemá ústa líná" byl např. nalezen jinotaj "u Stalina".
V seriálu Sanitka musel režisér Jiří Adamec vystříhat osm obrazů kvůli svetru Evy Hudečkové s vypleteným vzorem, který cenzorům připomínal křesťanský kříž.
A tak bych mohla pokračovat, ale nebudu přepisovat celý článek. 
Je to magazín z minulého týdne, pokud se k němu dostanete, určitě si jej přečtete (v případě zájmu se mohu pokusit nascanovat)..
Co mně přišlo nejvíc absurdní, je spojeno s číslicí 21. 
Po 68. roce se státní orgány obzvlášť na tuto číslovku soustřeďovaly a velmi je iritovala v každém kontextu a za vším viděli nějakou konspiraci.
Jinotaje hledali někteří "hujeři" i tam, kde nikdy nebyly.
Na Bratislavské lyře v červnu 1969 zvítězil Karel Černoch s přiděleným počtem dvacet jedna hlasů a byl to velký problém, po kterém následoval stranický projev Štrougala, který měl vše uvést na pravou míru.
Panebože, přijde mi to dnes opravdu absurdní, hloupé a směšné.
Hloupí lidé dělají hloupé věci.
Upozorněním na tuto číslovku si vlastně nahráli sami.
Moje konspirace tedy končila tím, že v šestnácti sedmnácti jsme si v parném létě v bytě za zavřenými okny pouštěli potají a potichu Kryla (Bratříčka) a potají jsme si půjčovali zakázanou knihu Kmotr v jediném výtisku, který jsme měli. 
Ovšem jeden náš spolužák měl větší odvahu a natrhl si v občanském průkaze v době výročí stránku 21. Po kontrole OP jej z tohoto důvodu SNB odvezla k výslechu, kde byl až do dlouhé noci. 
Vlastně teď si uvědomuji, že v tento den se kontrolovali občanské průkazy všem, na které někde "esenbáci" narazili.
Podrobnosti už si nepamatuji, vrátil se živý a zdravý, ale tento incident se s ním táhl jako škraloup několik dalších let.
Ta 21 mi připomněla moje vlastní vzpomínky na onen srpen.
Píšu občas do šuplíku a právě tuto vzpomínku jsem asi před rokem napsala a přemýšlela jsem, že ji zveřejním.
Takže pokračování příště, dnes by to bylo dlouhé a možná vás to vlastně ani nebude zajímat.
Ale blog beru jako deník a příspěvek bude možná jen pro mě a možná moje děti.

v ranním oparu

No, s tím ranním oparem to zas nebylo až tak dramatické.

Jen se mi název líbil.

Včera ráno mrzlo a jinovatka byla všude a mě uchvátilo krásně ojíněné spadané listí.

Už svítilo sluníčko, takže kouzlo bylo dokonalé.

Justýnka mi asistovala u focení a listí jí krásně šustilo pod tlapkami.

Vlastně nevím, proč jsem ji taky nezachytila. Pravděpodobně tam pózovala pro mě.

No pózovala není to správné slovo.

Lítala v listí jako blázen, chvilkami vyskakovala do výšky a vypadalo to, že ji to baví.

Asi jí listí učarovalo jako mně, takže jsem ji vlastně vnímala jen na půl.

Listí spadané z magnólie je trochu jiné než pod třešní. 

Na magnólii jsou už pupeny na květ, což mě tedy trochu děsí.

Nepamatuji si, že by v loni byly tak brzy, ale to nic neznamená.
Zapomínám a občas čistím "hard disk" tak, že deletuju i to důležité..

Z třešně už je listí téměř spadané a jsou opět i z dálky vidět naše zahradní obrazy.

V zimě si je vlastně víc užíváme a nejen proto, že už je listí nezakrývá.

Na zahradě toho zase tolik ke kochání není.

Obrazy tedy dominují.

Užívám si konečně podzim na naší zahradě.
Zdokumentováno, tak zítra můžu hrabat.
Ale je mi té krásy vlastně líto.

někdy je vše jinak

Tedy myslím u nás je vše trochu jinak, než je asi obvyklé.

Podzim na naší zahradě měl několik týdnů zpoždění. Teprve začínají opadávat stromy.
Ještě dokonce sbírám maliny.

A v domě pro změnu rozkvetly oba vánoční kaktusy předčasně.
No trochu blázinec.

Neměla bych se asi divit, protože se tak děje s železnou pravidelností už několik let.

Vánoční kaktusy u nás zkrátka nedodržují kalendář a kvetou už dva měsíce před vánocemi.

Vždy se těším, že třeba to bude jinak a pokvetou dle svého jména a času, ale je to opět tady.
Ale kvetou krásně a vzhledem k tomu, jak se staráme o domácí kytky (tedy spíš moc nestaráme), mohu být ráda, že kvetou.
No jsou to silní jedinci.

Dnes ve znamení květů, tak ještě přidávám kytici ve váze, kterou jsem si koupila spolu s chlebem.
Už opět nastal ten čas.
 Doplňování váz růžemi ze zahrady už skončilo.
Hezký zbytek neděle.

další malé pokusy a bláznivý (ne)vánoční kaktus

Opět trochu tvořím.

Minulé košíčky jsem rozdala a mám zájemce na další, přestože pořád nejsou dokonalé.

A nějak mám pocit, že po pětadvacetileté přestávce to snad už nikdy nebude ono.

Ale zkouším a nepřestanu, dokud mě to trochu bude bavit :-)

Do košíčků jsem naaranžovala vánoční kaktus.

Opět kvete jako každý rok mimo své časové určení či časové pásmo.
Jednou bych docela chtěla, aby rozkvetl opravdu na vánoce.

ranní bílé překvapení

Dnes po probuzení mě čekalo překvapení.

Zahrada byla téměř bílá.

Bílá mě normálně nudí, ale po dlouhé době je to příjemné.

Snažila jsem se ještě téměř ve tmě trochu zdokumentovat, páč mi bylo jasné, že bílá dnes dlouho nevydrží.

Vím, že zase přijde.

A pravděpodobně jí bude tolik, že si budu třeba přát, aby už nebyla.

Stejně jako v loni.

Ale dnes je to malá premiéra..

to zelené z reklamy...

Vůči reklamě jsem imunní a k nákupu mě jen tak někdo nebo něco nepřesvědčí.

Ale reklama mě pořád zajímá z hlediska marketingu, i když se již v této oblasti nepohybuji.

To zelené z reklamy jsem tedy samozřejmě zaznamenala.

Ovšem ke koupi jsem se rozhodla až na doporučení své lékařky internistky.

Při pravidelné kontrole jsem si postěžovala, že mi nějak víc padají vlasy a zdravotně není důvod,

 a požádala o radu.

To zelené z reklamy, ježíš, jak se to jmenuje, funguje. 

Moje pacientky si to už dávno vozí z Německa.

Na rady dobrých lékařů já dám, takže jsem to zelené z reklamy koupila.

A běda, jestli nebudu mít hřívu jako dřív...

Na blogu prezentuji šampon a kondicionér dřív, než jsem sama stačila vyzkoušet a to z důvodu, že nyní je zde v akci s výraznou slevou. 

Takže pokud někdo z vás chtěl vyzkoušet a odrazovala vás cena, zkuste nyní.