dekorace na stůl...

Moje každodenní dekorace na psacím stole.

Pravděpodobně bude i adventní a vánoční.

Už skončila moje rekonvalescence a k Justýnině lítosti skončilo polehávání na lůžku.

Opět se tedy vrátila na obvyklé místo na pracovní stůl.

Na stole mám důležité "dokumenty", které nechci zatím uklízet, než je upotřebím či zpracuji.

Justýna je tedy uklízí každý den sama.

Většinou spí klidně a zůstává, i když já už u počítače nejsem.

Někdy má nějaké ošklivé sny, dokonce skřípe ze spánku zuby a zajímalo by mě, 

co se jí proboha může zdát.

Žije naprosto poklidným až nudným životem.

Běh jejich dní je občas přerušen návštěvami, které už konečně zvládá a neutíká.

Dokonce si dokáže přijít pro pohlazení a  za tímto účelem si vybírá hlavně návštěvy,

které kočky zrovna nemusí.

V tom případě je zrovna urputná. 

Její výraz říká: přece mě musíš mít ráda!

Už snáší i vnoučata, neutíká a nechá se pohladit.

Dřív, jak slyšela pláč či křik, okamžitě mizela. 

Jednou ji vyděsil i pláč mimina z televize a rozhlížela se kolem s hrůzou v očích. 

Musela jsem ji uklidňovat, že v domě fakt nikdo jiný není.

Minulý pátek u nás právě vnoučata byla a Justýna s nimi dokázala pobýt,

nechat se hladit až dlouho do pozdního večera.

Ovšem druhý den ráno s výrazem, panebože oni jsou ještě tady, to teda už ne,

klidně odkráčela ukrýt se do patra a uložila se do mé postele.

Někdy se natolik na stole převalí, že rozhodí papíry všude kolem stolu a knihovny a probudí se s úlekem.

Několikrát za den sbírám tedy vše po zemi a dokumenty už dávno nedokážu srovnat dle posloupnosti, jak byly.

Každý den utírám stůl, když jej Justýna na chvíli uvolní.

Samozřejmě úplně zbytečně.

Sisyfovská práce.

Před týdnem na naši ležící a spící svítilo sluníčko.

Teď je ho už pomálu.

Ale mně se tato pohyblivá a trochu náročná dekorace líbí.

Hezký víkend.