Tak dnes ze šuplíku moje vzpomínka, jak jsem slíbila v minulém příspěvku..
Sice se téma časově úplně nehodí, ale já výročí moc neřeším. Na šuplík jsem si vzpomněla na základě článku, o kterém jsem psala minule a v hlavní roli je číslovka 21.
Prostě se mi teď hodí pustit sem tuto vzpomínku, kterou jsem psala do šuplíku už téměř před rokem. Nejsem vůbec vzpomínací typ, ale některé věci z minulosti jsem začala zaznamenávat hned, jak si vzpomenu - to kdybych zapomněla :-). Moje kamarádka mi neustále připomíná: vem si ginko, ale já neposlouchám.
A nyní měním názor. Po tom, co jsem právě četla dnešní komentáře pod on line reportáží, jak dnes slavíme svobodu, má možná můj dnešní příspěvek opodstatnění.
P.S. Na té fotce mi samozřejmě deset není, ale žádnou, kde bych byla sama bez kamarádů, jsem nenašla. Asi jsem se v té době už nerada fotila .
Tak jen ilustrační jedna příšerná, kde jsem se prý bála té opice, a přesto mě přinutili ji držet. Je mi něco přes rok.
Tak jen ilustrační jedna příšerná, kde jsem se prý bála té opice, a přesto mě přinutili ji držet. Je mi něco přes rok.
Je srpen 1968.
Mám poprvé téměř v deseti letech jet někam
sama, tedy na nějaký týdenní tábor nebo kam. Nepočítám prázdniny u
slovenské babičky se všemi sourozenci.
Naše rodina nežije v dobrých
poměrech, tři děti, malé platy a rozestavěný dům, takže proto
poprvé.
Ráno mi však máma sděluje, moc jí
nerozumím, že nikam nejedu, protože jsou všude tanky.
Obsadili nás prý Rusové.
Obsadili nás prý Rusové.
Celkem mě vyděsí, takže se bojím
vyjít ven. Co když mě někdo zastřelí?
Naopak ven musím.
Musím prý pomoci nakoupit zásoby na
horší časy u „staré Blažkové“.
Je to krámek na rohu, kam už chodím
sama často nakupovat a paní majitelka, tedy tehdy ještě majitelka, je paní Blažková, paní v letech..
Dodnes vidím ty velké dřevěné regály až do stropu kolem všech stěn, v horních policích mouky, cukr, luštěniny, ale ty spodní mě zajímají víc.
Velké krásné skleněné dózy s víky se samými lákavými laskominami, které neochutnám.
A jak zvláštně ten krám voní lékořicí, mentolem a těmi pitomými mydýlky..
Někdy si smím koupit za padesát halířů? gumového hada, kterého miluji.
Dodnes vidím ty velké dřevěné regály až do stropu kolem všech stěn, v horních policích mouky, cukr, luštěniny, ale ty spodní mě zajímají víc.
Velké krásné skleněné dózy s víky se samými lákavými laskominami, které neochutnám.
A jak zvláštně ten krám voní lékořicí, mentolem a těmi pitomými mydýlky..
Někdy si smím koupit za padesát halířů? gumového hada, kterého miluji.
Naopak „mydýlka“ nesnáším,
smrdí mi a nechápu, jak je někdo může jíst.
Dodnes si pamatuji, že jejich název
nebyl nahodilý.
Nejen, že vypadala jako skutečné mýdlo a i tak voněla, ale tahle laskomina měla pro mě skutečně
chuť mýdla.
Dostávám síťovku, a protože jsou
už potraviny na příděl na jeden nákup, půjdu do krámku ten den
ještě několikrát a nejen já, střídám se s mámou.
Moc toho neunesu, tak snad jdu pro
mouku a cukr, tam až moje paměť nesahá.
Když se přiblížím ke krámu,
uvidím velkou frontu plnou rozrušených lidí a slyším slova
tanky a Rusové dokonce zazní slova střelba ve městě, ale já tomu moc
nerozumím.
Začíná mi však docházet, že je asi
situace vážná.
Ještě dlouho potom mám sny o tancích
a o tom, jak utíkáme přes celé město, abychom se někam
schovali.
Ale kupodivu se přestávám bát.
Nikde nevidím žádné samopaly, ba ani tanky, ty už projely městem v noci, a jak si tak vykračuji ulicí, připadám si velmi odvážná.
Nikde nevidím žádné samopaly, ba ani tanky, ty už projely městem v noci, a jak si tak vykračuji ulicí, připadám si velmi odvážná.
O ty má prostoto.
Od této chvíle mi začíná můj táta
nenávidějící komunisty oddělovat, co smím říkat ve škole a
co je jen na doma.
Je to velmi těžké, a když napíšu zřejmě svoji první báseň a oslavuji v ní Gagarina, divím se, proč je táta roztrpčený a začíná mi ukazovat nějaké staré fotky a knihy o Masarykovi a vyprávět mi o něm. Tenkrát nechápu, že mě chce nasměrovat správným směrem.
Později jsem jedna z mála, která o Masarykovi něco ví, protože ve škole je toto jméno zakázáno.
Ve vyšších třídách si již pokoutně se spolužáky opravujeme dějiny a každý sděluje, co ví z domova.
Je to velmi těžké, a když napíšu zřejmě svoji první báseň a oslavuji v ní Gagarina, divím se, proč je táta roztrpčený a začíná mi ukazovat nějaké staré fotky a knihy o Masarykovi a vyprávět mi o něm. Tenkrát nechápu, že mě chce nasměrovat správným směrem.
Později jsem jedna z mála, která o Masarykovi něco ví, protože ve škole je toto jméno zakázáno.
Ve vyšších třídách si již pokoutně se spolužáky opravujeme dějiny a každý sděluje, co ví z domova.
Jsme zmatení.
Vyznat se v tomto schizofrenním světě
a pochopit, co je správně a co špatně, je velmi těžké.
Dějiny, jak je znám ze školy, si
opravuji v podstatě dodnes, ale jsem ráda, že to nemusím dělat potají.
Takže to byl můj 21. srpen 1968.
Takže to byl můj 21. srpen 1968.
Znám to jen z Pelíšků.
OdpovědětVymazatDík za přiblížení, teď si budu pamatovat i to datum.
Jarka
Jarko, děkuji. Komentář mě moc potěšil.
VymazatMarti, jak jsem psala nedostala jsem se tam, kam jsem chtěla, ale tátovi nic nevyčítám a jsem v pohodě, jsme ti lidé, kteří se v tu dobu nebily ok. Mám své sny a ty si nedám vzít žádnou morální hodnotou, jen více přemýšlím a jsem ráda, že je nás hodně Maryša :)
OdpovědětVymazatMaryško, sny se někdy plní. Aspoň já mám takovou zkušenost. Takže ať se ti sny plní. M.
Vymazat