závislost jménem 2048

http://gabrielecirulli.github.io/2048/

Můj příspěvek dnes se rozhodně nebude tvářit jako silvestrovský a ani nebude bilancováním odcházejícího roku. Předsevzetí do nového roku si už vůbec nedávám a jsem typ, který dokáže oslavovat, rozuměj bouchat šampaňské, bez jakéhokoliv důvodu, bez ohledu na datum. Jak tedy z toho logicky vyplývá, Silvestra neslavím. Ne vždy a ne z principu. Když se sejdou přátelé, slavíme, ale stejně jakýkoliv jiný den. Svazuje mě ten povinný předpoklad oslavy, to celkem stádní slavení a dotazy typu, jak jsi oslavila Silvestra, nesnáším. Ale každému co jeho jest. Vlastně je to možná také druh závislosti, o kterém dnes chci psát.
Vím stoprocentně, že jsem závislá na kávě a to především ranní. Bez ranní kávy mám "vypadlý mozek" a nejsem schopná souvisle uvažovat. Mám i jiné neřesti, ale bez zapálené cigarety např. při celodenní poradě klidně vydržím. Bez kávy ne. Donedávna to byla myslím jediná moje závislost.
Logické hry na počítači hrajeme s mým mužem už dlouhou dobu. Sice při časově omezené hře, kde mi tikají hodiny, se stávám nepoužitelnou, nezvedám urputně vyzvánějící telefon, nerozhází mě ani připalující se guláš na plotně, letím k němu teprve, až skončí můj časový limit a snažím se napravit, co se dá (někdy za stálého míchání vyleju do .......), ale ta pravá závislost to nikdy nebyla. Tu jsem měla teprve poznat.
Vše se změnilo jediným emailem mé sestry. Odkaz na hru 2048 mě zpočátku nijak nevzrušil. Nechávalo mě klidnou i soutěžení mého muže s mojí sestrou. Nechápala jsem jej a nerozuměla jsem tomu, proč si posílají mms s obrazovkami svých počítačů..Nerozuměla jsem do té doby, než jsem tuhle hru (dle netu nejvíc návyková hra všech dob) začala hrát. Myslela jsem si, že v mém věku už nemůžu být gamblerem. Stalo se a v rodině jsme dva, tedy na jednu domácnost je to víc než dost. Matematice nerozumím, nemám tento druh inteligence, a zřejmě proto jsem také dlouho odolávala a nerozuměla této nepříčetné závislosti, kdy se ztrácí zdravý rozum a vy vidíte po několikahodinové hře čísilka, která je nutné složit logicky k sobě, i na televizní obrazovce místo téměř kultovního filmu Kill Bill.
Můj muž mi do práce volá velmi výjimečně, ne tak od doby, kdy zná 2048. Volá mi každé svoje vítězství. Já jsem začala hrát o hodně později, kdy už můj muž i moje sestra měli mnohá vítězství za sebou. A vzhledem ke své matematické negramotnosti jsem byla k sobě natolik kritická, že jsem věděla, že úrovně obou soupeřů nedosáhnu.
A pak se to stalo. Musím přiznat, že první poskládání čísel do součtu 2048 vlastně není vůbec moje zásluha, vůbec nevím, jak se to stalo.Ale už jsem v tom byla. Nadávala jsem mojí sestře každé ráno, kdy jsem utíkala na autobus do práce. Včas jsem se od hry neodrhla.
Od té doby jsem cíle dosáhla už několikrát, a pokud mám rozehráno dobře, nemohu odejít stejně jako můj muž, dokud hru nezkazím. Úrovně mého muže však těžko někdy dosáhnu, má již za sebou dvojnásobek 2048, dosáhl tedy mety 4096. To číslo pro mě však již tak magické není.
Současné heslo naší domácnosti je: počkej, jen dohraji a jdu vařit, dojdu s košem, dojdu pověsit prádlo, jdeme uklízet, zkrátka něco jdeme. Závislost je tedy už řízená. Už to tak běží rok a i do nového vkročíme s 2048 :-).
Takže do nového roku všem jen samé příjemné a neškodné závislosti, které tříbí mozek či jen baví. A ať jich je klidně 2048 :-)

velmi zvláštní štědrý večer

 Že bude letošní štědrý večer jiný, jsme věděli s mým mužem již delší dobu. Poprvé jsme měli trávit tento den sami dva. Jsme spolu i po letech rádi, takže nám to nevadilo, je to tak v pořádku. Každý rok s námi štědrý večer trávilo některé z našich dětí.a dlouho jsem si myslela, že je to náhoda, že to tak prostě vyšlo. Po čase jsem se dozvěděla, že se domlouvaly, kdo s námi bude, kdo zrovna nebyl za hranicemi, abychom údajně nebyli sami :-). Ale každé z dětí má už svůj vlastní život, a tak to má být. Konečně, máme již léta, co děti odešly "z rodného domu",  zavedenu tradici rodinné sešlosti 25.12., a nepamatuji si, že by byla někdy porušena. Většina z nás se sejde, a pro nepřítomné reprízujeme Štědrý den třeba v únoru.
Tři dny před Štědrým dnem při skypování s naší dcerou v Paříži  se zrodil celkem bláznivý nápad. Nevím, koho to vlastně napadlo, ale usmysleli jsme si, že s dcerou strávíme štědrovečerní čas společně. A protože je to do Paříže dálka, tak jak jinak, než přes skype. Dcera trvala na tom, aby bylo prostřeno i pro ni, tedy trvala na svém talíři i s příbory, skleničkami a vším nezbytným. Odmítla jsem pouze smažit pro ni rybu :-).
Čas byl dohodnut a můj slavnostně prostřený stůl, který se mi letos velmi povedl laděním, novým skleněným svícnem a bílým květem bramboříku, celkem neromanticky zdobil ještě můj notebook, před kterým byl slíbený talíř. Pustili jsme koledy, zapálili františka a svíčky a už se ozvalo zvonění z pc.
Musím říct, že to byl velmi příjemný a velmi zvláštní večer, večeřeli jsme s počítačem a konverzovali velmi čile. Ve Francii začíná štědrovečerní večeře až pozdě v noci, takže jsme měli čas vše probrat. Řešili jsme témata, která nás zrovna napadla. Že ve Francii je tento den normálním pracovním dnem, (vzpomněla jsem si na dobu, kdy moje máma také chodila na Štědrý den do práce), že budou mít jako předkrm husí jatýrka, francouzská delikatesa a jak se asi vykrmují husy, aby jatýrka byla tučná a jak to, že to ještě nezakázala EU jako např. rum či olomoucké syrečky atd. Proboha snad ne tak, jako je vykrmovala moje babička, fuj hrůzný zážitek mého dětství. Ale jak jinak?! Od delikates jsme přešli k českému aktuálnímu již téměř folklóru, jako jsou pečené kuřecí kůžičky a smažená tlačenka velmi známého všeuměla, jehož vzrůstající popularita u českého národa ve mě vyvolává podobné pocity jako Hitchcokovy horory. Nevím, vlastně co nás tedy, když teď vidím témata včerejšího večera černé na bílém, tak strašně rozesmálo a pobavilo.
Jo, vlastně nejvíc nás rozesmála taková prozaická věc jako poštovní schránka. Můj muž vyrobil novou nádhernou poštovní schránku místo té, kterou jsme podědili s koupí nového domu před rokem a půl a já ji neustále řešila. Poštovní schránka, která má na sobě nápis pošta a noviny a k tomu asi pro negramotné, kdyby to snad nebylo úplně jasné, ještě zlatou poštovní trubku, mě fakt dostává. Panebože, to muselo dát práci toto vymyslet. Vypočítáváním všech nedostatků, či spíše přebytků schránky jsem se teprve pobavila a od srdce zasmála. Jen nevím, jestli teď nebude problém s naší novou celkem anonymní dekorací na vratech :-).
Dceru jsme neviděli delší čas a i přes časté skypování nestihneme vše, takže naše konverzace tomu odpovídala, zkrátka šavle biče olejovky - pelmel.
Abychom dodrželi všechny tradice, po večeři jsme si všichni i dcera s přítelem ve Francii losovali barvu lodičky, protože lodičky se u nás ve štědrovečerní večery pouští od nepaměti a k tradici to patří stejně jako další jiné tradice, které dodržujeme léta.
A pak zvoneček zazvonil, můj nový krásný skleněný a došlo na rozbalování dárků. Byla jsem letos pyšná ani ne na dárky, které Ježíšek nadělil, ale na originální balení, které jsem vymyslela. V antiku jsme koupili, respektive můj muž, staré vánoční pohledy a přání se zasněženou krajinou, to už je také dávná minulost, s vánočními ozdobami apod. Jeden byl dokonce z roku 1940 a na každý zabalený dárek jsem nalepila pohlednici, kterou jsem vybírala dle toho, pro koho byl dárek určen. Velmi jsem se tím bavila a myslím, že výsledek byl celkem dokonalý.
Tento štědrý večer byl trochu science fiction, ale v průběhu večera, jak konverzace probíhala, jsem úplně zapomněla, že dcera není osobně přítomna.
Dnes ráno, tedy 25.12., mi moje dcera sdělila, že u francouzské večeře u husích jatýrek položila otázku, jak se vlastně takové husy krmí, aby byla možná taková delikatesa. Odpověď zněla: Fuuuj na to se proboha neptej.
Takže s humorem do dalšího roku a já pro něj mám motto: fuj, na to se proboha neptej a jez a pij a žij...

Verdi od Ježíška

moje diskotékové lodičky

Před dvěma týdny jsme s mým mužem dostali předčasně od Ježíška dárek. Dvě vstupenky do Státní opery na La Traviatu na 18. prosince.
Miluji Verdiho, takže moje radost byla obrovská.  Můj muž sice zná a miluje stejně jako většina národa pouze Nabucco, ale projevoval radost také.
Radost nám však, hlavně jemu, trochu kalily obavy, zda vydrží téměř 3 hodinové představení s popálenou nohou, ale do akce zbýval ještě nějaký čas. Můj muž si před pár týdny opařil velmi vážně nohu horkým čajem a při uzdravování zažívá někdy pekelné bolesti. Nemá však ve zvyku řešit hned svoje úrazy s lékaři, ale raději googluje, takže zjištění, že má popáleninu druhého stupně B, jej v podstatě uklidnilo a pomohlo bolest překonávat. Druhý stupeň je totiž při hojení bolestivější než stupeň třetí, takže je vlastně vše v pořádku:-). U třetího stupně jsou už spálena všechna nervová zakončení, takže bolest už není žádná.
A jak už to u nás chodí, nic neprobíhá jen ta hladce, popálená noha neměla být jediným problémem. Začalo to tento týden v pondělí, nutno podotknou, že představení bylo včera, tedy ve čtvrtek.
V pondělí zjistil můj muž při zkoušení obleku, který neměl asi rok na sobě, že poněkud přibral anebo se oblek srazil v čistírně? Vypadal v obleku trochu napěchovaně. Rozhodl se tedy, že do čtvrtka omezí jídlo :-) Nechtěla jsem mu brát iluze, že to asi stačit nebude, ale řeším věci stylem, nějak to dopadne. Nákup nového obleku jsme zamítli okamžitě.
V úterý jsem se chystala odejít z práce domů a vypravila jsem se na toaletu namalovat si nějaký obličej na ksicht. Nástraha v podobě rozlité vody, kterou tam zanechal neznámý pachatel, mě následně paralizovala na několik dalších dní. Nespadla jsem sice, ale povedlo se mi udělat levou nohou šňůru. Tu jsem pořádně neuměla ani v mladších letech. A přestože občas cvičím v domácí tělocvičně a udržuji se tedy v kondici, povedlo se mi natáhnout si stehenní sval (jen doufám, že není natržený) a zároveň ten nad ním, tedy tam, kde končí dolní končetina, zkrátka promiňte sval prdelní. Bolest to byla příšerná, v první chvíli jsem myslela, že omdlím, nemohla jsem chodit, sedět, ale odmítla jsem jet k lékaři se slovy: z toho se nějak dostanu.
Ve středu jsem musela pracovat z domova. Chůze a vlastně jakýkoliv pohyb dolní částí těla mi opravdu činil velké problémy. Dotaz mého muže, zda není ohrožena návštěva opery, byl nabíledni, i když jsem ho trochu podezírala, že chce operu vzdát. Divadlo jinak miluje.
Ve čtvrtek jsem už cestu do práce zvládla a odpoledne nastal kýžený okamžik. Začali jsme chystat na pro nás slavnostní chvíli. Při bědování mého muže, že má namožené svaly ze včerejšího štípání dříví do krbu, jsem už jen mávla rukou. Byla to prkotina:-). Hlavně ať mi nikdo neříká nic o nataženém svalu. Jen já v této chvíli vím, jak pekelně to bolí.
V obleku vypadal můj muž už dobře, pomohla také změna kravaty :-) a já jsem začala řešit obutí k malým černým  s kožešinou přes ramena. Všechny moje apartní lodičky mají minimálně 10 ti centimetrový podpatek, takže zvící podoby kulhajícího Orfea by mi ještě hrozila zlomenina končetiny. Bylo mi jedno, jak budu vypadat pro okolí, já jsem se musela cítit dobře. Nechtěla jsem si tedy vzít k šatům běžné boty do práce na klínku či kotníčkové. Po dlouhém váhání jsem zvolila lodičky zdobené flitry, které občas nosím na diskotéku (ano, ty ještě ráda navštěvuji) či na jaře k džínám, ale bylo to menší zlo s nižším podpatkem.. Zvolené obutí mě nijak nedeprimovalo a následně, jak jsem zjistila na místě "činu", ani nijak nedegradovalo.
Takže hurá nasedat a jedeme. Tedy to moje nasedání trvá několik minut, takže opravdu žádné hurá. Jsem fakt zvědavá, jak to vydržím, ale jsem plná optimismu a hlavně se těším.
Po cestě, jak jinak, se mi stane ještě malá nehoda, která by za normálních okolností nehodou rozhodně nebyla. Na punčocháčích se mi udělá u palce díra. Nejde o kosmetickou vadu mého outfitu, není to vidět a jsem zvyklá takové malé nehody zvládat s grácií: dáma to tak chce, i kdyby oko bylo velmi viditelné, protože někdy Vám zkrátka nic jiného ani nezbývá. Ale strašně mi to teď vadí, protože mě to svírá. V mém případě je to ale celkem neřešitelný problém. S nataženým svalem totiž nechávám v posledních dnech vše, co mi upadne na zemi pro další příchozí, protože se neohnu a v žádném případě ani k té lodičce, abych si punčochu upravila, ach jo. Nějak se mi to v divadle za použití různých akrobatických triků bez ohledu na to, jak směšně asi vypadám, povede. Tak snad už je to poslední nepříjemná záležitost.
Pamatuji si ještě dobu, kdy jednoho nadšence nevpustili na představení do Národního divadla ve svetru. Dnes už je to jiné, je akceptována svoboda, je každého věc, jak tento okamžik, tedy návštěvu opery, cítí. Ve Státní opeře jsem se svými diskotékovými lodičkami vedle dlouhých rób, džín se svetrem, velmi upnutých černých šatů, ve kterých tělo připomínalo opalující se prasátko ze série Jen počkej zajíci, téměř průhledných šedostříbrných legín s prosvítajícími fialovými tangy, velmi zapadla. Aby nebyla mýlka, já normálně nesleduji outfity cizích lidí, jen pokud se mi velmi líbí, ale některé věci nejdou zkrátka přehlédnout.
Šlehnu si ještě jeden prášek z řady brufenů na bolest a už usedáme do vínových křesel, která vypadají pohodlně, což je pro mě dnes prioritou.
S prvními tóny orchestru zapomínám na vše - na bolest, na díru v punčoše, na spálenou nohu i na malé sako.. Ponořím se jen do hudby a nádherného představení. Violetta je úžasná, představiteli Alfréda občas zazní falešný tón, ale to mě neruší.
O přestávce nemohu sice bez pomoci vstát z křesla, ale zážitek stojí za to. Můj muž je také spokojen, ne sice jako já, ale užívá si to. Rozesměje mě však o druhé přestávce, kdy mi sdělí: jéé poslední dějství je krátké, to bude brzy konec. Hahaha.
Krásný zážitek!! Na zpáteční cestě ještě píšu poděkování Ježíškovi za krásný dárek se slovy: pro mě úžasný, ostatním se to líbilo. Nesděluji ovšem, kolik překážek jsme museli překonat, abychom se do cíle dostali.
Takže všem hezké prožití svátků vánočních a šťastné vykročení do roku 2015 pokud možno bez větších nehod!

krásná Státní opera

malé ranní příběhy

Bydlíme v novém domě a v novém místě rok a půl. Postupně si zvykáme na nové prostředí a moje každodenní ranní cesta do práce už začíná mít svoje rituály. Potkávám stejné lidí, zvířata, apod., zdravím anebo odpovídám na pozdravy neznámým lidem. Občas z projíždějícího kola zazní, jak se máte mladá paní od neznámého člověka, což zpříjemní velmi časné ráno.
Zažívám v podstatě každý den nějaký malý příběh. Když jsem poprvé potkala paní, před kterou si vykračoval černobílý kocourek a pořád se ohlížel a zastavoval, velmi mě toto konání zaujalo. Ještě více jsem byla překvapena, když paní sdělila: to je Filípek, on se mnou musí jít každé ráno nakupovat. Od té doby je pozoruji téměř každý den. Filípek jde poslušně pár kroků před paničkou, a když se panička s někým zastaví na kus řeči, zastaví se také a netrpělivě přešlapuje s otázkou v očích, kdy už konečně půjdou do toho krámu. Jelikož my "bydlíme u naší kočky" a Justýna je dáma zvící velikosti jezevce, překvapuje mě kočka, která se chová jako poslušný pejsek. Vrchol všeho bylo, když jedno ráno se panička  rozhodla, že Filípek až do krámu dnes nepůjde. Počkej na mě tady, za chvíli přijdu. Všichni ranní čekatelé na autobus, Filípek naproti nám, jsme se upřimně zasmáli: no ten tam určitě vydrží. Přešlapoval na místě a občas netrpělivě vyhlížel směrem, kterým panička odešla. Zůstal však skutečně na značce celou dobu, než jsme odjeli autobusem. Ještě teď mě to dojímá.
Na ty rána se již celkem těším, i když už je tma a zima. Občas zažiji šokující situaci, kdy blížíc se k zastávce slyším pláč malého kluka a vedle pobíhá velký pes. Přidám do kroku, abych pomohla, protože cítím už z dálky, že se něco stalo. Než stačím doběhnout, už se toho ujímá moje ranní spolucestovatelka a o kluka, kterého skutečně ten pes kousnul, nezdálo se mi to, se postará. A na pár dalších dní máme téma debaty zaručeno. Každý den vyhlížím na zastávce toho malého účastníka ranního dramatu, abych zjistila, jak na tom je. Za týden už stojí jako obvykle na svém místě jen s malou změnou - se zašitým obličejem. Tak tohle dobře dopadlo.
Potkávám každé ráno v podstatě stejné lidi a někdy během chvíle se dozvím celý jejich život. Nevím, čím vyvolávám tu důvěru a pocit, že přesně toto chci vědět. Já jsem totiž pravý opak. Nemám potřebu něco extra o sobě sdělovat. Jsem ale vrba odjakživa, takže mi to nevadí.
Občas zažiji překvapení jiného druhu jako před dvěma dny. Chodím teď ráno již ve tmě, takže pakliže se shůry ozve: dobré ráno mladá paní, moje reakce je: fuj to jsem se lekla, páč vůbec nic nevidím. To soused volá na mě z balkonu. Ještě dodá: máte krásné propriety!  Vidí ve tmě moji apartní kožešinovou kabelku? Můj úžasný kabát s nekřesťansky drahým jelením šperkem? Anebo myslel jiné propriety?! Nedomýšlím. Jsem oslněna jeho pozdravem mladá paní a vůbec mi nevadí, že ve tmě jen těžko něco může vidět. Za normálních okolností nejsem marnivá, neočekávám komplimenty, jsem se sebou srovnaná a mám ráda svůj věk. Tentokrát si to však užívám v kontextu k předchozímu dni, kdy se mě starší paní, kterou znám od vidění, na zastávce zeptala: kolik let máte do důchodu?!
Do této chvíle jsem si připadala skvěle, krásná a ještě skoro mladá :-))

auta versus varhanní koncert

Mám ráda varhany a spojení s Bachem je pro mě fakt luxusní záležitost. A tak dnes jsem šla s mým mužem do Muzea Škoda z jediného důvodu. Nechci jít sama příští týden na varhanní koncert. Autům totiž vůbec nerozumím a ani se nesnažím a netrápí mě to. Auta vnímám pouze jako přibližovací prostředek a rozeznávám je jen podle barev. Takže pokud jsou služební auta modrá, stojím zkrátka v době odjezdu u nějakého modrého auta. a stěhuji se až na zavolání, že to skutečně není ta správná modrá :-) Vytáčela jsem tímto svého předchozího báječného šéfa, protože jsem byla schopná stát u nějaké kraksny místo luxusní značky. Fakt je mi to jedno. Nedosáhla jsem však mety mojí sestry, která náš handicap, páč se domnívám, že je to dědičné, dotáhla k dokonalosti. Po jednání nastoupila do auta, které, jak se domnívala, je přistaveno pro ni a zavelela, tak můžeme jet. Ozvalo se nesmělé: já pojedu, ale řekněte kam. Teprve po té zjistila, že to není ten správný řidič a ani správné auto. Mělo však stejnou barvu.
Takže, jak jsem již říkala, autům nerozumím, ale musím přiznat, že v muzeu mě historická auta fakt oslovila, takže jsem si je musela zvěčnit aspoň na mobil.
Ale už se těším na varhanní koncert příští týden a na Bacha :-)

ranní pohled z okna

Ráno mě zaujala přes okno třešeň na zahradě. Krásná.  Takhle by mohlo být až do dubna a od dubna dvacítky :-).Hezký podzim všem.

a takhle vypadala na jaře. Fakt nevím kdy je krásnější.

pošli to dál ...

"Pošli to dál" fakt nesnáším a na tento druh pošty přes různé výhrůžky, že budu mít neštěstí, nebudu mít peníze atd., fakt nereaguji a nechává mě chladnou i to, že se možná nedožiju dalších dnů. Zkrátka to nesnáším a nezahlcuji tedy další emailové schránky těmihle nesmysly.
Tentokrát jsem však obdržela email, který mě přinutil porušit všechny mé zásady a přiznávám, že jsem jej poslala dál a činím tak i nyní, páč se mi zdá, že stojí za to.A není to proto, že bych se snad tentokrát bála výhrůžky, že mi prdne guma u spoďár, jelikož takové nenosím a ani ve zmíněném roce 1998 jsem je pravděpodobně neměla. Email najdete na konci mých výlev. Jen jsem se chtěla vyjádřit, než začnete číst, k některým bodům, které mě přinutily k zamyšlení. Je to ta zvýrazněná  pasáž, kde, jaký jsem člověk, napovídají tři věci. S dvěma z nich nemám fakt žádný problém a to způsob, jak se chovám v deštivém počasí - s tím problém nemám, a pokud není slejvák, chodím bez deštníku, další - ztracená zavazadla - už se mi to stalo aspoň hypoteticky, kolegové mi schovali zavazadlo na dvoudenní poradu, kde jsem měla nezbytné propriety včetně drahého parfému, myslela jsem, že jsem to nechala v tramvaji a celkem jsem to tenkrát ustála. Okamžitě jsem začala hledat číslo na depo, abych tramvaj zastavila:-)
Třetí bod však vůbec nedávám. Nepřála bych si vidět ani sama sebe, natož aby mě viděl někdo jiný, když rozmotávám zacuchané žárovičky na vánoční stromeček. Nevím, co to o mně vypovídá. Jsem příšerný cholerik? Mám nějakou duševní chorobu? Je zřejmě dědičná. Vždy si vzpomenu na svého tátu, kterého jsem tenkrát nechápala a při své činnosti si vždy na něj vzpomenu, i když už není mezi námi. Mám to zřejmě po něm. Většinou rozmotává žárovičky můj muž, který má větší trpělivost, ale když tento úděl spadne na mě, nechtěla bych být svoje vlastní kamarádka. To fakt nedávám, a přestože ani za normálních okolností nejdu pro ostřejší slova daleko, když rozmotávám žárovičky, mohla bych vyučovat sprostá slova i dlaždiče:-) Tento úkon fakt nezvládám. Jsem šílená, házím zuřivě celým tím udělátkem se žárovičkami, strašně sprostě nadávám a v té chvíli zmizí veškerá slavnostní atmosféra, což trochu popírá můj předchozí příspěvek, kde popisuji, jak ráda dělám Ježíška a zdobím stromeček. Letos jsem se rozhodla, že musím koupit nové žárovičky, páč se chci se sebou kamarádit.
Takže pošli to dál:

(v původním znění bez gramatických úprav)

Všem moudrým ženám (ať guma neprdne :) )

V dubnu 1998 udělala Oprah Winfrey (=americká televizní komentátorka),
rozhovor s Mayou Angelou (= internet ji označuje za americkou renesanční
ženu. Narodila se v r. 1928, je to spisovatelka, dramatička, tanečnice a
zpěvačka).U příležitosti jejich 70. narozenin. Oprah se jí zeptala, co si myslí o
stárnutí. 

Maya řekla, že to bylo "vzrušující".
"Třeba tělesných změn," pokračovala Maya, "těch byla každý den spousta.
Například ňadra. Zdálo se, že závodí, které dřív dostihne pasu."
Maya Angelou prohlásila:
"Naučila jsem se, že ať se stane cokoliv, ať se to zdá dnes sebehorší, život
jde dál a zítra bude všechno vypadat líp.
Naučila jsem se, že o člověku ti hodně napoví tři věci:
1. způsob, jak se chová v deštivém počasí,
2. když se mu ztratí zavazadla
3. a když rozmotává zacuckané žárovičky na vánoční stromek.
Naučila jsem se, že bez ohledu na to, jaký vztah jsi měl k rodičům, budou ti
chybět, když zmizí z tvého života.
Naučila jsem se, že žít není totéž jako prožívat život.
Naučila jsem se, že ti život někdy dá druhou šanci.
Naučila jsem se, že bych neměla procházet životem s rukavicemi zadáka
(určenými na chytaní míčů) na obou rukou, musíš být schopná některé věci
nechat padnout na zem.
Naučila jsem se, že když jsem něco rozhodla se srdcem na dlani, obvykle to
bylo správné rozhodnutí.
Naučila jsem se, že i když mám trápení, nemusím na to být sama.
Naučila jsem se, že každý den můžeš natáhnout ruku a někoho se dotknout.
Lidé milují vroucí objetí nebo třeba jen poplácání po rameni.
Naučila jsem se, že se stále mám co učit.
Naučila jsem se, že lidi zapomenou, co jsi říkala, lidi zapomenou, co jsi
dělala, ale nikdy nezapomenou, jak se s tebou cítili.
Pošli tohle ještě dnes pěti fenomenálním ženám. Třeba posílíš jejich
sebeúctu.
Když to neuděláš prdne ti guma ve spoďárách a spadnou ti až ke kotníkům.
Věř mi, já jsem mé gumě ve spoďárách nedala sebemenší možnost, aby
praskla. Poslala jsem to spoustě mimořádných žen, na kterých mi záleží.

předvánoční čas bez starostí aneb jak to mám já

http://www.madamecoquette.cz/

(Tvořila jsem tématickou stránku Předvánoční čas bez starostí viz níže do deníku a napsala k tomu článek Předvánoční čas bez starostí aneb jak to mám já, který zde ve zkrácené verzi předkládám.)
.........

Pojďte si užít předvánoční čas opravdu bez stresu. Pokud patříte k těm, kteří musí mít naklizeno a umytá okna na štědrý den, zavolejte si na to firmu. Umějí to líp. Kupte si hezkou vánoční vazbu na vánoční stůl a místo lítání s hadrem, se běžte podívat do galerie na obrazy, určitě jste na to neměli čas dlouhou dobu a duševní potrava k předvánočnímu času patří. Udělejte si radost a vyberte si nějaký originální šperk pro slavnostní večer.
Teď se možná usmějete a jak to dělá ona. Léta už dle tohoto scénáře. Když byly naše tři děti malé, po čase jsme zjistili, že předvánoční úklid je bezpředmětný. Děti malovaly vánoční motivy uhly a my s mužem jsme je lepili na okna. Takže logicky vychází, že okna se myla po vánocích. Koberce jsem nechala vyčistit v průběhu roku, abych děti nervózně nenapomínala, že zašlapávají drobečky od vánočního cukroví do právě vyčištěného koberce. Později, když byly velké a měla jsem chuť mít opravdu vygruntováno, pozvala jsem si skutečně firmu na úklid, cena není horentní a fakt to umějí líp. Patřím však k typům, které uklízí celý rok, takže před vánoci to fakt neřeším. Ale každý to máme jinak.
Pečení cukroví, jak děti dospěly, jsem už také vzdala, takže si je nechám upéct. Maximálně upeču jeden druh našeho tradičního. V dětství děti psaly Ježíškovi a tento zvyk v naší rodině přetrval dodnes, i když mám již vnoučata. Jen se změnil způsob či informační kanál, a Ježíšek je o touhách a přáních informován elektronicky. Opět si ušetřím trápení a starosti, co pod stromeček. Rčení: napiš Ježíškovi již je u nás tradiční, takže jej používáme i pro případ narozenin :-)
V naší rodině jsem zavedla pro naše děti tradici každý rok nový design vánočního stromečku a přinášel jej Ježíšek. Ježíška dělám dodnes, tzn pozdě v noci lezu po stromě a potají zdobím, aby byli všichni překvapeni, protože mi bylo sděleno mými dospělými dětmi, že tradice se nesmí porušovat.
Já si užívám vlastně předvánoční čas už právě v listopadu, kdy se začínám koukat po ozdobám, přestože moje zásoby za ta leta už by stačily na takový větší jarmark na náměstí většího města. Každý rok si říkám, že už mám barev tolik, že už si nikdo stejně nepamatuje, že někdy byly a vždy si řeknu, tak letos už ne. Ale opět objevím něco, co mě oslní, tyrkysovou jsme ještě neměli, anebo co zelené ozdoby atd., a už jsem zase v tom. Nechcete někdo půjčit ozdoby na vánoční stromeček?
A když už koupím nové ozdoby, začnu přemýšlet , čím ozvláštnit vánoční stůl a už v tom jedu. Začnu řešit, které exotické ovoce jsme ještě neochutnali, už jich moc není, to je také naše rodinná štědrovečerní tradice od dětství našich dětí. Každý rok exotické ovoce, které v průběhu roku nekoupím. Nejsem však ve stresu a předvánoční čas si užívám bez starostí, protože jsem si nechala na řešení jen příjemné záležitosti.
Zkuste to taky, uměle si prodloužíte ten sváteční pocit, protože začnete o hodně dříve a ty maličkosti, nemyslím teď dárky pod stromeček, jak překvapit ostatní, velmi těší. A když mi pak dcery sdělí, že již jako puberťáci se navzájem ještě za tmy budily, a přestože nemohly nic vidět, šly zkoumat, jaký že je stromeček, zdobím jej s větší chutí.
Tak se zastavme a užívejme si.
Takže přeji vám předvánoční čas bez starostí.

náš rodinný slang

tak to je katáte :-)

Moje kolegyně v práci se pozastavila nad mnou použitým výrazem "čučka". Prý jsem nový Čapek a vymýšlím nová slova. Docela mě rozložila a musela jsem si ověřit u svého muže, že to slovo zná a že jsem si jej aktuálně nevymyslela. Pro mě to slovo znamená něco malého, co nepotřebuje velké úsilí, ať už se to týká práce či běžného života, anebo finanční obnos. Dokonce jsem začala hledat na netu, co to slovo znamená, či zda skutečně existuje. Kromě toho, že jsem našla pana doktora Čučku, jsem se akorát dozvěděla, že je to výraz z kriminálního a vězeňského slangu hahaha. Bůhví kým jsem byla v minulém životě.
Naše rodina má víc slov či výrazů, které jsou jen naše. Mojí kolegyni však nepřišlo zvláštní rčení: "nemít žloutečko v sobě", tomu naopak okamžitě rozuměla. Toto rčení naše rodina převzala od našich slovenských předků, jsem napůl Slovenka, napůl Moravák a žiju v Čechách, takže se to u nás trochu mísí. Rčení "nemít žloutečko v sobě" používáme pro ranní vstávání či probuzení dětí během dne, kdy jsou ještě rozespalé a takové nedodělané. Já to používám i na sebe, když po ránu ještě nechci či nemohu komunikovat: zkrátka nemám žloutečko v sobě. Některá rčení jsme ukradli rodině Simpsonových, kterou všichni milujeme a sledujeme dodnes. Takže když jsem objala svoje téměř dospělé děti, nepřekvapilo mě: mami, nemůžeš se se mnou mazlit, když spím?! Ale to dělám, miláčku :-)
Přemýšlím, že sestavím slovník rodinného slangu, páč v této chvíli si samozřejmě nemohu na nic vzpomenout. Občas používám i výrazy, které jsem přinesla ze své původní rodiny, jako např. barco či barkde (znamená cokoliv či kdekoliv) a myslím, si že tyto výrazy jsou z polštiny, což vůbec nechápu, kde se u nás na jižní Moravě vzaly. Rčení kafe z bankomatu je už u nás také celkem ustálené.
Některé výrazy či slova jsme přebrali z doby, kdy byly děti malé a neuměly ještě pořádně slova používat či respektive vyslovovat, takže mě dcera překvapí výrazem, že moje vnučka má na sobě putánky. To je výraz, který používal náš malý syn pro slovo punčocháče a to už je 34 let. Naší dceři Lindě občas řekne její babička, tedy moje matka, dodnes Didi či Diduško, opět neumělý výraz pro vlastní jméno. To mi připomnělo, že moje máma používá pro úklid domácnosti slovní spojení: trochu jsem to pohonila, což v některých jedincích vyvolává zděšení, protože mají tento výraz spojen se sexuální aktivitou. No, v mámě tato činnost fakt vášeň nevyvolává.
A myslím, že naše tradice pokračuje. Od teď bude pro mě zubní kartáček katáte, kouzelné slovo, které vymyslela naše jeden a půlletá vnučka :-)

příliš mnoho slepiček

Mám ráda vtipné hlášky a vtipné situace a některé stojí opravdu za zaznamenání, i když záleží vždy na úhlu pohledu..U některých hraji hlavní roli. S mojí sestrou bydlíme od sebe daleko, takže se vídáme jen několikrát do roka. Naše setkání vždy však stojí za to. Pravidelně pořádáme alkoholové "turné". Ne, že bychom se nedokázaly bavit i bez toho, ale nám to urychluje mluvené slovo a tolik času nemáme, tak abychom si stihly vše říct. Vše nejde sdělit přes telefon či skype. Chtěla jsem říct, že to urychluje i myšlení, ale to není vždy šťastný účel či cíl našich nočních sezení.Při našem nedávném turné jsme měly jeden večer velmi rychlé myšlení a ještě rychlejší činy.
Panebože, naše máma bude mít narozeniny. Můj nápad se rychle ujal a tak honem objednat kýžený dárek. Obě jsme nadšené a jen chrlíme nápady. Vzpomenu si při vyčítavé poznámce mé sestry, ty vůbec nenosíš ten deštník, co jsem Ti dala, že jsem zapomněla objednat nějaké zboží do našeho eshopu. Musím to udělat okamžitě. Dále popíjíme šampaňské a víno do pozdního večera naprosto bez výčitek a spokojené, kolik práce jsme při tom ještě vykonaly..
Ráno jsme opět čilé, ale s hrůzou, než bude turné pokračovat, jdeme kontrolovat, co jsme večer napáchaly. No, dárek pro mámu se nám líbí, nic se rušit nebude, zboží do našeho eshopu jsme neobjednaly na fakturu firmy, ale jako osobní objednávku, což je trochu problém. Tak rychle napravuji včera zadané. A ještě přemýšlíme, co vše jsme kde objednali. Vím, jak to vždy dopadá. Minule jsme při takové párty nakoupily spoustu zbytečných keramických slepiček jako dekoraci k velikonocům.Jé, podívej, jakou jsem si koupila hezkou slepičku, dí ségra a obě ovíněny se rychle rozhodujeme, tedy já za podpory ségry. Jé to mi kup taky, né počkej..., slepička do každé domácnosti, no hele kup jich aspoň pět. Nutno podotknout, už jsem o tom před časem psala v příspěvku Velká noc, že Velikonoce nesnáším, takže nakoupit velikonoční dekorace v mém případě je fakt úlet. Notabene, když jsem je ještě nakoupila pro celou rodinu, což vůbec není mým zvykem a všechny překvapené obličeje obdarovaných byly velmi čitelné, zda mě náhodou není nutné zbavit svéprávnosti apod.. Když volá moje dcera, která původně měla být na turné s námi a my jí sdělujeme, jak si užíváme, hned hlásí: panebože, obě odevzdejte kreditky, počítače a telefony a pak si teprve otevřete další láhev :-) Víte, jak to dopadlo minule. Všude samé slepice.
Některé hlášky mi připadají vtipné, když se mě netýkají. Když se před pár dny vrátila moje druhá dcera z Ameriky, popisovala mi s velkým smíchem situaci, při které bych já opustila letadlo. Už byli připraveni na vzlétnutí, už byli na runway připraveni ke startu, když najednou pilot hlásí, že je trochu malý problém, který je nutné vyřešit, tedy opravit.Prý snad nějaká porouchaná pumpa. Dobře, že nevím, jak moc důležitá je tato věc. Letadlo se tedy opět vrací po zemi ke gatu a cesta zpět spolu s opravou trvá zhruba dvě hodiny, při kterých jsou cestující po celou dobu v letadle. Po té se ozve opět pilot a s americkým úsměvem sděluje, již jsme to "nějak" opravili a za chvíli odlétáme, jen nám zbývá ještě nějaké papírování :-) Říká to s takovým nadšením, že mu osazenstvo letadla zatleská. Moje dcera mi se smíchem však podotkne, sdělil to tak, že jsem si představila, že budou vymalovávat omalovánky či skládat origami a oprava se konala tak, že někde něco slepovali vteřinovým lepidlem nebo co....
No panebože, já bych s nimi asi už letět nechtěla. Nicméně vyprávění jsem se smála taky, vždyť dcera dolétla v pořádku.
Těším se na další turné se ségrou, sice po našem setkání sto let tráva neroste, slepiček je plný dům, zrodí se nějaký dobrý nápad na drobné úpravy našeho obydlí, kvůli kterým je nutné obrátit celý dům na jih, stačí jedna drobnost a je nutné měnit všechny pokoje :-), ale je to úžasné vyčištění hlavy, ze kterého obě žijeme do dalšího setkání a některým úletům, kterým rozumíme většinou jen my, se smějeme léta.

mé jméno je chaos

poprvé v nemocnici, sežrala jsem starou prskavku

Rozděluji stres na zdravý a nezdravý. Při tom zdravém stresu mě chaos posouvá, i když dělám při tom samozřejmě naprosto nesmyslné věci Mám telefon na uchu a něco řeším a podvědomě vím, že už mám zpoždění na další jednání, takže při telefonátu rychle balím vše potřebné na schůzku a v tom velký úlek. Panebože kde mám telefon?! Tohle se mi stává celkem často, co na to říct? Když mi moje máma sděluje s hrůzou v hlase, že ve svém věku už zapomíná a někdy si nemůže vzpomenout na jméno, říkám: mami buď v klidu, já ani nevím, kde mám telefon, když zrovna telefonuju :-) 

Občas hledám samozřejmě jako každý brýle, které potřebuji na počítač a jednou, zrovna byla na návštěvě moje máma, jsem hledala velmi dlouho. Několikrát jsme prošla zahradu, kde jsme před tím seděly obě, několikrát jsem prošla kolem mámy sledující nějaký její pravidelný pořad v televizi s dotazem, neviděla jsi moje brýle, a když procházím opět kolem ní už po 151, konečně se na ni pořádně podívám. Ale mami, vždyť máš moje brýle na nose! Podotýkám, že moje půlčičky dioptrií jsou už v jejím věku nedostatečné, ale vůbec jí to nevadilo a klidně mi hlásila půl hodiny stále stejnou hlášku. Ne, moje brýle fakt nikde neviděla. No hlavně, že viděla přes ně  .

Nemám ráda pracovní stůl rozdělený do sekcí na tužky, dokumenty apod. Na stole mám chaos, ale přesně vím, ve kterém sektoru se co nachází. Nedej bože, uklidit tento pracovní nepořádek, tak už se s ničím nedomluvím. Když viděl můj bývalý šéf jdoucí kolem naší kanceláře, jak moje nová asistentka při mé delší nepřítomnosti z důvodu dovolené uklízí aktivně můj pracovní stůl, jen sarkasticky prohodil: ona Vám to dovolila? Ne?, no ta nebude ráda. Myslím, že z tohoto období jsou ještě některé záležitosti nedořešeny.

Ale když máte pocit, že se možná děje něco s vaším malým dítětem - přes zákaz sedlo na nové kolo a sjelo ze schodů, prolítlo prosklenými dveřmi a vyrazilo si všechny přední zuby, naštěstí byly mléčné anebo něco spolklo apod., což se děje obvykle, když dítě hlídá víc než jeden člověk, to mluvím z vlastní zkušenosti, je to stres nezdravý a chaos samozřejmě v člověku roste geometrickou řadou úměrnou zděšení, které prožíváme. 

S dovolením mé dcery chci odvyprávět velmi čerstvou story, opravdu velmi aktuální, včera upečenou, ale už se tomu smějeme, takže stojí za zaznamenání. Vnučka se dostala záhadným způsobem k prskavce a není jasné, zda ji neolízla či dokonce kousek nespolkla. Okamžitý odvoz do nemocnice, kde se po rozboru situace všichni shodují na tom, že jen prskavku ulomila, ale kdo ví. Je nutné stejně provést úkony, jako kdyby se dítě otrávilo. Po celé Praze je sháněn protijed, protože jej nemocnice zrovna nemá. No opravdu noční můra. Zůstává se v nemocnici a moje dcera mi po noci strávené s vnučkou, kdy se zjistí, že dítěti skutečně nic není, (zaplať panbůh, to byla noc),  píše vtipné sms. No, mé jméno je chaos. Po rozbalení tašky do nemocnice, kterou balil ve spěchu otec mé vnučky, dcera zjišťuje vtipný obsah. Podkolenky místo ponožek, místo odličovacích ubrousků na ksicht ubrousky vnučky promiňte na prdel, tři svršky od pyžama, ale ani jeden spodek, žádný hřeben pro celkem vlasaté dítě, takže ráno vypadá jako netopýr a na hlavě má "korelu", no další výčet zbytečných či naopak chybějících velmi potřebných propriet by dal na nový příběh... 

Dceřina hláška, snad na nás nemocnice nezavolá sociálku, mě už po noci plné strachu, rozesměje. 

Navíc zjišťuji, že svršky od pyžama nebyly pro moji vnučku, což by až takové drama nebylo. Horní svršky od pyžama bez spodních dílů byly určeny pro moji dceru :-) 

Moje vnučka běhá ráno po nemocničních chodbách naopak ve špinavém bodýčku, vytahaných punčocháčích, vypadá jako na fotkách z první republiky a z nejnižší sociální vrstvy a s hárem jako Einstein, protože ona žádné náhradní svršky s sebou  nemá. Evidentně jí to však nevadí. Je šťastná a veselá jako vždy..

A pro nás ostatní jedno klišé. No co nás nezabije, to nás posílí. 

druhý den v nemocnici, nic mi není, planý poplach

trochu "Ferda mravenec"

opravářské schopnosti mého muže z raného dětství

Vlastně ani pořádně nevím, jak to vypadá, když dorazí opravář do bytu. Nevzpomínám si, že bych to někdy zažila.
Vlastně to možná ani neumím moc ocenit, protože můj táta byl také "Ferda mravenec", ale kvalit mého muže nedosáhl.
Můj muž je velmi technicky zdatný a jediné, co studoval z opravářství, byla oprava strojů a aut. Ale dokáže, i když tvrdí, že neví, jak to funguje, rozebrat cokoliv - pračku, myčku, žehličku, rádio, telefon apod. Když vidím ten přístroj rozebraný na atomy, vždy si myslím, že už to nikdy nedá dohromady. Pokaždé se mu to však povede, akorát nevím, když je všude plno zbylých součástek, proč tam vlastně byly, když tam nechybí.
Do našich prvních domovů, jsme velmi stěhovavá rodina, vyrobil i nábytek, který všichni obdivovali a nevěřili, že ho nezhotovili odborníci, jako např. velkou rohovou kuchyňskou linku s kontejnery na kolečkách (tenkrát ještě něco takového nebylo k vidění), dětem úžasné palandy, kde dolní postel byla vyrobena ze starého laboratorního stolu, takže zároveň sloužila jako úložný prostor, polohovatelné židle , které s dětmi rostly, celou tělocvičnu včetně ručně vyrobených žíněnek, visuté hrazdy, houpačky a ribstole a mohla bych pokračovat dál. Ani si na vše nevzpomenu. Tenkrát jsme chtěli mít něco originálního dle vlastního návrhu a také byl samozřejmě nedostatek financí. Ale stejně, to co vyrobil můj muž, bychom nesehnali.
Toto vše jsem si teď musela připomenout, protože občas nastanou situace, kdy začnu trochu pochybovat o vysokém IQ mého muže :-), ale všichni jsme nějak "cáklí". Např. když se rozhodl znovu začít jezdit po letech na kole a koupil si po té nový tachometr. Pro montáž tohoto tachometru mému muži nestačil tabulkový přepočet obvodu kola, protože je prý nepřesný. Zřejmě jsem zrovna pracovala z domova, protože mě prý nechtěl rušit. A tak si vypomohl.
To, co jsem se o něm napsala výše, je fakt pravda, opravil vždy kde co a nejen pro naši domácnost, ale pro celé naše známé okolí. Dokonce den po operaci v nemocnici, když jsem odešla z návštěvy, mi druhý den telefonoval, že kávovar už funguje, takže můžu na kafe. Při návštěvě jsem se kafe od automatu marně dožadovala, tak jej do noci opravoval. Upozorňuji na to záměrně, protože teď bude vše vypadat jinak.
Takže znovu, nechtěl mě obtěžovat, abych mu pomohla s měřením, a tak si přinesl krejčovský metr a špendlíky. Co následovalo, asi nemusím sáhodlouze vysvětlovat. Velmi se divil, jak se to mohlo stát, když přece špendlíky s krejčovským metrem zapíchal do vysokého vzorku pneumatiky. K měření si tedy ještě přidal lepení duše. Kroutím hlavou ještě teď a stále se tomu směju :-)
Přestože v naší rodině všichni hovíme počítačům, já jsem se s počítačem seznámila před téměř 20 lety, náš syn je úspěšný programátor, můj muž se trochu více seznámil s počítačem nedávno. Nepotřeboval jej a tak podobně. Poslední rok jej již celkem zdatně ovládá, ale úrovně našeho syna, které počítače stavěl, těžko dosáhne. To mu však ale vůbec nebrání v tom, aby se do něj nepodíval. A to sotva rozlišuje, co je hardware či software, hardisk či paměťová karta.
Nyní mění zaměstnání a po letech, jak on říká, musí opět skládat maturitu. Zkrátka učil se na zkoušky přes on line testy, které byly časově omezené. A protože bylo hezky, odnesl si notebook na zahradu. I já tam na počítači ráda a stále za hezkého počasí pracuji. Testy se učil do noci, aby využil toho, co si zaplatil. Pozdě v noci šel spát a nechal notebook venku na zahradě, máme tam markýzu, která chrání před deštěm, takže žádný stres.
Ráno musel odjet a začal velký a prudký déšť. Pozdě jsem si všimla počítače na zahradě, a když jsem jej v dešti odnášela, věděla jsem, že bude asi zle. Do notebooku nenapršelo se shora, tam byl chráněn, ale prudký liják se odrážel od stolu a dlaždic, které máme pod stolem a nacákal tam, kde je srdce počítače. A měla jsem pravdu, počítač se vůbec nerozjel.
No nic, budu se muset dělit s mým mužem o jeden počítač aspoň po dobu přípravy na celkem těžké zkoušky. Uf, mám ještě sice pracovní, ale tam fakt soukromé záležitosti neřeším. Trochu mě to vyděsilo, ale co se dá dělat.
Můj muž se rozhodl, že notebook rozebere. Proboha, to není pračka! Kašli na to a rozluč se ním. Ale on je tvrdohlavý. Viděla jsem, jak montuje počítač kuchyňským nožem, nic z nářadí, kterého máme plnou garáž a některé druhy v několikerém provedení, se mu nehodilo, a když byl rozložen PC na malinkaté součástky zvící velikosti hrášku a opět nějakou malinkatou součástku hledal pod stolem (to ostatně při každé opravě :-)), šla jsem na svém notebooku googlovat, kolik nás bude stát nový.
Rozložený počítač na molekuly se sušil na piánu celý den a možná i noc. Opravdu krásné zátiší!!
Potom se můj "montér" jal skládat přístroj, který dokáže uživatelsky jakž takž ovládat sotva rok. Odhadoval, co je asi hardisk, no ten bude větší než paměťová karta. Panebože ty jsou tady dvě. Kam která patří?! A tak to pokračovalo dále. Několikrát složen, aby byl po té opět rozložen a přeskládán znovu...
No zkrátím to, po 48 hodinám můj muž opět sjížděl on line testy na svém už trošku jetém notebooku.
A pod stolem a na stole se válelo spoustu malých drobných věciček, které původně sídlily v útrobách PC:-)

nákupy šup šup

Už jsem psala, že nákupy nemám ráda, není to zkrátka vůbec moje hobby a co jde, nakupuji přes internet. Občas je však nutné něco nakoupit i v kamenném obchodě. No nutné, prostě něco musíme mít hned, jak se zrodí nápad.
Při posledním nákupu předminulý víkend jsem zjistila, že se vlastně opakuje léta stále stejný scénář. Když se vypravíme na nějaký cílený nákup, vždy koupíme něco úplně jiného, než jsme měli v úmyslu. Většinou to, že nemají naši vysněnou věc, nás přinutí přemýšlet.  Je to z lenosti, protože pro stejnou věc se prostě podruhé vracet nebudeme, ale většinou právě proto vymyslíme něco mnohem lepšího, např. pro obnovu designu našeho domu a nakonec jsme rádi, že kýženou věc neměli. Prostě vydařený nákup z nouze.
Naposledy v Ikea to nebylo až tak nic zvláštního. Vypravili jsme se koupit dvě stropní světla do kuchyně, která od našeho nastěhování do nového domu byla trochu popelkou. Vybrali jsme je na internetu, jak jinak, aby bylo rychle nakoupeno, zkrátka šup šup. Zapomněla jsem se však podívat, zda je mají na skladě. Světla jak jinak neměli, prý až zítra, ale už jsme tady a chceme něco hned. Po chvíli rozhlížení nabízí můj muž jinou variantu. Ve vozíků se ocitá šest menších světel. A konečný výsledek je mnohem lepší. Ale protože je to již tradice, ani nás to nepřekvapí. Tento nákup se tedy opět povedl.
Vzpomínám si na jiné náhodné nákupy, které se nám zdály vtipné hned, nejen s odstupem času. Rekonstruovali jsme našim dcerám již téměř zletilým pokoj a na dotažení našeho konečného díla po několika týdnech práce nám chyběla žárovka do nové lampičky :-) a na nákup této velmi postradatelné věci, ráz nového pokoje přece už změnit nemohla, jsme museli jet všichni, asi taky abychom si odpočinuli od práce. Nákup byl v podstatě neúspěšný. Přivezli jsme do nového pokoje sice nový koberec, ale vůbec si nevzpomínám, že bychom měli tu žárovku:-) .
Jiný vydařený nákup byl, když mě můj muž požádal, abych mu koupila tkaničky do bot. Přišla jsem brzy a rukama jsem se šťastným úsměvem objímala velkou krabici s novými kozačkami na zimu a dotaz mého muže: a tkaničky máš, byl myslím úplně zbytečný. Na ty jsem fakt zapomněla.
Říkám, že nakupování není moje hobby, ale před jedněmi vánocemi jsem zatoužila po poschoďovém talíři na cukroví. Měli úplně s jednoduchým designem v Ikea. Tak jsem se přesvědčila, že ten stojí za trochu mého času. U vchodu byl velký billboard na reklamu mého vytouženého zboží, který mě přesvědčil, že je to správná volba. Po rychlém nákupu jsem dorazila domů s dvěma plnými velkými papírovými taškami a začala předvádět mému muži, jaké skleničky na víno jsem koupila, jakou krásnou vázu a voňavé svíčky a ještě spoustu jiných zbytečností na vánoční stůl. A když padla otázka: kde máš ten talíř, koukala jsem nechápavě: jaký talíř proboha, těch máme dost. Nemohu to dodnes pochopit, ale koupila jsem ho až na potřetí, takže se podstatně prodražil..
Vrcholem všeho dle mého muže byl před lety vánoční nákup nového auta. Ne, že by to měl být dárek pod stromeček. Zkrátka to tak vyšlo. Několikatýdenní rozhodování vyústilo v rozhodnutí, a přestože jsem celkem imunní vůči reklamám, předvánoční nabídka nám v rozhodnutí pomohla. Nutno podotknout, že jsme poprvé kupovali nové auto, do té doby jsme měli vždy auta z druhé ruky. Můj muž autům rozumí, takže už měl vybráno předem, auto prozkoumáno naživo, všechny parametry byly známy. Dle mého soudu stačilo jen auto koupit. Přišli jsme a neměli barvu, kterou jsme původně chtěli, měli už jen stříbrnou. Ta naše by byla až za několik měsíců. Můj muž měl ještě spoustu dotazů, přestože vše věděl líp než prodejce a chtěl ještě zkusit případně získat nějaké další výhody, než jen ty, které nabízela reklama.. Znamením jsem Váhy, ale váhavá rozhodně nejsem. Rozhoduji se rychle. Povídám, to Ti tahle stačí a je to hezká barva, bereme ne?...
Můj muž i prodavač koukali s údivem na mě a posléze i s neskrývaným úsměvem a já jsem nechápala proč. Uplynulo více než deset minut a to je dostatečně dlouhá doba na nákup nového auta, nee?
Můj muž dodnes vypráví jako rádoby vtipnou historku, jak jsem dokázala auto koupit dřív než nový svetr. Nechápe, že koupit svetr je mnohem těžší a je nutné si jej vyzkoušet :-)

obutá neobutá, oblečená neoblečená

Velmi často používám tuto pohádkovou repliku ve své komunikaci jako vyjádření mého aktuálního stavu a to ať již pracovního či osobního. Vystihuje velmi přesně situaci, ve které se momentálně nacházím. Nikdy by mě nenapadlo, že toto rčení bude platit někdy v mém životě doslova.

Jsem celkem praktický člověk, to asi není úplně výstižné vyjádření, spíše asi nic moc neřeším a neplánuju, od hlavy po krk prý chlap, a tak nemám problém mimo jiné se sbalit na výjezdní poradu.

Nakonec za ta léta už to umím. Odnaučila jsem se brát s sebou zbytečnosti typu ručník či osuška, jelikož vždy pobývám v hotelu. Umím se tedy sbalit opravdu během pěti minut, na dva dny je pro mě dostačující náhradní top a spodní prádlo. Neobjemnější část mého zavazadla činí kosmetika a drogerie, bez které se fakt už ve svém věku neobejdu a nenalíčená nechodím téměř ani s odpadky. Prostě každý den si musím namalovat nějaký obličej na ksicht.

Běžím po schodech na jednání a během této krátké chvíle se dozvídám informace z pondělní porady, na které jsem chyběla z důvodu pracovního jednání. Příští týden je výjezdní porada na dva dny. Žádný problém, ale zapomínám se v tom velkém shonu zeptat, kam se jede. Nakonec, na co to potřebuju vědět? Jedeme hromadně autem já a chlapi. Těším se, mám mužskou společnost ráda.

Netuším v té chvíli, jak důležitá ta nevyřčená otázka byla, či spíše odpověď na ni. Příští týden má být vše jinak.

Balím se ráno jako vždy před odjezdem do práce a můj muž mi pokládá nezvyklou otázku: „Sbalila sis všechno?“ Ježíši proboha samozřejmě, nejedu přece někam poprvé.

Dopoledne mám fofr, jede se v odpoledních hodinách, tak musím vše stihnout a dořešit pro ten den o pár hodin dříve. Bože doufám, že dnes na mě nevyjde řada zapisovat jednání porady, bude dlouhé, moc se toho událo. Pro jistotu beru s sebou zápis z minulé porady, kdyby náhodou. Během dne se dozvídám, že jedeme výjimečně ke kolegovi na chalupu. Proč ne? Je hezky.

Jedeme malebnou krajinou Postřižin a už jsme na místě. Nestačím se ani rozhlédnout a už se mi tají dech a není to krásnou krajinou.

Panebože proč si všichni vytahují spacáky a karimatky?! No jo, my nejsme v hotelu ……… no toto hezky začíná.

A už je porada a já, jak jinak, tento den si mám opravdu vychutnat, dělám zápis. Nemohu se však plně soustředit, řeším, jak budu spát bez spacáku a karimatky?!
Ježiši, já nemám ani ručník!!!!!

Debata pracovní i jiná končí pozdě večer a já jdu řešit svůj zásadní problém, na čem a pod čím budu spát. Panebože samí chlapi, teď bych fakt potřebovala ženskou. Potichu se ptám majitele usedlosti, zda by bylo možné mi zapůjčit něco na spaní, páč mi nikdo neřek´, kam že se jede a co mám s sebou mít. No fakt slepice.

„Jistě, to není problém. Koupelna je dole, my budeme spát také dole ve spacácích a ty se vyspíš nahoře v peřinách“.

Taaak to bychom měli. Trochu se mi uleví, ale jen trochu. Omlouvám se z večerní debaty k údivu ostatních dříve, než je mým zvykem, ale chlapci, kdybyste veděli!

Odcházím zmožená do koupelny tedy jako první, nechci, abych se před mužským osazenstvem musela promenádovat v negližé, to mám :-) a odlíčená. V koupelně zjišťuji, že mým útrapám jen tak konec nebude.

Už jsem vyřešila očistu bez ručníku. Zkrátka se osprchuju a počkám, až ze mě steče voda, protože fakt se nemám do čeho utřít. Chalupa je uklizená a připravená na naši pracovní návštěvu. Nejsem tady soukromě, takže ručník fakt v koupelně není. Doufám, že moje zdlouhavá očista nebude brzdit ostatní, ale oschnutí pod zavřenou sprchou přece jen chvíli trvá.

Moje „útrapy“ však neberou konce. Otvírám svoji kosmetickou tašku a hrůza hrůz, mám sice s sebou zubní pastu a špatně uzavřenou ústní vodu, která se mi postupně vylévá do celé tašky, ale nemám zubní kartáček!! Opět musím improvizovat i při tomto očistném úkonu. 

Co je to se mnou?!

Tak už jen rychle odlíčit a jít do postele zaspat ten příšerný den. Zítra bude snad líp.

Pomalu usínám a přemýšlím: proč ta divná otázka ráno, zda mám vše?

Najednou se mi zastaví dech zlým tušením. Já jsem nikde neviděla v kabelce svoji etue s líčením. No to jistě v žádném případě není možné! Jen jsem si jí nevšimla. Takže vstávám, rozsvítím a prohledám kabelku a nic, po té prohledávám svoje pidi zavazadlo, do kterého bych v žádném případě líčení nedala, po té potichu sejdu do koupelny, naštěstí sedí ještě veškeré osazenstvo venku, i já bych seděla, kdybych nemusela řešit svoje slepičí problémy. Už jsem v koupelně, prohledávám vše možné i nemožné. Nadzvednu už zoufale i prkénko na záchodě ………………… a nic.

Tak to je můj konec. Toto je situace z mých strašlivých snů. Zítra ráno jedeme rovnou do práce a večer mám pracovní velmi slavnostní jednání. Ježíši co budu dělat?! Nikdy jsem nebyla v práci před kolegy nenalíčená. Panebože, proč jsem tady široko daleko jediná ženská. Ještě mě přijde zkontrolovat kolega-majitel, zda mám vše ke své spokojenosti. Odpovídám zoufalá, že fakt ne, ale ne jeho vinou. Dozvídá se, že ráno budu nenalíčená a kroutí hlavou nad tou banalitou.

Naprosto beznadějně a nesmyslně píšu z pokoje o půlnoci zoufalé sms svojí asistentce. Jak by mi asi pomohla?? V další sms dávám pokyn - aspoň pro zítřejší večer je nutné okamžitě nakoupit líčení a to všechno, nemám nic a nevím, kde to je.

Předpokládám, že do rána neusnu.

Najednou spásná myšlenka. Škoda, že jsem ji neměla dřív, než jsem vše vytroubila do světa. Mám ty úžasné velké sluneční brýle od mojí dcery na překrytí větší části obličeje, než teď potřebuju. Dám si je hned ráno na sebe a budu dělat, že se nic neděje, což bude samozřejmě úplně bezpředmětné. Vím, že už si dole venku o mně povídají, protože jsem se potřebovala svěřit aspoň někomu, abych ten den vůbec ustála. Ztratila jsem tím zřejmě nějaké body a asi je překvapilo moje slepičí chování a těžko to pochopí, ale je mi to jedno. Oni totiž nevědí, co všechno mi dnes chybí a jak zoufalá už jsem.

Ráno scházím ze schodů a sotva vidím na cestu. Všichni již připravují snídani a já vím, že vědí, protože neslyším žádný dotaz ohledně mých slunečních brýlí, které i ve tmě chalupy fakt nejde přehlédnout..

Naprosto banální dotaz: Dáš si kafe? Ano, s mlékem prosím. Mléko zůstalo dole po večerní poradě. Dojdu pro něj. „Ne, proboha je tam tma, abys neupadla.“ Hahaha

Před odjezdem nevinná otázka mého šéfa doprovázená potměšilým úsměvem: „Jak to vyřešíš večer?“ Ukazuju na svoje brýle, co jak vyřeším - už jsem to přece vyřešila :-)

Líčení čeká v kanceláři i s mojí smějící se „pravou rukou“: no tak se ukaž, sundej brýle, no haha. Večer už jsem za krásnou. A dokonce se tato historka ani nerozšíří, takže mým bývalým kolegům dodatečně děkuji. Zřejmě mě po letech znali již natolik, že moji slepičí úchylku neřešili.
Jak už se někdy stává, při tomto slavnostním večeru se dozvídáme i různé vtipné a méně vtipné historky, třeba zrovna tu, jak si nějaká celebrita při příchodu do rádia na online rozhovor ani nesundala sluneční brýle. No jo to je voda na mlýn! No jo někdo musí nosit sluneční brýle i ve tmě jako nějaká celebrita.

Ještě několikrát zazněla od mého tehdejšího šéfa tato jízlivá a zároveň vtipná poznámka, která vždy zapadala do nějakého kontextu debaty na nějakém večerním pracovním setkání: Poznámce jsme rozuměli a smáli jsme se jí jen my dva a na zvídavé otázky jsme vždy odpověděli, že jednou budeme vyprávět. A teď nastal ten čas.

Když jsem chtěla svoje extempore vyprávět doma a začala vyjmenovávat vše, co jsem zapomněla, nebyla jsem schopna pokračovat. Vyřčené nahlas mi to přišlo velmi vtipné a zábavné. No jo po bitvě je každý generál.

Před každým dalším odjezdem jsem již vždy odpovídala na otázku – máš všechno?? – vyjmenováním všeho nutného. Pro jistotu.

A po té ještě vždy zaznělo: A líčení?

hurá na Paříž (4.část - závěr)

Poslední pařížské ráno. Poslední pařížské kafe a cigareta. Přistupuji k autu a je to velké auto Peugeot 508. Komoda se opravdu vešla v pohodě :-). Na každé straně zbývá půl centimetru!

Vyrážíme a díky spuštěné navigaci již Paříži projedeme bez bloudění a pán naviguje vpravo anebo vlevo, žádné nahoru a dolů. Jedeme celkem plynule, asi dvakrát se stane, že si trochu prodloužíme cestu, když příkazu nerozumíme. Začíná být však akutní stav benzínu, ale podél neplacených dálnic benzínky nejsou. Sjíždíme tedy do prvního města, které vidíme a hledáme čerpací stanici. Objevuje se za zatáčkou a dokonce známé značky. No snad jsou již všechny problémy za námi, říkáme si se smíchem. Hlavně žádná samoobsluha! Před čerpáním vcházím dovnitř, abych se pro jistotu ujistila, že je možné platit kartou. Obsluha je na tom s angličtinou hůř než já, takže můj dotaz pochopí teprve, až začnu kartou mávat. S udiveným výrazem k dotazu kývá. Hurá natankujeme, zaplatíme a další čerpání až v Čechách. Můj muž podává kartu a já stojím vedle jen tak bez saka, vždyť to bude hned. Po pátém neúspěšném pokusu prodavačky projet kartu terminálem, mě začíná jímat hrůza. A je to tady. Natankováno za 130 euro a v peněžence 40. Zkouším svoji kartu, což vzhledem k tomu, že je identická s tou předchozí, je úplně zoufalý pokus. Co teď? Prodavačka krčí rameny. Vysvětluju, že jsme v Paříži s tou kartou platili, tak v čem je problém? Neví. Ptám se tedy na bankomat. Prodavačka souhlasí, aby můj muž jel k bankomatu autem. Celkem se divím. Ani já nevím, zda se po mnohaletém, desítky let trvajícím manželství pro mě můj muž vrátí. Jak to ví ona? Má natankováno a já mohu být náhodná stopařka. Bože vždyť mu nefunguje telefon, jestli bude mít problém, ani mi nemůže zavolat. Minuty čekání se zdají příliš dlouhé. On se pro mě musí vrátit, ještě nejsme na české půdě a potřebuje i nadále moji lámanou angličtinu, uklidňuju se. Ok, už je tady, zaplatí a jedeme. Už se fakt smějeme tak, že nás bolí břicho a to pořád nejsme doma. Po cestě Francií nás ještě zastaví parta policistů, což už nás samozřejmě vůbec nepřekvapí. Zřejmě někoho hledají a já přemýšlím, kde přesně máme doklad od koupené komody. Nicméně zjistí, že je s námi těžká domluva, tak nás propouštějí. Máme štěstí. Asi hledají Francouze.

Navigace nás vede dobře a končí Francie. Měli bychom vjíždět do Německa. A máme tu Belgii. Kdy to proboha skončí?! Uklidním se, když si uvědomím, že Belgie je vedle Francie. Je to dobré. Když následuje Lucembursko, začínám hledat mapu Evropy. Ze svých školních let si pamatuju země Beneluxu, takže zbývá projet Holandsko?! Budeme někdy doma?!Ale co, pořád jsme v Evropské Unii. Na mapě zjišťuji, že asi jedeme správně, navigace se vyhýbá placeným úsekům. Pro tuto cestu jsme se rozhodli nejen kvůli našim možná prošustrovaným jedenácti tisícům, ale protože cesta byla časově stejná.

Německo už vítám téměř jako svoji rodnou zem. Trochu mě sice zarazí nápis Hamburg, který letmo míjíme, panebože to je přístav. Po chvíli se návěstí opakuje a já zjišťuji, že je to Hamborg. Tak jsem klidná. Ale když si chce můj muž dát kousek od českých hranic kouřovou, při pohledu na můj obličej, jede dál se slovy: ty už chceš být na české půdě viď?

V noci doma v podstatě i přes půl Evropy za stejný čas. Justínko až Ti budu vyprávět!

Ráno volá banka, a kdyby to nebylo zoufalé, je to vlastně legrace. Jen to nesmím prožívat já. Operátorka, která už je po Paříži mojí dobrou známou, mi sděluje, že peníze se vrátí až koncem týdne. Neblokuje je totiž banka, ale čerpací stanice. Už mi svítá, za tento malér si můžeme sami. Aby bylo možno čerpat benzín u té komiksové prsaté baby klepající zuřivě na sklo, je nutné nejdříve vložit platební kartu. Čerpací stanice z karty zablokuje finance na plnou nádrž a poté je možné čerpání benzínu a z účtu se po několika dnech strhne skutečně čerpaná částka. Tři pokusy mého muže zablokovaly pokaždé plnou nádrž, Operátorka mi sděluje, že se jí stalo to samé v Americe a že mám být klidná. Tak jsem.

Děsí mě něco jiného. V pátek prý jedeme do Vídně. Proboha proč?!

hurá na Paříž (3. část)

Dnes mám narozeniny. Normálně svůj věk neřeším, a moje narozeniny si myslím, že má slavit moje matka, to jsem pochopila po svých třech porodech, ale narozeniny v Paříži prožívám poprvé. Mám slíbeno poznat bleší trh, čeká nás návštěva Notre Dame, který jsem viděla jen zvenčí a večer narozeninová večeře ve francouzské restauraci. Ano, bude to hezký den.

Nejdříve však vyrážíme na bazar či trh nábytku a drobností do domu, který je v Paříži velmi známý a koná se jen jednou týdně. Plánuju si koupit něco malého s nádechem starožitosti k narozeninám. Nějaká hezká váza či dóza by se mi moc hodila. Chvíli hledáme a jsme tam. Procházíme celkem malý prostor rozměrů menší haly, jak se sem může vejít kolik nábytku? Lituji, že nemáme kamion. Nádherné příborníky, skříně a vyřezávané komody se zde nabízejí za cenu nádobí. Nechápu to, takové věci se v Čechách prodávají o několik desítek stovek i tisíc dráž. Vím to, když jsem do nového domu sháněla starý dřevěný psací stůl a povedlo se mi sehnat až po delší době zachovalý vyřezávaný stůl tak z konce 19. či počátku 20. století. Julien mě přitakává s tím, že i v Paříži je tento prodej ojedinělý a na jiném místě by nestála komoda 60 eur, ale minimálně 300-400. Nechápu a hledám něco malého, co bych si odnesla. V tom ji uvidím. Není ani náhodou malá. Nádherná dřevěná komoda na nádobí s vyřezávanými sloupky a vyřezávanými draky na dvířkách. Je vlastně celá vyřezávaná. Zamiloval se do ní i můj muž, ale je příliš velká. Do auta se rozhodně nevejde a já jsem si hlavně šla koupit něco malého. Znovu procházíme celý trh a nacházíme spoustu jiných krásných věcí za směšnou cenu. Naštěstí jsou opravdu velké. Opět se vracíme zpátky ke komodě. Pořád je moc velká, výškou je mi pod prsa a šířkou přpomíná klavír. Najednou můj muž rozhoduje: máš kulaté narozeniny, kup si ji . Okamžitě si půjčuje metr a měří. Musíme povolat dceru jako naši tlumočnici, protože exotičtí prodavači pořád něco vypráví a moje lámavá angličtina nestačí. Můj muž měří a měří a já pořád říkám ne, ale jsou na mě dva a oba s dcerou pořád říkají, kup si to k narozeninám. Panebože těšila jsem se, že zpátky bude prázdné auto a mého muže už nebudou policisté upozorňovat jako při projíždění noční Paříží, že je přece musí vidět přes zadní sklo, když už neslyší houkání. Hm.... Nemusí. Můj muž přestává měřit a rozhoduje, že se do auta vejde. Jde rychle platit. Muž u pokladny se zájmem zjištuje, zda nejsme Španělé, Julien překládá, že jsme Češi. Jo v Československu má kamaráda a pojede tam. Na otázku, zda do Čech či na Slovensko, odpovídá prodavač zatvrzele: no do Československa. Už jsme zaplatili a můj muž jde znovu měřit a já vidím, jak se mu nervózně klepou ruce. Ono se to tam nevejde?! Ale asi jo, no samozřejmě, kdyby tato odpověď zazněla v Čechách, drama by to nebylo, ale proč neriskovat v Paříži? Do malého bytečku se to Lindě nevejde, uvažuju nahlas. Ale už vyrážíme pěšky pro auto. Čekám doma a vůbec nepřemýšlím, zda se komoda do auta vejde či nikoliv, jsem již otrlá, začínám zaznamenávat naše zážitky, abych nezapomněla ….....

Po hodině přijíždí můj muž s dcerou a sdělují, že se to tam v pohodě vešlo. Dcera se jen diví, že v krámu, kde byla sama a česky tedy nemluvila, se jí prodavač, který při naší první návštěvě v prodejně nebyl, ptá, jak se řekne česky ahoj. Zřejmě o Češích, kteří si koupili během chvíle velkou komodu, aby ji po té táhli přes půl Evropy, budou ještě vyprávět svým dětem. Na skutečný bleší trh již nezbývá čas ani energie, a vlastně ani peníze, tak po malém obědě vyrážíme za historií. Tentokrát jedeme metrem, protože máme průvodce, kteří vědí, kam jet a vědí, kam strčit ticket :-)

Notre Dame je nádherný i v interiéru a i já nevěřící si uvědomuji smysl těchto staveb do nebe. Připadám si tak malá. Po této prohlídce je nutné vidět něco méně pompézního a dokonalého. Něco více lidského. Vydáváme se k Uměleckému mostu, který se klene jako spoustu ostatních mostů přes řeku Seinu. Říká se mu most milenců, ale těžko si jej člověk dokáže představit, pokud jej neuvidí. Původní most není přes záplavu zámečků ze zlatého či stříbrného kovu vůbec vidět. Místy je pletivo vystříháno, jak se některý z exmilenců po rozchodu snaží odstranit předmět doličný. Jinak to ani není možné, než zámeček vystříhat. Milenci totiž společně svůj podepsaný zámeček na plot mostu upevní, zamknout a klíček hodí do Seiny.. Na nábřeží postává plno prodejců se stánky se zámečky a zámky s klíči. A jsem po návštěvě chrámu zpátky na zemi.

Hledáme toaletu, již ji potřebuje většina z nás, a protože je velmi teplo v tomto říjnovém podvečeru, spojujeme příjemné s užitečným. Usedáme venku do kavárny a dáváme si preso. Podvečerní Paříž má z této polohy svoje kouzlo a kavárny k Paříži patří. Kdo nebyl v Paříži v kavárně, jako kdyby nebyl :-)

Procházkou se vydáváme k francouzské restauraci, kde je na přesnou hodinu objednána večeře na oslavu mých narozenin. I Linda si povzdechne, že od rána se stalo tolik věcí, že má pocit, že uplynuly minimálně 3 dny. My s mužem tvrdíme, že jsme v Paříži druhý týden. Bez našich zásluh se nám uměle prodlužuje život.

Čekám, až si ostatní z jídelního lístku vyberou, protože už se znám. Musím mít stejné jídlo s někým z přítomných, jinak budu přesvědčená, že jsem si vybrala špatně. No každý máme nějakou úchylku. Máme vybráno a v poklidu upíjíme bílé víno. Restaurace je velmi útulná a vzhledem k tomu, kolik lidí se musí vměstnat na pařížský čtvereční metr, máme zde velmi blízko nejen ke svým spolustolovníkům, ale i k ostatním hostům restaurace. Po dobré večeři mě dcera nutí, abych ochutnala některý z vyhlášených zákusků. Poslechnu, přestože už jsem naprosto plná. Když si konečně vyberu, dcera rozhodne, že si musím vzít zvláštní čokoládový dortík. Proč mě tedy nechala vybírat? 

V žádné francouzské restauraci se nesmí kouřit, tak vycházíme s mým mužem ven před restauraci uspokojit svoji neřest, aniž tuším, že tím paradoxně velmi vhodně vyklízím pole. Vracíme se zpátky a sedáme ke svojí sklence vína. V našem sousedství se mezitím sešla velká parta Francouzů i s malými dětmi, vedle mě u vedlejšího stolu sedí dvě Američanky, restaurace se zaplnila a není zde snad žádné volné místečko. Očekáváme naše zákusky a já ten dortík, který jsem si nevybrala. Přichází číšník a najednou zhasíná celou restauraci. Je normální? Vždyť nic nevidím. Důvod tmy už se nese. Další číšník přináší nějaký dort s hořící svíčkou. Jéé někdo má narozeniny stejně jako já, pomyslím si.. Ozývá se Happy Birthday a já začínám chápat, že to zpívají mě. Dojímá mě to k slzám. Kdyby se mě předtím někdo ptal, zda bych chtěla zažít toto klišé z amerických filmů, odpověděla bych, že v žádném případě. Psycholog Julien mě asi odhadl správně, takže trvá jen na zapálené svíčce v čokoládovém dortíku – aha proto jsem si jej musela vybrat, - dcera však nejistě před číšníkem dodává: a proč ne, třeba by se jí to líbilo. Restaurace se chová jako rodinná, takže neuposlechnou a rozhodnou se sami a celý talíř ještě ozdobí šlehačkou na vlastní náklady. Tleská mi celá restaurace a přeje vše nejlepší. Jen si říkám, co by bylo, kdyby to Julien skutečně takto objednal? Přišel by číšník v adamově rouše? Po návratu do Čech vyprávím o mojí oslavě druhé dceři do telefonu a v můj prospěch hovoří to, že po mém přiznání se k slzám, mi dcera sděluje: mami já se Ti nedivím, brečím, když to vyprávíš. Je to jak červená knihovna.

Po chvíli odcházejí obě Američanky a pocit sounáležitosti zůstává. Volají na mě Happy Birthday. Silný dojem z tohoto dne ještě umocňuje vstup do vagónu metra, kde se najednou ozývá nějaká známá melodie, kterou vyluzuje hudebník na trubku. To jste mi také objednali? Všichni s úsměvem přikyvují. Od rána tak uplynul další týden a zítra hurá domů.

Snad vše proběhne v pořádku. Večer se konečně povede zprovoznit půjčená navigace. Navigace v telefonu přestala fungovat již ve čtvrtek před Paříží. Vlastně nefunguje celý telefon. Můj muž má novou smlouvu a proč by řešil, zda má povoleno volání v cizině?! Rozhoduje však: na zpáteční cestě se pojede bez mýtného, jedeme po neplacených dálnicích, je to prý stejně dlouhá trasa, takže žádný stres. Jen je nutné natankovat a už žádné samooblužné čerpací stanice. Finance musí vystačit až domů.

Pokračování příště.