mé jméno je chaos

poprvé v nemocnici, sežrala jsem starou prskavku

Rozděluji stres na zdravý a nezdravý. Při tom zdravém stresu mě chaos posouvá, i když dělám při tom samozřejmě naprosto nesmyslné věci Mám telefon na uchu a něco řeším a podvědomě vím, že už mám zpoždění na další jednání, takže při telefonátu rychle balím vše potřebné na schůzku a v tom velký úlek. Panebože kde mám telefon?! Tohle se mi stává celkem často, co na to říct? Když mi moje máma sděluje s hrůzou v hlase, že ve svém věku už zapomíná a někdy si nemůže vzpomenout na jméno, říkám: mami buď v klidu, já ani nevím, kde mám telefon, když zrovna telefonuju :-) 

Občas hledám samozřejmě jako každý brýle, které potřebuji na počítač a jednou, zrovna byla na návštěvě moje máma, jsem hledala velmi dlouho. Několikrát jsme prošla zahradu, kde jsme před tím seděly obě, několikrát jsem prošla kolem mámy sledující nějaký její pravidelný pořad v televizi s dotazem, neviděla jsi moje brýle, a když procházím opět kolem ní už po 151, konečně se na ni pořádně podívám. Ale mami, vždyť máš moje brýle na nose! Podotýkám, že moje půlčičky dioptrií jsou už v jejím věku nedostatečné, ale vůbec jí to nevadilo a klidně mi hlásila půl hodiny stále stejnou hlášku. Ne, moje brýle fakt nikde neviděla. No hlavně, že viděla přes ně  .

Nemám ráda pracovní stůl rozdělený do sekcí na tužky, dokumenty apod. Na stole mám chaos, ale přesně vím, ve kterém sektoru se co nachází. Nedej bože, uklidit tento pracovní nepořádek, tak už se s ničím nedomluvím. Když viděl můj bývalý šéf jdoucí kolem naší kanceláře, jak moje nová asistentka při mé delší nepřítomnosti z důvodu dovolené uklízí aktivně můj pracovní stůl, jen sarkasticky prohodil: ona Vám to dovolila? Ne?, no ta nebude ráda. Myslím, že z tohoto období jsou ještě některé záležitosti nedořešeny.

Ale když máte pocit, že se možná děje něco s vaším malým dítětem - přes zákaz sedlo na nové kolo a sjelo ze schodů, prolítlo prosklenými dveřmi a vyrazilo si všechny přední zuby, naštěstí byly mléčné anebo něco spolklo apod., což se děje obvykle, když dítě hlídá víc než jeden člověk, to mluvím z vlastní zkušenosti, je to stres nezdravý a chaos samozřejmě v člověku roste geometrickou řadou úměrnou zděšení, které prožíváme. 

S dovolením mé dcery chci odvyprávět velmi čerstvou story, opravdu velmi aktuální, včera upečenou, ale už se tomu smějeme, takže stojí za zaznamenání. Vnučka se dostala záhadným způsobem k prskavce a není jasné, zda ji neolízla či dokonce kousek nespolkla. Okamžitý odvoz do nemocnice, kde se po rozboru situace všichni shodují na tom, že jen prskavku ulomila, ale kdo ví. Je nutné stejně provést úkony, jako kdyby se dítě otrávilo. Po celé Praze je sháněn protijed, protože jej nemocnice zrovna nemá. No opravdu noční můra. Zůstává se v nemocnici a moje dcera mi po noci strávené s vnučkou, kdy se zjistí, že dítěti skutečně nic není, (zaplať panbůh, to byla noc),  píše vtipné sms. No, mé jméno je chaos. Po rozbalení tašky do nemocnice, kterou balil ve spěchu otec mé vnučky, dcera zjišťuje vtipný obsah. Podkolenky místo ponožek, místo odličovacích ubrousků na ksicht ubrousky vnučky promiňte na prdel, tři svršky od pyžama, ale ani jeden spodek, žádný hřeben pro celkem vlasaté dítě, takže ráno vypadá jako netopýr a na hlavě má "korelu", no další výčet zbytečných či naopak chybějících velmi potřebných propriet by dal na nový příběh... 

Dceřina hláška, snad na nás nemocnice nezavolá sociálku, mě už po noci plné strachu, rozesměje. 

Navíc zjišťuji, že svršky od pyžama nebyly pro moji vnučku, což by až takové drama nebylo. Horní svršky od pyžama bez spodních dílů byly určeny pro moji dceru :-) 

Moje vnučka běhá ráno po nemocničních chodbách naopak ve špinavém bodýčku, vytahaných punčocháčích, vypadá jako na fotkách z první republiky a z nejnižší sociální vrstvy a s hárem jako Einstein, protože ona žádné náhradní svršky s sebou  nemá. Evidentně jí to však nevadí. Je šťastná a veselá jako vždy..

A pro nás ostatní jedno klišé. No co nás nezabije, to nás posílí. 

druhý den v nemocnici, nic mi není, planý poplach