vím, že nic nevím aneb co je Jom-ha šoa?

Dnes jsem si dovolila použít pro název příspěvku Sokratův citát, protože, čím jsem starší, tím víc si uvědomuji jeho pravdivost.
Víte, co je Jom ha-šoa?
Já jsem to nevěděla ještě před pár týdny. Díky práci narazím občas na pro mě naprosto neznámé informace, které mě zaujmou a snažím se zjistit co nejvíc. 
Už dávno minula doba, kdy jsem si myslela, že vím hodně. 
Naopak jsem ve fázi, kdy vím, že vím málo.
A protože předpokládám, že je nás víc, kdo nevědí, co znamená Jom ha-šoa, napsala jsem na toto téma před týdnem článek do novin.
Jom ha-šoa, jinak den památky obětí holocaustu, je od roku 1953 státním svátkem v Izraeli. Je to pohyblivý svátek, který připadá podle židovského kalendáře na začátek jara a letos je to čtvrtek 2. května. 
V Čechách se první veřejná akce k Jom ha-šoa uskutečnila v roce 2006 v Praze na náměstí Míru. Postupně se rozšířily akce i do dalších měst a připomínka na tragické vyvraždění šesti miliónů Židů je v tento den doprovázena ve všech městech veřejným čtením obětí holocaustu kromě jiných doprovodných programů.
V Mělníku zahájí akci ve čtvrtek mělničtí zvoníci.
Stěžejní myšlenkou Jom ha-šoa je šířit povědomí o události holocaustu jako významné historické události, která zasáhla do vývoje celé společnosti. Tuhle větu jsem napsala a ukradla ze svého vlastního článku.
Tak i já dnes šířím povědomí o události holocaustu. Možná vy ale na rozdíl ode mě znáte.
O Světovém dnu pro fair trade, o kterém jsem psala včera, jsem přece jen věděla víc. Tedy kromě toho, že mu patří pokaždé druhá květnová neděle.
O tom si můžete přečíst tady, i když článek ještě nevyšel. Mám ráda osvětu ve vašich příspěvcích a ráda se dozvím něco nového. Tak třeba jsem dnes někomu přinesla také nové informace.
Článek, který jsem napsala původně, jsem musela hodně krátit. Noviny nejsou nafukovací.

Férová snídaně nese motto Mysli na svého pěstitele

Marta Dušková

Mělnické kulturní centrum se letos po sedmé zapojí do projektu propagace lokálních pěstitelů v rámci Světového dnu pro fair trade. Patří mu vždy druhá květnová sobota.

Piknik Férová snídaně ožije v Mělníku v sobotu 11. května v 10 hodin v parku Na Aušperku. Účastníci si na snídani přinesou lokální dobroty či mohou využít farmářských trhů na náměstí Míru.

Slavnostní den je věnován podpoře fair trade, způsobu obchodu, který umožňuje pěstitelům a řemeslníkům v rozvojových zemích uživit se vlastní prací za důstojných podmínek. Výrobci v rámci fair trade dostávají za svou práci výkupní cenu, která odpovídá nákladům na pěstování či výrobu umožňujícím důstojné živobytí. Fair trade znamená spravedlivější obchodní podmínky, dodržování lidských práv a šetrnost k životnímu prostředí.

Světový den se ve světě slaví od roku 2002 každý rok, v Česku od roku 2004. Vrcholem oslav Světového dne pro fair trade se od roku 2011 stal piknikový happening s názvem Férová snídaně. Ve stejný okamžik na mnoha místech spolu veřejně posnídají fanoušci fair trade. Mezi hlavní principy akce patří veřejnost, neformálnost, propojení s výrobky vyprodukovanými v místě snídaně.

Férovou snídani v Mělníku letos již po sedmé organizuje mělnická městská knihovna. „Účast na pikniku je vždy závislá na počasí. Průměrně se každý rok sejde čtyřicet až padesát lidí. Ani letos nebude chybět výtvarný program pro děti a Semínkovna“, podotýká ředitelka knihovny paní Hana Lumpeová.

když zpívá déšť...

Hurá déšť!

Od noci drobně prší. Přesně déšť, který svědčí půdě. Chtělo by to, aby takhle pršelo celý den. 

Včera jsme pracovali na zahradě. 
Já jsem osazovala další truhlíky a květináče, upravovala keře a trochu čistila zahradu.

Můj muž posekal trávu ovšem se ztrátou "jedné desítky". přesekl kabel od našeho svítícího stromečku. Trochu jsem to očekávala. Možná ho opraví, tvrdí. Ale nějak nás to netrápí, stromeček i tak vypadá, že už moc dlouho nevydrží. Kvalitě odpovídá jeho cena. 
Jen jsme si na jeho svit večer zvykli a dokonce byl načasován, že se sám rozsvítil v určitou hodinu a nasvítil velký kus zahrady.

Tak koupíme nový, dí můj muž!

No, možná před vánoci. Tenhle svítící stromek byl určitě v Jysku zařazen mezi vánoční dekorace. 

Ale je to jen věc.

Drobný déšť rozehrál krásně náš domácky dělaný dešťový řetěz. 

A krásně vypadají i kapky, které stékají po řetízcích.

Jo a letos zas nic. Prvomájový polibek po rozkvetlou třešní se u nás opět konat nebude. 
Jedině pod zelenými třešněmi. Je jich hodně a začíná mě to trochu děsit.

Mějte hezký den. Prší pořád.

se štětcem v ruce

Tentokrát teda nemaluju obývák. To ten bych ani štětcem nemalovala. 
Maluju furt dokola a svoje výtvory rozdávám. 
Jsem ráda, že se někomu líbí a že udělám radost. Moje kamarádka mě neustále přesvědčuje, že už je to na výstavu, ale po tom nějak netoužím.
Někdy nevezmu štětec do ruky i měsíc či dva, a pak mě začnou barvy lákat. Kde byla takhle moje touha poslední polovinu století? Nevím, ale nikdy není pozdě na to, co nám přináší uvolnění a radost. Hledám inspiraci ve svých fotkách. Občas to trvá dlouho, než si řeknu, tohle zkusím. 
A pak se nemůžu odtrhnout a vše, co je v dosahu, je od barev. 
První akryl je inspirován Moravou, tak jsem jej nazvala Na břehu Moravy. Malován na plátně.

Tady dole je pokus o akvarel. 
Furt není vidět žádný rozdíl v technikách a možná ani nikdy nebude. 
Jmenuje se Planá hruška, protože ta naše kvetoucí hruška evidentně planá je a malovala jsem na kvalitní akvarelový papír.

Poslední je akryl malovaný na dřevě. Třešňová větev. Tenhle dřevěný podklad mi vyrábí můj muž. Dřevo je úplně něco jiného než plátno. 
S plátnem je větší svoboda, ale tady zase dřevo pracuje trochu samo. 

Tohle jsou poslední věci, které jsem se "tvořila". 

A protože jsou pryč červánky, namalovala jsem si je ještě jednou, ale stejné nejsou. To neumím. 

Ty už jsem namalovala dávno, ale myslím, že na blogu ještě nebyly.

A to je konec mojí malé výstavy. Mějte pěknou neděli. U nás svítí slunce.

konečně jednou já!!!

Ahoj všichni, po dlouhé, ale opravdu dlooouhé době vás zdravím. 
Panička na mě normálně kašle.

To je tady furt nějaká Dáša z Moravy, Lily či Eliška. Vůbec je neznám a dostávají tady velký prostor. A navíc jsou to samí psi. Žádná fešanda kočka. Dyť k nám ani nepatří. Tady bydlím jen já.

No, Lily jsem teda poznat mohla, teda se s ní seznámit, ale utekla jsem, abych se na ni nemusela dívat. A panička ta ji furt fotila. Flákala fotky jednu za druhou a furt šišlala, prý krásné miminečko.
A mě teda nefotila už dlouho.

Konečně ji včera napadlo, že by taky mohla vyfotit mě. 
Venku svítilo sluníčko a bylo teplo a já jsem se snažila dobře pózovat, takže jí ani nic jiného nezbylo.

Chvíli jsem spala i na páníčkově židli. Já tam normálně nechodím. 
Mám židli vedle něj, starou odřenou, ale to nevadí. Sedávám v řadě, když si panička s páníčkem povídají, jako v kině a občas se do debaty zapojím. Ta židle se tam octla jen náhodou, ale když viděli, že ji pořád používám, už ji tam nechali. Panička říkala, že ji natře, ale prý neví, jestli ji pak ještě budu chtít. Taky nevím, líbí se mi takhle odřená. Páníček ji použil na práci a zničil malbu paničce.
Minule mi ji páníček odsunul ze svého sousedství, protože zaléval závěsné květináče, tak aby tam netekla voda.

Zapomněl ji vrátit zpátky, tak jsem na něj kulila tak dlouho oči a koukala jsem do jeho tak důrazně, až ho konečně napadlo vrátit židli na značku.

Tohle období miluju. Konečně jsou otevřeny od rána dveře do domu na zahradu a já se nemusím prodírat svými dvířky. Prý je to pro malého psa, no jo ale já jsem velká kočka... 
Sice prolezu bez problémů, ale to dělám jen, když nikdo není v dosahu, když jsou všichni pryč anebo už spí nahoře v patře. To ten svůj vchod využiju. 
Ale když jsou blízko, škrabu a šmátrám po dveřích, anebo volám, dokud někdo nepřijde a neotevře.

Jo, vlastně panička ani za to nemůže, že mě v poslední době nefotila. I když už bylo trochu teplo, stejně jsem s ní spávala v posteli, pak jsem s ní vstávala, čekala na snídaní a bonbónky, šla se lehce, ale fakt jen lehce projít po zahradě a znovu jsem vlítla do postele. No a panička mě v rozestlané posteli fotit nechtěla. A já tam někdy vydržela až do odpoledne.

Tak jsem se fakt včera snažila, páč je mi jasné, že bez fotek by mi tady na blogu žádný prostor nedala. Pózovala jsem jako fotomodelky zvučných jmen, jen nejsem tak štíhlá. No a co. 
Panička mi říká náš jezevec. 
Konečně jsou v módě i normální standardní modely, jedno kilo hezčí než druhé.

No, tak dnes končím. Mějte se krásně a doufám, že dostanu prostor vás pozdravit dřív než za půl roku.
Jo a dnes by teda focení nebylo. Venku prší a nikdo by mě tam nedostal. 
Panička říká: konečně trochu deště.

Vaše Justýna

každý den je dar - zastavení druhé

Putovní výstava obrazů a fotografii Věry Finy Každý den je dar, kterou Věra pořádá na podporu svého charitativního projektu Sad nadějí, pokračuje po prvním zastavení v Náchodě (pozvánka tady) do Brna. Slavnostní vernisáž otevře brněnskou výstavu v pondělí 20. května a expozici bude možné navštívit do pátku 7. června. Pro koho je Brno blízko, má možnost projekt podpořit či jen tak si prohlédnout Věrčiny krásné obrazy či fotografie.

Už jsem se zmínila, že dalším zastavením, v pořadí třetím bude v polovině června v Mladé Boleslavi.

Věruška rozprostírá výstavu krásně po celé republice, tak kdo má zájem, určitě má nějaké místo výstavy blízko sebe. V září po prázdninách bude Praha. 

Ve středu 24. dubna vystoupila Věrka v Českém rozhlase v Hradci Králové ve 14.23 hodin v pořadu Dobré odpoledne, kde můžete slyšet její pozvání na putovní výstavu na živo. 
Pod fotografií naleznete odkaz na pořad.

Já si plánuju návštěvu v Mladé Boleslavi, třeba tam někoho z vás potkám.

P.S. Autorkou fotografií použitých v tomto příspěvku je Věra Fina.

zdroj

hnízda s vepřovými nudličkami a pestem

Já tyhle těstoviny miluju. Nevím, jak se jim říká, já jim říkám hnízda. A podle mě tak vypadají, dokud je neuvaříte. Vzpomínám si na dobu, kdy různé tvary těstovin měly naprosto stejné chutě a někdy, když byl čas, jsem si je vyráběla sama. Dnes žádné nechutnají stejně.

Tentokrát opět velmi rychlé jídlo, čím jsem starší, tím víc mě baví rychlá jídla, a přímo skvostné.

V Lidlu byl italský týden a já nakoupila tři druhy těstovin, italské pesto s bazalkou, sušenými rajčaty a mandlemi a italskou omáčku a artyčoky. A bambusové výhonky, ale ty myslím italské nejsou. 
Dělám si do špajzu vždy zásobu podobných delikates, kterou neustále doplňuju.

Vepřové maso na nudličky jsem osolila, opepřila a osmahla na pánvi. Už jsem nedávala žádné koření a ani zeleninu, protože tohle pesto je výrazné samo o sobě, takže jídlo už nepotřebuje žádnou další příchuť.

Na měkké maso jsou hodila uvařené těstoviny, vmíchala pesto a čerstvou pažitku. 
Nahoru dala strouhaný sýr.

Vloni jsem měla svoje vlastní pesto z bazalky s česnekem v olivovém oleji a z petrželky, ale Italové to samozřejmě umí rozhodně líp.
Tenhle příspěvek suším v konceptech už víc než měsíc. Furt bylo plno jiných témat. Dnes se mi hodí, páč v hlavě je úplně vymeteno a viróza se mě furt drží.
Pohodový čtvrtek všem.

mo(u)drá sova

Máme nový přírůstek na zahradě. Včera dorazila krásná modrá a moudrá sova. 

Ráno jsem ji už zasadila na zahradu, i když je počítáno, že bude na nějakém menším kůlu. Ovšem kůl jsme předem nepřipravili. Koupila jsem opět na Fleru jako poslední týdny.

Já jsem včera polehávala skoro celý den, ale líp mi o moc víc teda není. Takhle mi nebylo už desítky let. Dnes jedeme do Prahy na pohřeb a pak pravděpodobně znovu ulehnu. Na tento týden kromě psaní zpráv jsem si reportáž pracovně naplánovala až na sobotu, tak snad to poleví.

Tak dnes je to jen o sově, co nám nově vyrostla.

Mějte pěkný den.

velcí velikonoční zajíci

Včera u nás velikonoční pondělí připomínali pouze dva obrovští zajíci, kteří přijeli i s pomlázkou a obarvenými vajíčky. 

Jinak se žádný tradiční a slavnostní oběd nekonal. Jen na stole byl koupený beránek a babička se kvůli vnoučatům překonala a obarvila pár vajíček v černém čaji a v cibulových slupkách omotané provázkem či krajkou.

Jinak se grilovalo a povídalo. 

A byl to včera moc krásný den, protože jsme se potkali po dlouhé době téměř všichni.

Mějte hezký den. Já dnes budu ležet. Nebývám téměř nemocná.

Od středy se o mě něco pokouší, koluje to v půlce naší rodiny a nemůžu se z toho dostat, je mi děsně.

je to furt dokola

reprodukce Renoir

Pořád se zabýváme blbostmi a řešíme život jiných lidí, aniž si uvědomíme, že nám do toho fakt nic není. Požár Notre-Dame překryl aféru posledních dnů, která promiňte, je ve srovnání s požárem pěkná píčovina.
Vlastně mám tohle v hlavě už dva týdny a říkala jsem si, že už se k tomu vyjadřovat nebudu. Já vím, že téma kojení na veřejnosti jsem už tady řešila, ale stejně mě puritánské reakce překvapují. A nejvíc mě překvapuje, že kojení na veřejnosti odsuzují právě kojící ženy.
Naše prababičky a babičky vyhodily prso ven na poli a krmily dítě při práci. Bylo to naprosto přirozené a nikoho to nepobuřovalo. Vždyť kojící žena je to nejkrásnější a prsa jsou k tomu určena. Mě takový pohled na pijící miminko rozněžní.
Kojící ženy malovali i slavní malíři, jako například Renoir a nikoho to nepobuřuje.
Názory kojících žen mě fakt udivují. 
"Kojit by se mělo doma v klidu a ne na veřejnosti."
"Mě tenhle exhibicionismus pobuřuje a to ostentativní dávání najevo, já kojím, kdo je víc."
"Mlaskání dítěte v restauraci, když já jím, mi zvedá žaludek."
A mohla bych pokračovat. Kojení na veřejnosti je prý nechutné, sobecké a jde jen o to se předvést. Mně tady hned napadá známé: podle sebe soudím tebe.
No, když musíte kojit každou hodinu a půl či dvě, a prý je to tak v pořádku, kojit po třech hodinách je mýtus, protože dítě tak dlouho nevydrží, to by člověk nemohl několik měsíců vytáhnout paty ven. A proč by měl zůstávat proboha doma a nežít úplně normálním životem? Stačí, že mléko tlačí na mozek, trochu nám klesá inteligence a ještě zůstat doma, tak už se z té izolace nevyhrabu. No tedy já ne, mně už se to nestane, ale čerpám z vlastních zkušeností.
A koho kojení pobuřuje, ať se dívá jinam. A přikrývat dítě u prso nějakou plachtou? Jo, to je možné tak do konce šestinedělí. Zkuste přikrýt starší dítě a uvidíte, zda se mu to bude líbit. Dítě má hlad a to je priorita.
Proč obecně právě toto vadí v době, kdy puritánství není v módě a odhalené ženy jsou vidět všude. Mně daleko nepřirozenější připadá, když si na pláži, která není nudistická, opalují ženy odhalená prsa, která už krásná dávno byla a pohled na ně odradí i mě jako ženu.
Proboha přestaňte řešit blbosti a ať si každý žije, jak chce. Kojící žena nikterak neohrožuje svobodu okolí, tak ji nechme v klidu kojit kdekoliv, když dítě řve hlady.
Říkala jsem si, že už nebudu veřejně nic komentovat, ale stupidní komentáře žen pod článkem, kdy byla kojící žena vykázána z banky, protože pohoršuje okolí, mě opět přinutily napsat komentář a tím končím, protože tam je vše, myslím, řečeno.
Dnešní téma se moc k Velikonocům nehodí, ale píšu, jak jde život. Pokud jste dočetli až sem, děkuji, protože vám článek ani není určen. Jen jsem si zase řekla svůj názor. 
Užijte si pondělí. My se dnes sejdeme všichni a budeme grilovat.

Tady je můj komentář:
V poslední době, promiňte se řeší hlouposti, které by se měly vnímat jako přirozené věci. Já jsem v létě v 80. letech kojila v šestinedělí v ZOO Praze. A víte proč? Bylo to naše třetí dítě, a proč by kvůli němu měly být další děti několik měsíců bez výletů, když jsem kojila skoro každé dvě hodiny? Chtěli jsme si užívat výletů a společného času. Nevím, proč by měly být kojící matky zavřené doma. A nepamatuji si, že by se někdo tenkrát pohoršoval, že kojím na lavičce. Myslím, že vyhledáváme zástupné problémy a staráme se zbytečně o život jiných. Žij a nech žít! Ostatně kolik slavných malířů namalovalo kojící matku, protože je to krásné a hlavně přirozené.

setkání po roce

Škoda, že jsem si na svého loňského přítele nevzpomněla před tím, než jsem na výstavu šla. 
Šlo by se mi tam líp, takhle jsem šla jen kvůli práci, protože je výstava chovatelů vděčné a věčné téma a mám to doma a slíbila jsem nějakou víkendovou akci.

Jediné, co se mi líbilo na včerejší velikonoční výstavě, byl přítel leguán, kterého jsem poznala už vloni. 
Chce se mi věřit, že i on poznal mě, páč se mi při focení otáčel ze všech stran a koukal na mě vždy zvídavě jedním okem. A věřím, že je to chlap. Nevím proč. Mohla jsem se zeptat starosty, který je jednatelem místních chovatelů a natáčela jsem s ním pár odpovědí na moje otázky.

Jo a ještě had v teráriu pod leguánem.

Pak už mě toho moc nezaujalo a fotila jsem pro noviny. Hodně času jsem strávila s paní, která malovala na obličej a fotila ji při práci. Jo, a taky štěbetající housátka, ale vadilo mi, že jsou nacpaná v kleci. Já vím, že to jinak nejde, ale bylo mi jich trochu líto.

Tenhle věnec u stropu vyděsil mého muže. Já jsem se soustředila na práci a celkem bych byla i ráda, kdyby to tak zůstalo. 
Ježíši, podívej se na ten věnec z peří!!! To je děs. 
Já mám ráda dekorace s peřím. Ale tohle vyděsilo i mě. Někdo namočil korpus věnce do peří právě oškubaného bažanta, či co to bylo. Možná nemám pravdu, ale esteticky to vypadalo děsně.
Všechny zdraví venkovanka na oko.