lekce svobody od JW

No dnes jsem si to velmi ulehčila. Příspěvek nepíšu já, ale když jsem náhodou (byla to vůbec náhoda?) narazila na tento krásný rozbor Jana Wericha, kde začíná a končí moje svoboda, nemohla jsem odolat. Moc se mi líbí věta, že každý může dělat, co chce jen, pokud při tom nešlape sousedovi na kuří oko. Pro mě to znamená, že svoboda není, že si mohu říkat, co chci, kritizovat, co chci a koho chci. Pro mě to znamená být tolerantní k jiným názorům, dokázat je přijmout, nakonec, kdybychom měli všichni na všechno stejné názory, byla by to děsná nuda, nekritizovat konání jiných lidí, i kdyby se mi to milionkrát nelíbilo, a chovat se k ostatním, tak jak chci, aby se oni chovali ke mně. Ani doma nemáme stejné názory a oba s mým mužem si dokážeme trvat na svém bez přesvědčování toho druhého, aby měl stejný názor. Bez napadání a negativních slov. Možná jsem hodně naivní a ve svém věku se už těžko změním, ale já ke každému člověku přistupuju pozitivně a primárně věřím v dobro. To, že se někdy zklamu, je normální, to je život, ale nejsem natolik naivní, abych věřila všemu a všem bez ověření a nějaké zkušenosti. Ale neumím dopředu předpokládat, že lidé lžou, podvádějí a chtějí mě obelstít. Už jsem ve svém zralém věku ledasco prožila a ne vždy to bylo lehké, ale to prožívá každý z nás. Tak proč dopředu vyrábět nějaké negativní konspirace? A moc děkuji, že kolem mého blogu se sdružují lidé, kteří dokáží říct svůj odlišný názor v klidu, aby jej ostatní s jiným názorem mohli v klidu přijmout. Občas tady píšu o hodně kontroverzních tématech a odlišný názor očekávám a jsem za něj ráda. Jen diskuse nás přece posune dál. No koukám, že nakonec jsem toho napsala hodně. Mějte se krásně, mějte odlišné názory a teď ať mluví Werich, kterého jsem milovala.

JAN WERICH - LEKCE SVOBODY

Někdy si myslím, že jsme udělali velikou chybu, když jsme nechali o svobodě mluvit jen básníky a táborové řečníky. Básníci nedefinují věci moc přesně. A už vůbec nedefinují věci jasně táboroví řečníci. O svobodě jsme měli nechat mluvit učitele. Děti se měly učit o svobodě ve škole. Docela vědecky, tak, jako se učily číst a psát a počítat. A měl to být povinný předmět. Náramně povinný! Každý den! A měli jsme je učit, že svoboda není jenom takové to láska – páska a vlasť – masť, že to není jenom básnické volání po křídlech. Měli jsme je učit, jaký je rozdíl mezi skutečnou svobodou a anarchií. Jak svobodu je vždycky třeba spojit s kázní. Jak každý může dělat, co chce jen, pokud při tom nešlape sousedovi na kuří oko. Jenže s lidma je těžko. Dovedou si věci vážit plně, jen když je na chvilku ztratili. To platí o svobodě, zrovna tak, jako o všem ostatním. Dokud vám někdo nestojí za zády a nepoloží vám revolver mezi lopatky a nediktuje vám, co máte psát a říkat a učit, tak nevíte opravdu, jaká je to veliká věc, když smíte psát a říkat a učit, čemu sám věříte.