posbírané 4

aneb jak se žije v karanténě.
 A moje obvyklé těším se na to, až si budu moct říct,
 jo tak takhle to tenkrát bylo!

Než sem dám něco pro zasmání, tak shrnutí posledních dní. Čtvrtý díl seriálu.

Narazila jsem na úžasný článek, který krásně vysvětluje, proč se díky nezodpovědným lidem bude naše karanténa prodlužovat. 

Pořád je hodně lidí, u kterých mám dojem, že proboha nic, ale vůbec nic nepochopili!!!

Fotografie z neděle v Praze, které někdo dal na facebook, mluví za vše. 

A to už nehovořím o lidech, kteří se scházejí pořád se svými sousedy na chatě apod. viz článek.

Teprve včera při psaní příspěvku jsem si vzpomněla, jak nás při cestě autem zarazila banda lidí postávajících bez roušek před hospodou. 
No přes roušku se piva nenapiješ. 
Teprve včera mi došlo, jak to že pivo!!!, když má být hospoda zavřená. 

Ježíš, lidé, probuďte se!!! Nejde o vás, ale o nás všechny a vy svojí nezodpovědností a sobeckostí šíříte nákazu furt dál a dál. Je velký nesmysl přístup typu: já jsem zdravý, ty jsi zdravý, tak proč bychom se nemohli setkat??!! Prostě nemohli viz článek, který jsem sem dala na úvod. 
Co je nepochopitelného na nouzovém stavu a karanténě? 
Čemu nerozumíte na tom, že máte sedět doma na prdeli a když už musíte ven, tak jen ve dvou, žádné hloučky, tlupy či party?!
Nedej bože párty s vířivkou či setkání v zavřené hospodě. 
I to se stalo a musela zakročit policie. 

Takhle ta naše karanténa nikdy neskončí... 
Včerejší prohlášení WHO o tom, že je nesmysl nosit roušky, mě teda zarazilo... 
Vzpomněla jsem si, jak začátkem března prohlašovala tatáž organizace, že je nesmysl zákaz letů z Číny, že o nic nejde. A je tu pandemie. 
No názor ať si udělá každý sám. 
Dnes koukám, že oproti včerejšku se název článku změnil. Už není tak kategorický, včera tam bylo, že nošení roušky škodí, teď už se to změnilo na špatné nošení roušky škodí. 
Zřejmě reakce na oprávněnou vlnu kritiky. Navíc, když si článek přečtete, jsou tam dost protichůdné názory. 
Nosit roušku mají jen nakažení, jak můžu vědět, že už nejsem? 
Zavírat se doma je prý nesmysl, protože se doma nakazíme. 
Na druhou stranu aktér píše, že snad konečně Itálii pomůže zákaz volného pohybu. 
Tak co si z toho blábolu mám sakra vybrat, pane koordinátore krizové pomoci Světové zdravotnické organizace???!!! 
No tohle pravděpodobně zapadne v dějinách pandemie, páč za tohle bych se fakt styděla a ještě to zvyšuje paniku. 
V této chvíli nevím, jestli má vůbec WHO nějaký smysl.

Tak už jsem se tady vyblila, ale i tohle jsem musela zaznamenat a teď trochu humoru. 
Tohle není od nás, to jsem četla jako vtip. 
I když i mně se někdy chce doma nalíčit. 
A když jsem se po dlouhé době v neděli před výletem nalíčila, chodila jsem před mužem a kolem zrcadel, do kterých už normálně moc nekoukám, a volala: 
ježíš, já jsem krásná!!!

Proč se líčíš? Ty někam jdeš?

Jo, na kafe.

Do obýváku.

Můj muž včera vlezl na váhu a volá: panebože ta Krutinka mě zabije! 
Rozuměj: Krutinka je naše rodinná lékařka internistka, naše úžasná a báječná doktorka. 
Panebože, než ta karanténa skončí, já se neunesu. 
Já jsem nepřibrala nic, naopak trochu zhubla. 
Je to proto, že se pro mě po úraze teď toho až tolik nezměnilo.
Pohybuju se furt stejně, takže já takto vypadat nebudu. 
No musím přiznat, že teda nevypadám ani jako na tom prvním obrázku.
Pobavte se pro dnešní den.

Jo nasbírala jsem toho hodně a to ještě z toho množství lidové tvořivosti vybírám. 
Vtipy charakterizují nynější situaci ve zkratce, ale je tam vše.

A jde se pro granulky.

když cesta je cíl...

aneb výlet nevýlet, dnes nestavíme či zastávka na znamení.

A jak řekl můj muž: táto, konečně si nás vyvez´ . 
Kdyby někdo nevěděl, stáhl z netu foto pro ilustraci:

Tento výlet naplánoval můj muž a jediný plán byla cesta k Českému středohoří a zpět, která byla lemovaná zajímavými stavbami, kostely a zámečky. 
Jen vám tedy nic bližšího k fotkám neřeknu, páč nevím, co to přesně bylo. 
A já přiznávám, že mi to vůbec nevadilo. Krása nemusí mít jméno. 
Při každé jízdě autem sleduju okolí, ale ne tak pečlivě jako včera. 
Byla to mobilní prohlídka i s průvodcem. A cesta byl cíl.
Tady jsem si chodil na jídlo, tady jsem koupil levně ty závěsné květináče plné krásných surfinií na zahradu, hele, tady kdysi před revolucí bývala trať na velké závody motorkářů, tamhle je ještě tribuna. A je zachovalá, možná se tady pořádají pořád. 
A tady je ta krása Českého středohoří, které mě na obzoru vždycky uchvátilo. Dnes teda není moc jasno. Když zasvítilo slunce, bylo středohoří jako by plastické a měl jsem pocit, že je strašně blízko.
Většinou jsem fotila se staženým okénkem, někdy ani nebylo kde zastavit, 
párkrát dokonce přes děsně upatlané čelní sklo. 
Občas někde zastavit šlo a my jsme se chvíli na naprosto prázdné silnici občas obsazené jen dvěma cyklisty s rouškami kochali okolím a krásným výhledem. 
Po dlouhé době jsem viděla svět venku, za plotem, jen ten závratný pocit svobody, který jsem trochu očekávala, nepřicházel...

V dálce byla vidět i zřícenina hradu Hazmburk, dominanta Českého středohoří... 
Tohle jediné umíme pojmenovat, tedy můj muž. Tuhle trasu severočeským krajem moc dobře znal. Těsně před důchodem si splnil svůj mladistvý sen a udělal si řidičák na autobus a dva roky jezdil. (Bývalý vedoucí provozu, no život nám někdy připraví nečekané výzvy.)
A právě ke konci jezdil tuhle krásnou trasu a furt mi říkal: 
jednou musíš jet se mnou, je to krása.

Tenkrát jsem to nestihla, až včera.
Jo budeš mít téma na malování...
No to nevím, některé fotografie už vypadají jako namalované.
Můj muž udělal okružní jízdu, takže jsme zpátky jeli jinou cestou.
Tak dnes reportáž z auta a naše malé přerušení výzvy seď doma na prdeli.
Přeji nám všem klidný nový týden a ať ho přečkáme ve zdraví.