povánoční zamyšlení

Vánoční čas je za námi a mé předvánoční zážitky mě přinutily se zamyslet nad českou tradicí vánoc. Už jsem si myslela, že se něco změnilo a že lidé si svátky užívají, těší se na setkání a na radost obdarovaných a nehoní se za nablýskaným domovem či za velkolepým zbožím se snahou, kterou stejně obdarovaní patřičně neocení.
Já již mnoho let většinu dárků nakupuji přes internet (buď mu chvála), tak si ušetřím nervy a čas a ještě mám prostor najít něco originálního, co potěší. Vánoční úklid jsem přestala dělat v době, kdy byly děti malé. Jeden rok namalovaly úhly krásné vánoční stromečky a jiné dekorace a my jsme je s mým mužem v předvánoční čas vylepili na okna. Od toho okamžiku jsme začali dělat úklid "povánoční"  v lednu. Nakonec uklízíme celý rok, tak proč se strhat a vítat Ježíška umytými okny?
Má to spoustu výhod. Nevadí vám rozpatlané vánoční cukroví po sedací soupravě a zašlapané drobky v koberci. Nezlobíte se na děti kvůli ušpiněným záclonám apod. Zkrátka užíváte si poklidný vánoční čas, který je o setkávání s bližními a prožitcích .Po takto prožitém předvánočním a vánočním čase jsem se na lednový úklid vždy těšila. Pomalu jsem třídila oblečení ve skříních a naplňovala zásuvky novým oblečením, co dětem naložil Ježíšek, čistila koberce a případně myla okna apod. Takto začínal náš vstup do nového roku. Myslela jsem si, že je to tak ve většině rodinách. Zjistila jsem však, že opak je pravdou
Týden před vánoci jsem v autobuse vyslechla, nedalo se to přeslechnout, pár zoufalých vět už na první pohled upachtěných žen: panebože já nemám  umytá okna. Bylo mi těch lidí líto. Já jsem jela na manikúru :-) Když jsem šla pár dní před Štědrým dnem na poštu, popřála jsem uštvané paní za přepážkou, aby si o svátcích odpočinula, protože jsem viděla ty neustálé fronty. Na velmi šokující odpověď jen tak nezapomenu: "to nemám ještě natřený dveře, nevím, jak to vše stihnu!"  Mlčky jsem odešla a venku se snažila  z této šokující odpovědi vzpamatovat. A postupně mi přestalo být paní za přepážkou líto.
Přišla jsem domů a přes svá mírně špinavá, ale vánočně vyzdobená okna jsem pozorovala naše krásné skleněné krmítko, kde se slétaly krásně zbarvené sýkorky zobnout si něco k svačině. Tak holky, dobrou chuť!

repríza Štědrého dne

(ochutnávka z Příběhů mého života na aktuální téma)

Ano, už se to v naší rodině stává tradicí. Porušujeme veškeré „nebeské“ zákony a slavíme narození Ježíše dvakrát za sebou.

Poprvé se to stalo před několika lety, kdy naše starší dcera pobývala delší dobu v Paříži jako au pair ve šlechtické rodině. Byla zde velmi nešťastná, děti se rodily jako na běžícím pásu, ihned po porodu byly odstaveny a starala se o ně moje dcera. Děti byly plozeny z naprosto prozaického důvodu a to za účelem rozšíření šlechtického rodu. Štědrý den měla trávit moje dcera v Čechách s námi, ale nepovedlo se. Miminko ji potřebovalo. Trávila tedy Štědrý večer sama s francouzskou bagetou v ruce a jediné spojení s rodinou byl Skype. Byly jsme nešťastné obě a já, abych ji nějak potěšila, slíbila jsem jí, že až se vrátí, udělám pro ni Štědrý den se vším všudy a sejde se celá rodina, ostatně jako každé svátky. Netušila jsem, jakou radost jí tento slib udělá. „Opravdu ho mami uděláš? zasvítily dceři na monitoru počítače oči. Samozřejmě, proč bych neudělala v únoru Štědrý den??!!

Blížil se inkriminovaný den a ukázalo se, že v podstatě nic není problém a já svůj velmi zbrklý slib splním. Dárky byly připraveny, cukroví znovu napečeno, připravit rybu a bramborový salát také není problém. Ale proboha co stromeček?! Jsme spořádaná rodina, takže krást stromek v lese se nesluší. Můj muž si ví vždy rady. „Projedu Prahu a to by bylo, aby se nenašel jeden odložený u popelnic“, sdělil můj muž velmi rozhodně. Při pohledu na mého celkem ještě přitažlivého muže se mi představa vybírání popelnic zdála na hony vzdálená našemu životnímu standardu, ale když nejde o život …….

Našel a vypadal ještě velmi zachovale, tedy ten stromeček, i když byl z „druhé ruky“.

Dcera dorazila z Paříže o den dříve a trvala na dodržení tradic, které naše rodina ctí v souvislosti s těmito svátky. Když byly děti malé, zdobila jsem stromeček vždy v noci před Štědrým dnem a „ježíšek“ každý rok překvapoval novou barvou a laděním stromečku. V této tradici se pokračovalo, i když děti odrostly, ale bylo vždy pro mě těžší a těžší „lézt“ na náš vysoký stromeček teprve, až děti usnuly. Tentokrát jsem dala povel: ve 22.00 do postele. Naše dospělá dcera šla tedy poslušně – pusinku, pomodlit, vyčurat a spát a můj muž přinesl potají stromeček z úkrytu na zahradě. Už když jej pronášel naším velkým bytem, něco se mi na něm nezdálo, ale chtěla jsem mít „nadělení“ stromečku co nejdříve za sebou, to bylo teď nejdůležitější. Tyto naše vánoce byly ve znamení černé a bílé a premiéra dopadla krásně, takže hurá na reprízu.

Děti mi po letech prozradily, že vždy nad ránem na Štědrý den se navzájem budily a chodily se ve tmě pátrat, jaký letos ježíšek nadělil stromeček a v duchu této tradice, tak učinila i moje dcera, tentokrát sama, ostatní měli přijet před obědem, ale ve tmě stejně jako jindy nic neviděla.

Ráno jsem začala chápat, že opravdu není něco v pořádku. Byt totiž nevoněl jehličím. On vlastně nevoněl vůbec. Hledali jsme po bytě, zda nám někde potají neoznačkoval nějaké místo Robin, sousedův kocour, který se k nám rád občas potají proplížil. Odněkud se totiž linula velmi nelibá vůně. Prošli jsme všechny prostory bytu a nic.

Panebože, to bude ten stromek!!, napadlo mě. Můj muž tvrdil, že to není možné. Očichávali jsme strom ze všech stran. Nezdálo se, že by tento „parfém“ byl z něj, ale přesto jsme se vypravili koupit nějakou vůni a stromek nastříkali. Po té ještě několikrát a pak znovu a ještě…. Dosáhli jsme toho, že se všechny pachy propojily a nelibá vůně byla ještě intenzivnější.

No nic, přežili jsme to i s tímto nezvaným hostem a Štědrý den dopadl dobře. Moje dcera o něm vypráví svým známým dodnes. Na příšerný smrad ze stromku od popelnic si naštěstí nepamatuje.

Pro velký úspěch si chceme zopakovat tento dvojí Štědrý den přes 2 letopočty znovu. Vánoce roku 2011 jsme slavili tentokrát bez našeho nejmladšího dítěte, další naše dcera trávila vánoce v Paříži a užila si s námi Štědrý večer již tradičně pouze přes Skype, i když musím říct, že to byl i díky této technické vymoženosti velmi vydařený Štědrý večer. Už ani nevím, co vše jsme si všichni navzájem sdělili v průběhu hodinové debaty, my s mužem a dcerou na jedné straně a naše druhá dcera a její pařížský přítel na straně druhé, ale už dlouho jsem se tak nenasmála. Možná to bylo malou kamerou, před kterou bylo nutné pózovat za použití vybraných akrobatických prvků, aby dcera v Paříži viděla, co nám „ježíšek“ nadělil. Je pochopitelné, že je tedy nezbytně nutné Štědrý den reprízovat.

Vzhledem k tomu, že tentokrát se odehrává naše repríza Štědrého dne v době, kdy ještě sami vlastníme krásně nazdobený stromeček, odpadá akce „popelnice“ a nehrozí, že si domů přineseme stromek, který už si někdo před námi „zamluvil“ a dal na něj „voňavé značení“ – prodáno. Tak hezké svátky!

malé zimní radosti

K novému domu patří nové krmítko, řekla jsem si, když jsem cítila, že začíná zima. Mám ráda hezké designové věci, takže na zahradě visí skleněná koule. Nasypala jsem nějaké proso a slunečnici a čekala každé ráno a pořád nic. Panebože jak si ti ptáci řeknou, že je někde něco k jídlu? 

Další ráno mě čekalo překvapení. Na stromě byla čekárna jako u zubaře. Jedna sýkorka v kouli a dalších 5 jich čekalo v pořadí. Musela jsem se smát. Bylo to opravdu moc hezké a ťukání do skleněné koule se krásně rozléhalo po celé zahradě. Tak to plynulo několik dní podle stejného scénáře. Pak jsem si uvědomila, že už několik dní ptáčky nevidím a nevím proč, když jsem viděla, že krmítko prázdné není. No nic půjdu dosypat. Proso tam ještě bylo, tak jsem dosypala opět slunečnici a vše pěkně promíchala.

Po chvíli opět čekárna na stromě. Situace se opakovala několik dní a pak opět žádná aktivita. V té chvíli mi to došlo. Ty potvory vyzobávají jen tu slunečnici a jelikož jsem promíchala velmi vydatně, musí přebírat jak popelka hrášek. No lesklá semínka mizí nejdříve. Zkrátka vyzobaná slunečnice :-)

Fotografie níže obsahuje pro ilustraci gumové medvídky. Nafotit ptáčky se mi ještě nepovedlo.

vím, že nic nevím

Ano Sokratovo rčení mě provází celý život. Mám celkem dostačující sebevědomí, nepodceňuji se, pouštím se i do věcí, které se zdají být předem prohrané, ale pochybuji o sobě často a vždy (vlastně jednou jsem si myslela, že vím vše, mám vždy pravdu a svět mi leží u nohou, ale to zažil asi skoro každý). Před svými dětmi, již konečně dospělá (plnoletost není synonymum pro dospělost), jsem se snažila přiznat chybu, omluvit se za přehnanou reakci apod. Dodnes mě však trápí jedna věc. No trápí, to vlastně není to správné slovo, málokdy se vydržím dlouho trápit, dokážu hodit věci za hlavu a jet dál. Možná šťastná povaha? Správné slovo se mi však hledá těžko. Zkrátka občas mi tato věc při mé pouti životem vyvstane na mysli. Ve svém nejmladším dítěti jsem něčím vyvolala pocit, že vím vše. Coby 12-13letá se mě ptala, kde se berou vinné mušky – na stole zůstalo víno od nočního hýření s přáteli a nezapomenu na její výraz plný zklamání, když moje odpověď zněla, že se musíme podívat do encyklopedie, protože nevím.
Ještě několik měsíců mi to bylo neustále připomínáno, že jsem narušila stabilitu jejího světa:-) Ale řeším pouze věci, které ještě mohu napravit. Těmi, jejichž čas už minul, se nezabývám. Já vím, šťastná povaha. Plyne z toho však ponaučení. Sami se vidíme trochu jinak, než nás někdy vidí okolní svět. Ale myslím, že to je dobře. Nevím, jestli bych pak každý boží den mohla se sebou žít:-) 

ještě k liberální výchově

V podstatě teď při našim debatách se teprve dozvídám, že jsem vlastně byla liberální rodič. Řídila jsem při výchově intuicí, ostatně o to se snažím i v jiných činnostech, i když ne vždy se mi to daří, a většinou jsem jednala proti tehdejším názorům lidí okolo. Vzpomínám si na jednu klasickou situaci. Ráno, holky školou povinné, venku už bylo mrazivo a nevlídno. Znáte to. Včera ještě teplo a najednou se probudíte do zimy. Na moje doporučení: holky vemte si kabáty, se ozvalo nesouhlasné mručení. Dobře, jak chcete, je to vaše rozhodnutí, vaše tělo a vaše zdraví. Jak myslíte, že šly holky do školy oblečené? Ale bylo to jejich rozhodnutí. Takto jsem jednala ve většině situacích, které život s malými dětmi přinášel a moje prostřední dcera mě už jako dospělá prozradila, že bylo prima, že i když jsem měla jiný názor, ona se mohla řídit tím svým, ale nesčetněkrát si prý přála, abych měla stejný názor jako ona. Takže tolik k liberální výchově. Vždy mi lidé říkali, že svoje děti nevychovávám pro tento svět, že nebudou samostatní atd. Život dal za pravdu mě. Takže buďme spíše kamarádi, řešme se svými dětmi všechny problémy, které se rodiny týkají. U nás vždy zasedala „rodinná rada“ a řešili jsme vše společně. Na nic nejsou děti malé.

Jednou moje prostřední dcera, tehdy asi 5-6 letá zahlédla v televizi reklamu na tu s křidélky a dotaz na sebe nenechal dlouho čekat. K čemu že taková věc je? Jednou jedinkrát jsem porušila zásadu rodinné rady, tedy vše všem a se všemi, přece jen nejmladší 2-3 letá dcera se mi na vysvětlení zdála malá, syn už měl dávno vysvětlení za sebou a odpověď jsem sdělila tedy jen tomu, kdo kladl otázku. Neviděla jsem nikdy před tím a ani potom tolik hrdosti, která se vznášela celým bytem a to naparování, já mám s mámou tajemství. 

Došlo k nejhoršímu. Slzičky tekly proudem a tak mi nezbylo než tajemství prozradit i naší nejmladší ratolesti a pak se držet a kousat se do rtů, když jsem zaslechla dívčí dialog z koupelny a téma bylo: kdo bude mít dřív menzes, zda 6 letá anebo 3 letá. No jak říkám, na nic nejsou děti malé:-)

nový pohled

Jako nyní nezaměstnaná po 11 letech velmi aktivního života se učím poznávat jiný svět. Když byly moje tři děti malé, věnovala jsem veškerý čas jim, poté jsem se věnovala jen práci, která mě zcela pohltila. V marketingu jsem se našla. Centralizace změnila můj život od základu, takže se učím žít jinak. Nezaměstnaná, ale ne bez práce. Snažím se hledat jíné polohy života a bavím se např. takto:

ze staré skříně z garáže skříň v novém kabátě

Ne že bych práci nehledala. Ale jak již výše napsáno, vyzobaná slunečnice, takže po stovkách zaslaných životopisů jsem konečně pochopila, že mě k pohovorům nikdo nepozve, takže se ani nedá říct, zda bych uspěla či neuspěla. Již dříve jsem to slyšela od mladších, ale nevěřila. Vždyť jsem tak šikovná :-) Sama jsem však před časem při vybírání spolupracovnice do našeho marketingového týmu jednala úplně stejně a vyřazovala bez skrupulí životopisy žen mého věku. Takže dobře mi tak! Věřím, že vše v životě se nám vrátí, ať dobré či špatné. Snažím se žít tak, abych neublížila a pokud někdo ublíží mě, nepitvám se v tom a snažím se to od sebe rychle odhodit a vzhledem k mé povaze se mi to i celý život daří. Překvapuju sebe i okolí, jak rychle zapomínám na křivdy. Umím se celkem rychle přizpůsobit nové situaci, a proto jsem nemohla pochopit, že mi to tentokrát nejde jen tak samo. Být zaměstnaná bylo na mém žebříčku hodnot na jedné z nejvyšších příček po klasických jako rodina a zdraví. V podstatě jsem ztratila půdu pod nohama a měla jsem pocit, že doslova. I když se všichni kolem mě velmi snažili a byli nešťastní ze mě, nikdo vám nemůže pomoci. Musíte sami. Nepomáhala mi ani do té doby velmi účinná terapie – psaní. Již několik let zaznamenávám Příběhy mého života. Musím teď, než mi začne ten cizinec schovávat všechny věci a i vzpomínky. Jednou ráno jsem se ale vzbudila a bylo to tam. Ta radost ze života, radost z každé maličkosti.

Takže jak už jsem říkala. Nezaměstnaná, ale ne bez práce. Vrátila jsem se ke kreativní práci ze svých mladých let a začala jsem tvořit něco takového:

najdete u mně v obchůdku Mahma design na fleru

Dále spolupracuji na nově spuštěném projektu, který vymyslela má dcera Puntíky.cz a v neposlední řadě jsem babička. Svého třetího vnoučete se užívám plnými doušky a moje dcera mě rozesmála svými slovy, že se děsí každého telefonátu, který se před ní uskuteční, protože se bojí, že to je nabídka práce a to si ona už nepřeje. Ne že by mě snad potřebovala na hlídání, dítě má proto, že ho chtěla, ale jsme v podstatě snad odjakživa kamarádky (kromě její puberty), ostatně jako i s ostatními mými dětmi, takže jednou týdně si užíváme společný čas. Pracujeme na puntíkách, řešíme společně svoje dílka :-), rozebíráme výchovné metody, zda být liberální rodič či tradiční apod.

jsem vyzobaná slunečnice

Proč vyzobaná slunečnice? Necítím se tak, nicméně stovky se nedožiju, takže hypoteticky jsem již na druhém břehu. Prý v mém věku mě už nikdo nebude hledat, pokud se ztratím a kolo o mě také neopřou. Je  otázka, proč bych měla chtít, aby o mě někdo opíral kolo, panebože! Nicméně ještě se neděsím pohledu do zrcadla a mužské oči na mě také ještě spočinou, tedy oči staršího data. Ještě v létě jsem zažila připomínku z mladých a krásných let – troubení auta a po té zvednutý palec!! Užila jsem si to, i když  kdybych sundala ty velké sluneční brýle, kdo ví... Takže oprava: tak trochu vyzobaná slunečnice.  Pár leských zrníček ještě mám. I po ránu se poznávám a říkám si, že to ještě není tak špatné a mám se ráda. Ovšem vše se změní, pokud si nasadím brýle na čtení, to si říkám: fuj ty potvoro, kde ses tu vzala? :-) Takže z toho vyplývá, při pohledu do zrcadla si nenasazujte brýle, pokud nejsou růžové. Bez brýlí jsem pořád mladá a krásná plná lesklých zrníček:-)