další náhodný objev

Kolik jich tady ještě v okolí je, o kterých vůbec nevím?

Další veřejnosti nepřístupný zámek Obříství. Po zámku v Liběchově a v Dolním Beřkovicích další zámek, kam se jen tak nedostanete.

Všude se teď pořádá spoustu akcí, takže je z čeho vybírat. Přiznávám, že posvícení bych si fakt nevybrala. Kouzlo posvícení skončilo s dětstvím našich dětí. Kolotoče a ten humbuk kolem moc nemusím. Možná je to proto, že za dvanáct let v marketingu mám za sebou spoustu podobných akcí a nejen jako návštěvník.

Ovšem, když jsem zjistila, že bude v rámci včerejšího posvícení zpřístupněn areál zámku, o kterém zase vůbec nevím, bylo rozhodnuto. Jedeme na posvícení.

Zámek byl postaven v 17. století z původní tvrze. V 50. letech tam byla škola, jak jinak. 
V restitucích byl zámek navrácen majitelům a od té doby je  pro veřejnost nepřístupný.

Do zámku se nahlédnout nedalo, ale pro akci byl zpřístupněn park, kde byly tvořivé dílny pro děti.  Zámek je na focení dost nepřístupný, takže jsem fotila trochu jako puzzle. Přiznávám, že jsem fotila s úmyslem ukázat vám tady další zámek, kam se za normálních okolností nepodíváte.

Tak aspoň malé nahlédnutí.

A já jdu psát článek o tom posvícení.

rozšíření obzorů...

No, ve čtvrtek se mi rozšířit moje obzory moc teda nepovedlo. Já vím, částečně to byla moje chyba. Obě výstavy, o kterých jsem psala malé zprávy a upoutávky, mě fakt zajímaly, ale je toho tolik, že jsem se tam dřív nedostala. Ve čtvrtek byl poslední den výstav a já jela zrovna nechat si pustit žilou, tak jsme si s mým mužem řekli, že se tam zastavíme.

Do haly kulturního domu jsme vstoupili v deset dopoledne. Bylo mi divné, že panely s obrazy jsou přisunuty tak blízko k sobě, že jsem si nemohla obrazy pořádně prohlédnout, natož si je snad vyfotit. Teprve až jsem se rozhlédla a viděla prázdné stěny, mi to docvaklo.

Panebože, oni likvidují výstavy o den dřív, než avizovali a já prezentovala v novinách. 
Paní, která to tam řídila, jsem trochu vyděsila, ostatně trochu si to zasloužili, protože si myslela, že jdu fotit výstavy do novin. 

Proboha proč, když je konec? Pozvánka by neměla smysl. 

Na paní bylo vidět, že by mi v první chvíli nejraději pověsila obrazy zpět, než pochopila, že jsem tam soukromě. No, třeba si příště dají pozor a zkrácení výstavy budou včas avizovat.

První výstava se konala v rámci Týdne duševního zdraví a byla to díla léčených schizofreniků - výtvarníků. Z té je obraz v úvodu příspěvku. Ten jediný jsem si mohla pořádně prohlédnout. 

Na dalších dvou už přerušuji dílka já se svým odrazem ve skle.

Další výstava byla k 80. narozeninám kontroverzní osoby, aspoň já jej tak vnímám, Milana Knížáka. Jeho poslední přístupné dílo jsem si fotila na stole.

Pátek už byl povedenější. V úterý jsem dělala rozhovor se stavitelem modelů letadel, už to mi rozšířilo obzory velmi a přiznávám, že mě to i zajímalo, a pán nás pozval na páteční soutěž, která nebyla nikde prezentována. Můj muž letadla miluje v jakékoliv podobě, já sice jeho zájem nesdílím, ale nakonec mám hezký článek a i fotky z modelářského letiště do novin.
Doufám, že vám se daří v prodlouženém víkendu si rozšiřovat obzory mnohem úspěšněji.

fabulace

Příspěvek u Blondýnky mě přinutil k zamyšlení. O lidech, kteří sledují životy jiných lidí, které vůbec neznají a fabulují příběhy, které se nestaly a technicky ani stát nemohly, občas přemýšlím. 
Lidé chudí duchem. 
Nemyslím ve smyslu nízké inteligence, to nevím, protože je vůbec neznám a ani mě to vůbec nezajímá, ale nemají svůj vlastní duševní život, a tak se musí honit za příběhy ostatních, aby naplnili svůj vlastní příběh.
Každý z nás se s nimi už nesčetněkrát setkal a někomu z nás určitě i ublížili. Já neznám po pěti letech ani naše sousedy. Tedy jejich jména. Občas se zastavíme, prohodíme pár slov, pomůžeme si, ale jinak nevím vůbec, jak žijí a oni to nevědí o nás. 
Když se mi vloni stal ten hrozný úraz a já jsem se stala po pár hodinách celebritou v obci, překvapila mě po měsíci sousedka, když jsem šla s doprovodem na první malou procházku.
Panebože, jak vám je? Já jsem se teprve včera dozvěděla v krámu, co se vám stalo.
Mě to paradoxně potěšilo. Tak to má být. Nikdo v okolí můj život nesleduje.
Lidé dokáží vyfabulovat opravdu příběhy, které by se ani nemohly stát, i kdybych se snažila, protože to ani fyzicky nebylo možné. Na některé opravdu zvláštní jsem si vzpomněla.
Byla jsem měsíc nemocná a netušila jsem, že se dělá konkurz na vedoucího marketingu v mém zaměstnání. Ale vzpomněli si na mě a volali mi domů, zda se chci zúčastnit, že na mě počkají. Zúčastnila jsem se a byla vybrána a dělala úspěšně dvanáct let práci, která mě neskutečně bavila a naplňovala. Po roce po mém nástupu se ke mně doneslo, že jsem to místo získala, protože jsem se vyspala se zástupcem ředitele ...
Vím, že nikoho nepřesvědčíte, jak je vše ve skutečnosti, tak jsem jen odpověděla, že jo a ještě i s ředitelem. 
Zkrátka lidé nevěří, že můžete uspět jen proto, že jste dobrá, bez nějakého dalšího snažení.
Když se naše dcera dostala na DAMU, tak se nás zase všichni ptali, kolik jsme za to zaplatili. Nevěřili, že nic, že se dcera prosadila naprosto sama a ze 300 kandidátů tenkrát vybrali pět.
A mohla bych pokračovat dál.
Jo, ještě jsem si na něco vzpomněla. Po prvním dítěti jsme měli další až za pět let, někdy se to nepodaří, i kdybyste sebevíc chtěli. Bydleli jsme v krásném velkém bytě v prvním patře v areálu, který byl celý obklopen parkem. Můj muž trávil tenkrát hodně času v dílně, protože vyráběl nábytek do dětského pokoje, kuchyně... Už jsem byla těhotná s naším druhým dítětem, ale ještě o tom nikdo nevěděl, když se k nám donesla naprosto ověřená zpráva, která kolovala v okolí. 
No oni ani druhé dítě mít nemohou, oni to nestíhají. Ona kouká po večerech na televizi (já jsem po večerech šila na nás oblečení) a on je neustále v dílně.
Podívejte se, jak všechno přesně a zaručeně věděli, jako kdyby nám mohli vidět do oken. 
A co kdybychom druhé dítě mít nemohli anebo nechtěli? Co je komu potom.
Proč to lidé dělají, fakt nevím. Je to určitě nedostatek osobních prožitků jich samotných. Ty vůbec nesouvisí s tím, jestli jste sami anebo s někým žijete. Já mám svůj vnitřní svět a nemám čas, potřebu a hlavně touhu sledovat životy jiných.
Naučila jsem se za ta léta otřepat se, nevysvětlovat a nic neřešit.
Ať si každý myslí, co chce. 
Oni mě neznají a já nechci znát je.
Takže Blondýnko, kašli na to a buď, čím chceš. Nikdo za to nestojí.

co s tím?

Kdyby to byl plán, tak se to rozhodně nepovede. 

Ani jeden z nás doma nemá pěstitelské vlohy, a jak už jsem tady kdysi psala, jsme schopni zalévat dva měsíce plevel, než zjistíme, že to plevel je.

Před časem byl na blogu příspěvek, že jsem poprvé ochutnala meloun želví kůže a od té doby jsem ho měla už mnohokrát, je dobrý.

Z melounu hodil můj muž, občas to tak dělá, ale nikdy nic nevzejde, semínka do truhlíku. 

Jen tak bez ladu a skladu. 

O melounu na zahradě rozhodně nesnil, tvrdil, že by to stejně nešlo.

Na semínka jsem zapomněli a po nějaké době jsme se divili, co to tam v truhlíku roste, že to zadusilo i nasazené karafiátky.

Meloun vyrostl a pořád roste. 

Přinutilo mě to načítat informace, abych zjistila, co s ním. No bohužel nic.

Na zahradu je možné ho zasadit až někdy v dubnu v květnu.
Likvidovat ho nechci. 

Dám ho dovnitř do domu a uvidíme.

Naprosto neplánovaně náš mičurinský pokus.

Myslím chudák, že pod naší péči ale zhyne. 

Nicméně jak znám mého muže, půjde do toho příští rok plánovaně.

je to normální?!

Ráda rozdávám, pokud mám co a vděčnost neočekávám, ale taky nechci, aby někdo zneužíval našeho dobrého úmyslu.
Likvidujeme pozůstalost a před pár týdny jsem dala inzeráty na nábytek, který je ještě velmi pěkný, některé kousky koupené nedávno, zdarma. Zdarma protože netoužíme na této nemilé záležitosti vydělávat, chceme někomu pomoct a v neposlední řadě taky proto, aby šlo vše rychle pryč. 
Je to trochu složitější. Nábytek je v Praze, takže já vše řídím pouze přes emaily, vybírám ty, co stojí za to a posílám osobě, která vše zajišťuje logisticky.
Věděla jsem, že zájem bude velký, a tak jsem během hodiny po zveřejnění byla zavalena spousty emaily a některé kusy nábytku jsem musela ještě ten den stáhnout z nabídky na bazaru.
To jen na úvod. Když jsem začala emaily otvírat a přeposílat, některé jsem házela rovnou do koše. Drzost některých lidí mě naprosto odzbrojila. Když je něco zadarmo, je to přece dostačující deviza a nebudu otravovat dalšími požadavky. Tak polovina emailů mě značně rozladila.
Někteří požadovali předběžnou prohlídku stavu nábytku a chtěli si domluvit termín, bylo nafoceno dobře a byl viděn na fotkách i velmi dobrý stav, někteří požadovali změření všeho, ovšem za jednu z největších drzostí považuji toto: nemám dopravu, můžete ji prosím zajistit - přispěju!!! , nemám peníze, můžete mi nábytek dovézt???!!!! Někteří dokonce citově vydírali, jsem sama se dvěma dětmi, jsem na tom špatně. Ale my už jsme přece charitu udělali, vždyť rozdáváme. 
Vůbec jsem neměla potřebu se tady svěřovat s nekončícími starostmi s pozůstalostí, většina z vás to jistě už prožila, ale včerejší email mě teda fakt dostal. Ponechala jsem ještě v nabídce skříňkový šicí stroj, protože na toto se našel zatím pouze jeden zájemce, tak kdyby to neklaplo. 
Včerejší email kopíruju v plném znění : 

"dobrý den,máme zájem o šicí stroj,jen stroj,kabel a pedál,skřínku nepotřebujeme,jsme důchodci z Náchoda,na nový nemáme..moc byste nám pomohla,kdybyste ho nám poslala,samozřejme ne úplně zadarmo"

Já jsem taky důchodce, navíc už víc než tři měsíce žijeme z jednoho příjmu, no a co??? 
Nejvíc to rozčílilo mého muže. Neumíš si představit, jak je ten stroj těžký, víc než skříňka a navíc se samozřejmě chceme zbavit všeho a nebudeme se ještě zabývat rozkládáním nábytku na díly.
Přijde vám to normální?
Mně to přijde jako drzost.
Musela jsem se podělit, tihle lidé určitě nemají kouzlo osobnosti, o kterém jsem psala předevčírem.
Na druhou stranu, kdyby bylo vše normální, neměla bych možná ani o čem psát...
Hezký den všem. 
Já se dnes těším na masáž a bojím se tady úplně říct, že mám pocit, že se konečně zlepšuju. Doufám, že to nezakřiknu, ale už cvičím každý den, konečně to jde.

vtipné rodinné konverzace

zdroj

Právě pro tyhle chvíle mám facebook ráda. Pro aktuální a vtipnou konverzaci s našimi třemi dětmi. Vytvořili jsme skupinu, kde se běžně řeší všechny rodinné záležitosti, smutné i veselé, domlouvá se rodinná sešlost, posílají se fotky vnoučat z prvního vstupu do školy, krásné výtvarné počiny, či jen tak vtipné události či vtipy. Několikrát se taky stalo, že v nás, většinou je to syn, vyvolal soutěžního ducha a my museli brzy ráno soutěžit na téma najdi toto a podobně, či řešit nějaké podivné matematické úkoly. A řeknu vám, na ty rána nikdy nezapomenu, páč mě to úplně pohltí a já místo ranních zpráv řeším nějakou úlohu, abych byla vítěz. Je asi zbytečné podotýkat, že vítěz nejsem, ale ta vášeň pro hru v té chvíli mě fakt obohatí. 
Konverzace je velmi rychlá a aktuální a hodně se při ní zasměju.
Říkám, že pro tyto okamžiky facebook miluju.
Do včerejší rodinné konverzace jsem se zapojila až dnes ráno. No pokaždé to nestihnu hned, což je dost oprus, protože naše tři vtipné děti dokáží fabulovat, že by z toho mohl být román na pokračování a já si musím přečíst celou historii, abych vůbec pochopila, o co vlastně šlo.
Ráno mě včerejší konverzace pobavila, páč v hlavní roli byla naše mrňavá maceška, o které tady píšu už celý seriál. Děti sledují můj blog velmi sporadicky, takže myslím, že některé příspěvky objeví jen náhodou. 
Konverzaci začal syn s větou: jsem jedinej, kdo tam vidí obličej (rozuměj na té macešce)? 
No evidentně nečetl komentáře pod příspěvkem, páč rozhodně jediný a ani první nebyl. 
Na to přišla odpověď od dcery něco v duchu: no jasně s knírkem a ještě má hrb 😂
Některé naše konverzace nemohu reprodukovat přesně, někdy nejsou rozhodně na zveřejnění.
Dnes ráno jsem se fakt pobavila.
Jo a ten obrázek v úvodu je taky součást včerejší konverzace. 
Odpověď na hrb a knírek.

zaklínadlo dnešní doby

Je jako paní Columbová. Nikdy to nikdo neviděl, nikdo to neumí popsat, přesto každý ví, že existuje a každý pozná, když to potká. Charisma je prý vzácné, nedá se koupit, ba ani vystudovat v Plzni. Buď ho dostanete do vínku anebo vám prostě chybí, protože před vámi ve frontě byl někdo, komu bylo naděleno za tři.
Já bych chtěla někdy vědět, co to přesně je. Nesčetněkrát za život jsem slyšela, že jsem velmi charismatická. Na pár vteřin vás to potěší, ale pak začnete přemýšlet, že je to vlastně velmi zavazující, ostatně jako každá pochvala. Když nevím, co to je a ani jak to vypadá, co když to ztratím. Nevím, jak si jej udržet a nedej bože ještě rozvíjet. A vlastně ani na to nemůže být člověk pyšný, páč to nezískal svojí zásluhou a nemá na tomto vlastnictví pražádnou zásluhu. Je to stejné jako s krásou. Taky nemá být člověk proč pyšný. Nijak se o to nezasloužil.
Charisma se skloňuje v posledních letech ve všech pádech, je víc než vzdělání a otvírá dveře i srdce. Kdybych měla posuzovat podle svého okolí, tak je ho všude dost. Já mám kolem sebe hodně charismatických lidí, ale lidi miluju bez ohledu na to, jestli ho mají či nikoliv. Charisma podle mě rozhodně neurčuje, zda jste dobrý člověk. Charismatický může být i lump, tak proč je tolik důležité? Myslela jsem si původně, než jsem začala pátrat, že je to nové slovo, ale naopak. Tento výraz je pravděpodobně převzat z bible, kde se hojně vyskytuje. Pochází z řeckého slova a znamená dar milosti. Má veskrze pozitivní význam, a tak se i používá.
Uznávám, že někde je charisma velmi zapotřebí a spoustu povolání se bez něj neobejde. Ale někde by přece bylo na škodu. K čemu je vám charismatický řezník, když bude mít na pultě hnusnou flákotu. Na druhou stranu charismatická pokladní v marketu, a takové jsou, vám úsměvem zpříjemní den.
Charisma je kouzlo osobnosti, které však nemusí působit šmahem na všechny stejně. Někoho uchvátí a někdo jej ani nevidí. Možná by se mi bez charisma žilo líp. Já jsem totiž nikdy nebyla uprostřed v žádné společnosti, buď mě lidé milovali anebo nenáviděli. Když je člověk mladý a nevyzrálý, vadí mu to a chce, aby ho milovali všichni. Časem pochopí, že nikdy vás prostě nebudou milovat všichni, ať děláte, co děláte a dostanete se do fáze, kde jste měli být už dávno. Je vám to zkrátka jedno. Potřebujete, aby vás milovali lidi, kteří vás znají a ostatní je naprosto podružné.
Jo a charisma má podle mě i naše Justýnka.
Já vím, už zase filosofuju.
Mám teď zřejmě takové období, jako za studenských let.

co mě pobavilo...

Někdy není vše, jak se zdá. Pro jednoho radost, pro druhého starost. 

A tohle mě rozesmálo. Jak pravdivé...

Někdy se ocitám v podobných situacích jako ta veverka. Někdy prostě šaty na ples fakt nepotřebuju a stačí roztrhané džíny. Musím říct, že v podobných situacích používám jadrná slova jako veverka, ale zrovna mě nic jako příklad nenapadá.

                       

Ta úvodní fotka moc nesedí k názvu příspěvku. V obýváku mi rozkvetla kytka, neptejte se, jak se jmenuje, nevím opět, která rozkvete tak dvakrát do roka navzdory mojí péči. Anebo se chce připomenout. Už jsem tady několikrát psala, že o zahradu pečujeme, ale doma jsme spíš lemplové. Málokdy si vzpomenu, že kytky potřebují zalít. Už jsem začala uvažovat o tom, že si pořídím samé kaktusy, které nebudou trpět mojí péči nepéčí. 
Přeji všem rozesmátou neděli.

ranní rituály všedního dne versus víkend

Moje ranní rituály, a to jsem si uvědomila až dnes, se liší podle toho, zda je všední den anebo víkend. Pracuju z domova, takže málokdy vnímám, jaký je přesně den. Víkend vnímám spíš podle toho, zda vyrážím na nějakou akci, abych napsala reportáž či nikoliv.
Dnes mi došlo, že vlastně rána nejsou úplně stejná. Všední den začínám vyhledávám událostí z našeho regionu a psaním zpráv. Někdy je moje práce hotová šup šup, stačí projít tři čtyři města a mám hotovo. Někdy je to ovšem peklo. Nikde nic nového není a já kromě měst projíždím vesnici po vesnici a z těch drobků, co nacházím, protože informace jsou neúplné, všude je použito plno zkratek, které mi nic neříkají, pozvánky na filmový večer s filmem, kde je uveden pouze název atd. Musím tedy použít vyhledávače, abych zjistila, co ty děsné zkratky, v jedné větě třeba tři, vlastně znamenají a zprávu napsat tak, abych ji pochopila já i čtenáři, zjistit, zda je film drama či komedie ... Zkrátka některá všední rána už nemám energii probírat se na netu ranním tiskem a pročítat zprávy.
Většinu všedního dne tedy nevím, co se děje a dozvídám se to prostřednictvím mého muže anebo facebooku.
Sobotní a nedělní rána se v tomto liší. Nepíšu zprávy, tak rozbaluju idnes, aktuálně ... Přiznávám ovšem, že většinou mi stačí přečíst si titulky, abych byla v obraze a málo co rozbalím, abych zjistila podrobnosti. Obzvlášť obcházím titulky s některými jmény, která ze zásady nečtu. Za prvé bych se po ránu rozčílila, protože dění, které se týká života všech, mě pořád nenechává klidnou a za druhé bezpečně vím, co tam bude.
Občas mě něco zaujme jako dnes a já si to přečtu. Dnes na mě jukla, po kolikáté už během posledních dnů, zpráva o smrti Kulínského. Tentokrát mě překvapilo, kolik lidí jej lituje, jeho nešťastného života a když se někdo ohradil, okamžitě se na něj sesunula lavina komentářů s jedním tématem o mrtvých jen dobré. Nesouhlasím, proč po smrti ještě rozbírat vše, co špatné udělal, vše už nakonec bylo řečeno a karma jej dostihla, ale na druhou stranu nesouhlasím ani s tím rčením o mrtvých jen dobré. Překvapilo mě totiž, kolik má pan sbormistr příznivců a zastánců, jako by si snad vše nezpůsobil sám a tím pádem zhynul v zapomnění. Jakoby by všichni zapomněli na jeho oběti, jak moc jsou poznamenané v životě a co vše jim způsobil a za oběť považují pachatele. Některé špatné skutky však v životě nejdou napravit, byť bychom se snažili sebevíc a ani smrt není omluva.
Další zpráva, která mě zaujala, byla, že nějaké tržiště na Florenci, vůbec nevím, že tam nějaké je, na Florenci jsem byla naposledy minulý rok, když jsem odjížděla autobusem na Moravu, při nákupech nebere hotovost, ale vyžaduje pouze platbu kartami.
Musím přiznat, že já jsem naprostý milovník karet a první kartu jsem vlastnila jako bankovní úředník v roce 1996 a v posledních letech mám většinou v peněžence tak okolo dvaceti korun 😅 Já řídím naše účty přes internet a hotovost má na starosti můj muž. Přesto mě zpráva o omezení výběru platby hodně překvapila a považuji to i za porušení zákona a nejen já. Jakékoliv omezení naší volby mě rozčiluje a jsem ráda, že si toho všimli i ostatní. 
Koukám, že jsem se dnes hodně rozepsala. Ještě jsem chtěla pokračovat, ale končím. A díky pokud jste někdo dočetli až sem. Jsem impulzivní člověk, takže tenhle příspěvek jsem napsala rychleji než zprávy do novin.
Mějte pěknou sobotu.

září v růžích a o macešce

Je polovina září a mně opět rozkvetly růže. Vůbec mi krásně rozkvetly truhlíky a květináče, jako by se ani neblížil podzim. Mám dojem, že vloni už jsem připravovala podzimní truhlíky, kupovala chryzantémy, ostatně jsou už v nabídce v marketech a zahradnictvích, ale není ještě důvod. 
Zahrada kvete, jako kdyby nechtěla přestat. Naopak vypadá krásněji než v létě, už se jí ulevilo od veder, i tráva je místy zelená.

Nesmím zapomenout na další díl seriálu maceška. Tak první květ, který už sledujeme delší dobu, uvadl a hned je vedle krásný další. Malý zázrak pokračuje.

panenka na špízu

Špízy asi dělá doma každý a jakékoliv. 

Já jsem tentokrát vepřovou panenku naložila na pár hodin do připravené směsi a bylo to výborné, tak to do mého virtuálního receptáře patří. 

Maso nakrájené na kousky jsem zalila směsí olivového oleje, balzamikového octa, barevného pepře a lisovaného česneku. Po několika hodinách jsem navlékala na špejle na střídačku maso, cibuli, červenou papriku a klobásu. 
Pochutnali jsme si.

Dnes jen rychlovka. Rychlý oběd a rychlý příspěvek.

úplně obyčejná věc

Každý z nás na blogu rád zveřejňuje svoje nákupy ať již internetové či z kamenných obchodů. 

Já jsem pouze internetový nákupčí. 

U ostatních se ráda inspiruji a někdy i na základě prezentace jiných nakoupím.

Ne všechny nákupy ovšem stojí za zveřejnění. Každý z nás nakupuje věci běžné potřeby, jako je například prkénko na toaletu, novou sadu hrnců či jiné obyčejné záležitosti. I nás potkala výměna sady hrnců, protože ta letitá značky Tescoma, tu už nikdy více, byla sice funkční, ale už velmi zašlá neustálým vařením, mytím v myčce apod., tak jsme se rozhodli s mužem pro nákup nové sady a tu starou jsme poslali do dalšího kola, někomu třeba ještě poslouží na chalupě či chatě. 

Když jsem objevila náhodou a vlastně jsem ani netušila, že jej nutně, ale nutně potřebujeme, tento nádherný koš na prádlo mokré i suché a objednala, protože mě okamžitě zaujal, neměla jsem vůbec v úmyslu jej fotit a prezentovat na blogu.

Ale když včera dorazil, obdivovali jsme jej s mužem s nadšením. 
Je krásný, kvalitní, pevný a splní podmínku na mokré i suché, protože je z tvrzeného plastu. 

Upřimně za takovou cenu jsem takovou prvotřídní kvalitu nečekala. 

Proutěný koš na vyprané prádlo máme, ale ten je pouze na suché a přehazování nádob na mokré a suché prádlo nám připadá ztráta času. 
Mám ráda věci dva v jednom, to minimálně.

Koupila jsem jej tady a jeho skutečný vzhled předčil naše očekávání.

Máme z této obyčejné věci takovou radost, že jsem se rozhodla na blogu se podělit.

A už včera jsem říkala: musím rychle vyprat nějaké prádlo, aby byl už v záběhu.

Takže dnes v hlavní roli úplně obyčejná věc každodenní potřeby.

malá ranní úvaha

"Přemýšlej, než začneš mluvit.

No, přemýšlej.

Zítra s těmi slovy, které dnes řekneš, budeš muset žít."

Není to moje myšlenka, ukradla jsem zase z facebooku. Je to věc samozřejmá a jasná, ale i tak mě zaujala a asi jsem si to takto nikdy pro sebe neřekla. 
Ale dnes mě ta slova přiměla bůhví proč k malé ranní úvaze.

Už dávno se nechovám jako "italka", život mě naučil nebýt tolik spontánní a se vším raz dva hotová. 

Ale je to můj přirozený naturel, se kterým jsem se smířila a naučila se jej mírnit a ovládat. 

Když jsem byla poprvé v Benátkách a slyšela gondoliéry plující v gondolách, jak na sebe křičí přes celý kanál, pomyslela jsem si, no pomyslela, já jsem zvolala nahlas: tady bych měla žít, to je moje země. Jsem hlasitá a trochu hlučná a radost dokážu dát patřičně najevo.

Asi jsem v životě několikrát slovy ublížila, aniž mi to hned došlo. Moje deviza ale je a byla, že nemám problém se omluvit a přiznat chybu. Uměla jsem to i v profesním životě před svými podřízenými, i když mi to někdy můj ředitel vyčítal, že přiznávám chybu tak lehce. Dnes už nejdřív přemýšlím, než hodím nějaká slova do prostoru. Nikdy nejdou vzít už zpět a zmírnění jejich dopadu trvá pak docela dlouho. 

Ale život mě naučil, člověk se octne několikrát na úplném dně a pak pro něj spoustu do té doby důležitých věcí se stane naprosto malichernými a zbytečnými. 

Že bych se na prahu šestky, kterou za chvíli začnu psát, stala moudrou?!

To určitě ne. Jen ta "italka" ve mně taky zestárla. A doufám, že s grácií.

prvorepubliková atmosféra

Perníková kočička jen zdánlivě nepatří do prvorepublikové atmosféry.

Byla to opravdu nečekaně povedená akce. V neděli se nám tam vůbec nechtělo, ani jeden z nás s mým mužem nejsme ještě v pořádku. Nakonec jsme překonali odpor, bylo to jen kousek od nás v malé vesnici, tak jsme jeli. Ale pracovně, osobně nás akce moc nelákala. 
Teď se všude slaví výročí republiky, tak aspoň jedna oslava do novin.

Nakonec nás to překvapilo. Na tak malém prostoru na návsi dokázala obec vytvořit atmosféru první republiky a nebylo to jen dobovými kostýmy a kroji, ve kterých byla většina návštěvníků oblečena. Všichni měli připraveny mávátka většinou v barvě trikolóry a čekali na příjezd Masaryka a jeho dcery Alice. Starostka je přivítala chlebem a solí a živá hudba zahrála hymnu. 
K vidění byla perníkářka, která na místě zdobila své perníčky, kolovrátek v akci či pletení petigu. 

Opravdu krásná akce s nádechem první republiky.

Tak jen malá ukázka. 

Jo koupila jsem si perníkovou kočičku.

Jak jinak ...