tak trochu na hraně

školka z www.moje-rodina.cz

Stokrát opakovaná věta, že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda toho druhého, jako kdyby přestala v poslední době úplně platit. Naučila jsem se v životě kritizovat, pokud mám jiné řešení či návrh. Pak má kritika smysl.
Jistě jsou záležitosti, které je nutné kritizovat, ale měly by to být takové záležitosti, které se dotýkají nás nebo většiny populace. Tedy věci veřejné. Anebo samozřejmě i soukromé, ale kritika přísluší pouze rodině či přátelům.
Dnes nechci být ve svém příspěvku, vlastně je to také kritika:-), konkrétní, ale zarazilo mě, jak se v poslední době rozmáhá mimo jiné kritika blogů maminek pod heslem "matky a nechutné fotky". Už to slovní spojení mě poněkud irituje! Někteří pisatelé jako kdyby měli potřebu karmu článků či čtenost blogů zvyšovat přílišnou a promiňte, zbytečnou kritikou čehokoliv.. Trochu mi připomínají bulvár. Při nedostatku jiných témat jsme se rozhodli kritizovat soukromý život jiných. Kritici si neuvědomují, že přesně tady končí jejich svoboda a začíná svoboda toho druhého, v tomto případě maminek. Blog totiž není nic jiného než deník našeho soukromého života a předpokládáme tedy, že naše příspěvky či fotografie našich dětí budou sledovat ti, které to zajímá. Rovněž tak naši facebookovou stránku. Vlna kritiky se snesla rovněž na rozesílání emailů s fotkami dětí apod. Ale pokud nám dorazí emailem např.nechtěné video porodu, či fotky cizích dětí, existuje obrana - přece koš. Není nutné radit maminkám či je kritizovat, co by správné měly dělat či nedělat. Přece nás nikdo nenutí tyto záležitosti sledovat. A jak trefně poznamenala moje dcera, ženu, která možná ještě v poporodní agonii rozeslala video svého porodu, to za rok může mrzet. A i kdyby ne, je to její rozhodnutí, je to její svoboda, která nijakým způsobem nezasahuje do svobody druhého. Tak proč ta netolerance a velmi přísná kritika? Mám pocit, že takovou kritiku bude vznášet spíše někdo, kdo nemá děti, jinak nechápu ......... Nechápu vůbec důvod, já sleduji a čtu, co mě zajímá....... Na ostatní je "kulatý šanon", rozuměj koš :-)
Ostatně, je to stejné jako kdysi, kdy na návsi všichni okukovali čerstvě narozené miminko a přáli mu do vínku. Jen se trochu změnily informační kanály. Dnes žije rodina a přátelé po celém světě, takže úžasné spojení přes net nás sbližuje a to i přes ty fotografie dětí.
Tak, a jdu si přečíst zajímavé blogy maminek, které se celkem pochopitelně rády chlubí svými ratolestmi :-)

panebože, už je tady zas!

Zatracený a zatracovaný letní čas. Vím, že o škodlivém dopadu letního času na lidský organismus toho už bylo napsáno dost, takže na úvod jen pár poznámek. Patřím k té skupině lidí, nevím přesně kolik procent to je, ale prý je nás většina, která si na změnu času na letní nikdy nezvykla a vadí mi, že když konečně po dlouhé zimě začneme vstávat přirozeně s denním světlem, někdy dokonce i se sluncem, znovu nás hloupé a nepřirozené nařízení uvrhne do tmy. Přestože i lékaři upozorňují, že změna času na letní škodí lidskému organismu, přestože již bylo prokázáno, že změna času nepřináší žádný užitek v podobě energetických úspor, jede tady od roku ´79 furt a já se těším vždy na podzim, až mi zase vrátí tu "ukradenou" hodinu. Argumenty typu, nemůžeme zrušit letní čas, když okolní země v Evropě jej mají, přece nemohou obstát a jsou spíše výmluvou. Spolupracujeme s celým světem, se zeměmi, kde je jiné časové pásmo přirozeně, takže nevím, proč by to nešlo jinde. Vím, že někteří senátoři se snaží zasadit o zrušení letního času, ale není zřejmě politická vůle, přestože je slyšet stále více hlasů zasazujících se o zrušení. Ostatně začátek pracovní doby politiků, pokud se do práce vůbec dostaví, je někde jinde, než pracovní doba většiny populace, takže přirozeně je letní čas netrápí..
Co mě však fakt tentokrát dostalo, je toto: http://hradec.idnes.cz/svetlo-pri-vecernim-lyzovani-skodi-zveri-fgm-/hradec-zpravy.aspx?c=A140307_2042308_hradec-zpravy_kvi . Na článek mě upozornil můj muž, kterého předmět studie v kontextu k letnímu času klepajícího na dveře rozčílil natolik, že okamžitě poslal svoji reakci autorovi článku, i když on není "pachatelem". Vznikla totiž univerzitní studie o tom, že nasvícení sjezdovek při nočním lyžování, tedy uměle prodlužovaný den ohrožuje zvěř, způsobuje u nich rakovinu a zvěř rodí méně mláďat. Ano, přírodu si musíme chránit a musíme se snažit se udržovat přirozenou rovnováhu, aspoň tedy tu, která ještě zbývá,. toto rozhodně nechci zpochybňovat. Zarazilo mě však v tomto případě prioritní postavení zvířat versus my a náš uměle prodlužovaný den. Co jiného je letní čas než uměle prodlužovaný den? Jaký dopad má na nás každoročně se opakující umělé prodlužování? Zřejmě takovou studii nemáme, protože jinak bychom se přece museli začít vážně zabývat zrušením letního času. Jaký dopad to má na nás, však zřejmě není zajímavý předmět vědeckého bádání anebo je to velmi kontroverzní téma. Nejsem dostatečně erudovaná, abych mohla posoudit všechny důsledky letitého vytržení lidského organismu z jeho biologické přirozenosti, dnes již v podstatě zbytkové přirozenosti vzhledem k pokročilé civilizaci a souhry s přírodou, ale když bych dala paralelu s výše zmíněnou studií, selský rozum říká, že dopad to na nás rozhodně bude mít.
Tak proboha proč zase?!

zakázané území

Před časem jsem četla článek. Byl tak velmi kritický k určitému způsobu výchovy, že mě přinutil se zamyslet a reagovat. Nemyslím si, přestože jsem vychovala tři děti, že mám nějaký patent či know how na správnou výchovu. Každý člověk je individualita, takže ani není možné určit nějaký správný výchovný postup, který by se dal aplikovat všeobecně. Myslím, že je lépe se více řídit intuicí, než načítat odborné publikace s radami k výchově.
Ve zmíněném článku autorka příliš kategoricky vyčlenila situace či místa, která nejsou vhodná pro malé děti a to mimo jiné nevinná návštěva restaurace či účast dětí při návštěvě hostů. Zkrátka zakázaná území. Myslím si, že pokud si pořídíme děti, chceme, aby byly součástí našeho života a my se kvůli nim nemusíme úplně vzdávat svého současného. Návštěva restaurace s malým dítětem dle mého soudu naopak napomáhá rozvoji malého človíčka, usnadňujeme mu pozdější orientaci ve "velkém světě" a pořád si myslím, že děti nejsou na nic malé. Při návštěvě hostů není nutné je okamžitě odklízet do dětského pokojíku či do postýlky. Domnívám se, že jejich účast na dění rodiny rozvíjí sociální inteligenci. Naše děti byly vždy "hostiteli" našich hostů, pokud samy chtěly. A i když jsme je neposílali pryč, po chvíli odešly, protože je dospělé rozhovory přestaly zajímat. Ale bylo to jejich svobodné rozhodnutí.
Při prvním dítěti jsme ještě trochu řešili, na co již je dítě zralé, jaké divadelní představení je schopno pochopit apod., při třetím dítěti již toto řešit nelze, pokud nechcete rodinu dělit a chcete prožívat vše společně. Děti si vynutily návštěvu ZOO, a tak naše nejmladší ratolest strávila v zoologické zahradě svůj první den, když jí ještě nebyl měsíc. Jistěže z toho nic neměla, ale pro ostatní děti byla zachována celistvost rodiny. Vzpomínám si, jakou jsem tenkrát byla atrakcí a zdrojem pohoršení, když jsem ji kojila na lavičce u slonů. No, je to téměř čtvrt století, dnes už je to myslím jiné.
Později již jako dvouletou jsem ji s ostatními dětmi vzala na představení do divadla, možná to byl Spebl a Hurvínek a uvaděčka mi hned sdělila, že je moc malá na toto divadlo. Jak to panebože věděla s takovou jistotou? U představení se nejmladší dcera bavila a mozeček si vybral z toho to, co byla schopná pochopit, ale byla s ostatními sourozenci a měly společný prožitek. Dnes je z ní divadelní režisérka, takže ji divadlo neodpovídající jejímu věku nepoznamenalo. Anebo naopak - poznamenalo v pozitivním smyslu :-). Nevyjímali jsme s mým mužem naše děti nikdy ze společného života, a pokud zasedala rodinná rada, byly u toho. Netajili jsme jim ani smrt našich blízkých, vždyť i nepříjemné věci jsou součástí našeho života. Ona totiž doba, kdy chtějí děti s námi trávit veškerý čas, je poměrně krátká, takže proč ji ještě zkracovat. Z našich dětí vyrostly sebevědomí jedinci, kteří drží pospolu a mám radost, když vím, že se jen oni tři občas sejdou a stráví spolu nějaký čas. A chtějí spolu být. V dětství se samozřejmě hádaly a i praly, ostatně jako většina sourozenců, ale když šlo do tuhého, stály při sobě. A myslím, že to není úplně samozřejmé, a pokud by to bylo jediné, co se mi v životě povedlo, je to dost.
A pořád si myslím, že na nic nejsou děti malé a pro zdravý vývoj je důležité, aby věděly, co se v rodině a nejbližším okolí děje a zakázaných území bylo co nejméně. Nechtěla jsem být oponentem názoru ze zmiňovaného článku, jen jsem chtěla poznamenat, že není nutné být kritický ke způsobu výchovy jiných. Každý podle svého gusta.

na druhý pohled

Minulý týden mi můj muž vyprávěl o zvláštní situaci, kterou zažil během pracovního dne. Spěchá z ordinace ke svojí zaparkované sanitce a už chce nasednout, když se před ním objeví chlap jako hora zvící Ramba, celý potetovaný, holá hlava a vypadá, že by nešel pro ránu daleko a hrubým hlasem dí: Už jedete pryč? .....Proboha já jsem parkoval před nějakým vjezdem nebo co? Aha. před garáží, ale jen pár minut.  Nebo mě chce okrást a teď mě tady zmlátí...... Ano, už odjíždím, překážel jsem Vám? Ne, já jsem Vás chtěl jen o něco poprosit. Jdu k paní doktorce na vstupní prohlídku, protože nastupuji do nového zaměstnání a jdu pozdě, tak jestli byste prosím nemohl počkat a odvézt do laboratoře ještě moji krev? Můj muž je příjemný a vstřícný člověk. Vrátil se tedy zpět i  s tou "horou plnou kérek", já vidím Davida a Goliáše, a požádal v ordinaci, ať toho chlapíka ještě naberou, že počká. Potetovaný Goliáš vzápětí prohlásil, že je moc rád, že existují ještě lidé, kteří se snaží pomoct a s radostí se setkal s člověkem, ze kterého vyzařuje pozitivní energie:-)). A to je ten druhý pohled. Obal vždy nemusí být reklamou pro obsah, i když věřím, že do 30ti let za svůj "ksicht" nemůžeme, potom už je to jen na nás.
Všichni dáme na první pohled a podle toho soudíme. Snažím se většinou svoje soudy odkládat až na ten druhý. Naše prostřední ratolest v pubertě střídala barvu vlasů od modré přes zelenou a červenou, dalším jejím rozhodnutím byly dredy či holá hlava. Mimochodem, má hezký tvar hlavy, takže tento antiúčes jí velmi slušel. Také ona pro mnohé byla na první pohled feťačka a bylo jí přisuzováno spoustu špatných vlastností, které neměla. Je to hodná dcera a přes její pubertu jsem se naučila být tolerantní k ostatním, protože já jsem s barvou jejich vlasů problém neměla a vzezřením se moc nezabývám, pokud dotyčný působí upraveně. Je to pro mě jediné kritérium pro první pohled. Ostatní není pro první chvíli podstatné..
V neděli, pár dní po události, kterou mi vyprávěl můj muž, jsme si naladili televizi a čirou náhodou bez nějakého zvláštního důvodu či čtení recenzí jsme shlédli velmi zajímavý český film. Vidíš, to jsem zažil a  to je ten můj člověk - holá hlava, potetovaný "Rambo", sdělil mi můj muž. Film se jmenoval Na druhý pohled.

přehlížená intuice

Všichni jsme ji kdysi měli, respektive schopnost intuice máme pořád, jen se jí už neumíme řídit a poslouchat ji. Tuto schopnost jsme ztratili v průběhu civilizačního vývoje a v důsledku velkého množství podnětů, které nám život přináší. Ono také dlouho trvá, než si člověk sám uvědomí, že takovéto vnitřní nutkání, které nám říká: toto nedělej či naopak udělej, je vlastně intuice, a i když někdy víme, že by to mohlo být ono, stejně většinou vítězí rozum.. Několikrát v životě se mi neuposlechnutí takového tušení či předtuchy velmi nevyplatilo, ale přesto málokdy dám na intuici. Musí to být velmi výrazné, tedy ty zvláštní pocity musí být výrazné, abych se tím vůbec zabývala. Některé okamžiky mého života a hlavně mých děti si nechci moc připomínat, ale neustále se mi vrací. Obzvláště jeden.
Zažila jsem celkem dramatickou situaci, kde intuice do mě přímo bušila, ale já jsem nakonec učinila, co mi radil rozum. Bylo parné léto a moje dvě malé dcery mě od rána prosily, že nechtějí jít se mnou do krámu, vlastnila jsem tenkrát butik, ale chtějí jít krmit králíčky k paní, která je občas a ráda hlídala. Od rána jsem neustále přesvědčovala holky o svém rozhodnutí v podstatě bez pádného důvodu. Vlastně důvod jsem měla - nepříjemný pocit a nechuť holkám vyhovět. Vyhověla jsem teprve až po intervenci mého muže, který se dopoledne zastavil před odjezdem na služební cestu: Proč je tam nechceš dát? Je vedro, budou se v krámu nudit, protože já se vrátím pozdě a k paní na krmení králíčků a jiné havěti chodí rády. Pořád jsem ještě trvala na svém a odpověděla: Nevím proč, ale mám divný pocit.
Tak dobře, dlouho jsem přemlouvání holek nevydržela a také jsem musela uznat přesvědčivé důvody mého muže. Po obědě jsme sbalily batůžky se všemi nutnými nezbytnostmi, jako jsou různí plyšáci a samozřejmě svačinka a vydaly jsme se o pár domů dál, kde již dcery vítala nadšeně paní na hlídání. Hlídala je ráda. Děti jsem předala za brankou a spěchala do práce. Ušla jsem pár metrů a bylo to tady. Křik, pláč, štěkot psa a volání mého jména. S hrůzou se vracím zpět, ale nejsem překvapená. Věděla jsem, že se něco stane. Vidím za brankou moje zkrvavené nejmladší dítě. Pes, který ji znal a měl ji rád, ji z nějakého důvodu kousnul do hlavy. Možná pomatení z velkého vedra. Velký vlčák a malé čtyřleté dítě..... Dále nebudu popisovat hrůzy, které jsme zažili, to je na celý příběh. Týden jsme nevěděli, zda bude dcera žít a dalších 14 dní nebylo jasné, zda nebude mít trvalé následky. Vše nakonec dobře dopadlo a já jsem se svými třemi dětmi od té doby ještě zažila spoustu jiných dramatických situací. Žádná z nich však nebyla tak hrůzná, aby mě tolik poznamenala a již nikdy jsem také neměla tak výrazné nutkání či intuici. Říkejme tomu, jak chceme.

Moje teta je jiná. Řídí se intuicí naprosto přirozeně téměř vždy. Před několika dny si její muž stěžoval, že se mu rozbila řetězová pila a nutně potřebuje novou. Oba již v důchodu zvažují každý výdaj, a tak strýc se rozhoduje, že koupí levnou pilu no name značku v marketu. Moje teta však hlásí: Končí akce v Mountfieldu a já Ti tam vytočím 100% slevu. :-) Nebyla jsem u toho, ale smích mého strýce si umím představit. Nicméně, když se teta pro něco rozhodne, je velmi urputná a není šance odporovat, byť by to byl sebevětší nesmysl. Tuto vlastnost považuji za krásnou, protože posouvá svět dopředu. A navíc je teta velmi přesvědčivá. Na kolo štěstí, či jak se to jmenuje, zbývají dva dny, takže hurá na to. Nenechá si to ujít ani jejich dcera, takže na nákup jde celá rodina. Vyberou pilu a už se ženou k pokladně. Ještě je zastaví nějaký prodavač, že dnes mohou dostat na pilu 40% slevu. Teta odmítá se slovy: Na co? Já budu mít slevu 100%! 

U pokladny chvíli probíhá debata o hotových financích: Mám hotových jen 2000,- Kč a platební kartu. Nechám Vám tady zálohu, tu mi stejně ještě budete vracet, protože jdu točit. A kdyby to náhodou nevyšlo, zaplatím celou částku platební kartou, dí radostně moje teta.. 

Konec této story není nijak překvapivý. Na pokladně vracejí tetě 2000 a ona odchází vítězoslavně s pilou v podpaždí. Neuposlechnutí této intuice by nebylo dramatické:-). Nic by se nestalo. Ale přesto. Možná nepřehlížejme intuici. 

Nemám si vsadit sportku?

Ukrajinských "68"

Nejsem žádný politolog a navíc při vyslovení slova Ukrajina se mi nevybaví vůbec nic. Nemám v tomto případě ekvivalent např. k italské botě. Ta se mi při vyslovení Itálie vybaví hned. Musím trochu přemýšlet, kde se vlastně přesně Ukrajina nachází a v mém věku si lépe vybavím na mapě velikost a tvar bývalého Sovětského svazu:-). Nechci hodnotit jakýkoliv způsobem situaci na Ukrajině, k tomu nejsem dostatečně fundovaná. Zarazila mě však v této souvislosti jedna věta, která zazněla někde na netu v diskuzi. Proč nás má zajímat, co se děje na Ukrajině? Ta otázka byla možná míněna obrazně a po ní někdo vyjmenoval důvody, proč nás má skutečně zajímat toto dění, anebo možná je třeba ji brát z negativního pohledu: Proč sakra nás má zajímat, co se tam děje. Ať už byla míněna tak nebo tak, vadí mi tato otázka obecně. Proč se vůbec musíme takto ptát?! Za prvé: lidsky mi vadí vždy, když někde umírají lidé rukou jiných lidí a žádný důvod pro toto není dostatečný. Je to odsouzeníhodné a barbarské. Za druhé: svět je dnes tak blízko, takže vše se nás dotýká.  I kdyby to mělo být jen zdražení pohonných hmot, což je malý zlomek toho, co se skutečně stane,  vždy nás to zasáhne a nějakým způsobem ovlivní náš život.
Takže proč si vůbec klást otázku, proč nás má zajímat, co se děje na Ukrajině. Musí nebo mělo by nás to zajímat, vždyť je tady porušováno mezinárodní právo jen na základě rozhodnutí jednoho parlamentu
V 68´ mi ještě nebylo 10 let. Měla jsem odjet někam na prázdniny, snad na Slovensko k babičce, ale ráno bylo vše jinak. Nedokážu přesně popsat tehdejší moje pocity, ale ten chaos, který jsem v sobě měla, si vybavím dodnes. Vidím jen velkou frontu až na ulici města u krámku na rohu, kde se tenkrát říkalo "U staré Blažkové" :-) a síťky plné zásob mouky, cukru, soli a jiných trvanlivých potravin. A pocit nesvobody. A to je důvod, proč se zajímat o to, co se ve světě děje, ať už se jedná o Ukrajinu či jakoukoliv zemi jinde na světě. Nikdo nemá právo k takovému jednání z jakýchkoliv důvodů a snaha o upevnění a rozšíření moci zastíraná údajnou starostí o příslušníky svého národa je zvrhlá.