zakázané území

Před časem jsem četla článek. Byl tak velmi kritický k určitému způsobu výchovy, že mě přinutil se zamyslet a reagovat. Nemyslím si, přestože jsem vychovala tři děti, že mám nějaký patent či know how na správnou výchovu. Každý člověk je individualita, takže ani není možné určit nějaký správný výchovný postup, který by se dal aplikovat všeobecně. Myslím, že je lépe se více řídit intuicí, než načítat odborné publikace s radami k výchově.
Ve zmíněném článku autorka příliš kategoricky vyčlenila situace či místa, která nejsou vhodná pro malé děti a to mimo jiné nevinná návštěva restaurace či účast dětí při návštěvě hostů. Zkrátka zakázaná území. Myslím si, že pokud si pořídíme děti, chceme, aby byly součástí našeho života a my se kvůli nim nemusíme úplně vzdávat svého současného. Návštěva restaurace s malým dítětem dle mého soudu naopak napomáhá rozvoji malého človíčka, usnadňujeme mu pozdější orientaci ve "velkém světě" a pořád si myslím, že děti nejsou na nic malé. Při návštěvě hostů není nutné je okamžitě odklízet do dětského pokojíku či do postýlky. Domnívám se, že jejich účast na dění rodiny rozvíjí sociální inteligenci. Naše děti byly vždy "hostiteli" našich hostů, pokud samy chtěly. A i když jsme je neposílali pryč, po chvíli odešly, protože je dospělé rozhovory přestaly zajímat. Ale bylo to jejich svobodné rozhodnutí.
Při prvním dítěti jsme ještě trochu řešili, na co již je dítě zralé, jaké divadelní představení je schopno pochopit apod., při třetím dítěti již toto řešit nelze, pokud nechcete rodinu dělit a chcete prožívat vše společně. Děti si vynutily návštěvu ZOO, a tak naše nejmladší ratolest strávila v zoologické zahradě svůj první den, když jí ještě nebyl měsíc. Jistěže z toho nic neměla, ale pro ostatní děti byla zachována celistvost rodiny. Vzpomínám si, jakou jsem tenkrát byla atrakcí a zdrojem pohoršení, když jsem ji kojila na lavičce u slonů. No, je to téměř čtvrt století, dnes už je to myslím jiné.
Později již jako dvouletou jsem ji s ostatními dětmi vzala na představení do divadla, možná to byl Spebl a Hurvínek a uvaděčka mi hned sdělila, že je moc malá na toto divadlo. Jak to panebože věděla s takovou jistotou? U představení se nejmladší dcera bavila a mozeček si vybral z toho to, co byla schopná pochopit, ale byla s ostatními sourozenci a měly společný prožitek. Dnes je z ní divadelní režisérka, takže ji divadlo neodpovídající jejímu věku nepoznamenalo. Anebo naopak - poznamenalo v pozitivním smyslu :-). Nevyjímali jsme s mým mužem naše děti nikdy ze společného života, a pokud zasedala rodinná rada, byly u toho. Netajili jsme jim ani smrt našich blízkých, vždyť i nepříjemné věci jsou součástí našeho života. Ona totiž doba, kdy chtějí děti s námi trávit veškerý čas, je poměrně krátká, takže proč ji ještě zkracovat. Z našich dětí vyrostly sebevědomí jedinci, kteří drží pospolu a mám radost, když vím, že se jen oni tři občas sejdou a stráví spolu nějaký čas. A chtějí spolu být. V dětství se samozřejmě hádaly a i praly, ostatně jako většina sourozenců, ale když šlo do tuhého, stály při sobě. A myslím, že to není úplně samozřejmé, a pokud by to bylo jediné, co se mi v životě povedlo, je to dost.
A pořád si myslím, že na nic nejsou děti malé a pro zdravý vývoj je důležité, aby věděly, co se v rodině a nejbližším okolí děje a zakázaných území bylo co nejméně. Nechtěla jsem být oponentem názoru ze zmiňovaného článku, jen jsem chtěla poznamenat, že není nutné být kritický ke způsobu výchovy jiných. Každý podle svého gusta.