zapomenutá...

Už jsem tady několikrát představovala naši galerii a obrazy rozvěšené po domě. Nechápu, jak jsem mohla zapomenout na tenhle zvláštní trojdílný obraz s originálním podpisem autora. Domnívám se, že má představovat Tutanchamona a po stranách swingy. Máme jej víc než čtvrt století. Všimli jste si, že, když nevím, mám čtvrt století jako zaklínadlo? Ono mu bude pravděpodobně víc vzhledem k tomu, že se s námi už dvakrát stěhoval, ale bližšího časového ohraničení nejsem schopná. Jen vím, že tenkrát objevit nějakou zvláštní, krásnou a zajímavou věc bylo fakt hledání jehly v kupce sena. Tuhle krásnou fotografii či grafiku, nějak nevím, kam to zařadit, jsme objevili úplně náhodou v nějakém zapadlém květinářství, kam se vůbec nehodila. Akorát tedy nevím, jak by tohle mohl někdo vyfotit, Tutanchamonova hrobka vypadá přece jen trochu jinak. Pravděpodobně jsem tenkrát věděla, co to je, ale už fakt nevím. 
Ale mám takový dojem, že v tom květinářství bylo podobných děl víc, možná to byla výstava. 

Zdálo se nám umístění obrazu tenkrát divné, ale hlavně nás odradila cena.

Sedm set na tehdejší dobu byla téměř půl platu. 
Dodnes si oba s mým mužem tu cenu pamatujeme.

Přijeli jsme domů bez obrazu a mluvili jsme o něm celý den. Moc se nám líbil oběma, tak jsme řešili, zda si to se třemi malými dětmi můžeme dovolit. Můj muž uměl ale vždy vydělat peníze ještě bokem jako bonus k našemu rodinnému rozpočtu. Příští den jel a koupil ten náš sen. A pamatuji si i dnes tenkrát tu naši velikou radost. Už jsme doma sice nějaké umění měli, ale v té době spíše reprodukce a plakáty. 
No bylo to trochu bohémské rozhodnutí vzhledem k ceně, ale my jsme se často takto chovali. 
I když můj muž mě v tomto spíše drží při zemi, já jsem ten "a po nás potopa". Žít se má každý den a někdy kousek radosti, kterou si v podstatě ani nemůžete dovolit, je víc než skýva chleba. 

Aspoň já to tak cítím. 
Egyptské pyramidy obestírá spoustu tajemství a dodnes vědci zkoumají tyto stavby. Prý mají pyramidy nějaký zázračný vliv na člověka a nejen ty v Egyptě. Vydávají prý pozitivní energii i malé, namalované či vytvořené z papíru, keramiky, zkrátka jakákoliv pyramida. Nevím a nechci se přít, ale když jsme koupili tento obraz a visel v obýváku před sedačkou, naše známá si sedala vždy tak, aby neměla obraz přímo před sebou. Říkala, že na ni proudí tolik energie, že jí není z toho dobře. Já občas cítím energii z kamenů a v Chorvatsku v koloseu jsem cítila energii ze starých zdí, až se mi zatočila hlava. 
Ale možná to byla jen sugesce. 
Obraz se mnou nic nedělá, jen se na něj i po letech ráda dívám. 
Možná je to ta harmonie, kterou vidím a cítím a vyvolá ve mně vlastně klid. 
Potkávám se s ním minimálně několikrát za den, když musím do patra.

Obraz se špatně fotí.
Je v patře na malém odpočívadle, kde je vchod do ložnice pro hosty a z druhé strany do větší předsíně.
Třeba se bude líbit i vám.

zaplňujeme prázdná místa

No ono jich na naší zahradě moc není, ale milujeme kolem sebe hodně barev a květin. Plot je zaplněn osázenými plecháčky, máme jich snad deset a už visí i závěsné květináče pod stříškou u vchodu domu. Tentokrát jsme nejeli na nájezd do zahradnictví oba, někdo z nás musí být doma vzhledem k našemu novému obyvateli domu. 

Vlastně si uvědomuji, že tím pádem to nebyl nájezd. Nebyla jsem tam já. Můj muž nakoupil přesně, na čem jsme se dohodli. Já bych zahradnictví plenila. Budeme mít tedy letos osazení trochu jednotvárné, převažují surfinie či petunie, protože ty můj muž v zahradnictví pozná a já nechtěla, aby tam zešedivěl. Záměrně píšu surfinie/petunie, protože to je snad jediné zahradnictví, kde tyto dva druhy vůbec nerozlišují a zahradníci je nepoznají, už jsem to s nimi řešila vloni, pro ně je to jedno a totéž. Jinak zahradnictví miluju, ale tohle mi vadí. Ráda bych koupila dražší surfinie, kterým není nutné pořád otrhávat květy jako u petunií. Když to u petunií neudělám, přestávají kvést a postupně odcházejí. A při tom množství je to otrava. Já je ale taky nerozeznám, přestože mě to taťka kdysi učil, takže už vloni jsme je měli namíchané a já to poznala až podle uschlých květů, které u petunií neodpadají sami.

Do závěsných květináčů můj muž koupil millionbells, které taky pozná. Jsou dost vysoko a tam tedy nechci lézt, abych je čistila od uschlých květů. 

Takže letos trochu jednotvárně, ale nevadí. Od včerejška se kochám.

Fotím jen zblízka, protože zatím jsou to miminka, která by zdálky nebyla ani vidět. Vyfotím víc, až budou plnoleté.

módní okénko?

Dnes na lehčí téma.

Už jsem psala, že mám v hlavě úplné prázdno. Jediná témata, která se tam teď rodí, jsou jen pracovní. Pro blogové psaní tam teď není žádný prostor a v podstatě mám mozek mrtvého delfína. Přináší to nová životní situace, ale o tom už jsem se zmínila. 

O tom, proč se s mým mužem měníme styl oblékání, tedy on ho nemění, on jen hodně přibral, což v jeho případě není na škodu, páč se celý život schoval za pikolou, jsem už psala. Já mám vlivem prášků, co beru po úraze, taky o číslo větší velikost, ale hlavním důvodem, že měním šatník od základu, je naprostá změna životního stylu. Už nenosím saka, kostýmky, sukně a honosné šaty a lodičky na podpatku, jako většinu svého života. Už nemusím a lodičky ani nemůžu, ale nové boty, se kterými se teprve učím žít, jsem tady už představovala.

No nevím, jestli to bude úplně módní okénko, to bych mohla dělat se svými módními kousky, které teď visí v šatně, ale koupila jsem si pár kousků, které mi udělali radost. 

Nejraději nosím a furt krajkový top, i když musím přiznat, že mi způsobuje velké problémy. Nosím kabelky na ruce, ne v ruce a kdybych chtěla narvat tu krajku z topu do jezdce od zipu na kabelce, tak to pravděpodobně bude moje celoživotní dílo. Ale věřte, jde to lehce. Ale nemůže mi viset na rukávu topu kabelka, ale já na to potřebuji pomoc. Trvá několik minut, než se mému muži povede vysvobodit mě z toho zajetí. To by člověk nevěřil.

A před týdnem jsem si koupila pruhované černobílé kalhoty a moje nejmladší dítě mi řeklo: mami, ty máš krásné kalhoty, což mě tedy dost potěšilo. Nosila bych je samozřejmě, i kdyby řekla, že hnusnější neviděla, ale takhle je nosím pyšně. Ovšem moje kamarádka Bára mi řekla, ty sis koupila těhotenské kalhoty?! 

Panebože, jsi slepá?!

Tohle se teď nosí, i když to pro mě nebyl důvod koupě. Nikdy jsem se netrápila tím, co se nosí. Naopak jsem se řídila tím, že pokud je to poslední móda, už ji vlastně nepotřebuji, když je poslední. Kalhoty  se mi prostě líbily, ale Bára tomu prd rozumí 😀

Koupila jsem si stejný styl kalhot ještě v bledě modré na léto, ty dorazily teď před chvílí a jsou krásné a příjemný lehký materiál. Na fotkách vypadají bílé, ale jsou modré. Fotím rychle v malém časovém prostoru, který mám. Těším se, že budou ladit s tím dlouhým námořnickým trikem. Možná, že je trochu infantilní, ale mně se líbí. Celý život jsem nenosila žádné nápisy, tak si to teď užívám.

Nakupuji zároveň i mému muži, takže malá ukázka, třeba někoho inspiruji. 

Tentokrát vše nakoupeno na eshop Lidl. 
Nejen, že nám zboží vyhovuje, je kvalitní za malý peníz, ale i případné vracení, což zažívám s mým mužem často, dvakrát jsem teď vracela kalhoty, páč byly malé a musela jsem koupit úplně jiný styl, je tak jednoduché a peníze jsou na účtě do tří dnů, že to není žádný oprus. 

Tak malá módní přehlídka s naší červenou pannou. A ještě s fialovou.

S oběma, v každém patře jedna.

Hezký víkend všem.

ranní střípky

Dnes jen tak. Letem světem.

Ráno jsem měla čas, tak jsem si fotila, co mi padlo do oka.

Vlastně příspěvek sem dávám, abych nepřerušila kontakt s vámi, se kterými jsem ve spojení. 

Zjistila jsem, že je to pro mě dost důležité.

Už bych si sice možná i našla čas na psaní blogu, ale v hlavě je prázdno. 
Tak fotím jen tak. Kousek zahrady.

Kdo mě čtete delší dobu, víte, že nesnáším kýče. Trpaslík na zahradě je oprus. 

Ale tenhle trpaslík cestovatel má silný příběh, takže už k nám patří. 

Zdevastovaný, polámaný, ale už náš. Někde na blogu jsem o něm psala.

Tulipány ve vázách, které mi trhá můj muž venku před domem, kde nám kvetou taky. Na zahradě se nám trhat nechtějí. Není jich tam zase takový lán, abychom si nevšimli, že tam chybí.

Takže ve váze tentokrát nejsou tulipány z Lidlu jako obvykle. 

Na grafiku, o které jsem psala v předminulém příspěvku už koupil můj muž rám, aby se nekroutila. Je zatím opřena o stěnu v obýváku. Teď nemám moc myšlenky na hledání značky, na které bude trvale.

Krásně kvete hruška. První rok po zasazení měla tři velké hrušky, vloni vůbec ani jedna cvrklá. Letos uvidíme, jestli to zase není jen kamufláž. Tak musím fotit, aby z ní byl nějaký užitek. Kochání květy.

Tyhle mušle sem dávám, protože je dcera už doma a nehrozí tedy obvinění málem z trestného činu. Asi víte, že ze zahraničí se nesmí vyvážet pod pohrůžkou velké pokuty žádné přírodní bohatství, byť by to byla malá mušlička či kamínek. Naše dcera riskovala a přivezla z Kuby tyto krásné mušle. 

Zatím jsou bez ladu a skladu na studni.

A naposledy moje nejmilejší květinka. Sice pohyblivá, ale od jara do podzimu na zahradu patří. Je ještě brzo ráno, tak se trochu choulí zimou. Za chvíli, až to začne hřát, se někde vyvalí.

Pěkný pátek všem.

vepřové závitky s kapary

Zase jsem hledala na netu inspiraci a nakonec je zas vše jinak. Neměla jsem všechny předepsané ingredience, takže opět vznikl můj vlastní recept. Teď hledám inspiraci často a chce se mi zkoušet nové věci. Moc nám to chutnalo, takže do mého virtuálního receptáře patří. 

Vepřové plátky z kýty jsem naklepala, teda můj muž, potřela hořčicí, nějakou orientální, a sardelovou pastou, osolila, opeřila a do každého plátku zabalila půl větší kyselé okurky. Dala olej s nakrájenou cibulkou, opekla ze všech stran a pak dusila. Asi v polovině jsem podlila skleničkou piva, víno došlo. Do hotové omáčky jsem ještě přidala hořčici, sardelovou pastu a naložené nakrájené kapary. Chvíli jsem povařila a zahustila kapku solamylem.

A úžasný oběd byl na světě.

P.S. Teď nestíhám opravdu psát. A pořád jsem i ve skluzu s vašimi blogy. Prosím o trpělivost, naše životní změna se časem usadí. Toto jídlo jsem měla napsáno v konceptech a dělala jsem jej před měsícem a momentálně si už tu chuť nevybavím. 
Ale když jsem psala, že to bylo dobrý, tak to bylo dobrý.

kam s ní...

Tedy zatím nevím. Když jsme s mým mužem podpořili projekt na skok do Paříže, ne celkem překvapivě, protože jej zakládala naše dcera s týmem, očekávali jsme malou grafiku, tak jak bylo avizováno v projektu. Tuto sobotu dorazila dcera s velikou grafikou, originál tvořený přímo v Paříži s podpisem autorky. Je nádherná, ale drobná vypadá teda jinak. Je obrovská. Celkově tak asi A2. Drobnou grafiku bych umístila raz dva. Mám samozřejmě radost z obrovské, ale opět budeme muset obracet dům na jih. Zatím ji fotím v obýváku na židli a přemýšlím den za dnem, kam půjde. Chci ji mít na očích pořád, kudy chodím, tak zatím jsem eliminovala patro, nahoře nebude, bude v přízemí. 

Jo, a první festival českého divadla v Paříži, dopadl úžasně, takže festival bude příští rok pokračovat. A my jsme se malinkatým dílem podíleli na tom, aby tradice mohla vzniknout.

stopy v mém životě

Blondýnka přebrala štafetu výzev a vyhlásila Výzvu stopa. Výzvy já ráda přijímám, i když tahle mi přišla pro mě celkem těžká, protože tématu zvířat a mazlíčkům věnuju na blogu dost prostoru, tak jsem si říkala, že vlastně nic nového asi nenapíšu.

Kam až moje paměť sahá, vždy kolem mě nějaká zvířata byla, ať už obvyklá či hodně neobvyklá. Můj táta byl profesionální chovatel cizokrajného ptactva, jezdil dokonce i do zahraničí na výstavy jako posuzovatel. Takže u nás neustále zpívali ptáci, plné voliéry vzácných a drahých papoušků a v domě dokonce velký šedý papoušek žako a na tehdejší dobu i velmi drahý, možná i na dnešní, stál deset tisíc. Už si nepamatuji, jak se jmenoval, pravděpodobně Pepík nebo tak něco, to bylo oblíbené jméno mého táty. Byl nejen mluvící, ale tenhle druh dokáže věrohodně napodobovat všechny lidské hlasy vyskytující se v jeho okolí, štěkot psa, vrzání dveří, zakašlání mého taťky a já jsem často rozlobeně vylétla ze svého zavřeného pokoje s voláním: mami, co je? 
Nic, já jsem tě nevolala. 

Desítky možná stovky ptactva, která kolem mě v dětství byla, způsobilo, že jsem na dlouhou dobu neslyšela v lese k podivu paní učitelky při výletě zpěv ptáků. Byl to pro mě zvuk, který moje ucho přestalo vnímat, protože to bylo součást mého života. Slyšet jsem začala až hodně v dospělosti, vlastně teprve, až jsem žila mimo domov, a i tak to trvalo docela dlouho. Kromě ptactva kolem mě byli psi a veverky a kdo ví, co ještě.

S dětstvím našich tří dětí přišli nejen psi a první kočka, ale rybičky, vodní a suchozemské želvy, křeček, bílé myšky, hlemýždi, které zkoušel chovat náš syn a jednou se rozlezli po celém bytě a další různé roztodivnosti přírody v menších i větších sklenicích, na které už si ani nevzpomínám.

Po odchodu dětí zůstala už jen kočička, kterou přivedla dcera jako koťátko. S ní jsme se i stěhovali do nového domu a na její dost nepříjemný odchod ve staří nemohu zapomenout. Snažila jsem se ji sobecky, ale to vím až dnes, udržet při životě a čekala na zázrak, takže se jí dělali krevní testy, ležela ve zvířecí nemocnici několik dní, a pak jsem ji doma ještě týden krmila injekční stříkačkou a nosila, než jsem si uvědomila, že kvůli mojí sobeckosti trpí a já ji nechci nechat odejít a prodlužuju její utrpení. Utrpení Čičinky, která dokázala každé ráno hrát na piáno, které někdo zapomněl večer zavřít a nakukovala do ložnice, zda už jsem se probudila. A když jsem se nezvedala, hrála tak dlouho, a ve ztichlém ránu to byl teda rámus, až mě přinutila vstát. 
Po odchodech našich psů a kočky jsme už nikoho nechtěli. 

Neumím nahradit zvíře zvířetem.

Justýnku, kterou už všichni dobře znáte, máme proto, že si nás vybrala a rozhodla se s námi žít nespokojená u souseda. Tak se s námi stěhovala a náš jezevec se naučil rozumět lidské řeči, chápe podle jména, která návštěva nás navštíví a některá jména v ní vzbuzují takovou radost, že netrpělivě čeká, až dorazí. Na to ji ovšem smím připravovat tak nanejvýš pět deset minut předtím, protože jinak naštvaně odchází s výrazem naprosto srozumitelným: tak sakra, kde je? vždyť si říkala, že už jde, já ti na to kašlu, už nečekám. A tak bydlíme u své kočky a o bytné tady na blogu toho bylo už spoustu. Nepočítám tedy, že kromě Justýny tady občas s námi bydlí nějaký pavouček či malá myška. Dům otvíráme do zahrady na jaře a zavíráme na podzim, tak k nám občas nějaký hlodavec zavítá a porušuje přírodní zákon, že do domu, kde je kočka, myš nevleze. Já myslím, že je Justýna ještě naopak k nám zve. A místo povídání o našem jezevci přidávám nové fotky Justýny válející se a storku prostřednictvím fotografií, jak jsme spolu sázely.

P.S. Omlouvám se, dnes píšu horkou jehlou. Poslední týden nestíhám a mám i resty, co se týká čtení vašich blogů. Spoustu se toho děje a nejen příjemných věci. Snad bude tento týden klidnější a já to doženu.

hrnčířské slavnosti

Sobota na zámku Nelahozeves. Tedy spíše okolo zámku a v podzámčí. Tentokrát zámek nefotím, dávala jsem jej na blog asi před měsícem při jiné akci.

Včera a dnes jsem se probírala fotkami a psala článek o akci do novin a musím přiznat, že teprve při těch fotkách jsem si akci opravdu užila. Když jdu někam pracovně, není to bohužel stejné jako soukromě. Soustřeďuji se na práci a soukromě si to moc neužívám. 
To není stížnost, to je jen fakt. Práci dělám ráda.

Vybrala jsem z těch mnoha fotek i na blog, kde nejsou lidé zblízka vidět, protože vzhledem k novému zákonu všichni řeší ochranu osobnosti a co mohu jako novinář, nemohu jako soukromá osoba.

Tak se pojďte podívat se mnou.

Moc se mi líbila keramika umístěná na trávě, která sloužila jako přírodní galerie a zároveň jako přírodní prodejní pult.

A toto je jediný obličej, který sem dávám. Paní jsem oslnila natolik, že mi hned dávala vizitku ve snaze, že jí udělám reklamu. Já jsem jen chtěla vědět, co u stánku děti vyrábí, abych o tom mohla napsat. Ve všech médiích se za každou reklamu platí a nejde jen tak zveřejnit něco, co je předmětem podnikání. Paní krásně a s radostí pózovala, tak jí udělám reklamu aspoň na blogu. A děti vyráběly malinké víly či panenky. A kdo máte bližší zájem, můžete se podívat na kouzelné andílky z Duhy tady.
Hezkou neděli všem.

spěchej pomalu!

To já právě ale vůbec neumím. Když se pro něco rozhodnu, musí to být hned a okamžitě. A pak dělám chyby, samozřejmě. Práce kvapná, málo platná.
Ale o tom psát nechci. Já bych chtěla chválit. Dnes se chválí málo, spíš kritizuje.
V poslední době hodně píšu do novin, víc než dřív. Samozřejmě jsem neopustila každodenní psaní krátkých zpráv z regionu, ale píšu i větší články a hlavně rozhovory. Sedí mi víc, miluji scházet se s lidmi a poslouchat jejich vyprávění a jejich životní příběhy. Na zasílání otázek přes email mě fakt neužije. Psaný rozhovor je živý, když je živé i povídání.
No a tady vznikla potřeba vizitek. Vlastně s tím přišel můj muž, když viděl, jak si někdo píše můj telefon na cár papíru.
Vizitek jsem měla ve svém profesním životě bezpočet, vlastně měla jsem je vždy, nespočítala bych je, ani kdyby se mi chtělo. Ale automaticky se o ně postaral zaměstnavatel a já jsem nemusela řešit grafiku. Teď je to jiné, jsem externí redaktorka a zda budu mít vizitku či nikoliv, je jen na mě.
Takže rychle, musím ji mít co nejdřív. U nás nejsme grafici, tak se vytvoří něco na honem horkou jehlou.
Vím, že to úplně nebude pro tiskový podklad v pořádku, proto píšu do objednávky, prosím pošlete mi před tiskem náhled k odsouhlasení. Ostatně tak jsem léta zvyklá, že než jde něco do tisku, nejdříve to vidím. Ale jsem málo konkrétní. Měla jsem napsat, pokud bude podklad na prd, udělejte nový grafický návrh, já to zaplatím.
Z padesáti procent tedy moje chyba.
Objednám, zaplatím, chci vizitky co nejdříve, tak pošlu potvrzení o platbě a čekám reakci na svoji poznámku či případně náhled. Dostávám pouze odpověď během pár hodin, že zásilka je odeslána. Je to rychlý, ale snad to bude dobrý. 
Není. Původní vizitka se mi líbila, ale barvy jsou tmavé a z mého přijmení přečtete jen první čtyři písmena a zbytek si domyslíte pouze v případě, že moje jméno znáte.
Ano, z části je to moje vina. No nic, vizitky dám vnoučatům na hraní, budou mít radost.
Ale to bych nebyla já, abych to nechala jen tak. Doufala jsem, že jsou na druhé straně odborníci a napíší mi: debile, z tohohle vizitku nikdy neuděláš. Píšu tedy reklamaci a vědomá si své chyby nežádám satisfakci. Jen si musím říct svoje, proč mi nikdo neřekl, jak děsný to je.
A tady to začíná. Pozdě večer v pátek mi píše sám majitel ABC tiskárny a omlouvá se mi. Řešit se bude vše v pondělí a další zásilka 100 ks vizitek má být zdarma. Jsem překvapena velkou vstřícností a ochotou. Sice bych se zachovala stejně, a i se to stalo, ale rozhodně to není standard, a není to běžné.
V pondělí mi pan majitel volá. Podklad je děs a nebude to z toho lepší. Domlouváme se, že mi tedy vytvoří grafický návrh a já ho zaplatím. Ještě týž den přijde náhled vizitky. No není to úplně ono, chtěla jsem holčičí barvy, ale můj muž říká: mně se líbí, je moderní a já ustupuji. Holčičí barvy můžu mít na botách. Nakonec nejde o život. Ovšem pravdu napíšu a že můj muž odsouhlasuje, takže jo. Pošlete účet, kam mám zaplatit. 
Ani druhý den nikdo neodpovídá a účet nikde. No, dobře, řekli si, ona si vymýšlí, podáš ruku a urve ti rameno. Odpoledne mi můj muž hlásí, ve schránce jsi měla nějakou zásilku.
Vizitky.
No já bych se sebou asi už taky nechtěla komunikovat 😀😀😀
Pane Pěkný, já ještě jednou touto cestou děkuji za ochotu a vstřícnost, a až budu zase něco potřebovat, obrátím se na Vás. 
Jen nevím, jestli Vás to potěší.

P.S. Tiskárnu jsem před tím neznala a vybírala jsem podle kritérií, které jsem měla k dispozici. Vzhled webových stránek a nabídka a v neposlední řadě samozřejmě finanční otázka. Takže pokud někdo z vás bude potřebovat nějakou grafiku, vizitku, plakát, tak doporučuji tady.

nečekané překvapení

No, někdy se to tak stane. Příroda nás překvapí.

S něčím se rozloučíte a on se stane malý zázrak. Ono to vstane z mrtvých.

Před pár dny jsem psala, že jsme museli koupit novou magnolii, páč naše velká pětiletá nepučí a nepučí, květy žádné, i když vloni už dávno byly, prostě žádný život. 
Na úvodní fotografii je ta malá a nekvete naší zásluhou. Na květ měla už v zahradnictví.

Ale zatím jsme tu původní nezlikvidovali. 
Tajně jsem doufala, že se třeba stane malý zázrak.

Můj muž jí taky chtěl dát šanci a pohnojil ji, když hnojil po zimě i ostatní náš zahradní inventář. Tento týden jsem neměla na zahradu vůbec čas, ani si ji projít, přestože je malá. 
Pouze jsem si tam občas sedla a pracovala.

Předevčírem můj muž volá, prosím tě ona ta magnolie ožila. 
Ptám se naprosto nesmyslně: jako ta stará?

Jo něco tam raší a zjistil jsem, že jsem ji asi vloni sekl, když jsem sekal trávu. 
Má tam ránu, musím to zavoskovat a obvázat.

Včera jsem se koukla. Květy to samozřejmě už nejsou, na to je pozdě, ale malinkaté lístečky. 
Dnes ráno dokumentuju. 

Fakt to vypadá, že žije a my jsme rádi, že jsme jí dali šanci.

Ráno jsem lítala po zahradě a fotila tulipány. Tu a tam a všude. 
Někde na naprosto nesmyslných místech.

Ale je to krásné.

tohle v plánu nebylo

No aspoň ne teď. Sice jsme se už na naše ratanové sezení staré víc než čtvrt století dívali s despektem a říkali jsme si, že jej bude nutné časem vyměnit, ale nebylo to na pořadu dne. U nás se nábytek moc neničí, takže dokud jsme nedali sezení ven, bylo pořád pěkné a úžasné. Zvykli jsme si s mým mužem sedávat pod stříškou před vchodem do domu a velké sezení využíváme jen pro větší společnost.

No jo, dva "staříčci" na zápraží. Jako se sedávalo dřív. Už zbývá jen krmit holuby 😄😄😄

A nebýt facebooku, letos by nové sezení nebylo. Lítala mi tam pořád návnada velkých slev na zahradní a balkónový nábytek. 

Tak jsem se jen tak podívala v úterý, pak se podíval můj muž a hned ve středu nám ho přivezli.

Dost nám tento nový kovový usnadní práci. Je to snadnější údržba a Justýna to nebude používat jako škrabadlo, protože se jí nechce jít k jejímu škrabadlu do domu a tím pádem ho nebude devastovat. Navíc, když je prudký déšť, trochu naprší z boku, přestože je tam střecha, tak každou chvíli byl ratan i polštářky mokré. Takže asi tak bez plánu a impulzivně. No slevy jsou slevy. Nekup to.

Máme nové sezení a já mám tak nabitý týden prací, moc jsem si toho nabrala, nějak jsem si neuvědomila, že je to moc, tak jsem si ještě ani nějak neužila nové věci a já mám nové věci ráda.

A ještě něco nebylo v plánu.

Před rokem by mě nenapadlo, že už pravděpodobně nevezmu žádné svoje apartní lodičky na nohu a že se vrhnu z donucení na tenisky. Jsem mrňavá, takže mi trošku vadí, jak hluboko jsem "klesla". Ale koupila jsem si na webu příznačného jména Čas na boty, a to už opravdu byl, protože podpatky teď nosit nemohu, chodím špatně i bez nich, takže jsem si vůbec neměla co obout, dvoje první. Sice se nazývají tenisky, ale ty černé jsou z brokátu, takže se lesknou a není to úplně sportovní obuv. Dokonce mají speciální názvy podle typu, ale to si nepamatuji. Nejen že mi sedí úžasně, nikde mě neotlačily, ale ještě se v nich dobře chodí. Jen jsem na nižší úrovni. A byly ve výprodeji, takže na první vyzkoušení pro mě nezvyklých bot, to bylo radostné. Zřejmě loňská kolekce, ale je mi jedno, i kdyby to byla předloňská. Za cenu jedněch jsem získala čtvery.

Pár svých odložených a už zaprášených lodiček si tady fotím na památku. Nejsou všechny, ještě jich dost mám, přestože už jsem některé prodala a některé rozdala.

Poslední rok je obula pouze vnoučata bez ohledu na pohlaví a milují je. Tak je aspoň někdo využije. Babi, můžeme si půjčit ze shora tvoje botičky? Ano můžete, ale nepůjdete v nich po schodech, obujete si je až dole. Téměř při každé návštěva na lodičky dojde. Jediné, které neobují a ani já jsem v nich nemohla jít sama, jsou sandály od Jimmy Choo, které mi koupila dcera jako dárek do sbírky. 
Mají tak vysoký podpatek, že jsem je měla asi třikrát na sobě. 
Tak hezký večer všem.

P.S. Já hovořím o plánu, ale my vlastně nikdy moc neplánujeme. Jednáme většinou impulzivně. Plánování je na nic.