moje divné ráno

Od rána si myslím, že je neděle. Nevím, jestli je to tím, že jsem měla nabitý týden prací, cestováním a i nečekanými starostmi, ale já jsem prostě dnes naprosto zasklila sobotu. Tento příspěvek vlastně vznikl přesně z toho důvodu. Komu jsem totiž v komentářích pod vašimi příspěvky popřála jen hezkou neděli, tak tady je moje omluva a přeji samozřejmě dodatečně hezký celý víkend. 
No nebýt kalendáře v počítači, tak žiju v tom omylu dál, dokud mě z toho nevyvede můj muž, který ještě spí anebo sobotní volání mamky.

A nepomohlo mi ani to, že dnes má Lolinka krásných pět let a jdeme slavit do Prahy.

Ještě vysvětlení ke krabičce na úvodní fotografii.

Krabička s příběhem.

To je krabička na zuby.

Při pondělním hlídání mi Lolinka na terase říká: babičko, mně už se hýbá zub.

Já: no tak to ti musím přinést nějakou krabičku. 
I Lucince (další moje vnučka) jsem dala.

A babi, na co? 

Maminka Tereza: no aby sis zoubek mohla schovat.

Já: no maminka si zoubky taky schovávala.

Lola: aha..., a můžu si ho třeba vybarvit?

Ve čtvrtek telefonát: Babičko, nezapomeň na tu krabičku na zuby. Já už ji potřebuju. 
(Že nastal čas sbírání zoubků totiž potvrdila i paní zubařka).

No, babička samozřejmě zapomněla a přizná to. Ok, přivezu ti ji v pátek, až pojedu za prababičkou.

Babi, to stačí na narozeniny. (Tedy v sobotu.)

Jdu rychle hledat. Většinou mám nějaké krabičky.

Nemám, tak včera hned kupujeme.

Je to přece ta nejdůležitější věc na světě.

Důležitější než dárky k narozeninám.

P.S. Ještě večer mi přijde upomínka formou rychle namalovaného výkresu. 

Mami, to je babička, jak mi předává krabičku na zuby😍