Panebože, proč fotíš za jízdy? To bude děs. Nezastavujeme.
Ono v ucpaném centru Prahy to ani nebylo možné.
Měl samozřejmě pravdu, jedna fotka horší než druhá.
Vybrala jsem pár těch druhých, i když je to děs.
Ale potřebovala jsem si odpočinout od černé barvy.
Nevím, kdo vymyslel, že smutek se u nás vyjadřuje černou barvou.
Já ji mám ráda. A není to tak všude, ne že bych se tím nějak extra zabývala, ale v Japonsku je smuteční barva bílá.
Byli jsme včera s mým mužem doprovodit kamaráda na jeho poslední cestě, který byl před lety dlouho součástí našeho života a i života našich dětí.
Je smutné, že začnete vzpomínat na vše dobré, co jste s tím člověkem prožili, až už není možné nic prožívat. Je to asi normální.
Je smutné, že začnete vzpomínat na vše dobré, co jste s tím člověkem prožili, až už není možné nic prožívat. Je to asi normální.
Některé věci si uvědomíme, až už nejsou.
A já ještě celý pohřeb fotila.
Při návratu jsem začala přemýšlet, že už se vlastně kácí v našem lese,
bylo mu jen 64 let.
bylo mu jen 64 let.
Ne s nějakým smutkem, ale bylo to uvědomění, že už je člověk na druhém břehu.
Asi proto jsem naprosto nesmyslně vzala foťák do ruky a fotila Prahu z auta.
No, Prahu, moc to k poznání není. Asi jsem měla potřebu fotit po smrti život.
Tak snad mi příšerné fotky, které jsem ani nepodepsala, páč tyhle mi nikdo rozhodně neukradne, dnes odpustíte.