za jízdy ...

Panebože, proč fotíš za jízdy? To bude děs. Nezastavujeme. 

Ono v ucpaném centru Prahy to ani nebylo možné.

Měl samozřejmě pravdu, jedna fotka horší než druhá. 

Vybrala jsem pár těch druhých, i když je to děs.

Ale potřebovala jsem si odpočinout od černé barvy.

Nevím, kdo vymyslel, že smutek se u nás vyjadřuje černou barvou. 

Já ji mám ráda. A není to tak všude, ne že bych se tím nějak extra zabývala, ale v Japonsku je smuteční barva bílá.

Byli jsme včera s mým mužem doprovodit kamaráda na jeho poslední cestě, který byl před lety dlouho součástí našeho života a i života našich dětí. 
Je smutné, že začnete vzpomínat na vše dobré, co jste s tím člověkem prožili, až už není možné nic prožívat. Je to asi normální. 

Některé věci si uvědomíme, až už nejsou.

A já ještě celý pohřeb fotila.

Při návratu jsem začala přemýšlet, že už se vlastně kácí v našem lese, 
bylo mu jen 64 let. 

Ne s nějakým smutkem, ale bylo to uvědomění, že už je člověk na druhém břehu.

Asi proto jsem naprosto nesmyslně vzala foťák do ruky a fotila Prahu z auta. 

No, Prahu, moc to k poznání není. Asi jsem měla potřebu fotit po smrti život.

Tak snad mi příšerné fotky, které jsem ani nepodepsala, páč tyhle mi nikdo rozhodně neukradne, dnes odpustíte.

koncert aneb opět příběh z čekárny

Tentokrát to není můj příběh jako ostatní příběhy z čekárny, které na blogu někde v historii jsou. 

Je to krátký a úsměvný příběh mého muže. 

Čeká v čekárně u naší téměř rodinné lékařky na Praze 4 a hraje si hry na tabletu, aby si zkrátil čas. To mi tedy neříkal v souvislosti s touto historkou, ale vím bezpečně, že to tak bylo. Dělá to vždy. 

To je první, co si vytáhne v čekárně na rehabilitaci, kam chodíme spolu. 
Já mám časopis a on tablet. Dalo by se usuzovat, že já jsem čtenář, ale je to právě obráceně. 
Můj muž čte neustále, ale v čekárnách má tablet anebo výjimečně luští křížovky. 
Má zabořený obličej do obrazovky a hraje nějaké hry, když se otevírají dveře protější ordinace a vychází muž a hned se omlouvá, že všechny předběhl, ale musel si vyřídit jen nějaké papíry. 
No klasika.

Můj muž zvedne oči s podivem, až když slyší ostatní čekající v čekárně, jak sdělují muži: 

my vám odpustíme, ale musíte nám zazpívat.

Cože?! To snad proboha ne!

A pán začne zpívat a zazpívá dokonce tři zkrácené verze svých písní na celou čekárnu.

Malý koncert na poliklinice.

Teprve potom si můj muž všimne, že je to vlastně známá tvář.

Dopoledne v čekárně zazpíval všem bezesporu jeden z nejlepších folkových zpěváků Jan Nedvěd.

Nejsem sice jeho fanda, ale píseň Stánky mám ráda. Tak vám ji dnes posílám.

smutný odkaz

Mám ráda humor a smích a myslím si, že většina mých příspěvků na blogu i taková je. Ale život není jenom o tom a občas mě osloví i smutné téma a já mám potřebu se o něj podělit.
I to patří k životu. 
Teprve při čtení dopisu si možná někteří z nás uvědomí hrůznost a zvěrstvo. Bohužel je i dnes mezi námi spoustu takových, kteří popravu schvalují. A myslím, že dopis Milady Horákové je odkazem platným i dnes. Je to hodně smutné, ale i tak jsem se rozhodla jej sdílet. Anebo právě proto. Možná už jste četli. Foto i dopis je ze zdroje milionchvilek.cz. Rodina tyto dopisy obdržela až v roce 1990.

Milada

Má jediná dceruško Jano,

... Choď světem s očima otevřenýma a poslouchej nejen své bolesti a zájmy, ale i bolesti, zájmy a tužby těch ostatních. Neříkej nikdy nad žádnou věcí: do tohohle mi nic není. Všechno tě musí zajímat a hlavně o všem musíš hloubat, porovnávat, dávat si jednotlivé jevy dohromady. Člověk nežije na světě sám - v tom je veliké štěstí, ale také ohromná povinnost. Ta povinnost je v prvé řadě v tom nebýt a nečinit se výlučným, tedy splynout s potřebami a cílem ostatních. ...

Můj muži nejdražší….

… Píši ti jako všem ostatním a nevím ani, jsi-li mezi živými a je-li vůbec kdy možno, abys tato slova četl. To je největší bolestí mého srdce, že nevím o tobě nic a nemám o tobě žádnou, ani tu smutnou jistotu, a už snad zbývá jen několik hodin z mého života. Je to poprvé za ta dlouhá léta našeho společného života, co stojím bez tebe ve zkoušce, kterou mi osud určil. Jsem při tom pomyšlení tak sama a nedovedu z té tragédie nic pochopit. Snad se mi to vysvětlí až někde tam, kde se naše duše zase sejdou ...

Tři hodiny před popravou

Moji nejmilejší, bezradná a zoufalá nejsem - a toto nehraji, je to ve mně tak klidné, poněvadž mám klid ve svém svědomí. ...

Mám Vás tolik, tolik ráda. Líbám Vás a tisknu. Jsem v mysli a modlitbách jen a jen u Vás. Hrála jsem to snad špatně, ale myslela jsem to poctivě. To mi můžete věřit. Jsem pokorná a odevzdaná do vůle Boží - tuto zkoušku mi určil a já jí procházím s jediným přáním: abych splnila zákony Boží a zachovala své čestné lidské jméno. Neplačte - neteskněte moc - je mi to takhle lepší než pozvolna umírat. Dlouhou nesvobodu už by mé srdce nevydrželo. Takto se rozletím, zase do polí a luk, strání a k rybníkům, na hory i v nížiny. Budu zase nespoutaná, a ten klid a mír. Dejte mi ho - bylo toho tolik, co bylo nutno překonávat - chci už jít. Nebraňte mi svým nářkem. Musíte teď žít také za mne. Líbám Vás, líbám. S Bohem!

Cítím; stojíte tu se mnou. Teď ještě pevný ruky stisk.... Ptáci už se probouzejí - začíná svítat.

Jdu s hlavou vztyčenou.

Milada

u plotny 😇

Naprosto netypický den. Nebyl to nikdy můj životní styl a ani úděl a naposledy jsem tolik času jako včera strávila v kuchyni snad na mateřské a v dětství našich tří dětí. Obzvlášť v létě vaření moc nedám, jen samá rychlá jídla, občas to proložíme grilováním anebo nákupem hotové číny. 
Vzhledem k tomu, že to není moje záliba a málokdy trávím v kuchyni hodně času, tak jsem si to včera skoro užila. Měla jsem hotové dva rozhovory a odeslané k "rozvrtání" k protagonistům, tak jsem se pustila do zpracování surovin, které můj muž samozřejmě, jak jinak, koupil v akci.

Naložila jsem květák, jako přílohu ho milujeme. Já však málokdy přílohu stihnu, protože můj muž, co je kyselé, jí na kila. Před týdnem jsem nakládala zelí a žampiony a už skoro nic není. Zadělala jsem si na mátový sirup, který má můj muž rád a už se na něj těšil celou zimu, zatím bude máta odpočívat dva dny. Můj muž na jaře koupil omylem i čokoládovou mátu, tu vůbec neznám a ani on si nevšiml, že je jiná, tak tu zkusím příště, nechtěla jsem to míchat. A protože byly v akci i žampiony,  a naložených jsou ještě dvě skleničky, vyrobila jsem žampionový salát, který milujeme oba.

Recept jsem dávala tady

K obědu měl můj muž pondělní guláš a já jsem si udělala laskominku, kterou mě dcera naučila v Paříži a už jsem ji dlouho neměla. Zapečený camembert s čerstvým medem. Lepší je hermelín.

K večeři jsem uvařila květákovou polévku.

No v kuchyni mě zas dlouho nikdo neuvidí. 
Samozřejmě uvidí, minimálně při vaření ranní kávy, ale nebudu tam rozhodně trávit hodiny.

dárky

Letos mám všechno nějak jinak. Vůbec sem nedávám tipy na dárky, takže to vypadá, jako kdybychom neslavili žádné narozeniny. A máte pravdu, skoro neslavíme. Slavili jsme narozeniny vnoučat, ale v květnu se nám nepovedlo sejít, takže narozeniny mého muže jsme téměř neslavili a hlavní dárek dostal vlastně až v červnu, protože jsme mu se synem koupili společně dalekohled a chtěli jsme ho předat spolu. Ve středu má narozeniny syn a většina rodiny je v zahraničí, takže opět žádná společná oslava nebude. V neděli jsme mu předali dárek, když přijel s dětmi. A protože na tento dárek jsem pyšná, rozhodla jsem se, že jej sem dám jako případný tip. Koupila jsem delikatesu, protože koupit něco mému synovi není tak snadné, koupí si, co chce. Objevila jsem ji tady už někdy konec března, protože jsem to chtěla mít z krku a šunka zraje dva měsíce, takže zralá je teprve od 1. června. Pořád ji tam mají a dokonce snad s větší slevou, než jsem ji koupila. Syn měl ze sušené hovězí šunky radost, protože ji ještě neměl. A nechtěla jsem to nechat jen tak bez fantazie, takže můj muž koupil dřevěný box a prkýnko a já jsem vyrobila rodný list. ¨

Nejsem grafik, není dokonalý, ale stejně jsem pyšná na ten nápad.

A ještě o jednom dárku se chci zmínit. Dostala jsem v neděli čerstvě stáčený med. Čerstvější už být nemohl. Lipový. Na tom by nebylo nic divného, ale já jsem se dozvěděla spoustu zajímavých věcí. Jaký podíl vody má mít správný med a když je podíl správný, tak med dekuje. Skládá se jako deka. A v jedné ze dvou sklenic byla krásná bublina, která mě zaujala. Tady je.

A ještě něco, co vůbec nesouvisí s dnešním příspěvkem. V příspěvku ze slavnosti růží jsem zapomněla přidat ještě koně, které jsem fotila zblízka. Jsou krásní.

neděle na stromě

Neděle se synem a vnoučaty, Lucinkou a Tomáškem a myslím, že jsme si to všichni užili, i když tedy děti litovaly a já taky, že nemohou do bazénu. Předpověď se splnila, i když jsem tomu nevěřila. Na koupání fakt nebylo. Ale oběd jsme si grilovali.

Děti si přinesly novou chemickou laboratoř, takže se dělaly nejdříve pokusy. Všude voda po celém domě, všude mouka, barvy a třpytky. Ty jsou nejhorší. 
Minule, když jsme něco zdobili s oběma vloni, jo vyráběli jsme ozdoby, třpytkami a já otevírala návštěvě za tři dny, místo pozdravu zaznělo: panebože, ty jdeš na párty nebo co? 
Máš na ksichtě nějaké třpytky. 

Ale tohle mě nestresuje, vůči tomuhle jsem imunní. Hlavně, že jsou děti spokojené a tvoří. 

Veškerá případná škoda se dá odstranit.

Babi, já chci nějaké sedátko na strom.

Něco najdeme a našli.

Věděla jsem, že nebude lehké umístit sedátko na strom, ale o zábavu bylo postaráno další půl hodinu. Nakonec z toho byl pultík na malování. 

Příště snad bude na koupání.

slavnost růží nejen o růžích

Celý tento víkend patří zámek Veltrusy Slavnosti růží. Zámek jsem na blogu představovala už vloni, takže dnes trochu. jinak. Výstava růži byla v oranžérii před zámkem, a než k ní dojdete, tak je to takový kilometr, protože zámecký park je obrovský. Než jsem došla na místo, musela jsem pořád odpočívat, ale nevadí. 

Měla jsem možnost fotit pro sebe, co mě zaujalo. Tak pojďte se mnou na malou procházku. Letos jsem v oboře nepotkala daňka jako vloni. Za to koně.

A tady už jsou růže. Letos jich tam prý bylo míň, jak mi sdělil pořadatel, protože bylo všechno letos zrychlené, takže třeba Konopiště se nemohlo výstavy zúčastnit. Růže už stačily odkvést. To máme na svých zahradách takto všichni. Růže se mi špatně fotily, protože bylo kolem pořád spoustu lidí, kteří hlasovali pro nejkrásnější růži, což bylo dobré pro moji pracovní reportáž, ale ne pro blog.

O co míň bylo v oranžerii růží, o to víc bylo dekorací. Pro mě byly některé dekorace příliš násilné a překombinované a některé kýčovité, ale návštěvníkům se evidentně líbily a já jsem rozhodně ocenila tu práci, co to muselo dát. A některé se mi i líbily. 
Hezkou neděli.

někdy stačí jedna věta...

Setkávám se se zajímavými lidmi a každý z nich mě nějakým způsobem obohatí a posune v životě dál, rozšíří moje obzory a ještě je výhoda, že je to v rámci mojí práce, která mě baví. 

Psaní mě baví.
Články jsem psala vždy i v minulém zaměstnání, i když to byly spíše články odborné psané populární formou.  
Když byly první články zveřejněny, říkala jsem si, že bych chtěla být někdy možná novinářkou. Ale byla jsem na tolik při zemi, že jsem si uvědomovala, že to už vzhledem k svému věku nestihnu.
Dva roky jsem pracovala v redakci jako obchodní poradce a ke svým projektům jsem si psala články, které byly zveřejněny, ale psala jsem je zadarmo. Nevadí, i to mě uspokojovalo.
Po úraze minulý rok a rozhodnutí jít o rok dřív do důchodu (ježíši, to slovo pořád nesnáším, nikdy si na něj nezvyknu) jsem začala řešit, že bych chtěla ještě pracovat.
Moje kamarádka Bára a zároveň kolegyně vymyslela koncem března minulého roku, když jsem se jí svěřila: budeš mi pomáhat s deníkem. 
A tak jsem začala psát krátké zprávy z regionu, co se kde děje, o kultuře, události. A myslím, že Bára zpočátku svého rozhodnutí litovala. Nejenom, že jsem novinařinu fakt neuměla, ale můj chorý mozek a problémy s krátkodobou pamětí občas vytvářely paskvily, nemohla jsem najít vhodná slova a neuměla jsem se pořádně vyjádřit. Bára většinu zpráv musela opravovat a první můj výdělek za poslední den března byl slovy dvacet korun, ale já byla šťastná. Každé ráno jsem usedala k počítači a psala, i když jako externista jsem nemusela, ale já chtěla mít něco pravidelného, prostě jsem si sama stanovila každodenní povinnost. 
Sedala jsem neumytá, neučesaná v županu s ranní kávou. Ostatně takto to mám dodnes. Ranní očistu, jsem zvyklá na ranní sprchu, podstupuji, až si odpracuji.
Postupně jsem začala i fotit akce a psát k fotkám krátké reportáže. Letos mi bylo nabídnuto, ať zkusím rozhovory. Za první jsem dostala pochvalu, to mě nakoplo a hned jsem začala hledat další protagonisty, kteří mě zajímali. Občas se stane, že rozhovor přinese i námět, který se nehodí anebo by byl rozhovor příliš dlouhý a já mám přesně určen počet znaků. Bylo mi toho zajímavého námětu líto, a tak jsem napsala ještě článek.
Poslední měsíc se dva velké články ocitly na první straně novin jako hlavní článek a Bára mi řekla, že jsem za hvězdu. Sice jsem očekávala, že z toho budu mít velkou radost, což se vzhledem k situaci, kterou jsem prožívala a ještě prožívám, nestalo. Nicméně jsem si něco uvědomila. 
Panebože, já jsem externí redaktorka. Není to novinařina?
A teď se dostávám k vysvětlení názvu příspěvku.
Při jednom z rozhovorů: jste velmi originální, už jste měla výstavu?
Ne, mám malé sebevědomí a připadám si pořád taková nedodělaná.
Ze mě vypadla rychlá odpověď: tak si možná budete připadat do konce života.
A myslím si, že to je tak v pořádku.
Já si připadám nedodělaná pořád a to mi rozhodně sebevědomí nechybí.
Pokud si člověk začne myslet, že je už dodělaný, přestane se někam posouvat, přestane růst, ustrne.
Já se dodělávám pořád a chci se dodělávat. A moje nynější práce mi to umožňuje a moc si vážím svobody a příležitosti. A možná po sobě zanechám i malilinkatou stopu.
Báro, díky.

P.S. Dnešní psaní či úvaha, nevím, co to je, je možná jen pro mě. Někdy opravdu stačí jedna věta a teprve vám spoustu naprosto samozřejmých věcí dojde...

pozdrav do Karibiku

Aneb u babičky a dědy na prázdninách. 

Stejně jako vloni máme u nás na prázdninách Rybičku a Popelku. Roztomilá morčata.

Vloni si holky zvykly rychleji, protože bydlení doma u Loly a Alana neměly o moc větší, než mají u nás. 

Od loňska ale mají dvoupatrový bejvák komplet zařízený, takže si hůř zvykají na provizorium. Není to tedy drama, protože jedí jak divé, říkám si, jestli je za chvíli uživíme. A to je nejdůležitější. Chuť k jídlu považuji za určitý indikátor spokojenosti. V cukuletu mají v sobě zelený salát, listy zelí, mrkev, granulky a to všechno ještě prokládají senem. Ranní krmení "dravé zvěře" - Justýna, Rybička a Popelka se pro mě tedy stalo poněkud náročnější. Máme posekaný trávník, takže najít takovou lahůdku, jako je pampeliška, je celkem oprus. Ale jedí a to mě uklidňuje, ale pořád se schovávají a já musím odejít, aby se najedly. Takže mi nedaří odchytit je na focení. Rybička chvíli postála jako modelka, ale chlupatá Popelka se dá jen odhadnout podle chlupů, že se skrývá v domečku. 

Posíláme všem pozdrav do Karibiku. 
Babička, děda, Justýna a holky.

P.S.

Nakonec se mi povedlo zachytit i Popelku. Tedy kousek. 
Akorát nikdy nevím, kde má předek a kde zadek, vypadá z obou stran naprosto stejně.

nevděčná...

Včera se mi povedlo konečně poprvé rychle zachytit ty oddané oči.

Chápete to?!

Já ji krmím, mazlím a ona takto.

Ráno se trochu se mnou pomazlí, páč čeká snídani. 
Okamžitě, jak se nají, už přeběhne ke spíži a snaží se mi koukat do očí, ale takový výraz teda rozhodně nemá. 

Ví, že tam jsou bonbónky, a když se napapá, tak pár dostane. 
Běda, když dělám, jako že naprosto nechápu. 

Odpoledne si sednu na chvíli ven a vidím ji z dálky, jak se válí na zahradě ve stínu.

Za chvíli si přisedne můj muž a ona okamžitě začne kráčet po trávníku, aspoň teda že neběží, to už by mě fakt dostalo.

Dokráčí k nám a sedne si na židli k mému muži. 
Od té doby, co jsme si koupili pro nás dva nové sezení, už nesedává nebo nelehává mezi námi na stole, ale museli jsme přidat starou židli.
Ona zkrátka, když si povídáme, musí u toho být a poslouchat. 

No a za chvíli to začne. Nejdřív začne do mého muže šťouchat packou, potom se otírá hlavičkou a pak udělá ten pohled. 
Soustředěně se mu dívá do očí, než si jí konečně všimne a začne hladit. 
Já už bych ji hladila dávno, mě by se nemusela doprošovat.

A možná v tom to je.

Mého muže zkrátka naprosto bezmezně miluje. Mě má jenom ráda. 
No je to stejné jako s lidmi. 

Vždy jeden miluje víc a já ji fakt miluju a můj muž ji má rád. 
Takže naprosto nevyrovnané skóre.

Naše nevděčná Justýnka.

P.S. Teď jsem si uvědomila, že ona i z návštěv má raději chlapy.

kočka s odřenýma ušima

Já prostě už jinou kavárnu neumím.  
Už tady mám skoro kancelář, je to po několikáté, co je to místo pracovních setkání. Včera rozhovor s fotografkou. Je tady klid a to můj diktafon z roku raz dva potřebuje.

Nebojte, nebudou zde fotky kavárny. Muzejní kavárnu tady všichni známe už ze všech stran. Procházejíc průchodem mě zaujaly vítězné výkresy dětí na téma zdravotnictví.

Tak jen malá fotografická reportáž pro mě a možná i pro vás. 
Víc jsem tentokrát nestihla.

V muzeu chystají na červenec a srpen výstavu koček a kočiček a já jsem před dvěma týdny zahlédla výzvu, kdo může zapůjčit jakékoliv kočky. 
Nejdřív jsem se lekla, že snad živé. Justýnu bych fakt nedala.

Projela jsem celý dům a hledala kočky a našla asi šest předmětů, které se týkají koček. Všechno jsou to buď dárky anebo odložené od našich dětí, páč u nás ve velkém domě se to ztratí.
 Nyní už bydlí v muzeu a čekají na svoji chvíli. Pár minut slávy. Ta velká je ze dřeva a má odštípnuté uši, za prvé spadla a pak jí taky nesvědčilo teplo z topení v zimě, tak se začala rozkližovat. Pravděpodobně je v jejich dočasném domově na výstavě navštívím.

artyčoky

Do mého virtuálního receptáře už dlouho nic nepřibylo. 
Vypadá to, jako bych ani nevařila.

Ale vařím. Naše oblíbené letní jídlo koprovku s knedlíkem a vejcem na tvrdo, to milujeme, rizoto, prostě samá rychlá jídla. Nechce se mi s ničím hrát. Anebo plněnou krůtí roládu, kterou jsme koupili v Lidlu, hotovou, tedy syrovou. Je výborná a už jsme si ji koupili dvakrát. V létě se nerada zabývám dlouho vařením. Vlastně v posledních letech nerada dlouho stojím u sporáku, říkám, že už mám za ta léta odvaříno. 

Většinou u toho ještě něco píšu pro noviny anebo na blog, a občas se mi stane, že si vzpomenu, že vařím, až se valí kouř z kuchyně přes dlouhou chodbu do obýváku a já pak svůj výtvor za stálého míchání liju přeneseně i opravdu "do hajzlu". Za poslední dva roky se mi to stalo už dvakrát.

Takže asi tak. 

Artyčoky, přiznávám, neumím koupit a ani bych je asi neuměla zpracovat. Tedy syrové. Navíc by to bylo dost pracné a Italové to umí líp. Používám tedy naložené artyčoky, tentokrát grilované.

Nedělní oběd stehenní řízky osmahnout na oleji, okořenit citronovým pepřem osolit a trochu podusit. Přidat nakládané artyčoky a už nic jiného, aby se jejich chuť neztratila. Trochu podusit, aby se chutě propojily, zahustit trošku solamylem a je hotovo. Jako příloha mimo jiné domácí nakládané žampiony a bylo to skvělé jídlo. 

Artyčoky jsem použila i jako náplň pečených brambor, ale musím přiznat, že i když to bylo skvělé, náplň z nakládaných sušených rajčat je výraznější. Ale byl to rychlý oběd pro návštěvu.

P.S. Dala jsem na blog jen zmínku, takže opět jen zmínka. Naše životní situace se po dvou měsících změnila, už jsme ji museli řešit, protože můj zdravotní stav se zhoršoval každým dnem. Takže jsme opět sami a já vařím jen to, na co máme chuť s mým mužem. Ale pořád mi není líp, jsem hrozně unavená, mám pořád bolesti hlavy a vlastně cítím pocit marnosti a velkého ponížení. A pořád se přesvědčuji, že nemůžu zachraňovat život někomu, kdo si toho vůbec neváží, na úkor svého vlastního života. To je jen na okraj, víc se tady k tomu vyjadřovat už nebudu.