za jízdy ...

Panebože, proč fotíš za jízdy? To bude děs. Nezastavujeme. 

Ono v ucpaném centru Prahy to ani nebylo možné.

Měl samozřejmě pravdu, jedna fotka horší než druhá. 

Vybrala jsem pár těch druhých, i když je to děs.

Ale potřebovala jsem si odpočinout od černé barvy.

Nevím, kdo vymyslel, že smutek se u nás vyjadřuje černou barvou. 

Já ji mám ráda. A není to tak všude, ne že bych se tím nějak extra zabývala, ale v Japonsku je smuteční barva bílá.

Byli jsme včera s mým mužem doprovodit kamaráda na jeho poslední cestě, který byl před lety dlouho součástí našeho života a i života našich dětí. 
Je smutné, že začnete vzpomínat na vše dobré, co jste s tím člověkem prožili, až už není možné nic prožívat. Je to asi normální. 

Některé věci si uvědomíme, až už nejsou.

A já ještě celý pohřeb fotila.

Při návratu jsem začala přemýšlet, že už se vlastně kácí v našem lese, 
bylo mu jen 64 let. 

Ne s nějakým smutkem, ale bylo to uvědomění, že už je člověk na druhém břehu.

Asi proto jsem naprosto nesmyslně vzala foťák do ruky a fotila Prahu z auta. 

No, Prahu, moc to k poznání není. Asi jsem měla potřebu fotit po smrti život.

Tak snad mi příšerné fotky, které jsem ani nepodepsala, páč tyhle mi nikdo rozhodně neukradne, dnes odpustíte.