nezapomenutelná setkání

Někdy někoho potkáte, strávíte s ním hodinku a víte, že na tohle setkání nikdy nezapomenete. Před časem jsem slíbila, že dám na blog přepis rozhovoru, což často nedělám, se zajímavou a velmi charismatickou osobou. Zapomněla jsem, a připomněl mi to teprve můj včerejší příspěvek, který rovněž vzešel díky tomuto setkání, tak plním slib až teď a přidávám krásnou píseň s příběhem, která získala cenu v USA.

MILLI JANATKOVÁ: Jezdím malovat místa, která znali mí předci 
MARTA DUŠKOVÁ

Kdysi chodívala sama s kytarou do nejvyššího patra Pražské brány v Mělníku, aby tam hrála a zpívala. Tajně. Jen pro sebe. Dnes stává na jevištích klubových i festivalových scén. K muzice ji přivedla extrovertní polovina její povahy, ta introvertní patří malování.

Milli Janatková dostala do vínku několik talentů. Její všestrannost je pozoruhodná. Působí jako zpěvačka, kytaristka, skladatelka, výtvarnice a lektorka. Šije si i kostýmy, některé dokonce ručně, steh za stehem.

Jsou okruhy vašich zájmů vyvážené, nebo některý z nich převažuje? 
Těžko říct. K šití jsem se dostala až v poslední době, když jsem začala pracovat na tříletém projektu Mým kořenům. Své vlastní kořeny jsem posilovala hlavně v Mělníku, kde jsem se narodila a byla vychovávána. Vzpomínala jsem na svou babičku, která byla švadlena, vlastně těch švadlen bylo u nás v rodu víc. Při tom jsem si vzpomněla, že jsem od mala toužila být módní návrhářka. Plním si dětský sen, ale není to můj hlavní obor. Jen si tvořím šaty na koncerty, šiju si je podle vlastní malby. Některé ručně, jiné na stroji. Stále je pro mě hlavní muzika a malování, šitím obě stránky propojuji.

Kdy jste začala zpívat?
Hudbu jsem slýchala doma od mala. Hodně jsme hráli na kytaru a zpívali, folkové a trampské písně. Učila jsem se sama a tehdy by mě nenapadlo, že bych se zpěvu věnovala profesionálně. Později jsem chodila do nejvyššího patra Pražské brány, kde je galerie Ve Věži, tajně zpívat a hrát, jen tak pro sebe. Dívala jsem se na Mělník, Říp a České středohoří. Když někdo přišel, styděla jsem se.

A malovat?
Přímo tady v muzeu nad kavárnou, kde právě sedíme, jsem chodila na výtvarný obor základní umělecké školy. Původně jsem se chtěla zaměřit jen na jeden obor, ale nešlo to. Jsem napůl introvert a napůl extrovert, takže hudební a výtvarný obor se ve mně doplňují.

Snoubí se i ve vašem projektu Mým kořenům?
Ano, jde o hudebně výtvarný projekt se vzdělávacím přesahem. Jeho výsledkem je malé stejnojmenné album, ke kterému jsem namalovala soubor obrazů a jako doplněk kolekci šatů. K projektu patří ještě koncerty, výstavy a vzdělávací akce. Na začátku bylo moje pátrání po vlastních kořenech, takže jsem začala sestavovat rodokmen. Ke každé osobě z našeho rodu, kterou jsem vypátrala po matrikách a muzeích, jsem zaznamenala jen to hezké, dobré vlastnosti, talenty, vlohy, které ji charakterizují.

Přispělo vědomí, jaké byly vaše kořeny, třeba i k poznání sama sebe?
Na Mělníku jsem často pobývala u babičky, která byla za války nuceně nasazená v Německu. Celé dětství jsem slýchala o válce. V rodině to téma bylo trochu trauma, válka tam měla vliv i na mou generaci, což mě do té doby nenapadlo. Měla jsem v sobě strach a úzkosti, a nevěděla jsem, odkud pocházejí. Tím, že jsem se při sestavování rodokmenu zaměřila jen na to hezké, se začaly postupně ty negativní záležitosti odlupovat. Pak jsem teprve měla pocit, že můžu navázat na to nejlepší v rodině a růst dál.

Jsou na albu Mým kořenům písničky z minulosti? 
Vzniklo převážně ze skladeb mé pratety. Babička mi celé dětství vyprávěla o tetě Věře, která žila v Americe. Na konci druhé světové války se seznámila s americkým vojákem, který se do ní zamiloval a pozval ji do Ameriky.

To je hezký příběh.
Spíš složitý. Když teta přijela do Ameriky, stěhovala se do pohřebního ústavu, aniž o tom věděla. Mířila za oceán za velkým americkým snem, že bude patřit do rodiny lékaře. Zpočátku to těžce nesla, ale postupně se začlenila, naučila se bravurně jazyk, začala psát knihy a studovala kreativní psaní. Dokonce získala doktorát v hudbě a začala skládat. Také malovala, takže v rodině hudba i malování prostě byly. Při pátrání a tvorbě rodokmenu jsem našla její skladby v Národní knihovně. Zároveň jsem k nim přidala českou lidovku.

Součástí alba je i cyklus akvarelů a olejomaleb.
Malovala jsem hlavně na Mělníku a v kraji svých předků z mateřské linie, v Pošumaví. Ještě se chystám na linii otcovskou, do Českého ráje. Jezdím na místa, kde mí předkové žili. Krajina tehdy sice vypadala jinak, ale představuji si, že alespoň ty kopce, na které se dívali, zůstaly stejné.

Přinesla jste s sebou cenu, kterou jste dostala v Americe.
Oficiální ukončení projektu Mým kořenům bylo 31. března letošního roku, a v ten samý den, ať to byla náhoda nebo osud, jsem získala v New Yorku ocenění The Independent Music Awards – Vox Populi, za píseň z alba, nazvanou Mateřské kouzlo. Vyhrála v kategorii A capella, jde o čistě hlasovou skladbu, kterou složila teta Věra v Americe, a kterou jsem ve vícehlasech zaranžovala. Je o tom, jakým způsobem můžeme odpustit vlastní mamince nebo jak vlastně přijmout vlastní matku i rodinnou historii v sobě. A jak posílit vzájemné vztahy v rodině. Je o úctě, respektu, lásce.

Pro cenu jste si jela do Ameriky?
Ano, byla jsem v New Yorku a byla to pro mě obrovská zkušenost. Člověk si v té velké zemi najednou připadá velmi malý. Trochu jsem tam prožila kulturní šok. Pochopila jsem, jak málo si my Češi věříme, jak malé máme sebevědomí, ačkoli zámoří se s historií českých zemí a celé Evropy nedá srovnávat. Vnímala jsem klady i zápory obou rozdílných kultur, tady i za oceánem. Jela jsem tam s tím, že mám nominaci, ale cenu jsem nečekala. Jen jsem si říkala, že bych si ji snad zasloužila. Už předtím jsem měla dvakrát po čtyřech nominacích v Americe. Letos jsem získala za projekt Mým kořenům ještě nominaci na další prestižní cenu Classic Prague Awards.

Koncertujete i v zahraničí?
Většinou v Čechách, občas se podaří i zahraničí, ale to je zatím málo.

Vaše hudba je spíš komornější, to asi není na velké sály.
Jak kdy, někdy hraju s větší kapelou, mám i kvintet, třeba na festivalech. Ale jinak je to spíš pro klubovou scénu.

Zbývá vám při vašich četných aktivitách nějaký volný čas? 
Snažím se nějaký volný čas mít a užívám si život s manželem, úplně obyčejné, a přitom vzácné věci. Baví mě každá chvíle života, příroda, jídlo, baví mě pěstovat i vařit. Nemáme sice zahrádku, ale terasu, kde se dají pěstovat bylinky, ředkvičky, saláty, rajčata.

Jaké je vaše nejoblíbenější jídlo?
Dnes jsem rodičům přivezla plněné papriky, ty mám hodně ráda. Jíme hlavně hodně zeleniny, i když kvalitní maso si také rádi dáme. Vaříme oba s manželem a jsme tvůrčí, nemáme žádné recepty, vaří se podle fantazie.

A co pohyb?
Ráda cvičím, každé ráno pro svá skoliotická záda. Péče o sebe mě poprvé v životě baví. Myslím víc na sebe. Už jsem byla jednou nemocná přes rok, a bylo to poučné. Je těžké se vrátit zpátky, když vyskočíte z rozjetého vlaku. Najednou vidíte priority, a ceny ztrácejí význam. Nikdo po vás ani neštěkne. Ale povedlo se mi potom znovu se úspěšně rozjet.

Milli Janatková - vizitka
Narodila se před 36 lety na Mělníku, kde vyrůstala a kam se stále ráda vrací. Po mělnickém gymnáziu absolvovala magisterské obory na katedrách výtvarné kultury a anglického jazyka a literatury Univerzity v Hradci Králové. Později získala stipendium na Universidade de Évora v Portugalsku, kde studovala zpěv na hudební a divadelní fakultě. Věnovala se i malbě tamní krajiny, kresleným deníkům a grafice. Vystavuje od roku 2003, vystupuje od roku 2006. Před sedmi lety se poprvé představila sólově se svými písněmi a o rok později i se svou variabilní kapelou Milli Janatková duo – quintet. Pedagogicky působí na Konzervatoři Duncan Centre v Praze. Je vdaná, s manželem žijí na kraji Prahy.