Jiří Vaněček: Namalované Benátky neexistují, ty jsem si vysnil…
Marta Dušková
Jiří Vaněček je malíř, ilustrátor a grafik. Žije ve Lhotce u Mělníka, kde má i svůj krásný ateliér. K rozhovoru jsme se sešli, když se zrovna připravovala výstava k 85. letům umělce, která je instalována v Regionálním muzeu Mělník.
Bydlíte ve Lhotce, jste lhotecký rodák?
Já jsem původně z Prahy, kde jsem se narodil, chodil do školy, pak na vyšší školu uměleckoprůmyslovou a uměleckou školu bytové tvorby. Později to byla škola pro výtvarné redaktory při Karlově univerzitě. To je taková zajímavost. Jak jsem kreslil pro časopisy, v té době byla chyba, že jsem nebyl ve straně, ani jsem se nijak neangažoval. Tak chtěli, abych dělal VUML (Večerní univerzita marxismu leninismu určená především pro členy KSČ), ale to se mi vůbec nechtělo. Tak jsme si vymysleli s kolegou, že uděláme takovou „pseudoškolu“. Měli jsme normálně indexy, dělali jsme oponenturu, prostě všechno, jako by to byla vysoká škola. Ale byla to v podstatě kamufláž. Chodili tam přednášet velmi zajímaví lidé i ze zahraničí, a tak jsme studovali a v redakci jsem už měl pokoj. Dělal jsem hodně grafických prací pro různé časopisy a nejdéle pro týdeník Televize. Tam jsem pracoval téměř 40 let jako externista, takže jsem měl krytí, že mám stálou práci a nejsem příživník. Potom se to ale hodně vyhrotilo, že jsem nespolehlivý a chtěli po mě ten VUML. Z naší pseudoškoly mám ještě vysvědčení a spoustu zážitků.
Maloval jste již v dětství? Máte nadání dědičně?
Můj otec byl architekt, ale uměl velmi dobře nakreslit auto, kde se poznal i typ auta, ale jinak nenamaloval nic.
Takže kreslil spíš technicky než umělecky.
Na mé přání mi namaloval autíčko, a ještě se ptal, jestli chci buicka či chevrolet. Mně to bylo jedno, takže jsem vždycky na něco kývl. Nemaloval, ale kreslil perem nebo tužkou.
A kdy jste začal malovat?
No, já jsem první samostatnou výstavu měl ve Vodňanech asi před 40 lety. Přitom jsem měl jako hlavní zaměstnání grafik v týdeníku Televize a u toho jsem maloval. No, a když jsem maloval, tak jsem taky vystavoval. Na první výstavě jsem to dokonce přeplácal, byly tam všechny výtvarné techniky, které jsem tenkrát používal. Vedle oleje, grafika, a třeba obchodní značky. Vymyslel jsem i logo české televize, které televize pořád používá.
To jste vytvořil Vy?
Ano, takové ty závorky. Ty jsem začal používat v časopise a televize to převzala, byl jsem zaměstnanec, takže jim ten můj nápad patřil. Já jsem rád, že se to využije. Pak jsem také dělal hodně ilustrací do časopisů a knih pro různá nakladatelství i pro Albatros, shodou okolností jsem ilustroval především dětské knihy.
Jaké výtvarné techniky jste používal v průběhu své tvorby?
Dřevořez, linoryt, lept a poté jsem začal dělat počítačovou grafiku čili digitální tisky. Ale teď už se tomu nevěnuju. Teď jenom maluju a převážně je to olej. Někdy používám i akrylové barvy, ale většinou olej, ten mi víc vyhovuje.
A jaké téma nejraději malujete?
Maluju, co mě napadne, hlavně oceňuju svobodu. Když jsem kreslil ilustrace, musel jsem se podřídit nějakému textu a teď si maluju, co mě napadne. Nejvíc jsou to krajiny, ale stejně tak jsem maloval portréty, figurální věci anebo úplně abstrakci. I v té abstrakci mám vždycky nějaký reálný prvek, který je přetvořený.
A kdy malujete nebo jak často? Malujete každý den?
No, kdybych se nemusel starat o dům a zahradu a o spoustu jiných věcí, tak bych maloval každý den.
Chce se Vám malovat každý den nebo musíte čekat na nějakou náladu, inspiraci?
To určitě nemusím čekat. Já si skoro každý den kreslím, ale maluju podle toho, jak se k tomu dostanu.
Ale baví Vás to pořád. Z Vašich obrazů dýchá optimismus a radost ze života.
Ano, pořád mě to baví.
Jak často míváte výstavy?
Na Mělníku budu mít čtvrtou výstavu. Před tím jsem měl výstavu v MEKUC a dvě výstavy jsem měl po pěti letech už v mělnickém muzeu. Mezitím jsem měl výstavy i v Praze.
Ilustrujete ještě nějaké knihy?
Ne už ne.
Co jinak děláte ve volném čase, jestli tedy nějaký ještě zbývá? Co Vás ještě baví vedle malování?
Tak docela rád bych jezdil po světě, kdybych na to měl dost času a peněz, ale přece jenom jsem něco stihl. Nejraději jsem jezdil do Paříže, Itálie, naposledy jsem byl ve Španělsku, tam se mi taky moc líbilo. A měli jsme naplánovanou s dcerou před dvěma lety cestu do Madridu. Když jsme tam byli, měli jsme na to jen dva dny, takže jsem nestačil všechny slavné galerie, které tam jsou, si pořádně prohlédnout. Snad se tam ještě někdy podívám, jestli se situace zlepší.
Maloval jste i někdy venku v zahraničí? Nebo jste tam jel jako běžný cestovatel?
Já jsem si dělal kresby venku, někdy jsem taky maloval, ale to byly jen takové skici. Ne jako definitivní věci. A potom to maluju zpaměti nebo ještě lepší, ne že bych to dělal úplně zpaměti, ale maluju svůj dojem, svůj pocit. Na pozvánce k výstavě v muzeu ty Benátky to je absolutně vymyšlený. Dokonce jsem některé kresby kreslil třeba pro Čedok z několika zemí, kde jsem do té doby nikdy nebyl. Takže jsem musel shánět nějaké fotky od lidí, kteří tam byli. Ale to nebylo jako teď, kdy si na internetu můžu najít cokoliv a podle toho kreslit. Takže mám takové minikatalogy Španělska, Francie, Itálie, Řecka, aniž bych tam tehdy byl. Teprve po změně režimu jsem ty země navštívil. Ale zjistil jsem, že některá místa na cestách poznávám. Když jsme jeli prvně do Benátek, jeli jsme autobusem. A byli jsme taková skupina, že jsme kromě řidiče neměli žádného průvodce, řidič byl vedoucí toho zájezdu, který věděl, kam jet a zaparkovat. Ale že by nám něco říkal, to ne. Já už jsem se o Benátkách toho načetl tolik, že jsem ty památky poznával. Takže to bylo takové hezké, že jsem se dostal tam, co jsem si vysnil. K jednomu fejetonu, který pojednával o cestování, jsem kreslil Benátky. Nakreslil jsem, co jsem si myslel, že by to mohly být Benátky. Ale nemělo to žádnou oporu ani ve fotce, jenom jsem si to tak vysnil. No a v podstatě to, co je na té pozvánce k výstavě v muzeu, to jsou Benátky z hlavy, tak jak si představuju ideální Benátky, který ve skutečnosti neexistují.
Proč je nemít trochu vysněné, když je skutečné můžeme dnes vidět na internetu. Koukám, že pečete krásný štrůdl a je výborný.
K tomu mám takovou příhodu. Pekl jsem klasický dlouhý štrůdl a děti říkaly: já chci tu špičku a já taky. Tak jsem to zmenšoval a zmenšoval, a nakonec jsem to udělal tak, že každý má špičku. Takže peču takový malý štrůdýlky.
Pečete často?
Občas. Jinak si samozřejmě sám vařím, protože jsem tři roky vdovec. Naštěstí jsem začal vařit ještě včas, když jsem vařil pro manželku, tak jsem se to naučil.
Takže uvaříte i guláš?
Všecko vařím. Jen ne svíčkovou, na tu se nechám vždycky někam pozvat.
Jak dlouho bydlíte ve Lhotce?
Čtvrt století. Narodil jsem se v Praze, za války se rodiče přestěhovali mimo Prahu, do vesnice u Roudnice nad Labem. Pak jsem chodil v Praze na průmyslovku a tam jsem se i oženil a už jsem v Praze zůstal. V důchodu jsem se přestěhoval do Lhotky, což už je čtvrt století. Mně se ve Lhotce moc líbí. Hezký je i komunitní dům, kde se pořád něco děje, a nezapomínají ani na nás důchodce s různými akcemi či zájezdy.
Děkuji za příjemné povídání a krásné přijetí u výborného štrůdlu a dobré kávy.
Slovo redaktorky
Jiří Vaněček bydlí v krásně zařízeném domě, kde z každého koutu vykukuje a dýchá umění a obrazy visí všude po domě. Cesta do ateliéru v patře je lemována výstavou obrazů, která přinutí se zastavit a pokochat se. Na stole je čerstvě upečený kouzelný štrůdl, tedy spoustu malých štrůdlů a dobrá káva. Pan Vaněček mě upozorňuje, že má v domě trochu nepořádek, protože právě připravuje obrazy na svoji výstavu ke svým 85. letům, ještě to prý stíhá, brzy mu bude 86 let. Na svůj věk vůbec nevypadá nejen vzhledem, ale i mladým duchem. Já si pod slovem nepořádek tedy přestavuji něco úplně jiného, a i se trochu zastydím, protože můj nepořádek vypadá teda úplně jinak.
Před zveřejněním tohoto rozhovoru proběhla vernisáž v Regionálním muzeu Mělník, která zahájila výstavu obrazů Jiřího Vaněčka. Reportáž z vernisáže již byla zveřejněna v magazínu Z děl Jiřího Vaněčka dýchá optimismus a radost ze života (kanalem.com).