proboha, proč já?!

ona.idnes.cz

Pracovala jsem spoustu let v marketingu, takže reklama pro mě není neznámý pojem. Sleduji ji i teď kdekoliv a v jakékoliv podobě, i když nemusím a pořád mě tato oblast zajímá, anebo je to možná jen ze zvyku :-)
Rozdělení reklamy je jasné: dobrá a špatná. Celý národ zná heslo "bobika" a příběh to byl skvělý, ale mě, která jsem se tím živila, trvalo celé měsíce, než jsem si zapamatovala, na co reklama je. Sedala jsem k televizi a vždy čekala, až to zazní a druhý den jsem  zase nevěděla nic. Po třech měsících jsem si konečně zapamatovala centrum.cz, takže toto je fakt špatná reklama. Nechci tady hodnotit reklamy, nejsem k tomu kompetentní, ale nejlepší reklamy má kofola a všichni vědí, o co jde, když se řekne: když ji miluješ, není co řešit.
Já však nejsem správný vzorek spotřebitele, na kterého má reklama působit, protože jsem vůči ní imunní.. Zásadně vše vybírám na internetu a z 95% se moje nákupy odehrávají právě tam. Jediná reklama, která mě snad kdy ovlivnila a přinutila k nákupu, byla reklama na hezkou kabelku či hodinky ve slepičím časopise s odkazem na internetové stránky. Kdybych musela do krámu, nikdy bych to nekoupila. Teď jsem tímto popřela veškeré analýzy týkající se reklamy, protože tištěnou reklamu podle statistik vytlačují samozřejmě jiná média internet, facebook atd., ale já to tak někdy mám.
Úplně zbytečná se mi zdála reklama, která se mi zobrazuje s každým otevřením emailové zprávy. Věděla jsem, že tam je, ale nikdy jsem nevnímala obsah. Až do jisté doby.
Po třech dětech a při svém věku si bez nějaké namyšlenosti připadám celkem zachovalá a postavu také moc neřeším. Cvičím jen proto, abych se udržela v kondici a aby mi nezačala všude plandat kůže sešlostí věkem. Ale když několik týdnů při každém otevření emailu na mě začalo střídavě "jukat" tlusté velké břicho, které mě zvalo na liposukci a střídalo se s pobídkou, ať si koupím šaty XXL, začala jsem si to brát osobně :) Aspoň tedy na malou chvíli. Začala jsem se víc pozorovat a víc o sobě přemýšlet. Proboha proč já?? Vždyť vypadám ještě celkem dobře a potvrzuje to i mé okolí. Na liposukci bych nikdy nešla, nesnáším tyto invazivní metody a stačí mi, že mám umělé nehty, obarvené vlasy a umělý můstek, nic dalšího nepřirozeného neplánuji. No vlastně, pokud ještě, nedej bože, bude zapotřebí umělý kloub.
Tak to byla reklama, které jsem si opravdu všimla. Vím samozřejmě, jak tato reklama funguje, ale stejně, proč mi tam někdo nepustí nějakou hezkou babu v hezkých šatech s hezkou kabelkou? Třeba bych se chytla.
Po několika měsících se reklama konečně změnila a začal se mi tam nabízet údajně nezadaný chlap z mého okolí. Sice to bylo z okolí, kde se již dávno nevyskytuji, chybička se vloudí, ale stejně je to podivná souhra náhod. Krásně to do sebe zapadalo.Panebože, velký bratr se dívá!? Zřejmě si dotyční mysleli, že jsem se sebou něco udělala a změnu si zasloužím.
Tak a jdu se podívat, jestli mi nepřišel nějaký email :-)

kabelkový příběh (z mého "minulého" života)

Každý z nás se během života neustále přemísťuje z bodu A do bodu B a já jsem za tento pracovní proces byla svého času dokonce placena. Občas jsem byla přemístěna i z bodu A do bodu C, což jistě uznáte, je špatně.

Na svých pracovních cestách jsem zažívala občas krušné chvíle, které se však staly s odstupem času či někdy i okamžitě povelem k pobavení všech přítomných či posluchačů. Rok "kabelkového příběhu" byl pracovně velmi náročný a po oslovení spoustu obchodních partnerů bylo konečně vše smluvně ošetřeno, moje pravá ruka připravila vše potřebné do papírových desek a mohly jsme vyrazit právně potvrdit všechna ujednání.

Přijíždíme do menšího okresního města a moje asistentka, jinak velmi šikovná, mě s úlevou vyklopí na místě určení, kde jsme po menším bloudění právě přistály. „Dojdu si na nákup, než to vyřídíš, potřebuji něco k večeři.“ Ok. 
Začínám bloudit v chodbách inkriminovaného zařízení a hledám onu kompetentní osobu, která má k podpisu smlouvy oprávnění.

Po několika dotazech se dozvídám, že nikdo takový zde nepracuje. Jak nepracuje?! Jedná se přece o jednatelku této společnosti a mám s ní dohodnutu schůzku. Na hloupou otázku: a nejste v jiném zařízení?, bleskově odpovídám, to určitě. Přesto zahlodá červíček pochybnosti a já otvírám krásně připravené desky. Panebože já mám být skutečně někde jinde! Zaplaším podezření, že nákup večeře v Lidlu byl důvodem této nesmyslné zastávky. Okamžitě zvedám telefon a křičím: přestaň studovat ty ceny a odhoď rohlíky, dovezla jsi mě někam jinam. Protože vím, že zoufalec, který vyběhne z krámu, není připraven na tuto změnu, volám kolegovi na pracoviště v tomto městě. Proboha kde to najdu? Odpověď začíná slovy: pojedeš kolem knihovny……. Panebože, znám tu pouze soud a hasiče, tak mě naviguj podle těchto bodů.

Uf jsem na místě a stihla jsem to včas. Jen k večeři nic není.

Občas zažívám situace, které překračují hranici trapnosti. Mám však pro trapnosti všeho druhu šťastnou povahu a směji se svému trapasu s ostatními.

U jednoho nejmenovaného okresního soudu jsem zapsána jako místní šašek, a přestože uplynulo již několik let, nikdo dosud na moji příhodu, kde hrála hlavní roli moje značková kabelka a vzorované punčocháče, nezapomněl. Ředitelka správy mě každý další rok vítala s potutelným úsměvem.

Miluju kabelky, jsem v podstatě sběratel, někdo sbírá známky a já kabelky. Mám jednu velmi zdobenou, je pokryta různými korálky a výstupky, které mi nikdy nepřišly nebezpečné a naopak, to je podpis návrháře, který kabelku navrhl. Spojení s krásně vzorovanými punčocháči s menšími dírkami se však ukázalo nebezpečné, či přímo nepoužitelné.

Sedím v křesle a jsem představena předsedovi soudu, který posléze odchází. Naštěstí. Také chci odejít, snažím se nadzvednout kabelku, kterou svírám na klíně … ale panebože, nejde to. Co se to stalo? Kdybych se snažila ten malý korálek z kabelky provléct malinkatou dírkou v punčoše, nikdy se mi to nepovede. Korálek je o tolik větší než ta dírka!

Musím s pravdou ven. Pravděpodobně odsud nebudu moci odejít. Anebo odejdu, ale shrbená ke kabelce uvízlé v punčocháčích, či mám možnost nechat kabelku plandat po mých stehnech. Obě tyto varianty okamžitě zavrhuji, opravdu mi neumožňují přejít na další jednání, které v tomto městě ještě mám. Ředitelka správy soudu klečí přede mnou a snaží se vymanit kabelku z punčocháčů. Panebože doufám, že nikdo nepřijde. Jen těžko bych situaci vysvětlovala. Zoufale volám svojí pravé ruce, která na mě čeká v autě: Ježíši, všeho nech a pojď sem rychle, musíš mi pomoct, nic Ti nemohu vysvětlovat.

Přestože situace je značně absurdní, začínám se smát. Kolem mě už je totiž několik zájemců o mé vysvobození a přicházejí další, copak se dnes u soudu nekonají žádná přelíčení?! 
Konečně se vše povede a za společného smíchu mohu odejít. Odvolávám svoji zmatenou asistentku, na takové jednání není zvyklá, a kráčím s kabelkou daleko od sebe náměstím na další schůzku.

Tedy kráčím…… Spíš jsem napůl vylomená a strašně se směju a je mi jedno, že kolemjdoucí mě mají za blázna. Moje pravá ruka už na mě čeká s otázkami v očích, aby mi podala vše potřebné na další jednání. Ne, opravdu Ti teď nemohu sdělit, co se mi stalo, hahaha, nezvládla bych další jednání.

Od té doby jsem vždy slyšela: ježíši ona má kabelku Ed Hardy, bože jaké máš punčocháče?

Ještě při cestě domů autem ten den se tato situace zopakuje několikrát. Člověk by řekl, že toto není dvakrát možné. Můj šikovný muž si však poradí. 

Tak hurá za dalším dobrodružstvím při přesunu z bodu A do bodu B. Anebo C?

velká noc

týden.cz

Uznávám Velikonoce především jako tradiční křesťanský svátek, a i když nejsem křesťan, rozumím této tradici.
Velikonoce si pamatuji z dětství jako "Velkú noc". Jezdili jsme na Slovensko, moje máma je Slovenka a na Velkou noc nemám dobré vzpomínky. Proto nemám ráda tyto svátky.
Když byly děti malé, dělali jsme výzdobu, zdobili a malovali vajíčka a zkrátka udržovali všechny tradice s velikonocemi spojené. Jsem ráda, že teď už mě do toho nic nenutí.
Jako dítě si vzpomínám, že slovenská babička, kam až moje paměť sahá, nás děti vždy častovala hrůzostrašnými historkami, které byly pravděpodobně částečně přikrášleny a vyfabulovány, nicméně bezmezně jsme jim věřily a děsily nás ve snách. Při každých Velikonocích, tedy o Velké noci mimo jiné vyprávěla příběh o úmrtí děvčete, které zemřelo následkem tradičního oblévání vodou. Muži či chalani, jak říkávala babička, zatáhli děvče pod pumpu a pumpovali. Dívka údajně dostala zánět mozkových blan a zemřela. Od dětství jsem měla tohoto strašáka před sebou a od dětství jsem se bála velikonoc. Nevycházela jsem o velikonočním pondělí ven. Děda mě vždy ukrýval, aby na mě chalani nemohli. Dlouho se mu to dařilo, ale puberta je nerozumná a já jsem poprvé vyšla ven odpoledne, kdy již podle zvyku, měly být pomlázky schovány a já jsem neměla utrpět žádnou újmu. Tenkrát jsem to nemohla posoudit, ale dnes vím, že vesnice byla plná machů, kteří si museli něco dokazovat a to velmi agresivním způsobem. Neměli zřejmě ponětí nebo spíše ignorovali, že se jedná o křesťanský svátek, i když  vesnice byla plná 100% křesťanů alespoň dle hojně navštěvovaných mší. Oblévaní vodou se mi jako jedné z mála naštěstí vyhnulo, ale nezapomenu na obrovské modřiny, které jsem měla po celých nohách. Nebyla jsem bita pomlázkou z vrbového proutí, ale, aby to pořádně bolelo, byla pomlázka upletena z bužírky..... Byla upletena pouze ze 3 částí, aby byla tenká a ohebná a aby to pěkně švihalo. Byl to v podstatě jakýsi kovový drát v obalu z PVC. To bylo naposledy, co jsem trávila velikonoce na Slovensku.
Dlouho jsem však ani doma nedokázala otevřít svým spolužákům, kteří přišli na pomlázku. Takže Velikonoce fakt nemám ráda.
A ke změně mého postoje mi nepomohla ani velmi vtipná historka, která se odehrála, když už jsme měli děti. Na velikonoce u nás byla návštěva z Francie, kamarádky našich dcer, a nejmladší ratolest psala referát ve francouštině o velikonočních zvycích. Profesorka francouštiny shledala referát bezchybný a na výbornou.
Cizinci obecně nechápou tento náš barbarský zvyk, ale po přečtení referátu mé dcery se všechny tři Francouzky oklepaly hnusem a zděšením, co že jsme to za rodinu. Dcera totiž použila pro slůvko pomlázka slovo, které mělo více významů a tak se stalo, že v referátu popisovala, že každé velikonoce ji a její sestru bije strýc (táta ne, protože tento barbarský zvyk také nesnáší) svým vlastním velkým "pyjem" :-) Po tomto malém extempore můj muž pro objasnění tohoto našeho zvyku provedl Francouzsky muzeem za Prahou, kde byla celá expozice věnována velikonočním zvykům. Trochu reputaci naší rodiny napravil:-)
Dodnes se tomu upřimně smějeme a dcera vždy na velikonoce dostává pozdrav z Francie ve tvaru pomlázky a se smajlíkem. Já však velikonoce pořád nesnáším.
Tak hezké velikonoce všem, kteří je chtějí slavit!

ó bože, jak hluboko jsem klesla

finanční noviny.cz

Občas zahlédnu ženy, které tahají plné nákupní tašky, ze kterých nekoukají nové šaty, boty či kosmetika, ale rohlíky, chleba a případně pivo, a přiznávám, že mi jich není líto. Hovořím teď konkrétně, protože, jaké důvody vedou neznámé ženy k této vyčerpávající činnosti, neznám. Jen si vzpomínám na pár povzdechů z mého okolí. Panebože, to je pořád nakupování pro ty tři chlapy, co mám doma, zaslechla jsem několikrát utrápený hlas pod tíhou plných igelitek. Co na to říct? Lituji budoucích žen těch obskakovaných mužů. Myslím si, že tahání tašek by mělo většinou patřit do repertoáru mužů, nikoliv žen, a pokud tomu tak není, je moje vina, že jsem to připustila.
Také kdysi před více lety bylo krátké období, kdy jsem na tom byla obdobně, protože to jinak nešlo. Nebyl to u nás ale nikdy standard, vždy jsme nakupovali buď společně anebo nakupoval můj muž sám, protože moje práce byla časově náročnější. První pokusy mého muže o nakupování byly velmi úsměvné. Finanční náklady na telefonování, kdy se se mnou radil, zda má koupit toto či toto a kde proboha může být cukr, zdaleka předčily cenu nákupu :-) Ale postupně se zdokonaloval a dnes, když jdu náhodou na nákup s ním, radí on mě. Musím tedy říct, že v tomto směru jsem fakt nepoznamenaná a ruce od nákupů vytahané nemám. A pivo - no to jsem mému muži nekupovala nikdy!!  Ale nikdy neříkej nikdy...
V posledních měsících se v našem životě odehrávají velké změny ať již příjemné či většinou nepříjemné. Můj muž onemocněl, sice nijak vážně, nicméně musela jsem přebrat část jeho pracovních činností. Velký nákup, či spíše obrovský učinil při odjezdu od lékaře ještě sám, aby nás zásobil na našem venkovském "sídle", ale drobné nákupy jsou na mě. V naší vesnici je samoobsluha, kde většinu základních potravin mají. Občas tam zajdu pro něco, co se mi vejde do kabelky, a tak si mě tam také lidé pamatují.
S mým mužem již žiji 35 let a znám jej ještě déle, takže je i mým nejlepším přítelem. A pro přítele udělám cokoliv. Chybělo mi nějaké koření, takže jsem popadla kabelku a vyrazila. Po ruce byla velmi výrazná kožená červená kabelka, kterou jsem odložila v předsíni po mém včerejším návratu z Prahy. Kabelky nemám rozdělené na město a vesnici, ale v té chvíli jsem si neuvědomila, jak velkým kontrastem právě tato kabelka bude k mé následné činnosti.
V samoobsluze hledám koření a najednou se na mě směje velká dvoulitrová láhev Braníku. Nejsem žádný troškař, když už, tak už, a tak se rychle rozhoduji. Nejen že mému muži udělám radost, ale pomůže mu to zahnat stres posledních měsíců. A už láhev stavím na pult. Udivený výraz na druhé straně a nesrozumitelné mumlání něco jako: panebože to je Váš nákup?! mně teprve připomene, jak moc porušuji svoje zásady. Na druhou stranu mě celá situace pobaví, a když vycházím ven, uvědomuji si s úsměvem:
ó bože, jak hluboko jsem klesla :-))

jen tak

naše rozkvetlá zahrada

Sedíme na zahradě a užíváme si letní den. Ne, nespletla jsem se. Zahrada je jarně rozkvetlá, ale venku je dnes spíš léto. Obzvlášť na třešeň je hezký pohled. Už opuštěné skleněné krmítko pro ptáky ještě s nesnědenou slunečnicí teď zakrývají krásné bílé květy. Tak si jich užíváme, protože po odkvetení už moc v klidu nebudeme a na konci nás čeká rychlý teror:-)
Vloni jsme pořád třešeň pozorovali a dlouho jsme byli v klidu, až se blížila doba, kdy jsme si říkali, ještě pár dní a budeme sklízet.........Jednou ráno jsme se probudili a třešeň se nečervenala, ale byla celá černá. Tak a už jsme to prošvihli! Špačci uznaly, že třešně jsou už zralé. Takže rychle pro bedýnky, tlesknutí do dlaní a zvedá se hejno připomínající horor "Ptáci".
Letos snad budeme rychlejší my :-)