moje poklady - výzva

V neděli 25. března jsem vyhlásila výzvu "moje poklady", ale netušila jsem, že na ni vůbec nebudu mít čas. Mám za sebou celkem nabitý týden a na výzvu jsem si vzpomněla až v sobotu. A na Velikonoční neděli jsem teprve začala přemýšlet, co jsou vlastně moje poklady. Dokonce jsem o tom debatovala s mým mužem a zjistili jsme, že je tady ještě spoustu věcí, které máme rádi a které pro nás mají cenu, tak jsem se dostala do situace, že musím vybírat. 
Poklady sem dávám bez ladu a skladu, to znamená bez nějaké priority důležitostí. Ani bych to asi nedokázala posoudit a rozhodně to nebudou starožitnosti, které jsem dávala v příspěvku kouzlo opravdové minulosti.
První, na co jsem si vzpomněla, je určitě puntíkatý servis na kafe, který vlastním téměř 30 let, dva šálky už se rozbily, páč ho používáme, a je to dárek od mojí mamky. Byla jsem za ní v Hodoníně se všemi dětmi. Našemu poslednímu dítěti ještě nebylo ani půl roku a já byla na mateřské, to znamená tenkrát nebyl ani žádný rodičovský příspěvek, jen půl roku mateřský, takže naprosto bez financí a vše bylo na bedrech mého muže. Šly jsme s mamkou a dětmi na procházku městem a snad na zmrzlinu a za výlohou krámu s keramikou trůnil tento servis. Na tehdejší dobu velmi originální, nakonec to byl fakt originál, jen jeden, a také velmi drahý. Stál víc jak polovinu tehdejšího průměrného platu. Tak jsem jej jen zdálky obdivovala a dva dny o něm mluvila.
Moje mamka šla a koupila mi ho.
Hrníček k vánocům od taťky, kterému už chybí poklička a i keramické sítko a dostala jsem jej v 25.

Dále hodiny, které na to nevypadají, ale jsou starší než náš syn, téměř 39 let. Byly to první hodiny, na tehdejší dobu velmi moderní a upřimně i teď tak možná vypadají, který jsme si pořídili s mým mužem do naší první společné domácnosti. V posledních dvou letech se hodně opozdívají a visí nad dveřmi do obýváku, takže než si někdo všimne, že potřebují posunout, je tam o dvě hodiny míň. Vlastně je vůbec nepotřebujeme, hodin máme dost, ale vyhodit to nelze. A v tomto případě ani někomu darovat.

Nahoře na knihovně stojí maska plameňáka z absolventského představení Absint na DAMU, první velká premiéra naší režisérky. Je u nás pouze v úschově, ale sluší mu to tady.

Mám schované první capáčky z dětství našich dětí. A zároveň poslední v naší rodině.
Benátská karnevalová maska dovezená přímo z italské dílny  Tereza si vzpomněla v Itálii, že jsem po masce toužila, když jsme tam byli na dovolené se všem třemi dětmi a já na ni tenkrát neměla. 
Malá zelená vázička, kterou mi kdysi náš malý Jakub daroval k narozeninám, byl to asi jeho první dárek v životě, který sám koupil.
Schovávám malovaného divného koníčka, který už taky hodně pamatuje, kterého malovala Linda na malinkatý papír na poznámky.

Miluji starožitnou židli, kterou našel můj muž u popelnic. Zvažovali jsme restaurování kůže, kterou je potažená, ale nakonec by ztratila kouzlo. Další židle nalezená bez sedáku a společně s Terezou ji znovu vyčalounili. Já jsem u toho taky byla, ale moje zásluha je velmi malá. Jen výběr látky.

Staré piáno, které už bylo staré, kdy jsme jej koupili pro naše děti před téměř čtvrt stoletím.

Starožitná komoda, kterou jsem si koupila v Paříži k narozeninám a do které jsem se zamilovala na první pohled, a když ji otevřu, pořád z ní voní minulost.

Staré harmonium, které se nám líbilo v antiku a vůbec jsme jej nepotřebovali, páč na něj hraje pouze náš zeť a vnoučata.

Některé poklady se ani nedají fotit. Máme schované dopisy, pohledy a korespondenční lístky našich dětí, které posílaly ze škol v přírodě či výletů. A v té krabici mám schované pramínky vlasů od každého dítěte při jejich prvním stříhání v životě, v další krabici jsou výkresy, přání k MDŽ, narozeninám, první malůvky našich dětí. Je pravda, že nikdy nic si z toho neprohlížím, ale ani za nic bych to nevyhodila. Nevyhodili jsme ani první synovo atárko, které jsme mu koupili v západním Německu a možná tenkrát nastartovalo jeho kariéru programátora. Mám schované všechny dopisy od mého muže, které mi psal a je toho plná krabice. Od té doby, co byly aktuální, jsem je nikdy už nečetla a už jsem rozhlásila, že až tu nebudu, spálit! 
Já prostě žiju přítomností. A tak bych mohla pokračovat dál. Prostě některé věci nemůžu vyhodit, i když se s nimi nekochám a na některé jsem si vzpomněla právě teď při psaní v neděli večer.
Já už se přestanu asi rozhlížet po domě, protože je tady toho ještě dost, co by mě mohlo padnout do oka, všechno má příběh, a to tady toho na blogu už spoustu bylo, ale jak tak koukám, byl by to nekonečný seriál.
Možná někdy nafotím další díl.
Přeji hezké sváteční pondělí a těším se na vaše poklady.